Vánoční Anděl
Blížil se Štědrý den a já stále neměl žádné dárky pro rodinu. Vyrazil jsem zoufale v předvečer těch klidných dnů do neklidného města. Vlastně byla sobota a Já už v devět hodin stepoval Na Příkopech v centru Prahy. S úžasem jsem zjistil, že je kolem mě liduprázdno, a že se kupodivu obchody otevírají až v deset hodin. Rozhodl jsem se přesunout na Anděl a alespoň poupravit svůj účes, ať přes svátky nejsem jak brumla zarostený.
Mám své oblíbené malé kadeřnictví, je v Dejvicích a chodím tam už léta. Smůlou je, že o víkendu bývá zavřené a od doby, kdy pracuji, svádím závod s časem, kdy prchám z práce s nadějí, že ještě zastihnu otevřené dveře. Úspěch mám střídavý. Tentokrát se však nezadařilo a já musel hledat alternativu. Bylo mi to líto, protože kadeřnice ve svém kadeřnictví už znám, ony znají mne, a máme už rozvinuté různé příběhy, které vždy během stříhání doplňujeme a já se tam pak cítím velmi příjemně, nehledě na ještě příjemnější cenu, kterou za to vše zaplatím. Víš, dobré slovo a dobře odvedená práce je k nezaplacení, a proto si těch ženských vážím:o) Tentokrát jsem se však musel odebrat na milost vlasovému studiu. Nebylo to zlé, účes se líbil, cena podle ceníku měla vyjít na méně, než jsem zaplatil, když jsem naposledy musel do vlasového studia, bohužel jsem podlehl kouzlu vlasové masáže a tatam byla vidina levného ostříhání. Rozhodl jsem se platbu neřešit, ještě by se mi z toho ježily vlasy. Masáž však byla úžasná a všechen ten vánoční rej se najednou scvrknul do lehkého krouživého pohybu něžných rukou slečny kadeřnice. Podezřívám ji, že mě masírovala déle než předepisuje pracovní řád a jsem ji za to vděčný.
Proplouval jsem obchody jako duch a skelným pohledem hleděl skrz prodavačky, nakupující a vlastně i vystavené zboží. Vrátil jsem se Na Příkopy a jal se reklamovat zimní bundu. Ta mi byla odebrána s ujištěním, že závada bude odstraněna do 30 dnů. Následující mrazivé počasí jsem tedy trávil obalený dvojtou vrstvou triček a dvojtou vrstvou svetrů a tenkým pláštěm. Chtěl jsem však tomuto nemilému osudu předejít a pořídit si kabát. S hrůzou jsem zjistil, že ten, který se mi zde posledně líbil již v prodeji není a dokonce že je v prodeji již tak malý počet vzorků, že bylo pošetilé se zabývat myšlenkou, který si z nouze koupit. Tak jsem si koupil košili. V nejlepší víře jsem zavolal bratrovi a ujistil se, že on též ještě nemá dárky a ihned jsem mu gratuloval k úspěchu, neboť nyní již má dárek alespoň pro mne, skvělou košili. Nechal jsem si ji zabalit:o) Když jsem odcházel prošel kolem mne pán zahalen do kabátu, po kterém jsem toužil.
Další cesta za dárky byla zcela neúspěšná a o hodinku později mne již metro unášelo domů, naprosto zklíčeného, v rukou svírajíce zabalenou košili, kterou jsem si koupil pro sebe. Propadl jsem úzkosti, jak lacině jsem podlehl pocitu, že dárky jsou to podstatné na celých Vánocích. Uvědomil jsem si, že prožívám něco, co by s Vánoci nemělo mít nic společného a v tom se to stalo.
Na tmavém protějším okně jsem si všimnul obličeje starší dámy. Bílou vrásčitou tvář kontrastně doplňovala sytá červená ústa, na stříbrných vlasech spočíval elegantní červený klobouček a kolem ramen se vinul vyšívaný červený šátek volně položený na černém kabátu. Z tváře vyzařovala spokojenost a klid a z očí neuvěřitelná vitálnost. Vše působilo jako portrét od holandského malíře 17. století. Byl jsem naprosto konsternován. Vjeli jsme do stanice a obraz zmizel. Stále jsem hleděl na to místo a mé vnitřní napětí povolilo až se metro rozjelo a v tunelu se na okně opět objevila ona tvář. Já si nesmírně vážím starých lidí. Bytostně k nim cítím úctu a pokoru. Pomalu jsem se otočil vpravo a zjistil, že ona žena není jen překrásný obraz neznámého malíře, ale sedí vedle mne. Jsem přesvědčen, že jsou lidi, kteří umí stárnout a jsem taktéž přesvědčen, že starý člověk může být velmi krásný. Tato dáma byla okouzlující a co více, připomínala mi mou babičku.
Zlehka jsem se k ní naklonil:
„Madam, mohu Vás oslovit?“, zeptal jsem se.
„Ano můžete…“, tiše odpověděla a zvědavě na mě pohlédla.
„Víte, chtěl bych Vám říct, že Vám to nesmírně sluší, opravdu hodně sluší. A chtěl bych Vám popřát moc pěkné svátky.“
Líce se lehce zarděly, „to jste mě tedy překvapil", šeptla a oči se ji ještě více rozzářily.
„Velice mi připomínáte mou babičku“, dodal jsem ještě.
Po chvíli ticha se zeptala: „A babička ještě žije?“
„Ano, ještě žije, ale je teď daleko. Těším se, že ji brzy uvidím“
„Víte", nadechla se,"i Vám přeji pěkné svátky a děkuji Vám“, řekla lehce třesoucím se hlasem.
Vlak vjížděl do stanice, kde jsem vystupoval. Teprve nyní jsem si všimnul lidí okolo nás, jak jejich pohledy přeskakujou mezi mnou a starou paní. Byl v nich údiv, překvapení, taky i nepochopení a zděšení. Stali se svědky něčeho, co nezapadalo do jejich světa, nečeho co nedokázali pochopit.
„Musím už jít, mějte se moc krásně. Nashledanou“, usmál jsem se a vystoupil.
„Nashledanou“
Než se zavřely dveře, otočil jsem se a vesele přikývnul hlavou na rozloučenou. Dáma v červeném kloboučku se usmála a s elegancí sobě vlastní pozdrav opětovala.
Když mě jezdící schody vynášeli vzhůru na povrch zemský, cítil jsem nesmírnou radost, pocit který se spíše nedá popsat, ale musí se zažít. Vždyť oslovit neznámého člověka a upřímně mu darovat pár pěkných slov není nic nemožného. Proč nám to někdy připadá jako nadlidský úkol? Dovolím si parafrázovat jeden citát, který jsem kdysi slyšel. Tímto světem projdeš jen jednou. Každé dobro, každá laskavost, kterou můžeš prokázat komukoliv druhému, vykonej ji hned, neodkládej ji, protože už nikdy znovu touto cestou nepůjdeš.
Stoupal jsem vzhůru a myslel na jedno: Ta paní je můj vánoční Anděl.
