« Domů | Bohatství člověka » | Snít můžeš i pod vodou, nejlépe v plaveckých brýlích » | Co se stane, když botou rozdrtíš fialku? » | I rozstříhaný papír může být vyznáním lásky » | Kdo je to Mimoň. » | Když se sny stávají skutečností » | Mýdlová bublina » | Tři otázky českého venkova » | Vánoční Anděl » | Když zastavíš čas...stojí zato žít »

Kdo je to Mimoň.

Dneska Ti povím trochu něco o mém prostém životě.

Vycestoval jsem opět na britské ostrovy. Čím častěji tam jedu, tím více mám touhu zůstat a nevracet se:o) Tentokrát jsem zamířil do severní anglie, do rozsáhlých přírodních parků a šmatlal po zelených planinách mezi ovečkama. Dýchal jsem z plných plic, nechal na sebe dopadat sluneční paprsky, lít litry dešťové vody, snášet sněhové vločky, či jsem se nechal šlehat malými krupkami v silném větru, a to vše v pravidelných hodinových intervalech. Ovšem dnes bych se rád věnoval úplnému začátku mé cesty.

Geneze:
V mém životě se velmi často objevují nestandartní situace, já jsem si na ně již zvyknul, ale mé okolí se stále pernamentně podivuje. Jsem člověk spíše klidný, mám silné nervy a jen Ti nejbližší poznají, kdy pod povrchem švitořivé a veselé nálady zlehka vře voda...a pak to bouchne. To už pak stojí za to, ale stává se to opravdu jen zřídka:o)

Předehra:
Balím se na poslední chvíli a vůbec spoustu věcí stíhám na poslední chvíli, a proto i minulý čtvrtek jsem se balil až v jednu v noci, poté, co jsem se kouknul na večerní film a trochu pouklízel. Ráno brzy vstal, vyžehlil pár košil a dobalil zbytek. Můj nesporný úspěch posledního roku je, že jsem si pořídil poloviční kufr a do toho se již umím vtěstnat i na několik dnů. Musím podotknout, že cesta do Británie byla rafinovaná, přes Polsko. Když jsem se ubíral do práce počal jsem řešit důležité záležitosti, jako je otázka kudy do Polska na letiště,  za jakou cenu a kdy, co se bude v Británii dít, kdy že se to vrátím a jak, no a za co vlastně příští dny budu žít? Odložil jsem si v práci a poté spěchal  volným krokem směnit  peníze a  se vší úctou jsem se ocitl i na solárku. Vrátil jsem se do práce, kde na mne čekala sklenička dobrého bílého vína. S úsměvem jsem tuto pozornost přijal a vybídl kolegy k práci, zejména v době, kdy budu dovolenkovat. Na dotaz, kdy mě to jede, jsem s poklidem oznámil v 17.22. Kolega poznamenal že je již třičtvrtě na pět a měl bych raději jít. Že mě nevyhání, ale důrazně doporučuje vyrazit na vlak.

Zápletka:
Má práce se nachází kousek od stanice metra I.P.Pavlova a na nádraží je to co by jsi kamenem dohodil. Vyrazil jsem s kufříkem na Pendolíno. Nejdříve jsem tedy vstoupil do metra, popojel dvě stanice a zvesela vystoupil na Hlavním nádraží. Bylo 17:01. Ploužil jsem se halou a údivně koukal na kombinací luxusních, nově budovaných butiků, válejících se bezdomovců a temných zákoutí rekonstruovaného prostoru. Koukal na vývěsní tabuli a nemohl se dohledat svého vlaku. Po nějaké chvíli mě to přestalo bavit a rozhodl jsem se koupit si noviny ve svém oblíbeném stánku. Zmizel, rekonstrukce jej pohltila a odstranila neznámo kam. Vyšel jsem vstříc prosvětlenému Relay a koupil si noviny. Opět vzhlédl na jinou tabuli a hledal svůj spoj. 17:22, opakoval jsem si a tu najednou přišla ona myšlenka.

Tragédie:
Samozřejmě, že vím, že Pendolíno jezdí z Holešovic. Vždyť jsem Pendolínem z Holešovic jel již několikrát. Vím, že Pendolíno z Hlavního nádraží nejezdí. Nikdy nejezdilo a bylo by podivné, kdyby zrovna dnes jelo. O to více bylo podivné, že jsem právě hledal na Hlavním nádraží Pendolíno jedoucí z Holešovic. Minuty najednou začaly ubíhat rychleji, a na čele se objevila kapka studeného potu. Zlehka jsem znejistěl, vytáhl jízdenku z peněženky: Pendolíno, odjez 17.22 z Prahy-Holešovice. Bylo mi to jasné, ještě než jsem to dočetl. Stal jsem se Mimoněm.

Intermezzo:
Mimoň je tvor, který jedná naprosto iracionálně, bezmyšlenkovitě, a tímto se dostává do nestandartních situací, které v počátku není schopen rozlišit a po určitou dobu v nich setrvává. Zkrátka jinými slovy je to blbec, který se například žene na Pendolíno na Hlavní nádraží, i když ví, že Pendolíno odjíždí z Holešovic.

Rozuzlení:
V 17:07 jsem udělal čelem vzat a vydal se do metra. To dlouho, ale opravdu dlouho nejelo. Rozhodl jsem se zavolat do práce kolegům a podělit se se svým novým zážitkem i s nimi. Poté co kolegy omylo horko a museli popadnout dech, přijelo dlouho očekávané metro a já opět popojel další tři stanice a vystoupil v Holešovicích. Bylo 17:17. Naprosto mě nepřekvapilo, že jsem na peróně nalezl Pendolíno, které zde již na mě čekalo. Vyhledal jsem své místo, usadil se a těšil se na další dobrodružství.

Závěr:
Cestování má kouzlo právě v nečekaných situacích, ty nelze naplánovat a já takovéto situace miluji. A jsem šťastný, když vím, že se stávají i druhým, protože pak právě na tyto zážitky velice rádi vzpomínáme a říkáme si, kdybych já tehdy nestihl ten vlak....
Mno, pomlčím již o tom, jak jsem se v pendolínu dotazoval kde jsou dámské, a kde pánské toalety. Jak jsem přišel na polském letišti o svůj milovaný parfém a  prodělal tam majlant, abych ho měl zpátky. Jak jsem mátl celníky sebejistou odpovědí, že jsem z Prahy, přestože v cestovním dokladu je nápsáno Zlín, či jak jsem se sám a úplně nahý probudil v neznámé místnosti a ptal se, co je tohle za akci?

O autorovi

  • Jméno Knepa
  • Region Praha 9
  • Přátelé tvrdí, že se mnou je život šílený, prý nikdy neví, co se bude dít. Je to pravda? Nevím, zkus se se mnou zpřátelit a uvidíme:o) Jedno však vím jistě, "bez kamarádů nejsem ani já":o)
Můj profil