Bohatství člověka
Pohlédl jsem před sebe. Vše ztemělo až na svícen, kde hořela jedna, dvě svíce. Plameny se odrážely v lomeném zrcadle, stojícím za ním a znovu a znovu se prokousávaly až do nekonečné vzdálenosti odrazu. Upřel jsem svůj zrak do té dáli a nastalo naprosté ticho. Všechen ruch a hlasy zmizely a já jen sledoval třepotající se plamen tisíckrát se opakující.
V dáli jsem zaslechl housle, dlouhým a teskným tónem se plížily ke mne, přidávaly se flétny a pak violy a basy a sbory. Stál jsem na pokraji skály a toužil skočit. Tlukot srdce se zrychloval. Odrazil jsem se, zvedl hlavu ke slunci a v plné síle ze mne vyrazila touha dostat se blížk tomu zázraku přírody, který mně v zimě utěšuje a v létě rozverně škádlí. Bosá noha se ocitla v prostoru bez opory, rozpřáhnul jsem se rukama a plnou silou jsem máchnul. Jako dravý orel jsem vyrazil za svým cílem, studená skála se za mnou propadla do útrob nicotné hloubky a sbory přidaly na síle. Vítr mě šlehal do tváří a v srdci se rodila síla touhy dostat se dál. Už jsem nebyl jako orel, ale jako drak z dávných dob, který je pánem oblohy. V tom z dálky zazněl dusot koňských kopyt. Sílil a stále zrychloval. Země se chvěla a mohutný oblak prachu zakrýval vše co bylo doposud viditelné. Lesní rohy troubily na poplach a vše se třáslo.Všude jen dusot a … záblesk!
Oko koně otevřené, vystrašené a nepřítomné. Jakoby ani nebylo z tohoto světa. Jako by bylo jen myšlenkou letíci prostorem. Šíp se zablesknul ve slunci a kulka zasvištěla vzduchem, bubeník protrhl buben a kůň padnul k zemi.O pět merů dál, z hrudi muže líně vytékala krev. Kůň i muž leželi a těžce dýchali. Snesl se mezi ně drak a střídavě hleděl na jednoho i druhého. “Musel jsem to udělat, musel jsem jej zabít“ řekl lovec, otočil se a odešel. Srdce se zastavila a drakova duše se zaplnila zklamáním a nepochopením. Máchnul křídly a vzlétl nad hladinu širého oceánu. Bez varování a bez rozmyslu střemhlav se vrhnul do divokých vln. Pán nebene neovládnul zemi, mohl jen přihlížet?
Otevřel jsem oči a kam jsem až dohlédnul viděl jsem mořské dno. Když jsem vzhlédnul, uviděl jsem třpytící se hladinu, zkrz kterou pronikaly paprsky slunce. Byljsem dál než na té sklále, byl jsem ztracen. Otřásl jsem se, otřel se o mne studený proud. Zhluboka jsem se nadechl. Pohlédl jsem pod sebe a viděl tmavou hloubku za kterou bylo malé světlo. Kleknul jsem si, hleděl dolů a soustředil se na ten ohýnek . Plápolal a třepotal se. Byly dva! Přimhouřil jsem oči, viděl jsem nějké obrysy. Jako kdyby tam někdo byl, napětí ve mně stoupalo, tajuplné tóny orchestru se rytmcky vyšvihly o půl tón výše a pak ještě dvakrát, zatajilse mi dech. V té dnekonečné hloubce, ano tam stojí člověk a upřeně se dívá před sebe na hořící svíce. Ne dívá se na mne. Ví co se stalo?
