Knedlíkův weblog

…otevřel jsem oči. Byl jsem sám, nikde nikdo. Plíživé ticho se přikradlo pokradmu až ke mne. Ležel jsem a ani se nehnul. Ani jsem nemrknul! Pomalu jsem dýchal a naslouchal…tik…nadechl jsem se…tik…připadal jsem si jak ta žena z filmu Pod povrchem. Její manžel ji ochromil injekci, dal do vany, pustil kohoutek a ona se nemohla pohnout a voda přibývala a přibývala. Chtěla uniknout, chtěla žít, ale tělo jen strnule leželo, ani se nepohnulo a vana se stále plnila. Úplně jsem cítil tu bezmocnost, tu studenou vodu…tik….tik…pozvolna jsem vydechl. Viděl jsem jak se ta žena začíná topit. Voda zalila bradu, ústa, uši…ještě jeden nádech. Zvuk se změnil. Pod vodou vše zní jinak. Když se ponořím mám pocit, že jsem navštívil jiný svět, svět kde se cítím strašně dobře. Kde zvuky jsou tlumené a jaksi pomalejší, kde čas je vlídnější a paprsky slunce zlatavější…tik….tik…ležel jsem a ani se nehnul. Teprve teď jsem si uvědomil pravidelné tikání hodin…tik….tik…miluju tyhle chvilky. Hraju si s myšlenkou jak zastavit čas. Uchopit ho, polapit ho, schovat ho…

…šel jsem na bazén. Není sice léto, ale plaval jsem venku a z vody stoupala pára. Občas se odněkud vynořila silueta, tiše proplula a zase se ten závoj mlíka za ní uzavřel. Kolem jen šplouchala voda. Nikam jsem nepospíchal, zvolna plaval a vychutnával dotyk vody na svém těle. Snažil jsem se protahovat tempo a co nejlépe využívat dech. A zase se vynořila silueta, tiše proplula a jen pomatená vodní hladina za chvíli vypovídala, že tu někdo byl….

…zavřel jsem oči. Vítr zlehka lechtal mé tváře a probíral se mými vlasy, aby zase vesele pokračoval dál. Natočil jsem se přímo proti němu a zhluboka nadechl, pomalu otevřel oči a předemnou se otevřel noční výhled na nespočet různých světýlek, která poblikávala a koukala na mne. Byla všude a já bděl na nimi a nademnou bylo čisté nebe, od kterého mě dělily mohutné větve stromů. Díval jsem se nad sebe, jak vítr křiví ty starobylé hnáty a jak se točí kolem nich a větve praskají a šumí. Poslouchal jsem ten šepot s napětím, snažil se vystopovat co mi chce říct…

…napil jsem se čaje a zahleděl se před sebe. Veselé plamínky olizovaly voňavé dřevo. Třepotaly se a klokotaly okolo, jako indiáni slavící narození dítěte. Občas vystřelovaly do stran, občas vytáhly své krky nad ostatní, aby dokázaly jakou mají sílu…pomalu jsem polknul a položil hrnek s čajem na stul. Znovu jsem se podíval do krbu. U nohou jsem cítil teplo. Jen taková malá vzdálenost mě dělí od takové velké síly. Hořely mi tváře a jako magnet přitahoval mé oči plamínek za plamínkem. Seděl jsem tam hodiny a jen se díval, já a mocná síla….

…zkousnul jsem a v ústech se mi rozběhla do všech stran příjemná chuť. Přivřel jsem oči a snad i lehce zavrněl. Ta chuť začala prostupovat celé mé tělo. Lehce jsem se zatřásl. Jak malý kousíček stačí a jakou sílu ze sebe vydá. Neuvěřitelné a dychtivě jsem celý pokus zopakoval…hmmm tak tohle je chuť. Chuť všech chutí, nenapodobitelná a jedinečná, která zcela pohltí. Pomaličku jsem jedl dál a neskutečně dlouho si vychutnával toto potěšení…

…tik….tik…ležel jsem sám, nikde nikdo, jen to pravidelné…tik…tik…tik. Život má své kouzlo, stojí za to žít a stojí za to se o to podělit s ostatními:o) Určitě to udělej a třeba i jdi a obejmi dnes někoho. Uvidíš že i to je okamžik, kterým se čas promění v malé štěně, které svýma velkýma kukadlama kouká a prosí aby nebylo samo, aby s tebou bylo už napořád. Jakmile se tohle stane, čas se zastaví.

Autor Knepa 07.Prosinec 2007 v 14:26 | Permalink