Když se sny stávají skutečností
Zarazil jsem se. Předemnou se odehrávalo něco, co jsem už znal, co jsem už někde viděl, co jsem už zažil. Stal jsem se pozorovatelem scény, do které již nebylo možné zasáhnout. Poslouchal jsem známá slova, sledoval jsem poyby protisedícího kamaráda a cítil jsem, že za chvíli ten okamžik pomine, že vše bude zase plynout jako dřív, tep se zpomalí a dech bude opět pravidelný. Jenže tomu tak nebylo.
O měsíc později, jiná restaurace, jiní lidé, jný den a vše plyne bez většího vzrušení, až do onoho okamžiku. Věděl jsem naprosto jistě, co se stane. Předemnou opět proběhla hra, jejíž jsem byl pouhým divákem a jedinné, co mi bylo dáno, bylo uvědomění si následujícíh kroků: veme sklenici do ruky...vzal sklenici do ruky, podívá se hlubokým poledem na její dno...podíval se hlubokým pohledem na její dno, vzhlédne od sklenice a řekne....Ano, stalo se to přesně podle scénáře. Stalo se to několikrát a stalo se to zase a zase a zase. Říkáme tomu dejavu.
Lehce mi vždy běží mráz po zádech, když sleduji něco, co se nedá ovlivnit. Jenže, kde jsem vzal jistotu, že se dejavu nedá změnit? Možná právě ten moment překvapení způsobí, že člověk nemá více sil a jen vylekaně zírá před sebe a pak si viditelně oddychne, že je po všem, že to co zažil, se shrne pod jedinný pojem dejavu a ihned všem okolo s ulevou oznámí že jedno dejavu právě prožil. Rozhodl jsem se provést pokus. Snažil jsem se rozpoznat okamžik, kdy si uvědumuju že nastáva dejavu a cíleně zasáhnout tak, aby vše dopadlo jinak. Efekt byl pozoruhodný. Náledovalo něco, co mě naprosto odzbrojilo.
Dejavu považuji za výjev nečekaný, který ovšem zobrazí něco, co se mělo stát a já už o tom byl dříve srozuměn, ovšem s tím významným detailem, že každou další scénu probíhajícího dejavu si uvědumuji přesně v okamžiku, kdy probíhá předchozí. Je to mrazivé a tajemné. Dejavu, repete života, o kterém dopředu vědomě stejně nevím a do kterého můžu nahlédnout během spánku. Můj pokus skončil děsivým zjištěním, že můj zásah byl součástí dejavu a má snaha tak byla již předurčena. Vůbec nic jsem nezměnil.
Kde je ta hranice, kdy snění je pohledem do budoucnosti, a kdy je to jen slátanina již prožitých okamžiků? Snít znamená být uzavřen mezi minulostí a budoucností, přičemž ta hranice není vůbec patrná. Dejavu je vlastně splněný sen, sen který se realizuje, jen nikdy nevím, kdy se tak stane.
V autobue sedí hodně lidí. Živě se baví mezi sebou. Moje sedadlo je úplně vzadu uprostřed. Hloubám nad tím, že se mi nepodařilo získat místenku k oknu a jsem z toho trochu smutný. Autobus sjíždí z kopce a kroutí se v zatáčkách doleva, doprava a nemá to konce. Uvědomuji se, že zrychlujeme. Debata mezi cestujícícmi ustává a do všech koutů se šíří nepříjemné ticho. Jakmile ovádne celý prostor, proráží autobus svodidla a sjíždí po prudkém svahu...prostorem proletěl výkřik třiceti lidí...náraz a objevuje se záblesk jasného světla...jsem vymrštěn a letím dopředu k řidiči...všude jsou plameny, cítím neskutečnou bolest, pálení v krku... Otevřel jsem oči a zhluboka jsem se nadechl. Zorničky se rozšířily, tělo se roztřáslo a v tichu noci jsem slyšel rychlý tlukot svého srdce. O chvíli později jsem popíjel sklenici čisté ledové vody v kuchyni. Tu noc jsem už nemohl spát. Měl jsem sen, který se můž stát mým dejavu.
