Knedlíkův weblog

Říkám si, člověk by zřejmě nikdy neměl být sám. Přesto jsou v životě chvíle, které jej do takového stavu přivedou. Žít je nejkrásnější, ale také nejtěžší umění, které přináší úsměvy i pláč. Je velmi smutné, pokud jsi nucen opustit toho, koho jsi si zamiloval, s kým vidíš svůj smysl života. Je velmi tragické vnímat minutu po minutě, hodinu po hodině, den po dni tu rostoucí vzdálenost, která Tě od takové osoby dělí. Je velmi těžké obětovat to, co považuji za své štěstí.

Minulý týden jsem byl okolnostmi přijmout tento fakt. V prvním okamžiku jsem si myslel, že to všechno chápu. Ale později jsem zjistil pravý opak. Víš, seděl jsem na ulici, u dveří kde bydlí a nemohl odejít. Nejdřív jsem se zvedl a pak vrátil, zvedl a vrátil a pak jsem chtěl zůstat. Seděl jsem tam hodinu, spíše dvě…najednou jsem nevěděl, co mám dělat, vyjma jediného: zůstat. Pošetilé? Asi ano. Výjimečné chvíle jsou pošetilé. Když kamarád zjistil, co se stalo, vyrazil pro mne autem. Našel mne u dveří, promrzlého, v prázdné ulici, uprostřed noci. Naléhal ať jedu s ním domů. Nemohl jsem. Myslím, že měl se mnou hodně práce, než mě dostal do auta.

Jsou chvíle, které bych si nejraději nepamatoval a jsou chvíle, kdy bych si přál, aby můj mozek vypnul a nechal mě být. Když jsem totiž vstal, uvědomil jsem si, že ten krok, který teď udělám, je naprosto zásadní a nesmírně tragický. Vykročil jsem. Vnímal jsem ho jako zradu. V té chvíli jsem najednou viděl, jak se vchod vzdaluje, jak se okno zmenšuje, jak dům mizí i s mou láskou. Nenáviděl jsem se. Připadal jsem si jako hrobník, který pohřbívá někoho zaživa.

Přes všechny kotrmelce života, přes všechno to klopýtání a padání stále věřím na lásku. Možná by jsi namítl, že je to příliš sentimentální. Jenže v co věřit než v lásku? Když dva lidí k sobě hledají cestu, ale nenajdou ji, oběma je to srozumitelné. Když však vyběhnou společně a jeden se po chvíli zastaví a rozhodne se vrátit…i takový je život. Věřím, že každý si svou lásku prožije. Je těžké přijmout fakt, že to může být třeba jen zlomek tvého života. Život je nevyzpytatelný a jak nečekaně dává, tak i nečekaně bere.

Víš, nedávno jsem tu psal o jednom filmu a o pro mne stále nepochopitelném obětování se pro druhého, aby druhý mohl žít. Myslím si, že někdy okolnosti člověka zkrátka přinutí se obětovat pro tak tajuplný cíl. Říká se, že hrdinské činny v sobě mají jakousi tragédii. Bez tragédie není hrdiny a hrdinné je pouze to, co je ku prospěchu druhého. Život po nás občas vyžaduje hrdinské činy. I po těch, do kterých bychom to nikdy neřekli.

Několik dní jsem se točil v kruhu. Vždy se snažím respektovat rozhodnutí druhých a ve vztahu to platí dvojnásob, i když mohou být pěkně krutá. K nějakému rozhodnutí vždy dospějeme na základě určitých názorů a ty je třeba zkoumat. Pamatuj si, že tolerance není žádná lhostejnost, ale moudrá víra, že i ten druhý může mít svou pravdu.

Hlavou mi běží tisíc otázek, co se to sakra stalo?, co dál?, proč já?, proč teď?....a tisíce možných odpovědí. A uprostřed tohoto všeho zmatku jsem se rozpomenul na mé staré pravidlo: ‚Ber dokud Ti někdo něco dává, přijde doba, kdy Ti nikdo nic nedá‘. Vždy jsem to říkával v nadsázce s ironií sobě vlastní. A přitom tomu hluboce věřil. Jenže najednou jsem si uvědomil, že jsem se změnil. Moje staré pravidlo bylo neúplné, příliš zahleděné do sebe. Příliš cynické. Doplnil jsem jej: ‘…a dávej máš-li co dávat, přijde doba, kdy nebudeš mít co dát ’.

A právě skutečnost, že jsem se pro někoho změnil, ale zůstal jsem pak sám, je smutná, ale já toho nelituji. Stále věřím, že láska, důvěra, přátelství - s těmi není radno nakládat lehkovážně. To proto, že se vždy týká dvou lidí. Naděje s jakou do vztahů vstupujeme má neuvěřitelně tvořivou sílu, ale pamatuj si, že naopak zklamání je pak velice smutná záležitost. Těžce se buduje, ale snadno se boří.

Život se píše ostrou tužkou a bez gumy. Tady a teď. Nelze nic vymazat a není nic dopředu předepsáno.

Autor Knepa 26.Listopad 2007 v 13:06 | Permalink