Uši a sebeobětování
Tak už je jasno, o víkendu zůstanu sám. Zřejmě se stanu lenochem.
Viš co je vrcholem lenosti? Vstát ráno v pět, a pak stejně prolenošit celý den. Snad nezopakuju svůj abnormální výkon z minulé soboty, kdy jsem to nevydržel a sotva jsem vstal, tak jsem začal drhnout okna, mydlit kuchyň, leštit koupelnu a prát prádlo. Mám plán: zahraju si na kutila a pokusím se složit svou novou dřevěnou sedačku. Má být rozkládací, a tak doufám, že bude rozkládací. Zajdu si pak na bazén a vydám se do kina. Vybírám mezi dramatem, romantikou a thrillerem, uvidím podle nálady.
Minulou neděli jsem však sáhnul do své filmotéky a vytáhnul film The Hours (Hodiny).
Zvolil jsem ten film, protože se v něm s přecizností odbijejicich hodin blížíš k okamžiku smrti. Mrazivé, že jo? A pak přichází poznání sebeobětování, které se dere až na samý okraj snesitelnosti a lidského chápání. Víš, tento film, který je adaptací románu Michaela Cunninghama, mimochodem byl vyznamenán Pulitzerovou cenou, velice pěkným způsobem ličí životy tří žen (Nicole Kidmanová, Julianne Mooreo a Meryl Streep) obývající tři různé časoprostory a jejich příběhy se navzájem ovlivňují, splétají a konfrontují. K tomu hraje naprosto neobyčejná hudba od Philipa Glasse. Vše vypadá naprosto banálně, ale přitom se na povrch dere drama obřích rozměrů. Obětovat se pro druhého, aby mohl svobodně žít, to je něco, co tento filmík vykresluje naprosto neobyčejným způsobem.
Dnes je čtvrtek a já o poselství tohoto filmu stále přemítám. Zapůsobil, to jo. Oběť pro druhého vyžaduje něco, co zřejmě nejsem ještě připraven uchopit. Tím spíše pochopit proč se někdo obětuje. Možná to chce i více naslouchat potřebám druhého, a to je těžké, moc těžké. A to mi nejde.
Vždyď přece všichni máme dvě uši a jen jedny ústa, abychom více poslouchali a méně mluvili. A hodiny tiše ubíhají dál a dál...
