Knedlíkův weblog

Ulice vysokých barevných domů a lidmi přeplněné chodníky ustupují a za sklem se poskromnu vynořují zahrádky předměstských domů, lidí také ubylo a člověku se pomaloučku vkrádá myšlenka, jaký že je to tady klid a jak to musí být krásné, mít tu svou zahrádku, kde si můžu to či ono vypěstovat. A jak mu pak poskočí srdíčko, když už nevidí zahrádky, ale celá pole, lány táhnoucí se z daleka do daleka.Tady by se žilo! Tady by mu bylo přece nejlépe! Tady by měl na všechno klid! Člověk by se s láskou i v zemi hrabal. A jak tak míjí první stavení, co stavení, přímo malé hospodářství (!), uvědomuje si, jak hrozivě žije: každé ráno do práce, plný autobus, plné metro a když už má pocit, že modrá nedostatkem kyslíku v přeplněné tramvaji, tak se dokonce do té práce najednou i těší. Ovšem jakápak práce! Celý den sedí a jen kouká, ano kouká jak je venku krásně, a jak tam ti ptáci volně lítají, zatímco on? On jen sedí. Otravná je to práce. A pak když už konečně skončí, nic s ním není a otráveně se vleče domů, do vany, něco pojí a pak se svalí k televizi na nepohodlný gauč, aby se celý polámaný došoural o několik minut později k posteli.No jo, ale to je u něho doma, kdežto tady za městem, tady je to pohodička. Tady se lidé nikam nehrnou. No bodejť by se hrnuli, když tu nemají banky, pojišťovny, drogérie, lékárny, supermarkety a hlavně úřady. Úřady, kde jsou vždycky fronty a člověk se tam žene, aby byl první, jenže první může být jen jeden a ne těch patnáct, co dostalo stejný nápad. A pak jsou všichni nervózní a pospíchají pryč, jenže nemohou, protože fronta se vleče… Jo tady to nemají. Až na poštu, tam jsou fronty vždycky, i na venkově. Hmm, žijí tady svatí lidé, pomyslí si člověk.

Cesta se klikatí, krajina se proměňuje, tu na nevinnou rovinu lákající se natáhnout a koukat vstříc mračným korábům plujících po čistém nebi, tu se hrozivě vlní vystrkujíce své skalnaté tesáky, nelitujíce, že voda a vítr z nich časem nadělá malebné stoličky. Vše je dokonalé a člověk jedoucí z města přede jako kocour na lavici jednoho z domů za oknem. Zdá se, že je spokojený. Zdá se, že spokojení jsou i další cestující. Někteří z nich živě diskutují a zdá se ,že přerušit je, by byl zločin proti lidskosti. A tu autobus zastavuje a několik lidí vystupuje a člověk se zhluboka nadechne: ano ten čistý vzduch. A vyráží do otevřené náruče venkova.

 Otázkaprvní: Kde že je náš český venkov?

Na to by se dalo rychle odpovědět: venkov je to, co neníměsto. Ovšem tak jednoduché by to bylo dříve, kdy města byla obehnána hradbamia co bylo mimo, bylo na venkově. Ovšem tato jasně nepřehlédnutelná hranice bylabourána společně v ruku v ruce s bující rozpínavosti měst už za „průmyslovérevoluce“ a jejich rostoucím regionálním i nadregionálním významem. Prostormezi městem a venkovem tedy zabrala příměstská oblast. Území, jež se snaží býtměstské a přitom se tváří jako „čistý“ venkov. Existuje tedy dnes způsob, jakvymezit vůči městu venkov? V této otázce je schováno až příliš nečekanýchzákoutí, která nedovolují vyrukovat s jednoduchou odpovědí. Ovšem venkov takénelze vymezovat jen místopisně, je třeba počítat s venkovským životnímstylem a v neposlední řadě také s kulturními a historickými vazbami.Genius loci venkova je možno zachytit v několika úrovních – krajina,obyvatelstvo a činnosti.

Venkov je neodmyslitelně spjat s krajinou a s vesnicemijež jsou její součástí. Krajina venkova není neproniknutelnou buší. Tvoří ji pole, louky, rybníky a lesy, jeplná stop zemědělské činnosti. Krajina je otevřená, rozmanitá a  působí dojmem sounáležitosti. Je protkánařadou odkazů do minulosti. Venkovské obyvatelstvo, to jež trvale na venkověbydlí, je zájmově i existenčně spjato s přírodou. Ta bezprostředně takéovlivňuje mezilidské vztahy, pracovní prostředí, volný čas, kulturní vyžití ataké majetkové vztahy. Odtud právě pramení životní styl venkova. Příznačné jsoučinnosti spojené se zemědělstvím, ovšem patří sem také řada řemesel a služeb.

Kde že je ten náš český venkov? Je zřejmé, že tam, kdenalezneme výše popsané charakteristiky, nalezneme taktéž venkov. Je to místospjaté s mnoha dojmy, které v člověku dlouho zůstávají: vůně květemobalených stromů a luk, vůně sena a stájí, zvuky zvířat, zpěv ptáků,orchestrální výkon cvrčků a dalšího hmyzu, ranní kokrhání kohouta a večerníkvákáni žab, ale také noční ticho a opravdová tma. To vše vytváří pocitvelkého, volného a člověku také velmi blízkého prostoru.

 Otázkadruhá: Jak vypadá náš český venkov?

Pokud se týká mého osobního názoru, tak český venkov je jako dítě,kterému se všichni snažili namluvit, že je už dospělé a podle toho se máchovat, že to co dělá dítě dítětem se musí zapřít, překonat a pak bude jako tivšichni ostatní, tedy dokonalé. Jenže když se dítě začne chovat jako dospělýčlověk, tak je jako slon v porcelánu, nadělá spoustu problémů, protože jakodospělý nedokáže odhadnout potřeby dítěte a zkrátka  na to nemá, a protože je dítě, tak pak si zalezedo kouta a pláče a jeho sebevědomí je tatam. Jsem přesvědčen, že český venkovje ještě stále zalezlý v koutě, nechápavě kouká jak vypadá, a dostalstrach, že je ošklivý až běda a jeho sebevědomí je téměř na bodu mrazu, aprotože se bojí projevit, aby zase nešlápl vedle, tak běží k sousedům aoči mu přechází, jak to ten soused umí a tak začne opisovat. Jenže sineuvědomuje že už není jako jeden slon v porcelánu, ale že je teď jakostádo slonů v porcelánu. Tolik myšlenková alegorie.

To jak venkov vypadá, můžeme zkoumat ve dvou rovinách,v materiální a sociální. Je známo, že z venkova lidé přicházejí doměst za prací, za lepší budoucností. Ne že by se jim na venkově žilo špatně,ale města odedávna působí magneticky a přitahují všechny, kdo si myslí, že na venkovějen promarňují čas. Je také známo, že člověk přicházející z venkova, secelkem snadno přizpůsobí novému prostředí, docela rychle zapomene, že kolemsebe nemá kdejaké domácí zvířectvo či zahrádku a návyky spojené s těmitočinnostmi rychle zapomíná. Život se mu zdá pohodlnější, má pocit, že volnéhočasu je hodně a může se tedy plně věnovat svým potřebám. Je také známo, žez měst odchází lidé na venkov za klidem, za kontaktem s přírodou, zakonformnějším bydlením, než je v činžáku. Ne že by se jim ve městě žilo špatně,jen mají pocit, že potřebují změnu, že se cítí jaksi sevření, omezení, že navenkově bude lépe, protože tam můžou rozvíjet své zájmy v klidu, tam můžoumít svá zvířata a zahradu a je přece obecně známo, že venkovani jsouvyrovnanější a klidnější, protože nežijí v tom městském stresu. Zdá setedy, že migrace je obousměrná, a venkovu nehrozí zánik. A zde je potřebazdůraznit: Městský člověk, který není existenčně ani historicky vázán na prácia činnosti na venkově, bude zde vždy jen hostem! Jeho pohled na venkov jezkreslen městským životním stylem a ten se také, vědomě i nevědomě, snažíimplantovat na venkov. Ovšem izolace těchto lidí by byla právě pro venkov katastrofickouchybou. Přesto nově příchozí musí onen vstřícný krok natáhnout více. Nejde jeno stavebnětechnickou stránku, ale i o hodnoty na bázi mezilidských vztahů,čilých sousedských setkání a pocitu vědomí společného domova. Dnešní venkov setransformuje. Není nutné, aby každý venkovan choval koně, krávu, kozu, drůbežči králíky. Není nutné, aby měl své pole, na kterém den co den tráví svůj čas.Tyto věci na venkov patří, ale nejsou jeho čistým synonymem. Člověk, kterýodchází na venkov za dvoumetrový plot, do nového domu, který je stejný jako tyokolo něho, tak takový člověk na venkov nedorazil. Jeho izolacionizmus mu tonedovolí. To je uskutečnitelné leda tak v příměstské oblasti, na vesnicitoto nepatří. Genius loci se pak vytrácí. Zdůrazňuji, že člověk jdoucí navenkov, musí zkrátka udělat více.

Český venkov utrpěl mnohé těžké šrámy již v nedávné minulosti.Nelze dnes přehlédnout architektonicky zcela nevhodně typizované obytné domy,které neodpovídají vžitým potřebám venkovských obyvatel. Mám namysli vícepodlažnídomy s rovnou střechou, navržené bez hospodářského zázemí, jež pak bylopostupně k těmto „městským“ domům různě přistavováno, takže výsledný dojemje smutně komický. Dále to byly nevhodné rekonstrukce stávajících objektů,devastace památek, likvidace drobných staveb, jako jsou kříže, boží muka,kapličky atd. Do tváře českého venkova se výrazně zakously značněpředimenzované kulturní domy, jejíž potřeba byla spíše ideologická, nežkulturní. Nepřehlédnutelné jsou i  zemědělské stavby, s nulovou architektonickouhodnotou, prostorově nepřizpůsobené danému prostředí a narušující tak ipřirozený výškový reliéf krajiny. To vše doplňovala nedostatečná zeleň, přílišzvýrazňující kontrast mezi novou a starou zástavbou. Minulá doba také značnězasáhla do sociálních vazeb lidí na venkově. Lze se poučit. Jenže zdá se, že sečeský venkov opravdu stále krčí v koutě. Jsem proti „kobercové výstavbě“na venkově, ta patří na předměstí; jsem proti „alpinizaci“ českého venkova;jsem proti rozvoji „agrofarem“, jak je můžeme vidět v Rakousku. Jedinásprávná cesta je opravdu zachovat identitu venkova po našich předcích. Venkovtotiž není něco neohrozitelného, trvale daného, něco kam lze neomezeněimplantovat cokoliv. Takové myšlenky jsou destruktivní a nezodpovědné.

Nebylo by venkova, nebýt měst. Toto odvážné tvrzení sidovolím říci hned úvodem. Lidé jsou tvorové družní, rádi se shlukují, hašteříse a sdělují si dojmy z toho či onoho. Lidé jsou také tvorové podnikaví a taképrospěcháři. Proto mají touhu něco tvořit, vyrábět a v návaznosti na tochtějí něco vlastnit, něco nakupovat a něco prodávat. A v čím větší míře,tím lépe. To se nezměnilo ani v 21. století. Dříve městská tržiště, dnessupermarkety. Obchoduje se jak s produkty z venkova tak z měst.Koexistence těchto dvou subjektů je nezbytná. Možná se najdou tací, coprohlásí, že venkov se bez měst obejde a naopak. Jenže města nikdy nesmidopustit aby venkov „vymřel“. Dlouhou dobu byla na venkovu silně závislá,jejich dnešní soběstačnost je však zdánlivá. Stále z venkova proudí řadaproduktů do měst a obráceným směrem míří lidé samotní, aby zrekreovali svá tělaa své duše. Taktéž venkov dnes potřebuje města, a to především pro finančnípodporu.

Základním stavebním kamenem, podle mého názoru, je zajistittrvale udržitelný rozvoj venkova. Cílem tak není „zdivočení“ krajiny, kde sečlověk zaváže, že nebude do ni zasahovat do konce věků, ani „nalajnování“nekonečných anglických parků, které jsou modelem pokřivené krajiny implantovanédo městských struktur. Jen rozumným nakládáním s přírodním bohatstvím azodpovědným využitím prostorových dispozic krajiny, lze dosáhnout hodnotnéhovenkovského prostředí. A to by mělo být vlastní ne jen obyvatelům trvaležijících na venkově, ale i těm, co se na venkov dívají skrze komíny továren.

Dovolím si nyní parafrázovat slova Ing. Arch. Jana Krumla: venkovské, to je vše co je prosté,jednoduché, neokázalé, úměrné, rukodělné, láskyplně zpracované, citlivé,sousedské, pokorné a spjaté s přírodou a s lidstvím. Cizí je všepřenesené, okázalé, vypínavé, nákladné, necitlivé k sousedství,egoistické, narcistní, vytvářející si svůj vlastní, uzavřený svět. Toto byměl mít každý na paměti, to by mělo být každému vodítkem při jakémkoliv kontaktu s venkovem.

Když mi bylo deset let,zabalila maminka špekáček a chleba, tatínek vzal batoh a já a bratr jsmezvědavě vyzvídali, kam že to vlastně jdeme. Společně s dědou, babičkou,strýcem, tetou a bratranci jsme vyrazili. Nešli jsme daleko. Po hodině, kousekod nedaleké vesnice, na zarostlé louce pod lesem vzplát táborák. Opékalo se.Děda obcházel louku a okolní lesy a když se vrátil, slavnostně oznámil: „Taknám to konečně vrátili“. Prý proběhla nějaká restituce, a i když jsem ani já,ani bratr a ani bratranci, nevěděli co to slovo znamená, pochopili jsme želouka a lesy jsou naše. Měli jsme radost, zvláště my kluci, protože bylo třebazřídit tajné skrýše, pro pozorování vetřelců, určit tajné značky, aby nás nikdoneodhalil, označit tajné stezky a spoustu dalších věcí bylo třeba udělat.Zatímco my jsme si hráli, naši rodičové a prarodičové začali vrácené pozemkykultivovat, zřídilo se pole na brambory, řepu a domácí zeleninu, vyčistily aobnovily se meze a na nich sady švestek a pročistil se les. Do těchto činnostíjsme se postupně zapojovali i my děti, každý pak měl svou práci. Rok co rokjsem tak s rodinou sel, plel, okopával, nahrnoval, vyorával a oral pole,sekl a sušil trávu a česal švestky. Rok od roku ubývalo babičce a dědovi sil,rok od roku ubývalo času stráveného na poli, rok od roku se pole zmenšovalo.Letos na jaře jsme odstranili plot kolem pole a zaseli ho trávou. V našírodině proběhla malá zemědělská revoluce: není již třeba vše pěstovat. Čeká násrekreační budoucnost, i když séct louku, česat švestky a čistit les budemedále.

Autor Knepa 05.Únor 2008 v 13:18 | Permalink