Co se stane, když botou rozdrtíš fialku?
Když ve dne se ztrácí stíny a světlo zdá se nahradila tma,
když úsměv na tváři tuhne a nelze se smát
když všechno ztichne tam, kde má byt hluk a rej,
pak do duše se vkrádá suchá beznaděj.
Polknutí je hořké a myšlenky neklidné. Ptám se v nitru ,naslouchám, ale nic neslyším, hledám odpověď, ale nic nenalézám. Pěna vzpěnila, meče jiskřily, bitva utichla...
Bezradnost. To jevždycky to, co cítím, když utichne hněvivé vzrušení. Spouští se celá řada pochodů, které směřují k jediné otázce: Kdo měl tedy pravdu? Já? ... nebo On? Nikdy necítím takovou tíhu než tehdy, kdy hledám cestu, jak důstojně opustit spor, ať už se vyvíjí k mému uspokojení, či naopak. Vzpurnost je vlastnost, které bych se raději hned zbavil. Ovšem jednou mi byla přimíchána do vínku a je daleko vznešenější umět ovládat své vlastnosti, které považuji za negativní a škodlivé. (ach ta naivita, že o tom tady tak píši).
Víš, mocnou zbraní každého člověka je všechno to, co nám leží už dlouho v žaludku. Celý život se můžeme snažit být lepším, ale pokud nám něco nejde, pak je to odpuštění. Máme tendenci se dokonce tvářit, že jsme odpustili, vše je ok, ale stále nám to leží v žaludku, i když se snažíme zapomenout. Neustále si tak připomínáme křivdu a je nerozvážné ji vytahovat během sporů. Člověk má však neuvěřitelný dar, vynést na světlo boží to nejhorší ve chvíli, kdy cítí, že teď je třeba zaútočit na slabinu druhého. Je až s podivem, kde se v nás v takové chvíli bere odvaha být hrubí, věřit, že silným, ironickým a urážlivým slovem lze zlomit druhou stranu, aby souhlasila bez výhrad. Povšimni si, že vždy, když se rodí zásadní spor, a pak se přelévá do hádky, uzavíráme čím dál více druhému prostor. Netolerujeme již odlišnosti, vyžadujeme bezpodmínečný souhlas. Pak není úniku.
Nepřišel jsem prozatím na to, jak se vyhnout hněvu, čas od času přijde. Nevím proč je pak tak těžké říci promiň. Snad proto, že k tomu chci stále podat vysvětlení, říci nahlas své zdůvodnění proč ten křik, proč ta zloba. Jenže to se znovu dloubá do vosího hnízda a je to nepříjemné. Někdy mám však pocit, že pokud řeknu pouze "promiň", odsuzuji se k možnému trestu, že vše pohřbím jen v žaludku a až přijde příležitost, tak to zase bude venku.
Jo jo odpustit je tak náročná disciplína, že diplom se podařilo získat jen výjimečným jedincům. A pokorně čekat na odpuštění? ... Je-li odpuštění most, který hojí rány, pak každý z nás často stojí na jedné nebo druhé straně. Zbořit tento most by byla tragédie, arogance hraničící s šílenství. Přesahuje to mou představivost, přesto jsou lidé, kteří v tom vidí záchranu. Někdo někde prohlásil, že odpuštění je vůně, kterou fialka potřísní bodu, která ji rozdrtila. Co by mělo býti větším a hlubším symbolem, než křehká fialka, umírající, přesto rozdávající? Domnívám se, že s odpuštěním se pojí odvaha.,tedy po zralé úvaze přistoupit k činu a udělat to, co v hloubi duše cítíme, že je správné.
