LUCky.luKA

Bitva u Brůdku na Šumavě, která se odehrála 22. – 23. srpna 1040, byla bitva mezi českým knížetem Břetislavem I. a římsko-německým králem Jindřichem III. Černým. Německé vojsko bylo v bitvě zaskočeno a poraženo.

PŘED BITVOU - V roce 1039 vpadl český kníže Břetislav I. do oslabeného Polska a vydrancoval Slezsko a Velkopolsko. Mezi tučnou kořistí, kterou si z Polska odvážel byly mimo jiné také ostatky sv. Vojtěcha z katedrály v Hnězdně. V témže roce zemřel císař svaté říše římské Konrád II. Sálský a na jeho místo nastoupil jeho mladý syn Jindřich III. Černý. Ten považoval Břetislavovu polskou výpravu za ohrožení svých vlastních zájmů. Nejprve dal najevo, že českému knížeti jeho výpravu odpustí, pokud dostane část polské kořisti. Břetislav rázně odmítl a začal se již počátkem roku 1040 chystat na válku. Král nelenil a taktéž začal svolávat svou brannou moc. Jindřichova vojska vpadla do Čech ze dvou směrů. Menší skupina vkročila do země ze severu a směřovala na Bílinu. Větší skupina pod vedením samotného krále postupovala od jihozápadu na Domažlice. Český kníže s vojskem připravil na jeho vojsko past v lesích u vesnice Brůdek.

PRŮBĚH - Po překročení Všerubského průsmyku si byl král Jindřich jistý, že se mu Češi v početní nevýhodě nepokusí postavit. Kvůli nedostatku jídla se rozhodl co nejrychleji postupovat na Prahu, kde očekával, že bude Břetislav opevněn. Jindřich se nezdržoval průzkumem terénu a rychle postupoval hustými lesy. Předvoj jeho vojska se však dostal do nastražené léčky. Češi, ukrytí po obou stranách cesty mezi stromy, začali na německé oddíly vrhat kameny a kládami jim zatarasili ústupovou cestu. Zaskočení rytíři byli v masakru pobiti pěšáky ozbrojenými většinou jen dlouhými kopími nebo sekyrami. Proti českým zátarasům z klád a kamení neměly královské oddíly šanci a daly se na ústup. V boji padl i hrabě Werinhar. Král Jindřich se zbytkem vojska ustoupil zpět do Bavorska. Po bitvě byly ukořistěné německé korouhve zapíchány pod vrch Bezný, kde vznikla osada Prapořiště, která je zde dodnes.

DŮSLEDEK - Český kníže nabídl po bitvě králi jednání, ale zahanbený Jindřich odmítl. Následující rok vpadl do Čech znovu. Tentokrát se vyhnul zátarasům v pohraničních lesích a knížete Břetislava oblehl na Pražském hradě. Kníže Břetislav se poté Jindřichu III. podrobil, aby zabránil dalšímu pustošení země. Poté se Břetislav I. dostavil na říšský sněm do Řezna a prosil o odpuštění. Král mu vyhověl, vzdal se poloviny své válečné kořisti a udělil mu v léno Čechy i dvě další území (soudí se, že šlo o slezské Vratislavsko a Hlohovsko).

Břetislav I., přezdívaný kronikářem Kosmou český Achilles, (mezi 1002 až 1005 - 10. ledna 1055, Chrudim) byl český kníže z dynastie Přemyslovců, který vládl v Čechách v letech 1034–1055.

Břetislav byl nemanželský syn knížete Oldřicha a jeho družky (a později snad druhé ženy) Boženy. Kolem roku 1002, kdy se zřejmě Břetislav narodil, neměl Oldřich příliš šancí dostat se na knížecí stolec a přestože už byl ženatý, vlastně mu nic příliš nebránilo zplodit levobočka.

Břetislavův otec jej v roce 1019 určil správcem Moravy, čerstvě znovupřipojené k Čechám. Oženit jej však bylo poněkud složitější, nelegitimní potomek nebyl příliš atraktivním ženichem, nakonec to však vyřešil Břetislav osobně, když v roce 1021 unesl z kláštera ve Svinibrodu dceru bavorského velmože, markraběte z Nordgau Jindřicha, Jitku ze Svinibrodu (též Juditu, Gutu), se kterou se brzy oženil. Břetislav s Jitkou žili v této době v Olomouci, kde se také narodil jejich první syn Spytihněv. Císař Konrád II. si roku 1033 knížete Oldřicha předvolal (důvodem byla jeho neochota podporovat Konráda proti Polsku), obvinil jej z úkladů, sesadil a odsoudil do vyhnanství v Bavorsku. Českým knížetem se stal opět Oldřichův bratr a Břetislavův strýc Jaromír. Na jaře 1034 však císař Oldřicha propustil a vrátil mu vládu v knížectví s tím, že Jaromír získá v Čechách úděl a Břetislav Moravu. Jaromíra dal ale jeho bratr zajmout a oslepit a Břetislav utekl do ciziny. Spor mezi otcem a synem snad přiostřilo to, že Břetislav zřejmě Jaromíra podporoval. Po smrti svého otce Oldřicha na podzim 1034 je kromě svého strýce Jaromíra jediným žijícím Přemyslovcem. Na trůn usedá Jaromír, ale vzápětí na to odstoupí v Břetislavův prospěch. Život mu to ovšem nezachránilo, o rok později byl, zřejmě Vršovci, zavražděn.

Břetislav se brzy ukázal jako velice silný a sebevědomý panovník a poté, kdy si upevnil a pojistil svoji domácí pozici a získal prvního následníka, zahájil rozšiřování své moci směrem na polské území. V letech 1038–1039 obsadil Krakov a Hnězdno, nad hrobem sv. Vojtěcha vyhlásil vydání prvního známého českého zákoníku (tzv. Břetislavova dekreta). Vojtěchovy ostatky následně odvezl do Čech. Doufal zřejmě, že když pomohly zajistit arcibiskupství v Hnězdně, prokážou stejnou službu i Praze. Jenže jeho protipolské tažení vzbudilo pozornost římského krále (a později císaře) Jindřicha III. Vzestup moci sousedního panovníka, navíc svého vazala, nemohl mladý Jindřich III. připustit stejně jako povznesení Čech zřízením arcibiskupství nebo dokonce povýšením na království. Poslal do Polska vyhnaného piastovského knížete Kazimíra I. s oddílem svých bojovníků a zároveň žádal na Břetislavovi, aby vrátil polskou kořist a aby se jeho vojáci stáhli ze Slezska, které český kníže předtím téměř bez odporu dobyl. Tímto ultimátem se snažil vyprovokovat knížete k boji, na nějž se dobře připravil. Břetislav se snažil konflikt odvrátit a poslal jako rukojmí svého syna Spytihněva. Roku 1040 vytáhl Jindřich III. s říšským vojskem do Čech. Byla to již jeho druhá česká výprava (poprvé sem přitáhl z vůle svého otce roku 1033 a porazil knížete Oldřicha). Nyní postupovala Jindřichova vojska ve dvou proudech, ale jejich vpád byl odražen v bitvě u Brůdku na Šumavě. Jindřich musel uznat daný stav. Břetislavovým spojencem byl uherský král Petr Orseolo, který obsadil jižní pomezí českého souseda a dovolil mu tak vyslat moravskou vojenskou hotovost k obraně Čech. Spytihněv byl propuštěn. Břetislav nabídl Jindřichovi, že s ním bude jednat osobně, ale král se toužil pomstít za vojenskou porážku. V následujícím roce se vyhnul pohraničním zásekům, pronikl celkem bez problémů do nitra země a oblehl Břetislava na Pražském hradě.

Když se ukázalo, že biskup Šebíř i mnozí velmoži jsou přístupni kompromisům, kníže se Jindřichu III. podrobil, aby zabránil dalšímu pustošení své země. Poté se Břetislav I. dostavil na říšský sněm do Řezna, kde byla přítomna přední knížata. 15. října v Řezně musel Břetislav bosý a v rouše kajícníka padnout Jindřichovi k nohám, vzdát se vlády a žádat o odpuštění. Byla mu udělena milost, složil lenní hold a přísahu věrnosti. Údajně přijal Čechy a další dvě území (soudí se, že šlo o slezské Vratislavsko a Hlohovsko) v léno. Jednalo se ovšem hlavně o formální podrobení. Jindřich III. potřeboval Břetislava jako významného spojence. V následujících letech byl Břetislav již pevným a vysoce ceněným spojencem Jindřicha, kterého podporoval zejména při tažení do Uher. Císař roku 1042 vytáhl spolu s Břetislavem do Uher, kde měli v úmyslu sesadit z trůnu Samuela Abu a dosadit zpět Petra Orseola pobývajícího od roku 1041 v bavorském exilu. Výprava byla neúspěšná. Stejně tak výprava roku 1043 nepřinesla změnu na uherském trůně. Až 5. července 1044 v bitvě u Menfö Samuela Abu porazili na hlavu a uherští velmoži začali opět masivně přebíhat k Petrovi Benátčanovi. Petr Orseolo byl v Székesfehérváru znovu uveden na uherský trůn. Samuel Aba byl uvězněn a posléze popraven. Dalším členům dynastie pak měly náležet menší úděly na Moravě. Krátce poté Břetislav zemřel na hradě Chrudim při tažení do Uher.

Jindřich III. pro snědé zabarvení pokožky nazývaný Černý – německy: der Schwarze (28. října 1017 – 5. října 1056 Bodenfeld nebo Goslar) byl v letech 1039–1056 německým králem a později také římským císařem (korunovace v Římě proběhla o Vánocích 1046). Byl synem císaře Konráda II. ze sálské (franské) dynastie a Gisely Švábské. Otec ho již v jedenácti letech (roku 1028) nechal zvolit a v Cáchách korunovat německým králem. Kromě toho mu udělil titul vévody bavorského (1027), švábského (1039) a korutanského (1039).

Jindřich III. byl posledním císařem, který pevně ovládal nejenom říšskou církevní hierarchii, ale přímo papežskou kurii. Z jeho vůle se stali papeži duchovní německého původu, kteří mu pak garantovali vliv na kurii a zároveň zamezili tomu, aby o jejích záležitostech rozhodovala italská šlechta jako dosud. V říši se Jindřich III. zřekl zisků, jež měla dosud z obsazování duchovních postů královská pokladna, a církevní hodnostáře vybíral podle jejich schopností a důstojnosti. Vyžadoval po nich, aby se stali věrnými královskými leníky a služebníky, zvláště když se nemohl opřít o vysokou šlechtu, která se vzpouzela upevňování královské moci. Osobně byl pokorným a snad i vroucně věřícím křesťanem. Byl přesvědčeným zastáncem clunyjského hnutí – stejně jako jeho druhá manželka Anežka z Poitou – a úsilí směřujícího k prosazení Božího příměří (treuga Dei). Ve shodě s papežem podporoval snahy o vnitřní reformu církve, aniž by si uvědomoval, že jejich logickým vyústěním bude emancipace církve z dosahu světské moci, což se později vymstilo jeho nástupci Jindřichu IV.

Autor LUCky.luKA v 00:03 | Permalink | Komentáře

• Královské Poříčí

Královské Poříčí (německy Königswerth) je obec, nacházející se v okrese Sokolov, v kraji Karlovarském. Ke dni 31. 12. 2007 zde žilo 820 obyvatel.

První písemná zmínka o obci pochází z roku 1483. Internetová stránka MÚ Královské Poříčí však uvádí první písemnou zmínku z r. 1240, takže údaj 1483 je sporný: …"Poprvé se jméno Královské Poříčí objevuje písemně zachyceno v listině z roku 1240, kterou český král Václav I. (1230 – 1253) uděluje řádu křížovníků s červenou hvězdou, založeném v Praze jeho sestrou Anežkou, patronátní právo na kostel v Sedlci, jeho filiálním kostelům v Lokti a Královském Poříčí. I když se tato listina ztratila, při rekonstrukci kostela Sv. Kunhuty probíhající na počátku devadesátých let tohoto století byly objeveny románské prvky jednoznačně potvrzující výjimečné stáří kostela Sv. Kunhuty, odpovídající počátkům 13. století…"

Pamětihodnosti

• Uhelný důl Marie Majerová, parní těžní stroj
• Kostel svaté Kunhuty na návsi
• Smírčí kříž

Části obce

• Královské Poříčí
• Jehličná

Jehličná je zaniklá vesnice, část obce Královské Poříčí v okrese Sokolov. Nachází se asi 1,5 km na severovýchod od Královského Poříčí. Není zde evidována žádná adresa. Trvale zde nežije žádný obyvatel. Jehličná leží v katastrálním území Královské Poříčí o výměře 12,2 km². Zanikla z důvodu těžby hnědého uhlí.

Základní údaje -

Obec: Královské Poříčí
Okres: Sokolov
Kraj: Karlovarský
Starosta: Ing. Ivan Stefan

Nadmořská výška: 396 m n.m.
Rozloha katastru: 1 220 ha
Zeměpisná šířka: 50°11´40"
Zeměpisná délka: 12°40´43"
Počet obyvatel: 843 (k 1.1.2009)
Podíl žen: 51,4%
Průměrný věk: 36,6
Základní škola: ano (3.-5. ročník)
Mateřská škola: ano
Zdravotní středisko: ano
Policie: ne
Vodovod: ano
Kanalizace: ano
Plyn: ano

Podnikatelské subjekty: 83
Základní sídelní jednotky: 1
Části obce: 2
Katastrální území: 1

Dopravní spojení: trať ČD č. 140 (Karlovy Vary – Cheb), autobusové linky ze Sokolova

Obec Královské Poříčí u Sokolova -

O Královském Poříčí - Vznik Královského Poříčí můžeme datovat přibližně do dvacátých a třicátých let 13. století. Brzy po založení byl vystavěn kostel zasvěcený v té době velmi oblíbené svaté Kunhutě. Výjimečné, až dominantní postavení kostela v obci v nejstarší době jejího vývoje dokládá skutečnost, že po celá tři století nejsou k dějinám Královského Poříčí zachovány jiné historické prameny, než ty, které se vztahují k této církevní instituci. Původní německý název obce Königswerth je složenina ze slov König - královský a Werth, znamenající území u vody. Bezpochyby připomíná, že toto místo patřilo v době založení vsi k pozemkům v přímé držbě krále a pod jeho vrchním dohledem bylo osídleno.

Poprvé se jméno Královské Poříčí objevuje písemně zachyceno v listině z roku 1240, kterou český král Václav I. (1230 - 1253) uděluje řádu křížovníků s červenou hvězdou, založeném v Praze jeho sestrou Anežkou, patronátní právo na kostel v Sedlci, jeho filiálním kostelům v Lokti a Královském Poříčí. I když se tato listina ztratila, při rekonstrukci kostela Sv. Kunhuty probíhající na počátku 90. let tohoto století byly objeveny románské prvky jednoznačně potvrzující výjimečné stáří kostela Sv. Kunhuty odpovídající počátkům 13. století.

Královské Poříčí leží v okrese Sokolov, na levém břehu řeky Ohře mezi Sokolovem a Loktem nad Ohří. Rozloha obce zaujímá plochu 1 220 ha, a téměř 80% katastru bude zasaženo povrchovou těžbou hnědouhelných lomů podniku Sokolovská uhelná, a.s. Hranice lomu Jiří a Družba je vzdálena 500m od obce. V obci byl rovněž jediný hlubinný důl Sokolovského revíru ,,Marie". Byl v provozu 100 let a těžba na něm byla ukončena počátkem devadesátých let. Po ukončení těžby (předpoklad mezi lety 2030 - 2040) budou zbytkové jámy po těžbě rekultivovány vodní plochou a předpokládá se vznik jezera o ploše mnoha set hektarů.

V posledních deseti letech došlo díky finančním prostředkům (stanovených důlním zákonem) plynoucím obci z těžby hnědého uhlí na jejím katastru k zásadní obnově obce. Byly vybudovány všechny inženýrské sítě, je zaveden zemní plyn. V obci je výměníková stanice tepla z dálkového parovodu elektrárny Tisová. Obec je odkanalizována, čištění splašků je na městské čistírně v Sokolově. Pitná voda je ze skupinového vodovodu okresu Sokolov. V obci je rozvod užitkové vody pro zahrádky, dokončena je rekonstrukce veřejného osvětlení, veřejného rozhlasu a elektrické sítě.

Obec má krásnou vlastní mateřskou školu, základní školu (třítřídka pro 1.-5. ročník), starší děti dojíždí do Sokolova. Dále je v obci pošta, několik prodejen se smíšeným zbožím, rekonstruovaná restaurace se sálem ,,Královský hostinec". Citlivě zrekonstruovaný statek Bernard mimo muzea tradičních řemesel nabídne restauraci, hotelové ubytování o kapacitě 20 lůžek i konferenční sál ke společenským akcím. V obci působí několik dalších firem.

V obci je železniční zastávka a má slušné autobusové spojení se Sokolovem na jedné straně a Novým Sedlem, Chodovem, Vintířovem a Vřesovou na straně druhé. V rámci silničního obchvatu Sokolova je realizována přeložka komunikace č. 181 mimo obec. V roce 2010 bude dokončena nová komunikace do Sokolova. Tím budou vytvořeny podmínky pro dokončení cyklostezky v celé trase Loket, Královské Poříčí, Sokolov.

Obec má platný a schválený územní plán a předpokládá se výstavba cca 20 rodinných domů .

Dodnes zachovalé památky obce -.

Kostel Sv. Kunhuty - Ve starší době byl jedinou zděnou stavbou v obci. Jeho středověkou románsko-gotickou podobu změnila přestavba v jednoduchém barokním stylu, která byla provedena na rozhraní 17. a 18. století, přičemž první zmínky o kostelu pocházejí ze 13. století. Provedená rekonstrukce kostela zachovala vzácné románsko-gotické prvky jeho nejstaršího stavebního vývoje. Zrestaurována přitom byla i alba sokolovského rodáka Antonína Schöneckera, která se nachází na západním průčelí kostela a také oltář, kazatelna a barokní varhany.

Obecní úřad (zámeček) - Zámeček byl vybudován dolovou společností Britannia v letech 1909 a 1910 pro rodinu ředitele společnosti Kurta Seebohma v typickém eklektickém stavebním stylu té doby v kultivovaném prostředí rozsáhlé zahrady. Tato výstavná vila sloužila svému původnímu účelu do konce 2. světové války. Po osvobození Královského Poříčí si zde americká armáda zřídila své místní velitelství. Od 50. let minulého století do roku 2002 zde bylo ředitelství místního odborného stavebního učiliště. V současné době má zde sídlo obecní úřad, obecní knihovna s veřejným internetem. Odpoledne je k dispozici bowlingová dvoudráha a fitness.

Venkovská architektura - Většina původních hospodářských objektů vesnické zástavby byla buď dřevěná nebo postavena kombinací zděných a dřevěných prvků v tzv. chebském stylu. V dnešní době je zachován pouze zlomek z původních hospodářských objektů, jsou to domy čp. 7, 11 a 32, a ve dvoře objektu č. 2 se zachovala část hrázděné hospodářské budovy. Hlavní průčelí do návsi zdobí v přízemí lizénové pasy zdobené ornamentikou, po levé straně štítu je segmentově zaklenuta branka, na níž navazují dvoukřídlá vrata. Náves a její okolí je vyhlášena vesnickou památkovou zónou.

Hornická architektura - S rozvojem hornictví v obci došlo v průběhu 19. století a v 1. polovině století 20. k výrazné výstavbě celé řady nových objektů. Tato výstavba dnes tvoří unikátní soubor budov svébytné architektury. Jedná se především o hornické kolonie, kde byli ubytováni horníci zdejších hnědouhelných dolů. K dalším stavbám patří například budova lázní, podniková konzumní prodejna či mateřská škola.

Statek Bernard - Původně hospodářský komplex tehdejší důlní společnosti Britannia byl vybudovaný roku 1922. V roce 2005-2006 proběhla rekonstrukce a díky ní mohlo na statku Bernard vzniknout centrum tradičních řemesel, které má ambice stát se svoji nabídkou ukázek živých tradičních řemesel významnou regionální pamětihodností a vyhledávaným cílem návštěv turistů. Statek nabízí také stylovou restauraci a ubytování. V prostorách je možné pořádat konference a jiné společenské akce. Od roku 2010 za pomoci dotace EU programu Intereg bude zahájena na statku Bernard výstavba Česko-německého naučného centra o řece Ohři. Ve své rozsáhlé expozici zachytí přírodu, život lidí, technická zařízení nejen na řece Ohři, ale i v jejím okolí od pramene v Bavorsku až po ústí do Labe v Litoměřicích. Tento projekt, který nemá v tuzemsku obdoby, vhodně doplní stávající zaměření statku na tradiční řemesla. Rekonstrukcemi statku se vytvoří turistický produkt nadregionálního významu.

Historie obce - Původní německý název obce – Königswerth je složenina ze slov König – královský a Werth, znamenající území u vody.Bezpochyby připomíná, že toto místo patřilo v době založení vsi k pozemkům v přímé držbě krále a pod jeho vrchním dohledem bylo osídleno. Poprvé se jméno Královské Poříčí objevuje písemně zachyceno v listině z roku 1240, kterou český král Václav I. (1230 – 1253) uděluje řádu křížovníků s červenou hvězdou, založeném v Praze jeho sestrou Anežkou, patronátní právo na kostel v Sedlci, jeho filiálním kostelům v Lokti a Královském Poříčí. I když se tato listina ztratila, při rekonstrukci kostela Sv. Kunhuty probíhající na počátku devadesátých let tohoto století byly objeveny románské prvky jednoznačně potvrzující výjimečné stáří kostela Sv. Kunhuty, odpovídající počátkům 13. století. Kostel nestál zcela jistě osamocen, avšak první soupis obyvatel obce je uveden teprve v loketském urbáři z roku 1522, kdy ves Královské Poříčí patřila mezi největší v panství Šliků ze Sokolova. Při farách vznikaly první místní školy. Existenci školy v Královském Poříčí dokládá výslovně až zápis z roku 1596 a pozdější zmínky v historických pramenech potvrzují, že zdejší škola měla dosti pravidelný provoz, který zásadně nenarušily ani velké konfesijní změny.

Jediným zdrojem obživy obyvatel vsi až do sedmdesátých let minulého století bylo zemědělství.

Bylo zde 17 poddanských hospodářství včetně mlýna. Hlavní ekonomickou aktivitou poddaných zůstávala zemědělská výroba, ale dochované zápisy v horních knihách svědčí o těžbě železné rudy v Královském Poříčí od roku 1622.

Urbář z roku 1795 popsal v Královském Poříčí usedlosti devatenácti sedláků, pěti chalupníků a pěti domkářů. Dále stála v obci obecní kovárna, obecní pastouška a škola. Mlýn byl zahrnut do kategorie domkářů.

K přestavbě kostela se přikročilo na rozhraní 17. a 18. století. Ke staré kostelní lodi z počátku 13. století byl přistaven pětiboký klenutý prebystář o délce 8 metrů, k jehož severní straně se přimykala jednoduchá hranolová sakristie. Kostel dostal nové sedlové zastřešení, která nad prebystářem završovala přes 13 m vysoká kostelní věž pro umístění zvonu zakončená bání cibulového tvaru. Přestavěný kostel byl zřejmě roku 1701 znovu vysvěcen a postupně vybaven novým inventářem, kterému dominoval hlavní oltář s obrazem patronky kostela Sv. Kunhuty od Hermana Kuglera z Lokte.

Při novém politickém uspořádání státu v roce 1850 byla obec Královské Poříčí prohlášena samostatnou místní obcí a z místních voleb v tomto roce konaných vzešel šestičlenný obecní výbor a první starosta sedlák z č.p. 1 František Karel Renz.

Od té doby nebylo nutné katastr obce měnit. V této době začalo ztrácet zemědělství své někdejší dominantní postavení. Důvodem byly mocné hnědouhlené sloje Josef a Antonín, do té doby nedotčené obrovské přírodní bohatství, nacházející se v zemi pod územím obce.

První důl Meluzína byl s šachtou hlubokou 26,5 m a těžící uhlí ze sloje Josef uveden do provozu v roce 1867. Další rozvoj nesmírně urychlilo zahájení provozu na takzvané buštěhradské dráze mezi stanicemi Cheb a Karlovy Vary 19. září 1870. Další šachta Bernard byla založena poblíž železniční trati v roce 1872 a její těžní jáma byla zpočátku hluboká 75 m. Již v roce 1877 se z ní vytěžilo 5 370 t uhlí za rok a v roce 1880 20 610 t uhlí. Další snaha o zvýšení těžby vedla k vyhloubení nové těžní jámy Marie I hluboké 99 m, kde se těžilo ze sloje Antonín a v roce 1898 byla vyhloubena těžní jáma Marie II s hloubkou 185 m a zasahující do sloje Josef. Zde však došlo k průvalu termálních vod majících za následek pokles vydatnosti lázeňských pramenů v Karlových Varech až o 30 %. Proto Báňský úřad další těžbu ve sloji Josef zakázal a tento zákaz trvá až dodnes. Mocnost sloje Antonín je v průměru okolo 25 m. Za více jak sto let trvání hlubinného dolu Marie se v letech 1884 – 1991 vytěžilo 39 mil. tun hnědého uhlí. Zprůmyslnění obce odpovídá i vývoj počtu obyvatel:

Školní budova byla na návsi postavena roku 1886, později zvýšena o jedno patro a v této budově, patřičně zmodernizované, sídlí dodnes. Svou dispozicí však narušila původní středověké uspořádání návsi.

Dvacáté století díky těžbě uhlí pro obec znamenal čilý stavební ruch a podle komunikací vedoucích z historické návsi byla vybudována řada rodinných domů. Při Pstružném potoce v horní části obce byly vybudovány takzvané hornické kolonie – činžovní domy pro ubytování zaměstnanců dolů. V roce 1910 byla obec elektrifikována vzhledem k tomu, že již v roce 1897 byla spuštěna závodní elektrárna při dole Marie. Jistou specifikou z hlediska národnostního bylo i složení obyvatel. Vzhledem k nutnosti zaměstnat profesní odborníky, byla na hlubinné šachtě poměrně velká česká menšina :

7. května 1945 byla obec obsazena americkou armádou. V prvních poválečných volbách v roce 1946 zvítězili sociální demokraté před komunisty. Prvním poválečným a prvním českým starostou byl sociální demokrat.

Po únorovém převratu byla sociální demokracie v obci sloučena s komunisty a veškerý společenský život kontrolovali pomocí Národní fronty.

Národní hospodářství s komunisty prosazovaným důrazem na rozvoj těžkého průmyslu potřebovalo stále více uhlí pro výrobu elektrické energie. Těžbu uhlí bylo nutno neustále zvyšovat. Proto v obci vyrostly objekty nového hornického učiliště, které bylo v roce 1955 přeměněno na učiliště stavební. Po neúspěchu jednotného zemědělského družstva v roce 1953 v obci převzal zemědělskou i lesní půdu Zemědělský závod dolových podniků.

Soukromá výstavba se v obci zastavila a v průběhu padesátých let bylo postaveno 60 bytových jednotek v pěti domech.

V poválečném období populační vývoj v obci vypadá následovně:

Značný pohyb obyvatel byl kromě odsunu Němců a osídlovacího procesu vyvolán průmyslovým charakterem obce a zaměstnáním obyvatel z nichž převážnou většinu tvořili horníci a dělníci. Po připojení obce Jehličná v dubnu 1976 se zvětšil katastr obce z 567 ha na 1 220 ha. Od voleb v roce 1954 byl národní výbor obnovován v termínech vyhlašovaných voleb na základě jednotné kandidátky Národní fronty. V akcích Z byla rekonstruována mateřská škola, hasičská zbrojnice a vybudována nová prodejna potravin. Z bývalého dělnického konzumu a bytových jednotek byl rekonstruován nový Národní výbor.

Po společenské změně 17. listopadu 1989 se otevřelo nové období i ve vývoji Královského Poříčí.

Obec se začala podílet na obrovském přírodním bohatství, které leželo na jejím území. Byl jí navrácen zabavený majetek. Mohlo dojít k postupné rekonstrukci a opravám zanedbaného bytového fondu a k výstavbě inženýrských sítí, které do značné míry chyběly nebo neodpovídaly požadavkům. Byla zrušena stavební uzávěra, která platila v části obce. Byla stanovena závazná linie těžby a postupně došlo i k narovnání napjatých vztahů mezi důlním podnikem Sokolovská uhelná a.s. a obcí. Tyto vztahy jsou dnes na dobré úrovni vzájemně se respektujících sousedů.

Autor LUCky.luKA v 08:24 | Permalink | Komentáře

Vstup do NHL: 15. června 1993
První sezóna: 1993-94
Stadión: Honda Center, 17.174 diváků
Největší úspěchy: Stanley Cup 2007
Adresa: Honda Center, 2695 Katella Ave., Anaheim, CA 92806

Individuální rekordy jedné sezóny:Branky: 52 - Teemu Selänne (1997-98)
Asistence: 66 - Ryan Getzlaf (2008-09)
Body: 109 - Teemu Selänne (1996-97)
Trestné minuty: 285 - Todd Ewen (1975-76)

Na základě komerčního úspěchu filmové verze Mighty Ducks, požádal předseda Disney Company Michael Eisner NHL o udělení licence. Po zaplacení vstupní kauce 60.000.000 dolarů tak klub vstoupil na podzim roku 1993 do NHL. Prvním trenérem v historii se stal Ron Wilson, pod jehož vedením byli Ducks velkým překvapením soutěže. Dosáhli nováčkovského rekordu třicet tři vítězných utkání, z toho devatenáct na soupeřově ledě. Na play off to však nestačilo. V ročníku 1994-95 pokračovali v honbě za účastí ve Stanleyově poháru, která jim unikla až v samém závěru zkrácené ligy. Oporami týmu byli bezesporu rychlonohý Paul Kariya, podle mnoha odborníků nástupce Wayna Gretzkyho, a nadějný obránce Oleg Tverdovskij. Tverdovskij byl nejvýše oceněnou akvizicí Ducks při draftu NHL 94, ale klub jej musel obětovat, když se mu 7. února 1996 naskytla příležitost získat vynikajícího střelce Teemu Selänneho z Winnipegu Jets. "Finský blesk" totiž ve své první sezóně v NHL 1992-93 nastřílel sedmdesát šest branek, což je dosavadní nováčkovský rekord soutěže. "Šance získat takového hráče se vám nenaskytne každý den. Je to obchod, jaký jsme si nemohli nechat ujít," prohlásil Jack Ferreira, generální manažer týmu.

Tandem Kariya - Selänne by mohl v mnohém připomínat super dvojici osmdesátých let Gretzky - Kurri a to nejen ve smyslu spojení nejlepšího Kanaďana s vynikajícím Finem. Důkazem toho byla překonaná stobodová hranice oběma hráči v sezóně 1995-96. Jenže na play off to znovu nestačilo. Teprve sezóna 1996-97 znamenala dlouho očekávaný postup do bojů o Stanley Cup. V nervy drásajícím prvním kole si Kačeři poradili s Phoenixem Coyotes 4:3 na zápasy, na pozdějšího vítěze Detroit Red Wings jim už ale síly nezbyly. Paradoxně po tomto prvním úspěchu působí následný odchod Rona Wilsona do Washingtonu. A zatímco Capitals rok poté slaví úspěchy v play off a účastní se finále 98, pro Ducks jsou brány vyřazovacích bojů opět zakleté. V sezóně 1998-99 se Mighty Ducks znovu po skvělých výkonech dua Kariya - Selänne dostávají do play off, ale vypadávají hned v prvním kole. Jejich osudem se znovu stává Detroit. Mocní kačeři zkrátka neměli za první brilantní pětkou nic, co by stálo za řeč. V brance sice chytal spolehlivý Guy Hebert a v obraně úřadovala kvalitní dvojice Olausson - Tverdovskij, zbytek týmu ale plnil spíše úlohu nosičů vody. Tato pravda se ukázala ve své naprosté nahotě znovu v ročníku 1999-2000. Velký maličký Paul Kariya sice opět řádil a soupeřům nadělil více než čtyřicet branek, zato "Finský blesk" Teemu Selänne se po zisku premiérové Maurice Richard Trophy pro nejlepšího střelce ligy poměrně dost trápil. Zaznamenal sice třicet tři gólů, ale to bylo na jeho kvality opravdu málo. Výsledek - poslední příčka ve velmi nabité Pacifické divizi.

A mělo být ještě hůř. Mighty Ducks v sezóně 2000-01 skončili poslední nejenom ve své divizi, ale i v rámci celé Západní konference. První formaci Kariya - Rucchin - Selänne sužovala častá zranění a tým kráčel od porážky k porážce. Celkem z toho bylo pouhých dvacet pět výher a šedesát šest bodů, což stálo Craiga Hartsburga post hlavního kouče. Kačeři se dokonce museli rozloučit i s přespříliš drahým Teemu Selännem, který byl v březnu 2001 vytrejdován do San Jose za Jeffa Friesena. Anaheim evidentně čekala pod novým trenérem Bryanem Murraym generační výměna. Bohužel ani na sezónu 2001-02 nebudou fanoušci rádi vzpomínat. Mužstvo trápila mizerná koncovka a jeho hráči sotvakdy vstřelili více jak dvě branky za zápas. Získaných 69 bodů odstavilo Kačery opět až na poslední místo Pacifické divize a v tabulce Západní konference si hůře vedly už jen dva kluby, Nashville a Columbus. Není divu, že po skončeném ročníku následovalo hledání viníků. To, že se Mighty Ducks již potřetí za sebou neprobojovali do play off, odnesl Pierre Gauthier, jenž byl zbaven funkce generálního manažera, kterou vykonával téměř čtyři roky. V jeho funkci ho nahradil dosavadní kouč Bryan Murray, jenž se stal navíc místopředsedou klubu. Novým trenérem byl jmenován Mike Babcock, který dosud vedl farmářský tým v Cincinnati. Aby se herní propadák znovu neopakoval, angažoval Anaheim během léta 2002 některá velmi nadějná jména. Na spolupráci s Paulem Kariyou se tak může těšit bývalý útočník Devils Petr Sýkora a jeden z nejlépe nahrávajících hokejistů devadesátých let, veterán Adam Oates. Podle všech očekávání spolu zřejmě vytvoří nejúdernější útok tohoto kalifornského celku.

Anaheim Ducks

Autor LUCky.luKA v 11:32 | Permalink | Komentáře

Bitva u Chlumce mezi českým knížetem Soběslavem I. a německým králem Lotharem III. proběhla 18. února 1126 blízko Chlumce u Chabařovic.

Bitva byla vyvrcholením bojů o české knížectví mezi Soběslavem a Otou II. Olomouckým, v té době nejstarším Přemyslovcem. Předchozí kníže Vladislav I. nakonec uznal za svého nástupce Soběslava, to ale bylo v rozporu s principem seniorátu. Ota se tedy obrátil o pomoc k německému panovníkovi. Oba si zřejmě slibovali snadné vítězství. Zima na přelomu let 1125 a 1126 byla tvrdší než obvykle, Lothar III. ovšem tento fakt podcenil. Neshromáždil ani brannou moc z celé říše, v jeho armádě byli jen bojovníci z východní poloviny saského vévodství. Soběslav I. si toho musel být dobře vědom. Na zprávy o záměrech zbavit ho vlády údajně reagoval slovy: „Doufám v milosrdenství Boží a zásluhy svatých mučedníků Kristových, Václava a Vojtěcha, že nebude vydána naše země do rukou cizinců.“ Ke zvednutí sebevědomí svého vojska si opatřil i relikvie, údajný praporec svatého Vojtěcha a kopí svatého Václava.

16. února 1126 přišla velká obleva, což zřejmě popohnalo Lothara III. k činu. Vojsko německé dne 18. února 1126 vkročilo do Čech skrze úžiny horní za Chlumcem. Soběslav již napřed tam dal nadělati záseky a rozděliv své lidi ve tré, rozestavil je na příhodných místech jak po dolině, tak i po návrších. Sníh začal tát a pukaly ledy. Většina jezdců sesedla z koní a sundala si brnění, protože bylo obtížně prodírat se bořícím se sněhem. Ota II. Olomoucký jel v čele německého vojska, protože znal nejlépe cestu, a za ním pochodovalo několik skupin. Lothar s Otou se nejspíš domnívali, že mohou Soběslava překvapit náhlým přesunem v zasněženém podhůří. České vojsko ale čekalo už u hradiště Chlumec. Lothar nevyslal zvědy a netušil, že Soběslavovo vojsko je nablízku. A tak se nepřipravené německé vojsko dostalo skoro až k tomu českému. Soběslav dal povel k útoku a jenom někteří z nepřátelského vojska se pokusili bránit. Ostatní se dali na útěk.

Ota Olomoucký se ocitl v obklíčení a Lothar III. se uchýlil na nedalekou výšinu se štítonoši. Nakonec tedy proběhla krátká krvavá bitva, ve které Ota II. zemřel a Lothar III. i Albrecht I. Medvěd, budoucí braniborský markrabě, padli do zajetí. Soběslav je ovšem brzy propustil a nadále byli s Lotharem spojenci. Soběslav I. byl realista a věděl, že úplně porazit Lothara by znamenalo dlouhý konflikt s celou říší. Na svém spojenectví s Lotharem tedy vybudoval svou zahraniční politiku, vedenou smyslem pro dosažitelné cíle.

Soběslav I. (kolem 1075 – 14. února 1140, Debrné, část obce Mostek) byl českým knížetem od 12. dubna 1125 do 14. února 1140. Byl nejmladším ze synů Vratislava II. (I.) a Svatavy Polské.

Se svým bratrem Vladislavem I. měl Soběslav vleklé spory, které usmiřoval Boleslav III. Křivoústý a usmířili se až díky jejich matce Svatavě krátce před Vladislavovou smrtí. Soběslav se vrátil z vyhnanství zpátky do Čech 2. února 1125. Usmíření iniciovali královna matka Svatava a biskup Ota Bamberský a podle Kosmy k němu došlo ve středu o velikonočním týdnu. Vladislav nakonec přece jen uznal za svého nástupce Soběslava. Ten byl nakonec zvolen na knížecí stolec také českými velmoži. Vládu si však nárokoval Ota II. Olomoucký (Ota Černý) jako nejstarší Přemyslovec a získal si podporu německého krále Lothara III. Ten nároky Oty II. uznal a vyzval Soběslava k projednání do Řezna. Soběslav se však nedostavil. Místo sebe vyslal za králem pouze nepříliš reprezentativní delegaci. Lothar na to reagoval vojenskou výpravou do Čech. V řadách německého vojska byl vedle Oty II. i Albrecht Medvěd, budoucí braniborský markrabě. Lothar si zřejmě sliboval jednoduché vítězství, podcenil ovšem Soběslavovy vojenské schopnosti. Říšská vojenská výprava skončila katastrofální porážkou v bitvě u Chlumce 18. února 1126. Ota II. Olomoucký padl, Lothar III. i Albrecht Medvěd padli do Soběslavova zajetí. Vzápětí se Soběslav s Lotharem smířili a bylo uzavřeno spojenectví. Soběslav přijal české knížectví v léno a obdržel titul nejvyššího číšníka s právem hlasu při volbě německého panovníka. Soběslav, poté co upevnil svou vládu, „panoval chvalitebně, veda všemožnou péči o zvelebení země a bezpečnost její“. Ve 30. letech nechal Soběslav nově opevnit Pražský hrad a zahájil jeho stavební úpravy.

Soběslav I. zbavil vlády potomky Oty II. Olomouckého – na Olomoucku vládl sám prostřednictvím biskupa Jindřicha Zdíka. Vrátil úděly Konrádu Znojemskému a Vratislavu Brněnskému (1126), ale již o dva roky později je jejich panství zbavil. Došlo k tomu v době, kdy se proti pražskému knížeti zformovala rozsáhlá opozice vedená biskupem Menhartem. V létě 1130 bylo dokonce odhaleno spiknutí s cílem zavraždit Soběslava. Ten se se zatčenými krutě vypořádal: původce dal vedle tradičního oslepení také „čtvrtit a lámat kolem“, což byla v Čechách novinka. Dal oslepit i syna Břetislava II., rovněž Břetislava, který se spiknutí účastnil. Soběslav se snažil upevnit svoji moc již dříve. V bitvě u Chlumce zemřel Ota Olomoucký, zajati byli i jeho další odpůrci – Konrád II. Znojemský a zřejmě i Vratislav Brněnský. Po smrti Václava Olomouckého v roce 1130 Soběslav získal i Olomoucko. V roce 1130 tedy kníže držel nejen Čechy, ale také Znojemsko, Brněnsko a Olomoucko. To byl zřejmě důvod spiknutí.

V zahraniční politice byl věrným spojencem Lothara III., na jehož straně se několikrát účastnil bojů proti Štaufům. Došlo také ke smíru s Uhrami. Naopak napjaté vztahy panovaly s Polskem. Po neúspěšné výpravě Boleslava III. Křivoústého do Uher v roce 1132 přišly vpády českého knížete do Slezska. Vztahy se upravily se až r. 1137, rok před smrtí Křivoústého. V květnu 1138 se Soběslav účastnil dvorského sjezdu v Bamberku, který svolal nový německý král Konrád III. Štaufský. Český kníže si vymohl udělení Čech v léno pro svého syna Vladislava. V červnu téhož roku svolal své stoupence do Sadské a donutil je potvrdit nástupnictví pro Vladislava. Soběslavův syn se však nakonec českým knížetem nestal, velmoži zvolili panovníkem Vladislava II., Soběslavova synovce, syna někdejšího knížete Vladislava I. Ten jim ovšem brzy dokázal, že rozhodně není snadno ovladatelnou loutkou.

Lothar III. ze Supplinburgu (po 9. červnu 1075 – 4. prosince 1137 Breitenwang, Tyrolsko), byl vévoda saský (1106), král (1125) a císař Svaté říše římské od 1133 do 1137. Byl synem hraběte Gebharda ze Supplinburgu a Hedviky z Formbachu.

O jeho mládí se dochovalo málo informací. Byl pohrobkem, narodil se krátce po smrti otce Gebharda , který zahynul v bitvě proti císaři Jindřichu IV. Území získával koupí, dědictvím a sňatkovou politikou. Roku 1080 se stal fojtem arcibiskupství brémského. Sňatkem získal území Billungů. Roku 1100 se oženil s Richenzou z Northeimu a věnem získal polovinu northeimského území a Brunšvicko, čímž se stal významným vlastníkem půdy v severním Německu. Roku 1106 se Lothar stal vévodou saským. Byla to odměna nového císaře Jindřicha V. za pomoc proti jeho otci Jindřichu IV. Lothar se zúčastnil šlechtického odboje vůči starému císaři.

Povzbuzen povýšením a současně popuzen uložením nových daní na vévodství, začal Lothar postupně projevoval odpor proti vládě Jindřicha V. Během boje o investituru popřel Jindřichovu svrchovanost nad Saskem. Soupeření s císařem o saskou nadvládu vyvrcholilo roku 1115, kdy Lothar porazil císařské vojsko v bitvě u Welfesholzu. Když Jindřich V. roku 1125 zemřel, byl Lothar mohučským arcibiskupem považován za výborného kandidáta na říšský trůn. Rozlehlé panství mu zajišťovalo moc a v té době mu již bylo přes padesát a ještě neměl syna, což ho činilo zajímavým i z hlediska jeho možného následovníka. 30. srpna 1125 byl za podpory mohučského arcibiskupa a papežských legátů zvolen římským králem. Protikandidátem mu byl Fridrich II., vévoda švábský z rodu Hohenštaufů a synovec císaře Jindřicha V. Volba Lothara králem byla významná z důvodu porušení principu dědičného následovnictví. Roku 1131 Lothar udělil Durynsko v léno lantkraběti Ludvíku I. A o dva roky později byl Lothar korunován na císaře Svaté říše římské.

Se svou ženou, Richenzou z Northeimu, měl Lothar jen jedno dítě, které jej přežilo, dceru Gertrudu, narozenou roku 1118. Z důvodu spojenectví s Welfy, kteří jej podporovali ve volbách, Lothar provdal roku 1127 Gertrudu za Jindřicha Pyšného, vévodu bavorského. Jejich synem byl Jindřich Lev.

Ota II. (1085 – 18. února 1126), syn Oty I. Olomouckého a Eufemie Uherské, byl v letech 1107–1110 a 1113–1126 kníže olomouckého údělu a v letech 1123–1126 i kníže brněnského údělu. S manželkou Žofií z Bergu měl jistě syna Otu III. Dětleba a snad ještě dvě další, mezi nimi dceru Eufemii.

Po otcově smrti (1086 nebo 1087) musel Ota odejít s matkou i starším bratrem Svatoplukem Olomouckým do Brna ke strýci Konrádovi I., protože jim Vratislav II. odebral jejich úděl. Po uklidnění situace dostali oba bratři Olomoucko nazpět a roku 1101 podpořili Bořivoje II. při povstání, které proti němu vedl Oldřich Brněnský. Postupně se ale s pražským knížetem znepřátelili a Svatopluk Olomoucký začal usilovat o získání knížecího stolce v Praze, což se mu roku 1107 i podařilo – Bořivoj II. byl vypuzen. Ačkoli se Bořivoj ihned odvolal k císaři, lenímu pánovi českých knížat, ten rozhodl ve prospěch Svatopluka Olomouckého, protože mu byla slíbena vysoká peněžní částka; Ota II. měl ručit svým pobytem u dvora za její splacení. Zatímco bratr vyjednával u dvora, Ota II. odrazil pokus Bořivojových přívrženců o znovuzískání moci. Svatoplukovi Olomouckému se po návratu do Čech nepodařilo celou sumu získat, Ota II. však nakonec z císařského dvora šťastně uprchl, a císař měl jiné starosti, takže na dluh velkoryse zapomněl.

Roku 1109 byl Svatopluk Olomoucký zavražděn. Ota II. se pokusil získat vládu po něm, avšak předáci ho odmítli a novým knížetem se stal Vladislav I. Ota se načas s novým knížetem sblížil, ale již roku 1110 byl zatčen, uvězněn a byl mu odebrán úděl. Kníže ho propustil až v roce 1113 a kupodivu se opět spřátelili. Dokonce se Ota oženil se švagrovou knížete, Žofií z Bergu (1114). Přátelství a spojenectví se ještě utužilo. Ota se podílel na několika válečných taženích, roku 1123 mu kníže přidal brněnský úděl a určil ho za svého nástupce. Když se Vladislav roku 1125 těžce roznemohl, chtěl Otu II. oficiálně určit za následníka. Ale proti tomu se postavila jeho stará matka Svatava Polská. Silně na syna naléhala, aby za dědice vyhlásil mladšího bratra Soběslava I., který byl s bratrem znepřátelen a různě mu škodil. Po velkém nátlaku, k němuž se připojil i Svatavin přítel biskup Ota Bamberský, se umírající kníže s bratrem smířil, i když velice nerad. Zklamaný Ota prchl z Prahy k římskému králi a požadoval nápravu, protože podle seniorátního řádu měl nastoupit na trůn on jako nejstarší v rodě. Lothar III. se domníval, že snadno dosáhne vítězství a získá nového spojence, takže Otovy nároky podpořil. Se Soběslavem se střetli 18. února 1126 v bitvě u Chlumce, která skončila porážkou německého vojska. Při střetnutí Ota bojující v řadách Lotharových rytířů zahynul.

Albrecht I. Medvěd, též zvaný Sličný, (1100 – 18. listopad 1170) z rodu Askánců, syn hraběte Oty Bohatého. Byl markrabě Severní marky, od roku 1157 první markrabě braniborský jako Albrecht I., vévoda saský 1138-1142, hrabě z Ballenstedtu.

Albrecht byl jediný syn Oty Bohatého, hraběte z Bellenstedtu a Eiliky, dcery Magnuse Billunga, vévody saského. Roku 1123 zdědil po otci zdědil významná území v severním Sasku a po smrti matky, roku 1142, pak polovinu území rodu Billungů. Albrecht byl loajální vazal svého příbuzného, Lothara I., vévody saského, od kterého kolem roku 1123 obdržel markrabství lužické.  Po smrti Albrechtova švagra, Jindřicha II. (†1128), markraběte Severní Marky, usiloval Albrecht o získání jeho území. Zaútočil na Uda, Jindřichova dědice a Lothar III. mu za trest odňal vládu v Lužici. Navzdory tomu Albrecht dále Lotharovi III. loajálně sloužil a roku 1132 se zúčastnil jeho římské jízdy do Itálie, završené císařskou korunovací. Roku 1134 byl Albrecht Medvěd za své služby císařem odměněn Severní markou, která v té době byla opět bez vládce.

Po smrti císaře Lothara III. (†1137), došlo k výrazným mocenským změnám v říši. Císařskou korunu získal na dlouhá léta rod Hohenštaufů a jejich rivalové, Welfové, byli zbaveni moci a valné části nabytých území. Římský král Konrád III. roku 1137 odňal Jindřichu Pyšnému vévodství saské a udělil je Albrechtovi Medvědovi, jehož nárok na toto území byl založen na dědictví po Billunzích. Albrecht Medvěd byl však vévodou saským pouhých pět let (do roku 1142). Jindřich Lev, syn Jindřicha Pyšného, vytrvale uplatňoval na římském králi nároky na Sasko po svém otci a Konrád III. Jindřichovy nároky posléze akceptoval a roku 1142 mu Sasko vrátil. Albrecht Medvěd byl nucen Sasko opustit a uchýlil se na čas na jih Německa. Po uzavření smíru s Jindřichem Lvem a uznáním jeho vlády v Sasku byl Albrecht Medvěd odškodněn hrabstvím vímarským a orlamündským. V této době byl Albrechtu Medvědu udělen titul říšského arcikomorníka, který byl později základem pro přiznání kurfiřstského hlasu markraběte braniborského. Roku 1158 vykonal Albrecht Medvěd pouť do Svaté země. Roku 1162 se zúčastnil vojenského tažení císaře Fridricha Barbarossy a dobývání Milána. Zemřel 13.11.1170 pravděpodobně ve Stendalu a je pohřben v Ballenstedtu.

Autor LUCky.luKA v 00:14 | Permalink | Komentáře

• Nová Role

Nová Role je město v okrese Karlovy Vary. V současnosti zde žije asi 4040 obyvatel.

Název má pravděpodobný původ od staroslovanského rola - zemědělsky obdělaná půda. První stálí osadníci byli Slované z kmene Sedlčanů. První písemný záznam o Nové Roli (Nowa Raluna) je z roku 1293. Nová Role je městem od roku 1964. Hlavním symbolem znaku i praporu je konvice představující výrobu porcelánu.

Město se nachází v Podkrušnohoří, je historicky proslaveno výrobou porcelánu a nedalekou těžbou kaolínu. Nová Role je členem Sdružení měst Partnerství kaolinu. Protéká zde malebná říčka Rolava, která je však na většině území města svedena do regulovaného koryta na jehož hráz vybízí k romantickým procházkám. Na západním okraji města se nachází Novorolské koupaliště, které přiléhá ke zdejší chatařské oblasti.

Zdejší životní prostředí je v uspokojivém stavu, vyskytují se zde vlivy vyplývající z těžební činnosti v okolí města. Největší dominantou města je Novorolský rybník o rozloze 22 ha a poblíž města na západě Smolnická výsypka, na které v současné době probíhají lesnické rekultivace.

• Památky

Na území obce se nachází jedna z největších porcelánek ve střední evropě, která se specializuje především na porcelán pro domácnosti a hotelový porcelán pod značkou "Thun". Především v katastrálním území Jimlíkov probíhá těžba kaolinu, který se prodává pod tradiční značkou "Sedlecký Kaolín". Úprava vytěženého kaloínu probíhá v nedaleké obci Božíčany.

• Místní části

Jimlíkov je malá vesnice spadající pod město Nová Role.

Vesnice se nachází jižně od Nové Role. Okolní krajina je zemědělsky využívána a podepsal se zde i faktor povrchové těžby kaolínu. U obce protéká Jimlíkovský potok pojmenovaný podle obce. V nedávné historii byl přeložen kvůli postupu povrchové těžby. Zdejší krajina je značně poznamenána povrchovou těžbou kaolínu a s ním spojených surovin. Na sever od Jimlíkova se nacházejí zatopené tůňky jako pozůstatky historického dobývání nerostu. Západně od vesnice je plavírna Božíčany a k ní přilehlé zaplavené lomy a výsypky. Zde plánuje firma v rámci rekultivačních procesů vytvořit rekreační areál "Monte Kaolino".

Mezirolí je místní část města Nová Role v okrese Karlovy Vary.

Osada leží na frekventované dopravní cestě Karlovy Vary-Nejdek a křižovatce na Novou Roli. V Mezirolí se poslední léta rozmáhá stavební boom.. Ve všech částech se staví nové rodinné domy. Okolí je hojně zemědělsky a lesnicky využíváno. Životní prostředí zde je dobré a je důvodem momentálního stálého přírustku obyvatel.

• Rolava

Rolava (německy Rohlau) je česká řeka, levostranný přítok řeky Ohře. Délka toku je 36,7 km. Plocha povodí měří 138 km².

Řeka Rolava pramení v Přírodním parku Přebuz v Krušných horách, zhruba 1 km jihovýchodně od Jeřábího vrchu (964 m) v blízkosti německých hranic, v nadmořské výšce 920,8 m. Teče převážně jihovýchodním směrem, protéká městy Nejdek a Nová Role. Ústí do řeky Ohře na jejím 171,6 říčním kilometru v Karlových Varech (místní část Rybáře), v nadmořské výšce 370,3 m pod estakádou silnice I/6. Patří do pstruhového pásma.

• Smolnická výsypka

Smolnická výsypka se rozkládá na ploše 616 ha mezi obcemi Nová Role, Chodov, Vřesová a Stará Chodovská. Výsypka ze severu navazuje na významný geomorfologický útvar Krušných hor. Jako na jediné sokolovské výsypce zde ještě pokračuje sypání materiálu z lomu Jiří a Družba. Sypání bude dokončeno v roce 2017 v maximální nadmořské výšce 550 m. Pod patou jižních svahů Smolnické výsypky se nachází lom Osmóza, kde se těží kaolin a v blízké budoucnosti se počítá také s jeho rekultivací. Západní část výsypky je využívána jako plaviště popílku elektrárny Vřesová. Oblast odvodňuje Tatrovický potok.

Původní krajina byla charakteristická velkým množstvím vodních ploch (rybníků) a protékal zde Černý potok, který oblast odvodňoval.

V budoucnu se počítá s rekreačním využitím oblasti. Již dnes se na východní části tělesa budují nové cyklostezky a provádějí se lesnické rekultivace. U jižní části výsypky byla na požadavek města Chodov vytvořena vodní plocha Bílá voda se záměrem využít území jako koupaliště a rekreační zónu pro obyvatele města.

• Nová Role - kostel sv. Michaela

Obec proslulá kvalitní porcelánovou výrobou. Uprostřed obce na bývalém hřbitově kostel sv. Michaela.

Původně románsko-raně gotický kostel z doby po roce 1240, připomínaný roku 1293 (zachován presbytář a sakristie), základy lodi ze 16. století, poslední úpravy byly provedeny v roce 1781. Jednolodní s pravoúhlým presbytářem se sakristií po severní straně a s novější předsíní v západním průčelí. Bez opěrných pilířů, kryt vysokou sedlovou střechou s dřevěnou zvonicí. Presbytář s původními románskými okny ve východní a jižní zdi, zaklenut polem křížové klenby s nízko sbíhajícími žebry o profilu zkoseného klínu, na vejčitých konzolách. V sakristii hmotná hrotitá klenba, loď kryta rákosovým stropem. Zařízení kostela nedochováno, zachována pouze kazatelna z roku 1777 od sochaře J. Preusse z Nejdku a zbytky oltářů. Na původním hřbitovu kolem kostela se nachází železný kříž z roku 1877. Kostel je cennou církevní památkou Karlovarska, památkově chráněný objekt, je zařazen do II. kategorie stavebních historických památek, ve slohu ranně-gotickém. "Dějiny českého výtvarného umění" jej uvádějí na prvním místě mezi dochovanými venkovskými klášterními kostelíky z doby Přemysla Otakara I. a Václava I.

Původní kaple byla postavena v letech 1240 až 1255, tehdejším pražským biskupem Tomášem a byla nazvána "Kaple při Nové Roli" a náležela ke kostelu v Sedleci Během dlouhých staletí kaple prodělala několik úprav. Je zachován zbytek původního zdiva v zadní části presbytáře. Základy hlavní části chrímové lodě pocházejí z poloviny 16. století. Úpravy kostela do dnešní podoby provedli Nosticové roku 1781. Tehdy byly obvodové zdi zvýšeny o 3/4 lokte (45 cm), byla postavena vysoká sedlová střecha s dřevěnou zvonicí a malou věžičkou.  Chrámová loď je bez opěrných pilířů a strop je zaklenut kolem křížové klenby s nízko ubíhajícími žebry profilu zkoseného klínu na vejčitých konzolách. Sakristie má hmotnou hrotovou klenbu. Vnitřní zařízení z této doby nebylo dochováno, až z pozdější doby pochází dřevěné lavice, které sem byly znovu umístěny. Vzácná ke křtitelnice z roku 1500, která je vytesána z jediného kusu pískovce.

Kostel byl po více let veden jako filiální, až roku 1355 se stal farním, když zde byl ustanoven farářem Mikuláš z Brunnersdorfu. V 17. století patří prvně k farnímu kostelu Jindřichovice, později k Sedleci a konečně k Dolnímu Chodovu. V roce 1707 je uváděn jako farní kostel a patřil kostelu Hroznětín. V roce 1967 kostelu Stará Role, po roce 1945 byl kostel několikrát poškozen aopakovanými povodněmi rozvodněné Rolavy. Nejvíce utrpělo vnitřní zařízení kostela v roce 1961, kdy došlo k zaplavení chrámové lodě radioaktivním bahnem. Tehdejší režim nedbal o záchranu církevních památek, a tak i v Nové Roli došlo ke zničení vnitřního zařízení kostela a navíc k úplnému rozkradení varhanových píšťal. První známé varhany postavil roku 1687 za 92 zlatých Franz Kannhäuser. Další varhany pak postavil nejmenovaný varhanář roku 1769. Ten přestavěl 1858 za 75 zlatých varhanář a zhotovitel harmonik Anton Völker z Jindřichovic. Nové varhany postavil roku 1889 Christof Müller. Inventář kostela z roku 1769 uvádí kromě varhan ještě violon, violu, 5 houslí, 4 trompety, 2 příčné flétny, 2 hoboje a pár tympánů.  Po listopadu 1989 se neutěšený stav kostela sv. Michaela dočkal nápravy. Došlo k vytvoření "občanské iniciativy" jejíchž zásluhou byla v letech 1991 až 1993 provedena celková rozsáhlá oprava kostela, včetně celého prostranství.

• Porcelán

Porcelán (zastarale též porculán) je keramická hmota, vzniklá vypálením keramického těsta tvořeného směsí kaolinu, ostřiva a taviva. Používá se pro výrobu nádobí, sanitární keramiky, elektrických izolátorů, dlaždic, ozdobných předmětů, v dentální keramice a mnoha dalších předmětů (hlavičky panenek aj.). Porcelán byl objeven a vyráběn v Číně - tzv. protoporcelán od 7. století př. n. l., porcelán jak jej známe dnes pak od 7. století n. l. V Evropě bylo toto vzácné zboží v 17. a 18. století velmi ceněno, o čemž svědčí i to, že výraz „China“ se stal v Evropě obecným označením tohoto exotického produktu. Poté, co při pokusech o napodobení čínského porcelánu evropští keramici mnohokrát selhali, konečně v roce 1708 toto hledání rozřešil Ehrenfried Walther von Tschirnhaus, kterému asistoval Johann Friedrich Böttger. Receptem byla kombinace ingrediencí zahrnujících coldický jíl (druh kaolínu), vápenatý alabastr a křemičitý písek.

Při správném poměru všech složek a jejich dobrém vypálení vznikl dostatečně tvrdý, bílý a průsvitný materiál – porcelán. V Evropě byl tento postup velmi komplikovaný (na rozdíl od Číny, kde lze jíly pro výrobu porcelánu přímo těžit z přírodních ložisek, bylo v Evropě nutno nalézt odpovídající kombinaci všech ingrediencí jak co se týče jednotlivých složek, tak i jejich poměru); lze tedy vliv orientálních manufaktur na objev porcelánu v Evropě považovat za minimální a spíše za inspirativní.

• Železniční trať Karlovy Vary - Johanngeorgenstadt

Trať č. 142 je železniční trať o délce 46,1 km. Leží v okrese Karlovy Vary. Na trati leží celkem 17 železničních stanic a zastávek. Trať byla budována v několika etapách. Maximální klesání (resp. stoupání) trati je 30 promile (v úseku Pernink – Potůčky). Pro povahu trati (stoupání, převýšení) se jí přezdívá „Krušnohorský Semmering“. Nejvyšší bod na trase (915 m n. m.) je mezi zastávkami Pernink a Oldřichov u Nejdku, stanice Pernink je druhá nejvýše položená železniční stanice v Čechách.

Původně měla být trať zahrnuta jako součást Dráhy císaře Františka Josefa z Vídně do Plzně a odtud pak do Saska. Tento plán z poloviny 60. let 19. století byl zavrhnut pro problémy technického rázu v části Karlovy Vary - Plzeň. V roce 1881 byl představen projekt místní dráhy z Chodova do Nejdku přes Novou Roli, který zčásti odpovídal dnešnímu vedení trati. Příčinou byly podnikatelské zájmy místních subjektů (továrny na porcelán, pily apod.).

Výstavba dráhy v trase dochované do dnešní doby začala po udělení koncese (v roce 1895) až v roce 1897. Jako první byl budován úsek Karlovy Vary, dolní nádraží – Stará Role – Nová Role, který navazoval na místní dráhu z roku 1881. Na něj navazovalo prodloužení z Nejdku do Horní Blatné (dokončen 28. listopadu 1898) a z Horní Blatné do Johanngeorgenstadtu (dokončen 1. dubna 1899), města ležícího již v Sasku. Provoz byl na trati oficiálně zahájen 15. května 1899, a to se čtyřmi páry osobních vlaků.

Autor LUCky.luKA v 08:03 | Permalink | Komentáře

Autor LUCky.luKA v 11:05 | Permalink | Komentáře

Tudorovci, původně waleský rod Tewdur, připomínaný již ve 13. století, byli anglickou královskou dynastií od roku 1485 až do roku 1603. Tři hlavní panovníci dynastie – Jindřich VII., Jindřich VIII. a Alžběta I. – se zasloužili o to, že se z boji rozvrácené Anglie stala renesanční mocnost, která si v příštích staletích vybudovala výsadní postavení po celé planetě. Během vlády dynastie došlo k náboženské reformaci a byla vytvořena anglikánská církev (the Church of England).

Rod se odvíjel od Owena Tudora, velšského hraběte na dvoře anglického krále Jindřicha V. Owen Tudor se oženil s vdovou po králi Jindřichu V., Kateřinou z Valois, a měl s ní pět dětí. Jejich nejstarší syn, Edmund Tudor, si vzal Margaretu Beaufort z rodu Beaufortů. Margareta (Markéta) byla potomkem Jana z Gentu (John of Gaunt), zakladatele rodu Lancasterů. Margareta porodila ve věku 13 let syna, a to několik měsíců po manželově smrti. Toto dítě se po Válce dvou růží stalo anglickým panovníkem jako Jindřich VII. Tudor. Jako tudorovské období v anglických dějinách se obvykle označuje doba od nástupu Jindřicha VII. na trůn v roce 1485 po konec vlády Marie I. v roce 1558. Vláda Alžběty I. 1558–1603 se zpravidla od tudorovského období odděluje a nazývá se podle panovnice jako alžbětinská doba.

Tudorovci patřili k významným anglickým královským dynastiím. Jako první z Walesu přišel Owen Tudor – asi okolo roku 1425. Původ Tudorovců sahá přibližně do 12. stol. Erbovním znamením Owena Tudora – v kymerštině Owain ap Maredud ap Tudor jarl Henevettet – byl červený štít se stříbrnou krokví posetou hermelínem a třemi stříbrnými přilbami (2, 1). Pozdější varianty znaku byly poměrně rozmanité, ale k tomu se ještě dostaneme. Owen roku 1423 uzavřel manželství s vdovou po anglickém králi Jindřichovi V. († 1422) Kateřinou z Valois. Tímto skutkem se stal příbuzným Lancasterů a zařadil se mezi přední anglickou šlechtu.

15. století bylo pro Anglii bohaté na řadu významných událostí – předně to byla porážka ve Stoleté válce s Francií, vyhrotily se mocenské spory mezi posledními větvemi Plantagenetů, a to starší odnoží vévody z Lancasteru (odznak červená růže) a mladší větví vévody z Yorku (odznak bílá růže). Vyvrcholením uvedených okolností pak byla tzv. Válka růží z let 1455–1485. Navíc se po zemi potulovaly zbytky zubožené anglické armády, které se vrátily z Francie, vázl obchod apod. K nejednotě v Anglii také přispěly rozbroje mezi nejmocnějšími aristokratickými rody – de la Pole vévody ze Suffolku, Mortimery hrabaty z Marchu, Beaufoty vévody ze Somersetu, rodem de Neville, kteří zdědili titul hrabat z Warwicku, Courtenayů hrabat z Devonu nebo Percyů vévodů z Northhumberlandu. Výrazně stoupla moc a bohatství původně drobné venkovské šlechty Woodvillů – Alžběta Woodvillová se stala manželkou krále Eduarda IV. a její otec Richard byl roku 1450 dekorován Podvazkovým řádem a jmenován lordem Riversem. Owen Tudor se logicky ve válce růží přiklonil na stranu Lancasterů; roku 1461 však padl do zajetí Yorků a byl popraven. Velmi významnou roli sehráli až jeho synové. Edmund hrabě z Richmondu (jemu je již připisován anglický štít – pole 1 a 4 modré poseté zlatými liliemi, 2 a 3 červené s třemi zlatými nad sebou kráčejícími lvy a modrým lemem, kde se střídají stříbrné lilie a merlety) se oženil s Markétou Beaufortovou a stal se otcem prvního Tudora na anglickém trůně, a to Jindřicha VII. (1485–1509). Jeho bratr Jasper hrabě z Pembroku (erb – štít modro-červeně polcený s třemi stříbrnými lvy – 2,1) byl velkým ochráncem a podporovatelem synovce Jindřicha. Anglie se stále zmítala ve válce, kterou bylo nutno ukončit. Mezníkem byla Bitva na Bosworthském poli v roce 1485, kde byl Tudorovci poražen král Richard III. z rodu Yorků. Navíc si Jindřich situaci pojistil ženitbou s Alžbětou z Yorku a jak již bylo řečeno, stal se prvním tudorovským anglickým králem. Výsledkem mocenských bitev a sporů bylo, že došlo k doslovnému vyvraždění staré šlechty a skončilo panování Plantagenetů. Novou pozici získaly rody Howardů, Stanleyů, Arundelů a nižší venkovská šlechta – gentry. Druhým Tudorovcem na anglickém trůně se stal známý Jindřich VIII. (1509–1547), který byl šestkrát ženat. První manželkou byla Španělka Kateřina Aragonská; s ní se nechal rozvést a založil anglikánskou církev, v důsledku čehož na něj papež uvalil i klatbu. S Kateřinou měl dceru Marii. Podruhé se oženil s anglickou šlechtičnou Annou Boleynovou, která mu porodila dceru Alžbětu a syna – ten se však narodil mrtvý. Jindřich prohlásil Annu za intrikánku a roku 1536 ji nechal popravit. Třetí ženou se stala Jana Seymourová – ta mu zanechala následníka Eduarda, ale sama těžký porod nepřežila. Čtvrtou ženou byla německá protestantská šlechtična Anna Klevská, ale i toto manželství skončilo rozvodem. Pátou manželkou se stala Kateřina Howardová, ale i ta skončila pro údajné cizoložství na popravišti. Poslední manželkou pak byla Kateřina Parrová, která svého hrubého chotě jako jediná přežila. Jindřich VIII. projevil svoji anglosaskou krutost při popravách odpůrců anglikánské církve, jedna z nejznámějších obětí těchto poprav byl sir Thomas More, lord kancléř. Následujícím Tudorovcem byl mladičký a churavý Eduard VI. (1537–1553). Po jeho smrti panovaly jeho nevlastní sestry – Marie (1553–1558), zvaná též Krvavá, dcera Kateřiny Aragonské, vnutila zemi opět katolictví a nechala např. během jediného dne upálit 300 stoupenců anglikánské církve. Právě proto ten přídomek Krvavá. Posledním Tudorovcem pak byla Alžběta (1558–1603). Za její vlády došlo k uklidnění poměrů a rozvoji renesanční společnosti – došlo k opětovnému nastolení anglikánského náboženství, rozvoji umění (např. divadla – William Shakespeare), rozvoji mořeplavby a kolonizaci Ameriky – díky admirálovi siru Francisi Drakeovi oslabila vliv Španělska v Novém Světě. Ovšem vůči svým rivalům dovedla být nemilosrdná jako jiní Tudorovci. Nesmlouvavá byla vůči své skotské sokyni Marii Stuartovně – předně to byla katolička a dlouho žila ve Francii na dvoře vévodů de Guise, následně se stala skotskou královnou, měla dědice a s Tudorovci byla v příbuzenském poměru. Zato Alžběta se nikdy neprovdala – není divu, že se jí snažila zbavit. Dle anglické tradice byla Marie Stuartovna obviněna ze spojenectví s Francií a cizoložství, její poprava se uskutečnila roku 1587. Po smrti Alžběty na anglický trůn nakonec nastoupil syn Marie Stuartovny Jakub I. Stuart. Vláda Tudorovců byla velmi krátká a v řadě případů i drsná. Ukončili Války růží, roku 1534 potlačili povstání posledních stoupenců Plantagenetů, které vedli lordi Lovell a Lincoln, zasloužili se o rozvoj kulturního dění, obchodu, vzdělanosti a mořeplavby. Určitým pozitivním prvkem byl jejich anglosaský původ; Plantageneti totiž byli cizinci – pocházeli z Francie. Původ Tudorovců byl asi velmi starý, již ve 12. stol. je připomínán waleský kníže Owain. V obecném pohledu lze panování Tudorovců porovnat s absolutismem francouzského krále Ludvíka XIV. Možná, že není na škodu ještě uvést jméno Wallis, později Wallis-Cromwellové: od nich odvozoval původ lord protektor Oliver Cromwell. Ti rovněž pocházeli z Walesu a v Anglii se poprvé připomínali v souvislosti s Jindřichem VII. Tudorem.

Z rodu Tudorovců pocházelo šest anglických králů a královen:

• Jindřich VII. Tudor (1485–1509)
• Jindřich VIII. Tudor (1509–1547), syn Jindřicha VII.
• Eduard VI. (1547–1553), syn Jindřicha VIII.
• Jana Greyová (1553), pravnučka Jindřicha VII., vládla 9 dnů
• Marie I. Tudorovna řečená Krvavá (1553-1558), starší dcera Jindřicha VIII.
• Alžběta I. Tudorovna (1558–1603), druhá dcera Jindřicha VIII.

Autor LUCky.luKA v 01:34 | Permalink | Komentáře

• Tašovice

Tašovice jakožto místní část Karlových Varů jsou klidnou oblastí hojně využívanou pro rodinné bydlení.

Na jihu protéka malebným údolím řeka Ohře,a končí zde oblast PP Údolí Ohře Severně od Tašovic je nově dostavěná (2008) rychlostní silnice I/6 Karlovy Vary - Sokolov. U rychlostní komunikace na křižovatce Jenišov se nachází obchodní centra Globus a Makro.

Samotná oblast je charakteristická zástavbou rodinných domů. V severní oblasti poblíž obchodních center probíhá intenzivní stavební boom.Vzniká zde obytný prostor Pod Rohem, který končí téměř u hranic obce Hory.

• Karlovy Vary 

Karlovy Vary (německy Karlsbad) jsou statutární město v západních Čechách a metropole Karlovarského kraje. Město má 53 708 obyvatel (2008) a rozlohu 59,10 km². Je významným lázeňským střediskem se známým sklářským a potravinářským průmyslem.

Přibližně kolem roku 1350 uspořádal císař Karel IV. při svém pobytu v Lokti výpravu do loketských lesů, kde nechal na místě údajného pramene založit lázně nazvané Horké Lázně u Lokte, které byly později přejmenované na Karlovy Vary. Následně dne 14. srpna 1370 Karel IV. udělil lázním městská práva stejná jako v Lokti.

V roce 1522 vychází první odborná kniha o Karlových Varech a jejich léčebných vlastnostech od lékaře Václava Payera, jenž je vydána v Lipsku. O 60 let později zasahuje město velká povodeň a v roce 1604 pak katastrofální požár, která zcela poničí město (podobná událost se přihodí i roku 1759). 1775 Johann Georg Pupp položil základ rozvoji hotelu Grandhotel Pupp.

V roce 1807 začíná ve městě výroba likéru Becherovka, který se v následujících letech stane známým nejenom v Česku ale také ve světě. V roce 1844 se ve městě začíná rozvíjet další průmysl, tentokrát zaměřený na vývoz zřídelní vody. Rozvoj města potřebuje ke svému růstu napojení na železnici a tak roku 1870 je město napojeno na evropskou železniční síť. Koncem 19. století se mění Karlovy Vary také architektonicky. Stále více se prosazuje historizující styl staveb (neoklasicismus, neobaroko, neorenesance). Největší vliv na celkový vzhled lázeňského města mají v tomto období především stavební projekty firmy Fellner a Helmer, podle jejichž návrhů vzniká ve městě asi 20 budov - mimo jiné také Grandhotel Pupp, divadlo, Císařské lázně, kolonáda Sadového pramene a Vřídelní kolonáda (dnes již neexistující).

Během první republiky je ve městě roku 1929 otevřeno letiště Karlovy Vary, které umožňuje pohodlné cestování pro majetné turisty. Po druhé světové válce dochází v Karlových Varech podobně jako jinde v Česku k odsunu německého obyvatelstva do Německa. Roku 1946 vzniká Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary, který město proslavil ve světě a každoročně láká množství filmových nadšenců a známých celebrit z celého světa.

Po nástupu komunistů k moci dochází v roce 1948 k zestátnění lázeňské léčby, která je opětovně navrácena do soukromého vlastnictví po Sametové revoluci v roce 1989. Současné město neleží přesně na místě, kde bylo založeno, ale vlivem eroze podložní desky řekou se pozvolna posunovalo proti proudu řeky v závislosti na tom, jak se objevovaly nové prameny.

• Jenišov

Obec Jenišov se nachází v okrese Karlovy Vary, kraj Karlovarský. Ke dni 1. 1. 2010 zde žilo 741 obyvatel. Obcí prochází rychlostní silnice R6 a kříží se zde ze silnicí I/20. U této křižovatky byl v roce 2008 postaven hypermarket Globus a Makro. Je zde nejmodernější myčka osobních automobilů a benzínová pumpa s otevirací dobou 8.00 - 21.00 hod. Obec Jenišov má největší procentní přírůstek obyvatel ročně v Karlovarském kraji. Je zde několik autosalónů a autoservisů. V obci je v současné době připraveno k výstavbě cca 200 parcel pro rodinné domy. V obci je vybudována oddílná kanalizace a plyn je přiveden k více jak 90 % rodinných domů. Díky hypermrketům jsou v obci 4 bankomaty, lékárna, čistírna oděvů a velkokapacitní restaurace.

První písemná zmínka o obci pochází z roku 1390, samosprávnou obcí je od roku 1850. Mezi lety 1806 až 1928 se v Jenišově těžilo hnědé uhlí. Na katastru obce v té době bylo postupně otevřeno více jak 20 důlních děl. Vedla odtud lanovka na uhlí až na nádraží do nedalekého Chodova. Po roce 1928 a útlumu těžby uhlí se obec postupně stává zemědělskou vesnicí. Po odsunu německého obyvatelstva v roce 1946 se v obci pouze bouralo. Kolem roku 1968 byl v obci postaven panelák s šesti byty. Větší výstavba nastala v obci až po roce 1983 kdy byla postavena opravárenská hala Státních statků závodu služeb Jenišov. V osmdesátých letech minulého století byla taktéž postavena prodejna potravin, areál závodu STS Toužim a 4 RD typu Okál. Po odtržení obce v roce 1990 od Karlových Varů dochází k velkému stvebnímu rozvoji. Za posledních deset let zde bylo postaveno více jak 140 rodinných domů a počet obyvatel se více jak zdvojnásobil. Obec nemá žádnou historickou stavbu a tak se může pochlubit pouze kapličkou z roku 1849 a třemi chráněnými duby.].

• Části obce -
• Jenišov
• Pod Rohem

Spor o budoucnost obce vyvolal ruský investor, který má za cíl postavit domy pro šest set lidí, čímž by se počet obyvatel obce téměř zdvojnásobil. Proti plánu se postavil starosta a všichni zastupitelé obce. Petici s nesouhlasným stanoviskem podepsalo více jak 200 obyvatel obce. Investor spoléhá na to, že jeho projekt posvětí stavební úřad v Karlových Varech.

Obec Jenišov leží v těsném sousedství Karlových Varů, při silnici I/6 E 48 a 49. Původně nevelká návesnice se prvně připomíná kolem roku 1390. Svou historií byla svázána především s nedalekým Loktem. Až do konfiskace loketského městského panství, pro účast loketských na českém stavovském povstání v roce 1623, byl Jenišov jeho součástí. Pod panství loketské spadala ves opět do roku 1847. Po územně správních reformách se roku 1850 stala samosprávnou obcí. První povolení pro těžbu uhlí v katastru obce bylo vydáno roku 1806. V prví polovině 19.století nastal velký rozmach důlní činnosti. První známé štoly a důlní díla pocházejí právě z této doby. Hlavní rozkvět důlní činnosti se ve zdejší oblasti odehrál na konci 19. a na začátku 20. století, kdy bylo v katastru obce postupně otevřeno 19 důlních děl. Ve 30.letech minulého století byly doly pomalu uzavírány a rozvoj obce stagnoval. Převážnou část obyvatelstva tvořili občané německé národnosti, odtud německý název obce Janessen. Po odsunu původních obyvatel do Německa byla postupně obec dosídlována občany z vnitrozemí. V poválečném období nastal rozvoj zemědělské výroby. Na území obce se nacházejí ložiska kaolínu a cihlářských surovin, s jejich využitím se počítá do budoucna.



KAPLIČKA sv.Anny: přesný datum vzniku neznáme, předpokládá se, že byla postavena na konci 19 století. Nejedná se o historicky cennou stavbu, nebyla postavena v žádném stylu. Kaplička se dočkala větší opravy v roce 1947, kdy do obce zavítal arcibiskup pražský a nově opravenou kapličku vysvětil. Zápis v obecní kronice uvádí:

Dne 27.července 1947 navštívil naší obec důstojný pán arcibiskup pražský Dr.Beran, aby se pomodlil s občany Jenišova v nově vysvěcené kapli svaté Anny.

Rekonstrukce kapličky probíhala od roku 1991 do roku 1993. Původní nábytek i krov byly napadeny dřevomorkou a veškeré zařízení a inventář byly postupně zničeny nebo odcizeny.
Dochovalo se pouze pár cíněných kadidelnic zavěšených u stropu. Současné vybavení kapličky je z darů místních obyvatel. Sochu madony věnovala obci bývalá rodačka nyní žijící v Německu, paní Gábina Afonso (Matějková), stejně tak i malou sošku v pravém výklenku. Sochu v levém výklenku darovala obci paní Růžena Srbová (Novotná) také bývalá občanka. Dřevěný oltář a dubový kříž nechal vyrobit na zakázku Obecní úřad Jenišov v roce 1993.

PAMÁTNÉ STROMY V OBCI JENIŠOV

MAJVALŮV DUB (dub zimní – Quercus petraea) nacházející se na zahradě u domu č.p.38, na pozemku p.č. 93/2, který má obvod kmene 395 cm ve výši 130 cm nad zemí. Památným stromem byl vyhlášen Odborem životního prostředí Magistrátu města Karlovy Vary dne 15.3.2004.
DUB U VORLŮ ( dub letní – Quercus robur) se nachází v areálu firmy Vorel u č.65, na pozemku p.č.25 v Jenišově. Obvod kmene je 383 cm ve výši 130 cm nad zemí. Památným stromem byl vyhlášen Odborem životního prostředí Magistrátu města Karlovy Vary dne 15.9.2005.
JENIŠOVSKÝ DUB (dub letní – Quercus robur) se nachází na bývalém školním hřišti za budovou č.p.68, na pozemku p.č.5/1 v Jenišově. Obvod kmene je 352 cm ve výšce 130 cm nad zemí. Památným stromem byl vyhlášen OŽP MM Karlovy Vary dne 19.9.2005. Strom byl poškozen vichřicí, která se v noci na 30.7.2005 přehnala obcí. Vítr urval dvě silné větve, které bylo nutné odstranit.



DOLOVÁ ČINNOST NA KATASTRU OBCE JENIŠOV
POLDI V JENIŠOVĚ

Důl byl otevřen v roce 1896 – dolové pole 71 dolových měr na katastrech obcí Hory, Jenišov a Tašovice. Důl vznikl spojením bývalého těžařstva Antonie – Natálie a Montánní společnosti v Jenišově.
1900 – těžní jáma byla hluboká 45 m a vzdušná jáma 41 m. Sloj byla 5,8 m mocná s 3,4 m mocnou vrstvou lesklého uhlí. Sloj je uložena ve dvou lávkách o mocnosti od 3 m a 2,6 m. Uhlí se dopravovalo 2.200 m dlouhou lanovkou (hvězdicorolnového vedení) k jámě, venku bylo tříděno a střední velikost uhlí odvážena Bleichertovou lanovkou dlouhou 2.700 m na nádraží v Chodově. Se stavbou dolu se začalo v roce 1896 a v roce 19000 se vytěžily první tuny uhlí a těžba postupně stoupala.

·         20 130,0 t

·         30 859,7 t

·         49 474,9 t

Průměrný stav osazenstva v těchto letech obnášel 198 dělníků a 6 dozorců. Lesklé uhlí mělo vysokou výhřevnost 7 200 cal .

1920 – závodní ing.Vilém Gacek, důlní pole 84 JM, rubání hlubinné, pilířování se závalem. Pracovalo se ve 2-5m mocné sloji, v největší hloubce 50 m, závod byl spojen visutou lanovkou se stanicí Chodov, délka lnaovky 2 700 m. Důl patřil Falknovsko – Chebské horní společnosti.

Tabulka těžeb a osazenstva:
Rok těžba dozorci dělníci výkon na hlavu

·         1913 56 145               1913 56 145        8 8 178 0,89

·         1914 48 566                1914 48 566       9 8 172 0,84

·         1915 46 071               1915 46 071        7 8 151 0,85

·         1916 38 078               1916 38 078        7 8 137 0,72

·         1917 41 691               1917 41 691        2 7 144 0,78

·         1918 50 668               1918 50 668        8 7 146 0,98

·         1919 41 442               1919 41 442        2 7 164 0,95

·         1921 45 158               1921 45 158        6 8 197 0,79

·         1922 36 828               1922 36 828        8 8 185 0,80

1922 – dolové pole 83 JM (4 200 473 m2) největší hloubka dosáhla již 50 m, mocnost sloje 2-4 m, závodní Vilém Gacek.

·         1923 24 671               1923 24 671      5 8 153 0,57

·         1924 63 008               1924 63 008      3 8 183 1,22

·         1925 66 672               1925 66 672      2 8 165 -

1924 – závodní Bedřich Gacek, přidělenec Rudolf Kudielka, 4 úředníci, 3 důlní, 1 dílovedoucí,
1 těžmistr, 1 naddůlní, 2 dozorci rampy, 183 dělníků.

·         1926 42 330             1926 42 330      0 6 108 1,27

·         1927 34 399             1927 34 399      0 6 72 1,63

1927 byl k 1.12. důl uzavřen, ukončena těžba.

Historie dolování hnědého uhlí v Jenišově

K prvním dolům v Jenišově patřil důl Marie Starostlivá (Mariasorg), založený jáchymovským obchodníkem Josefem Kalesánským Paulusem, na který bylo vydáno povolení k těžbě roku 1806. V počátcích těžby se rubalo do hloubky 15-20 m, většinou sezónně v malých ša

Autor LUCky.luKA v 09:00 | Permalink | Komentáře

Vstup do NHL: 5. června 1967 jako Minnesota North Stars, 9. června 1993 se klub přestěhoval do Dallasu
První sezóna: 1967-68
Stadión: American Airlines Center, 18.532 diváků
Největší úspěchy: Stanley Cup 1999
Adresa: 2601 Ave. of the Stars, Frisco, TX 75034

Individuální rekordy jedné sezóny:Branky: 55 - Dino Ciccarelli (1981-82), Brian Bellows (1989-90)
Asistence: 76 - Neal Broten (1985-86)
Body: 114 - Bobby Smith (1981-82)
Trestné minuty: 382 - Basil McRae (1987-88)

Obrovský úspěch North Stars v bojích o Stanleyův pohár 1991 v Minnesotě na čas oživil opadající zájem fanoušků o lední hokej. Ale přesto v roce 1993 nový majitel klubu Norm Green přestěhoval tým do Dallasu. V názvu týmu byl vynechán přívlastek North. Na novém působišti byli Stars prvním týmem NHL na půdě Texasu.

Trenérem mužstva se stal Bob Gainey, jehož ruský trenér Anatolij Tarasov jednou charakterizoval jako nejlepšího technického hráče. Zastával dvojí funkci trenéra a generálního manažera. A to až do 8. ledna 1995, kdy post trenéra předal Kenu Hitchcockovi. Hitchcock měl dobré výsledky v týmu Kalamazoo, který byl farmou Stars v nižší lize. Pod vedením Hitchcocka se Stars začali poněkud zlepšovat, ale kvůli zranění ztratili v jednom okamžiku oba hlavní brankáře Andyho Mooga a Darcyho Wakaluka a do play off se neprobojovali. Oporami týmu byli tradičně Mike Modano, který počtvrté ve své sedmileté kariéře nastřílel soupeřům přes třicet branek, a finský pravý útočník Jere Lehtinen, vynikající jak ve hře dopředu, tak dozadu. V sezónách 1996-97 a 1997-98 klub potvrdil stoupající úroveň a pokaždé překonal stobodovou hranici. Tím se zařadil na absolutní špici NHL. Za sezónu 1997-98 se stal dokonce držitelem President`s Trophy. Jenže i přes skvělé výkony v základní části se Stars nemohli prosadit v play off. V roce 1997 je senzačně vyřadil Edmonton, v následujícím roce pak pozdější šampión Detroit. Rozhodnuti neopakovat tyto výpadky, posílili Stars před novou sezónou tým o dalšího hráče té nejvyšší extratřídy. Ze St. Louis přišel Brett Hull a mužstvo po další skvělé základní části získalo podruhé za sebou Prezidentovu trofej. V brance Dallasu se o to zasloužil také náš Roman Turek, který skvěle doplňoval Eda Belfoura. V play off si Stars poradili i se svými nočními můrami z předchozích dvou ročníků, když porazili jak Edmonton, tak i Detroit. Ve finále potom v šesti zápasech přehráli i tuhou obranu Buffala Sabres, když jejich zlatý, byť neregulérní gól dával ostrostřelec Hull. Kapitán Derian Hatcher tak mohl poprvé v životě zvednout nad hlavu vytoužený Stanley Cup.

Silný celek Hvězd zůstal na vrcholu i v sezóně následující. Na obhajobu President`s Trophy sice Dallas nedosáhl, přesto ale dokráčel znovu až do finále Stanley Cupu. Možná vyčerpávající sedmizápasová bitva s Coloradem Avalanche ve finále konference ovšem způsobila, že soupeř byl tentokrát lepší. New Jersey Devils, psychicky nadopovaní dokonale obrácenou partií s Philadelphií Flyers, přehráli Stars prakticky ve všech směrech a jejich vítězství 4:2 na zápasy bylo naprosto zasloužené. Ještě větší ústup ze slávy následoval v ročníku 2000-01. Dallas sice opět vyhrál svou divizi, když získal dohromady sto šest bodů, v play off se ale nedostal přes druhé kolo. Již poněkud postarší tým nestačil na ambiciózní St. Louis Blues a s boji o Stanley Cup se rozloučil snad i trochu nedůstojnou prohrou 0:4 na zápasy.

Příznivci Dallasu si před novou sezónou kladli několik závažných otázek. Většinou šlo o obavu z toho, že se nepodaří nahradit brankostroj jménem Brett Hull, jenž odešel do Detroitu. Všichni si ťukali na čelo, když vedení angažovalo stárnoucího Valerije Kamenského a ani posílení o Pierrea Turgeona je vůbec neuklidnilo. V průběhu základní části se Dallas pohyboval kolem magické čáry oddělující postupovou osmičku klubů Západní konference, což bylo trochu málo na tým, jenž vydává na platy hráčů 57 mil. dolarů. Tento neutěšený stav vedl k propuštění generálního manažera Boba Gaineyho i trenéra Kena Hitchcocka. Na uvolněné posty byli jmenováni Doug Armstrong a Rick Wilson. Před přestupovou uzávěrkou opustil klub populární Joe Nieuwendyk, který se musel stěhovat do New Jersey. Opačným směrem se vydal Jason Arnott. Žádná z těchto změn však Dallasu výrazně nepomohla a sezóna pro něho skončila katastrofou. Stars se do play off neprobojovali a zklamání fanoušků bylo nesmírné.

Dallas Stars

Bývalé kluby NHL: Minnesota North Stars (1967-1993)

Čtvrtý díl seriálu o bývalých klubech National Hockey League je věnován americkému celku Minnesota North Stars.

1967/68: Jako hlavní město amerického hokeje byla Minnesota jasnou volbou číslo jedna při rozšíření NHL ze 6 na dvanácti týmů. Motto státu Minnesota „Star of the North“ bylo použito k pojmenování nového klubu, který ve svém prvním zápase 15. října 1967 prohrál s rovněž novým týmem California Seals. O šest dní později sehráli North Stars své první domácí utkání v hale Met Center v Bloomingtonu se stejným soupeřem a remizovali 3:3. V polovině sezóny bojovali North Stars o první příčku v Západní divizi nově přistoupivších týmů. Bohužel, 13. ledna došlo k tragédii, když se Bill Masterton během domácího zápasu udeřil hlavou o led a o dva dny později zemřel. Po tomto hráči pak byla pojmenována cena, kterou každoročně dostává jeden hráč NHL za vytrvalost, sportovní chování a oddanost hokeji. Po ztrátě spoluhráče prohrál tým šest zápasů v řadě, přesto proklouznul do play off ze čtvrtého místa s bilancí 27-15-32. V nadstavbové části se tým ocitl na okraji propasti, když prohrál úvodní dva zápasy v Los Angeles. Hvězdy dokázaly v domácím prostředí srovnat krok, po porážce v pátém utkání na ledě soupeře však musely doma odvracet hrozbu vyřazení. To se jim podařilo a gólem v prodloužení si vynutily rozhodující sedmý zápas. V něm předvedly smršť devíti gólů a postoupily do západního finále. V něm Minnesota válčila proti St. Louis opět až do sedmého zápasu. Tuto vyčerpávající sérii, ve které čtyři zápasy dospěly do prodloužení, rozhodli Bluesmani ve druhém nastavéní a postoupili do finále.

1992/93: Když Norm Green koupil North Stars, byl považován za záchrance hokeje v Minnesotě. Nicméně tým hrál v zastaralé hale Met Center a byly potřeba určité změny, aby se udržel nad vodou. Green požádal město Bloomington o přidání dalších 200 sedadel do 15-ti tisícové haly. Město se ale zaleklo, že Green uvažuje o jiných místech, kde by North Stars mohli hrát. Ačkoli Target Center v Minneapolisu se zdálo jako schůdné řešení, Green pro tuhle cestu neměl příliš pochopení a chtěl tým přemístit na jiný trh. Po skončení sezóny se naplnily nejhorší obavy fanoušků a bylo oznámeno, že tým se stěhuje do Dallasu. Spekulace o stěhování provázely tým po celou sezónu, což vyústilo v konečné páté místo a neúčast v play off.

1993-2000: Hala Met Center byla zbourána a NHL okamžitě začala usilovat o to, aby Minnesota, domov Americké hokejové síně slávy, měla opět tým NHL. Nicméně před příchodem týmu do Minnesoty požadovala NHL bezpečnou arénu, na což však stát Minnesota nereagoval příliš rychle. Nakonec město St. Paul souhlasilo s financováním výstavby nové arény a v roce 2000 se tak liga rozrostla o nový tým, který byl pojmenován Wild.

Minnesota North Stars

Název týmu:
Byl vybrán fanoušky z důvodu polohy státu a motto státu Minnesota zní „Etoile du Nord“, což ve francouzštině znamená „hvězda severu“.
 
Klubové barvy:
zelená-bílá-žlutá-černá
 
Trenéři (20):
Wren Blair (1967/68-1968/69), John Muckler (1968/69), Wren Blair (1969/70), Charlie Burns (1969/70), Jackie Gordon (1970/71-1973/74), Parker MacDonald (1973/74), Jackie Gordon (1974/75), Charlie Burns (1974/75), Ted Harris (1975/76-1977/78), Andre Beaulieu (1977/78), Lou Nanne (1977/78), Harry Howell (1978/79), Glen Sonmor (1978/79-1982/83), Murray Oliver (1982/83), Bill Mahoney (1983/84-1984/85), Lorne Henning (1985/86-1986/87), Glen Sonmor (1986/87), Herb Brooks (1987/88), Pierre Page (1988/89-1989/90), Bob Gainey (1990/91-1992/93).

Hala:
Met Center (1967/68-1992/93)

Úspěchy:Finále Stanley Cupu (2): 1981, 1991
Finále konference (6): 1968, 1971, 1980, 1981, 1984, 1991
Vítězství v divizi (2): 1982, 1984
Účast v play off (17): 1968, 1970, 1971, 1972, 1973, 1977, 1980, 1981, 1982, 1983, 1984, 1985, 1986, 1989, 1990, 1991, 1992

Síň slávy (6):
Leo Boivin (1968-1970), Herb Brooks (trenér, 1987/88), Walter Bush (majitel, 1967-1986), Mike Gartner (1988-1990), Larry Murphy (1988-1991), Gump Worsley (1969-1974)

Kapitáni (16):
Bob Woytowich (1967/68), Moose Vasko (1968/69), Claude Larose (1969/70), Ted Harris (1970/71-1973/74), Bill Goldsworthy (1974/75-1975/76), Bill Hogaboam (1976/77), Nick Beverley (1977/78), J.P. Parise (1978/79), Paul Shmyr (1979/80-1980/81), Tim Young (1981/82), Craig Hartsburg (1982/83-1983/84), Brian Bellows (1983/84), Craig Hartsburg (1984/85-1987/88), Curt Fraser (1988/89), Bob Rouse (1988/89), Curt Giles (1988/89-1990/91), Mark Tinordi (1991/92-1992/93)

Ocenění:Calder Trophy (nejlepší nováček): Danny Grant (1969), Bobby Smith (1979)
Masterton Trophy (oddanost hokeji): Al MacAdam (1980)

Nejlepší sezóna:NHL: 1982/83 (40-16-24, 96 bodů)

Nejhorší sezóna:

NHL: 1977/78 (18-9-53, 45 bodů)

Autor LUCky.luKA v 11:36 | Permalink | Komentáře

• Radikální husité (táborité) prosazovali všechny čtyři pražské artikuly. Do této skupiny patřili hlavně chudí a nižší šlechta, ti kteří neměli majetek o který by v rámci plnění artikulů přišli.

Jedna větev radikálních Husitů sídlila v Táboře, kde to došlo až k majetkové rovnosti (všichni měli stejně, všichni si byli rovni). Další část radikálů byla v Praze pod vlivem Jana Želivského a od roku 1424 sem patří také Orebité a později Sirotci. Stoupenci učení Jana Husa (asi 1371-1415), českého náboženského reformátora, který byl pro kacířství exkomunikován z katolické církve a posléze upálen. Jeho smrt na hranici vyvolala v Čechách celonárodní protesty a volání po náboženské svobodě podle Husových představ. Husitské hnutí se poté rozdělilo do dvou táborů: na umírněné utrakvisty a tábority, kteří získali jméno podle sídelního města Tábora a zastávali mnohem radikálnější teologické i sociální názory. Roku 1434 byla v Jihlavě vyhlášena kompaktáta, která znamenala kompromisní smír husitů s církví i s králem Zikmundem Lucemburským. Z revolučních bojů tak vyšlo vítězně konzervativní husitské křídlo, jehož pozice se dále upevnila po nástupu Jiřího z Poděbrad na český trůn. V 16. století bylo hnutí prakticky přehlušeno reformací. Radikální husité pokračovali v bitvách i po Žižkově smrti.

• Husitské vojsko patřilo ve své době k nejdokonalejším v Evropě. Husitští hejtmani dokázali vybrat právě ty zbraně a taktické postupy, které byli jejich vojáci schopni zvládnout, k nimž mělo vojsko i další předpoklady (možnost výroby, koupě, ...) a které byly také účinné v boji s feudálním rytířským vojskem. Zbraně jsou nezbytnou podmínkou vítězství. Stejně důležité bylo však i odhodlání k boji a víra v cíle, za které husité bojovali. Důležitá byla i vojenská taktika, umění a schopnosti husitských hejtmanů.

Období husitských válek je jedna z významných etap českých dějin, stala se námětem mnoha obrazů, divadelních her a filmů. Ne všechna umělecká díla však podávají o této době věrný obraz. K zjednodušeným představám, které si pak mnozí vytvářejí, patří i obrázek husity s cepem v ruce. Mezi husity samozřejmě byli i takto vyzbrojeni bojovníci, ale používaly se i další druhy zbraní.

• Kalich je zřícenina středověkého hradu na vysokém skalním ostrohu nad Třebušínem, poblíž Litoměřic, postaveném zde Janem Žižkou z Trocnova.

Nechal si jej roku 1421 vystavět Jan Žižka z Trocnova poté, co byla jeho rodná tvrz v Trocnově rozbořena. Předtím zde stávala dřevěná tvrz německých rytířů, kterou Žižka roku 1421 dobyl. Hrad byl dostavěn roku 1423 a někdy v té době se po něm začal Jan Žižka titulovat a podepisovat : z Trocnova a Kalicha. Kamenný hrad měl být husitským útočištěm proti útokům z blízkého Saska, akcím Zikmunda z Vartemberka, vojenskou základnou husitů v tomto kraji. Žili zde Žižkovi sourozenci Jaroslav a Anežka, i ovdovělá dcera s dcerami. Po Žižkově smrti roku 1424 hrad připadl jeho bratrovi Jaroslavovi. V roce 1437 byl hrad obléhán vojsky Zikmunda Lucemburského a následně i dobyt. Nejdříve měl být zbořen, aby se nestal útočištěm loupežníků, nestalo se tomu ale tak a během 15. století se na něm vystřídalo mnoho majitelů (například Vilém z Ilburka). Poslední zmínka o hradu pochází z roku 1470, od té doby chátral. V 19. století byly podniknuty neúspěšné pokusy památku oživit. Zřícenina je v současnosti kulturní památka, dochoval se zbytek brány a strážní věže, zdi budov a sklep s valenou klenbou. Kalich byl jediným osobním majetkem Jana Žižky. Pojmenován byl podle nádoby, ze které se při mších pije mešní víno.

 

• Jaroslav Žižka (možná i Jaroš Žižka), psal se i Jaroslav Žižka z Trocnova nebo Jaroslav Žižka z Kalicha, byl bratr Jana Žižky z Trocnova. Po Janově smrti roku 1424 mu připadl hrad Kalich u Třebušína. Zemřel udajně v roce 1437 kdy byl hrad Kalich obléhán a dobit vojsky Zikmunda Lucemburského. Jiné zdroje ale uvádí, že padl již roku 1428 u Bechyně. Kromě bratra Jana měl i sestru Anežku, která byla jeptiškou v Českém Krumlově.

• Kuneš z Bělovic byl spolubojovník Jana Žižky, po jeho smrti vrchní hejtman sirotčího vojska. První zmínka o něm pochází z Prahy roku 1422.

• Podobojí (též pod obojí), latinsky sub utraque species, je pojem, který se vztahuje k husitství a husitům. Husité neboli kališníci, později utrakvisté uznávali přijímání svátosti „pod obojí způsobou“, tedy chléb i víno. Chléb byl v podobě hostie a byl symbolem Kristova těla. Mešní víno z kalicha je symbolem Kristovy krve. Naproti tomu v katolické církvi bylo v té době zvykem, že lid přijímal jen hostii.

• Oldřich ze Znojma byl husitský teolog a reformátor.

Oldřich byl kazatelem v husitské Čáslavi. Byl zástupcem východočeských sirotků v husitské delagaci na Basilejský koncil. Na koncilu byl jedním ze čtyř hlavních řečníků (společně s Janem Rokycanou, Mikulášem Biskupcem z Pelhřimova a Petrem Paynem. Byl vybrán pro obhajobu artikulu o svobodném kázání slova božího. Prokop Holý chtěl na koncilu svěřit obhajobu tohoto artikulu chrudimskému faráři Martinu Lupáčovi, ale protože by měl málo času na přípravu, byl potvrzen již dříve vybraný Oldřich. Svého úkolu se zhostil se ctí a byl rovnoceným partnerem svých zkušenějších přátel. Jeho oponentem byl německý dominikán a inkvizitor Heinrich Kalteisen. Oldřich zdůraznil, že zvěst a poselství Písma svatého mají přednost před povinností kněze, kterou mu předkládají jeho nadřízení. Ve své řeči obratně použil část kázání, kterou měl pro svou obhajobu připravenou Jan Hus, ale který ji už na Kostnickém koncilu nestihl pronést.

• Adamité byli radikální částí husitů. Adamité prosazovali v mezilidských vztazích duchovní i sexuální čistotu a chodili zásadně nazí. Adamité údajně souložili každý s každým. Stačilo k tomu, aby zašli za svým vůdcem Adamem a požádali ho o svolení. Tento Adam se nazýval synem božím. Ve skutečnosti to byl belgický francouzský pikart, kněz Adam Rohan z Pikardie, který si získal důvěru skupiny žen, mužů i dětí a usadil se s nimi na jakémsi ostrově obtékaném Nežárkou.

V Klokotech u Tábora se postupem času adamitské hnutí odklonilo od původní verze „čisté orgie“ (muži a ženy mezi sebou) a pod vedením Petra Kániše a Burjana Strause se v Klokotech prosadila homosexualita. Jan Žižka v roce 1421 asi 70 adamitů nechal v klokotské faře upálit. V trávníku návsi v dnešní městské části Tábor-Klokoty je památník husitské netolerance - velký kámen s nápisem Táborští pikarti 1421-1996. Stejně jako s ostatními názorově odlišnými skupinami husitů se i s Adamity Žižka vypořádal. K rozhodujícímu střetu došlo roku 1421 na Ostrově na Hamru. Ačkoliv se statečně bránili (všichni nazí!), husitskému vojsku podlehli a 40 jich bylo zajato a zahubeno. Ponechán byl údajně jen jeden, aby táborským kněžím vypověděl všechny skutky svých druhů. Samotné označení adamité je ale mnohem starší, takto pojmenovaná sekta je zmiňována některými autory už v prvním tisíciletí. Někdo považuje za nejstarší doloženou komunitu adamitů komunitu karpokratovských gnostiků. Často bývá označení „adamité“ považováno vůbec za obecné označení gnostiků či z gnóze vycházejících herezí. Podobně jako označení katar (kacíř) později znamenalo jakéhokoli heretika, zdá se, že označení adamita znamenalo původně gnostika, později prostě „extrémní“ herezi, jejíž příslušníci se vymykali obecně přijímaným morálním standardům své doby. O věrouce adamitů víme velmi málo, jakékoli zmínky o nich pocházejí od jejich kritiků a k tomu z druhé ruky, proto je i velmi obtížné je věrohodně spojit s některou jinou středověkou herezí. Nicméně s určitou nejistotou se lze domnívat, že jejich vyznání patrně vzdáleně vycházelo z díla některého z gnostických autorů prvních staletí po Kristu a především bylo ovlivněno hnutím Valdenských a Albigenských (katarů), nešlo-li dokonce jen o jiné pojmenování stejných náboženských komunit. Původ českých adamitů je také nejasný. Zdá se, že tímto označením bývají kromě výše zmíněné skupiny označováni příslušníci různých skupin valdenských a albigenských heretiků, kteří se v jižních Čechách usadili za relativně tolerantní vlády posledních Přemyslovců v průběhu 13. století. Tito imigranti, svým způsobem běženci, pocházeli nejčastěji z blízkého Rakouska, ale podle některých autorů mezi nimi byly i skupiny (vesnice) z Burgundska a Languuedoku. Do konfliktu s vládní mocí ovšem přišli už před husitskými válkami, rozsáhlé „vymítací“ akce proti nim organizoval už Karel IV., ještě jako zemský správce v době nepřítomnosti svého otce Jana Lucemburského.

• Petr Kániš (narození není přesné známo) žil v období husitství. O jeho mládí se toho moc neví. V pozdějším věku byl významným husitským radikálním knězem, který stál u zrození radikální sekty Adamitů (pikarti).

Podle zpráv se ví, že někdy na přelomu roku 1417 působil u Sezimova Ústí. O pár let později pak přesídlil do Tábora, kde začal kázat, zde ale pobývá jen jeden rok. Názorově si stál za tím, že je potřeba k návratu k absolutní čistotě, tak jak měl žít Adam ještě před vyhnáním z Ráje. Společně s táborským radikálním knězem Martinem Húskou, se stal mluvčím sekty adamitů. Do svých řad se jim podařilo získat několik stovek lidí. K Petru Kánišovi se začalo postupně vzhlížet, jako k velké biblické postavě. Za své názory byl společností kritizován, Kániš a celá sekta tvrdili, že Bůh a ďábel, jako dobro a zlo se nachází v srdci každého člověka. Hodně byl také obviňován za své názory k pohlavnímu životu – k učení o náboženské kultovní nahotě. Kolem roku 1421 odchází Petr Kániš a celá sekta do z Tábora do Příběnic. Zároveň toho roku se proti Kánišovi a všem adamitům bouří jejich kritici a nepřátelé, hlavně vojevůdce Jan Žižka, který se rozhodl zlikvidovat celou sektu a jejich významné představitelé. Petr Kániš tak umírá roku 1421 v plamenech jako kacíř.

• Petr mladší Zmrzlík ze Svojšína byl nejstarší ze tří synů královského mincmistra Petra staršího Zmrzlíka († 1421), štědrého mecenáše knižní kultury, blízkého přítele Jana Husa a spolupracovníka Jana Žižky v počátcích husitské revoluce. Matka Anna z Frymburka patřila k předním ženám své doby, jejích rad prý využíval i král Václav IV. Po rodičích zdědil Petr se svými bratry Janem a nezletilým Václavem nejen kališnickou orientaci, ale také rozsáhlý majetek v jihozápadních, středních a východních Čechách (Orlík, Březnice, Kasejovice, Lnáře, Kašperk, Tochovice, Oheb, Vildštejn, Žleby).

V časech husitských válek vedl správu rodinného jmění nejspíše právě Petr, který si za své sídlo vybral Orlík. Se svým bratrem Janem se účastnil husitských vojenských akcí. Jan Žižka svěřil Zmrzlíkům pod ochranu město Příbram, které však bratři neuhájili proti opakovaným útokům katolického pána Hanuše z Kolovrat. Později se Petr Zmrzlík angažoval spíše v lokálních válkách, zatímco Jan se podílel i na zahraničních taženích husitských polních vojsk. Roku 1425 se oba bratři účastnili dobytí tvrze Obořiště a na přelomu let 1432–1433 obléhali s dalšími válečníky a oddíly několika královských měst hrad Lopatu, sídlo loupeživého katolického rytíře Habarta z Hrádku. Ještě roku 1427 hájily oddíly bratří Zmrzlíků Stříbro proti německým vojskům a oddílům plzeňského landfrýdu, na sklonku husitských válek však stanuli v řadách katolicko-kališnické koalice zamýšlející skoncovat se zvůlí polních vojsk. Příklon na stranu krále Zikmunda se Zmrzlíkům, které nyní doplnil i nejmladší z bratří Václav, velice vyplatil neboť jim byla za odměnu potvrzena držba statků získaných za husitských válek, například Kostelce nad Vltavou a Tochovic zcizených břevnovskému a ostrovskému klášteru. V době všeobecné anarchie vyvolané interregnem po smrti krále Albrechta Habsburského (1439) se Petr Zmrzlík podobně jako většina jeho urozených současníků aktivně zapojil do rozjitřeného dění a svedl několik soukromých válek s cílem vylepšit si životní standard na cizí úkor, popřípadě vyrovnat si staré účty. Roku 1444 udeřil spolu s dalšími na hrad Hus u Prachatic, kde se po ztrátě Lopaty usadil Zmrzlíkův dávný nepřítel Habart z Hrádku. V téže době započalo z neznámé příčiny záští mezi Petrem Zmrzlíkem a městem České Budějovice, které bylo urovnáno roku 1445 prostřednictvím Oldřicha II. z Rožmberka. Od roku 1445 vedl Zmrzlík válku na bavorské straně hraničního hvozdu, čímž se dostal také do sporu s pasovským biskupem. Řádění Zmrzlíkových rot vyjíždějících pravidelně z hradu Kašperka učinily přítrž až smírná jednání Jiříka z Poděbrad a Zdeňka ze Šternberka s bavorským vévodou Albrechtem roku 1453. O rok později se Petr Zmrzlík vzdal hradu Kašperka ve prospěch Zdeňka ze Šternberka. Poté se odstěhoval na Lnáře, kde je poprvé doložen roku 1449. Orlík spolu s Březnicí postoupil již dříve svému mladšímu bratru Václavovi. Ke Lnářům přikoupil roku 1433 od Jana Mládence z Miličína a jeho synů Oldřicha a Domaslava Kocelovice, v plnou držbu vsi se však až po vyřízení všech odúmrtí na zdejším zboží uvázal teprve roku 1461. Roku 1453 se pokusil protiprávně získat Tchořovice, které však musel záhy vrátit Elišce z Vartenberka, jejíž nároky ke zboží opomenul. Jako stoupenec poděbradské strany přistoupil Petr Zmrzlík roku 1450 společně se svým bratrem Václavem a matkou Annou z Frymburka k vildštejnským úmluvám o příměří s katolickou strakonickou jednotou. Ženat byl nejpozději od roku 1432 s Annou, sestrou Zdeňka ze Šternberka, s níž zplodil tři syny Jana, Václava a Jaroslava a dvě dcery Kateřinu a Elišku. Zemřel na Štědrý den roku 1462 a byl pochován v kostele sv. Jakuba Staršího v Kasejovicích.

• Hanuš z Kolovrat (okolo 1390 – 1450) byl český šlechtic z libštejnské větve Kolovratů, náboženský činitel, hejtman měst pražských a jeden ze šesti dočasných správců českého království.

Syn Albrechta mladšího z Kolovrat zdědil spolu s bratrem Bedřichem otcův majetek. Na Hanuše připadl hrad Krašov, kde se usadil. Na počátku husitských válek stáli spolu s bratrem na straně krále Zikmunda, Hanuš byl dokonce v čele katolické jednoty na Plzeňsku. To bylo oceněno opatem plaského kláštera, který mu roku 1419 zastavil doživotně do užívání vsi Dřevec, Hodyni, Buček a Lednici. Od krále za 2061 kop získali řadu dalších vsí (převážně však z majetku plaského kláštera) jako např. Výrov, Kočín, Hubenov, Bílov, Olšany, Brodeslavy, Všehrdy, Kaceřov, Dobříč, Dolní Hradiště, Oboru, Kaznějov, Řemešín, Sedlec, Bukovinu, část Potvorova a městečko Kralovice.

V roce 1421 přepadl Hanuš dvakrát město Příbram, odvedl z něj zajatce, jezdecké koně, obilí a další zásoby, naopak ve městě nechal ve městě posádku, která obyvatele i nadále odírala. Jako nepřítel husitů neměl však Hanuš klidu: po neúspěšném husitském obléhání dalších Hanušových hradů Točník a Žebrák, přitáhli v květnu 1425 husité s 900 jezdci a 7 000 pěšáky k hradům Krašov a Libštejn a poplenili vsi v okolí. Roku 1430 oblehli husité znovu Libštejn a bratři z Kolovrat byli donuceni vyjednávat. S Prokopem Holým uzavřeli Kolovratové smír a přislíbili podporu straně podobojí. Zachránili tak hrad Libštejn, ale dostali se do nepřízně krále Zikmunda, který zrušil všechna předešlá darování. Bratři Hanuš a Bedřich však zástavu bez zaplacení zpět nevydali. Oba bratři se zúčastnili 14. srpna 1431 bitvy u Domažlic, Hanuš jako hejtman husitské jízdy.

Roku 1432 zemřel Bedřich z Kolovrat a Hanušovi zůstal hrad Krašov, půlka Kralovic a vsi Brodeslavy, Hubenov, Všehrdy, Újezd, Bukovina, Bílov, Řemešín, Sedlec, díl Potvorova a dvůr Olšany. 30. prosince 1437 zvolil zemský sněm z přívrženců krále Albrechta šest pánů jako správce českého království po dobu, než se sám král ujme vlády. Zvolenými pány byli Hanuš z Kolovrat, Oldřich II. z Rožmberka, nejvyšší purkrabí Menhart z Hradce, Aleš Holický ze Šternberka, Mikuláš Zajíc z Hazmburka a Zikmund z Vartemberka. Hanuš se stal později hejtmanem měst pražských a bydlel v Praze, po dobytí Prahy Jiřím z Poděbrad utekl na hrad Žebrák, kde roku 1450 zemřel. Hanušův majetek zdědil jeho syn Hanuš II. z Kolovrat.

• Jan Jiskra z Brandýsa asi 1400, pravděpodobně Brandýs nad Orlicí - asi 1469) byl český válečník a diplomat, dlouhodobě působící na Slovensku.

Mládí - Jan Jiskra z Brandýsa pocházel z moravské větve pánů z Brandýsa. Patrně byl synem Alšíka z Brandýsa. V mládí se učil bojové umění jednak v Itálii (dle některých pramenů se účastnil několika námořních bitev na straně Benátčanů), jednak v českých zemích, kde si osvojil husitskou taktiku. Po bitvě u Lipan spolu s dalšími žoldnéři z řad husitů vstoupil do služeb Zikmunda Lucemburského a válčil s Turky (ponejvíce v okolí Bělehradu).

Na Slovensku - Po smrti Zikmunda Lucemburského (1437) nastoupil na trůn Albrecht Habsburský, který však již v říjnu roku 1439 zemřel. Jeho manželka Alžběta Lucemburská pak v únoru 1440 porodila jeho syna Ladislava, zvaného Pohrobek. V českých zemích se stal králem bez potíží (vládl za něj správce země Jiří z Poděbrad, zajímavější situace vznikla v Uhersku, kde po korunovaci Ladislava, kterou v květnu nechala uspořádat Alžběta, si uherská šlechta zvolila polského krále Vladislava III. (v Uhersku vládl jako Vladislav I.) Alžběta s malým Ladislavem musela uprchnout z Uherska, ochranou zájmů neplnoletého krále pověřila Jana Jiskru z Brandýsa. Jan Jiskra s asi pětitisícovým žoldnéřským vojskem, většinou tvořeným bývalými husity, rychle obsadil středoslovenská hornická města, Spiš a část východního Slovenska, a tak přeťal spojení mezi Polskem a Uherskem. V Kremnici nechal razit jménem Ladislava Pohrobka kvalitní dukáty, čímž si zabezpečil finanční prostředky pro udržování situace. Vladislav neměl žádnou možnost, jak Jiskru z jeho „panství“ vyhnat, neboť většina jeho sil byla vázaná bojem s Turky, takže s ním uzavřel příměří, které se stále prodlužovalo. Po smrti (zmizení) krále Vladislava (1444, zmizel během bitvy u Varny, v níž jeho vojska utrpěla drtivou porážku) se stal jedním ze 7 kapitánů spravujících Uhersko. V podstatě vládl Slovensku, přičemž za jeho hlavní sídla lze považovat zvolenský hrad a Košice. Po zvolení Jánose Hunyadyho místodržitelem Uherska (1446) došlo mezi oběma muži k sérii vojenských střetnutí, přerušované jen občasnými krátkými příměřími.

Roku 1449 dvě míle severně od Košic porazil maďarské vojsko. Proto byl v lednu 1450 svolán do Budína sněm, na kterém uzavřely obě strany mír (31. březen 1450). Mír však dlouho nevydržel a 7. září 1451 uštědřil Jan Jiskra Hunyadymu drtivou porážku v bitvě u Lučence, po níž byl uzavřen nový mír. V roce 1453 Ladislav Pohrobek na popud svých rádců zbavil Jana Jiskru jeho dosavadního postavení. Jan Jiskra opustil Uhersko a většina jeho vojsk se přidala k bratříkům, jejichž velitel Petr Aksamit byl Jiskrovým spojencem v bojích za obhajobu královských práv. V roce 1454 byl povolán nazpět, aby potlačil hnutí bratříků, což se mu částečně podařilo. Po nástupu Matyáše Korvína na uherský trůn (1458) odešel do Polska, kde pomáhal uzavřít mír mezi polským králem a německými rytíři a nabízel Kazimírovi pomoc v boji o uherský trůn, kterou však panovník nepřijal. Začal tedy usilovat o smír s Korvínem (1460), aby před ním ochránil své slovenské državy. V dubnu 1462, po uzavření dohody mezi Korvínem s císařem Fridrichem III., přijal Korvín Jiskru do svých služeb, povýšil ho na barona a daroval mu hrad Solymos s majetky v Aradské a hrad Lippa v Temešvárské stolici. Jan Jiskra se poté účastnil bojů s Turky a jejich spojencem (valašským vojvodou Štefanem Velikým). V lednu 1467 vedl ve jménu Korvína jednání o míru se sultánem Mehmedem II.. Jan Jiskra strávil na Slovensku s přestávkami 22 roků. Jako úspěšný vojevůdce měl porozumění i pro potřeby svých vojáků. Kupodivu nebyl husita, jak se někdy mylně uvádí, byl naopak katolík a měl přátelské vztahy s protihusitsky orientovanými českými šlechtici vedenými Oldřichem z Rožmberka. Aeneas Silvius Piccolomini (pozdější papež Pius II.) ho zařadil do svých životopisů slavných mužů své doby (De viris illustribus).

• Václav Koranda starší (?-1453 Litice) byl jeden z radikálních husitských kněží a významný duchovní i politický vůdce táboritů.

Kolem roku 1419 začal kázat v Plzni. Účastnil se chiliastických poutí na hory a také mnohé vedl. Z Plzně odešel spolu s houfem husitů, jemuž velel Jan Žižka. Zúčastnil se také vítězné bitvy u Sudoměře. Spolu s Janem Žižkou dorazil do města Tábor, kde se stal jedním z nejradikálnějších táboritských kněží. Mimo jiné chtěl prosadit i příjímání pod obojí u nemluvňat, což je praxe poměrně běžná v pravoslavné církvi. Po bitvě na Vítkově v roce 1420, v níž Jan Žižka porazil vojska první křížové výpravy, se v srpnu zúčastnil neblaze proslulého ničení Zbraslavského kláštera. Táborská lůza klášter vyplenila a navíc vytáhla z rakve tělo mrtvého krále Václava IV., husité mu prý lili do úst víno se slovy: „Měl jsi ho rád za života, tak si dej i nyní...“ Kněz Koranda byl však zajat a uvězněn na Přiběnicích, hradě Oldřicha z Rožmberka. Spolu s několika dalšími vězni se mu podařilo z vězení uniknout a poté, co dorazil s vojskem hejtman Zbyněk z Buchova, se husité zmocnili celého hradu. Na přelomu let 1429/1430 se účastnil rejsy po říši, které velel Prokop Holý. Bitvu u Lipan absolvoval na straně radikálů. Stejně jako například Petr Payne byl po bitvě ušetřen hlavně díky přímluvě Viléma Kostky z Postupic. V roce 1435 se zúčastnil jednání se Zikmundem Lucemburským. Hájil zájmy Táborské obce a rezolutně odmítl přijetí kompaktát. V roce 1436 přispěl k dohodě se Zikmundem. Roku Autor LUCky.luKA v 04:50 | Permalink | Komentáře

Vstup do NHL: 25. září 1926 jako Detroit Cougars, 1930-32 jako Detroit Falcons, od roku 1932 jako Detroit Red Wings 
První sezóna: 1926-27
Stadión: Joe Louis Arena, 20.066 diváků
Největší úspěchy: Stanley Cup 1936, 1937, 1943, 1950, 1952, 1954, 1955, 1997, 1998, 2002, 2008
Adresa: Joe Louis Arena, 600 Civic Center Drive, Detroit, MI 48226

Individuální rekordy jedné sezóny:Branky: 65 - Steve Yzerman (1988-89)
Asistence: 90 - Steve Yzerman (1988-89)
Body: 155 - Steve Yzerman (1988-89)
Trestné minuty: 398 - Bob Probert (1987-88)

Na samotnou špičku NHL se detroitská Rudá křídla dostala až od ročníku 1932-33, kdy klub koupil milionář James Norris, který také přejmenoval původní Falcons na Red Wings. Už jedna z prvních sezón "nového" klubu (1935-36) přinesla úspěch v podobě zisku Poháru, ale i prvního vítězství v dlouhodobé soutěži NHL. Oba úspěchy si detroitští zopakovali i v následující sezóně, pochopitelně s nezměněným kádrem hráčů, z nichž nejznámějšími byli vedle gólmana Normie Smithe Larry Aurie, Ebbie Goodfellow, Mud Bruneteau, Marty Barry, Syd Howe či Scotty Bowman, otec později daleko slavnějšího kouče téhož jména. Koučem a manažerem klubu byl známý Jack Adams, jenž si těmito úspěchy tak naklonil majitele klubu, že ten mu umožnil vybudovat rozsáhlou síť farmářských týmů, díky nimž se později do prvního týmu dostala celá plejáda vynikajících hokejistů.  Než k tomu však došlo, zopakoval si Detroit v sezóně 1937-38 poslední místo v divizi, pozici, kterou obsadil již v ročníku 1934-35. Práce s vyhledáváním nových talentů ovšem začala brzy přinášet své ovoce a už v roce 1943 se Red Wings radovali ze zisku dalšího Stanley Cupu. Skutečně ovládnout NHL se pak klubu podařilo na sklonku čtyřicátých let a hlavně pak v první polovině let padesátých. Nový kouč Tommy Ivan, který v této funkci vystřídal v roce 1947 manažera Adamse, se mohl v té době pyšnit týmem, jakému jen málokdo odolal. Stačí si jen připomenout jména hráčů, kteří zde v období let 1947 - 1957 působili, abychom pochopili kvality týmu. V brance postupně působili Harry Lumley, Terry Sawchuk a Glen Hall. V obraně Jack Stewart, Red Kelly, Bill Quakenbush či Leo Reise a v útoku pak takové "star" jako byli Marcel Pronovost, Ted Lindsay, Sid Abel, Alex Delvecchio a především pak Gordon Howe. Kdo v monumentální ledové aréně, která nese jméno slavného boxera Joe Louise, vzhlédne ke stropu, spatří rudý dres s číslem devět. Toto číslo nikdo v mužstvu již nenosí, patřilo totiž jedné z největších hokejových legend NHL. Nikdo z těch, kteří tvořili historii mužstva z města automobilů, si nezaslouží být jmenován na prvním místě jako právě Gordie Howe. Do Detroitu přišel v sedmnácti přímo z tréninkového tábora New York Rangers, odkud jej poslali domů s tím, že z něj nikdy velký hokejista nebude. Howe za Red Wings hrál celé čtvrtstoletí, zažil jejich vzestup i pád a s hokejem se rozloučil v neuvěřitelných dvaapadesáti letech!

Tento tým se celkem osmkrát - z toho sedmkrát za sebou - vyhoupl na nejvyšší příčku celé NHL (1949-55 a 1957) a v letech 1950, 1952, 1954 a 1955 získal i prestižní Stanley Cup. Na posledním pohárovém triumfu se už jako kouč podílel Jimmy Skinner, který byl ale již v roce 1957 nahrazen Sidem Abelem, kapitánem týmu z let 1942-52. Sid Abel byl také tím, kdo v roce 1963 nahradil odstoupivšího manažera Adamse, který se s hokejem v Detroitu rozloučil po šestatřiceti letech skvělých služeb. Abel se ve své nové funkci uvedl více než dobře a v roce 1964 dovedl tým až do finále poháru, aby si tutéž pozici zopakoval i v sezóně 1965-66, tedy v sezóně, která následovala po již dvanáctém vítězství Red Wings v NHL. Jak triumf v NHL z roku 1965, tak i účast ve finále poháru z roku následujícího byly ovšem na dlouhé roky největší úspěchy klubu. Red Wings totiž jaksi pozapomněli na výchovu mladých hráčů a dá se říci, že jim rozšíření soutěže zasadilo těžkou ránu. Svědčí o tom poslední místo v divizi v ročníku 1967-68 a zejména pak výsledky klubu v dalších letech. V období 1967 - 1983 se klubu pouze dvakrát podařilo postoupit do play off, ale jak v roce 1970, tak i v roce 1978 skončili už ve druhém kole. Také v Detroitu, podobně jako v Torontu, se poměrně často střídali jak trenéři, tak i hráči, ale k úspěchu to nevedlo. Teprve ve druhé polovině osmdesátých let se začala karta obracet a Red Wings se z poslední příčky v NHL roku 1986 dopracovali až k prvnímu místu v divizi ročníků 1987-88 a 1988-89. Po příchodu Jacquese Demerse do města, které je vedle automobilů známo i jako jedno z amerických měst s největší zločinností, jako by se vrátily staré dobré časy. Dvakrát za sebou se Rudá křídla probojovala do semifinále Stanley Cupu, v obou případech však podlehla pozdějšímu vítězi Edmontonu. Demers se projevil jako velmi zkušený taktik a člověk, který je schopen z minima vytěžit maximum. Vždyť jediným opravdovým esem Detroitu byl kapitán Steve Yzerman, který je řazen mezi takové hráče, jakými jsou kupříkladu Wayne Gretzky či Mario Lemieux. Demers se ukázal být i nesmlouvavým koučem, co se týče životosprávy. Sedm hráčů klidně potrestal za neúměrnou konzumaci alkoholu. Na milost byli postupně vzati Chabot, Kocur, Probert i Petr Klíma, ten se však posléze ocitl před soudem za řízení automobilu v podnapilém stavu a Detroit ho vyměnil i přes Petrovu nechuť do Edmontonu. S rudým dresem Detroitu jsou ovšem spjatá i jména některých dalších československých hokejistů. Václav Nedomanský hrál za Detroit Red Wings v letech 1977 až 1982, František Černík a Milan Chalupa pak za Rudá křídla nastupovali v ročníku 1984-85. V sezóně 1990-91 skončil Detroit v Norrisově divizi na třetím místě, před pozdějším finalistou Minnesotou. S druhým celkem divize poté v play off svedl napínavou bitvu na sedm zápasů, odešel však nakonec poražen 3:4. Skutečný zlom ve výkonech Red Wings přinesl až příchod kouče Scottyho Bowmana v roce 1993. Jeden z nejlepších koučů ligové historie složil vynikající mužstvo, které se stalo lídrem soutěže a po více než čtyřiceti letech vybojovalo pro Detroit další Stanley Cup. A to ne jeden, ale dokonce rovnou dva za sebou.

První pokus v roce 1995 sice skončil finálovou porážkou s New Jersey Devils, ale tým, ve kterém hráli prim ruští hokejisté (Fjodorov, Larionov, Fetisov, Vjačeslav Kozlov, Konstantinov) se po dvou letech ve finále s Philadelphii dočkal splnění snu svého i celého Detroitu. Po dvaačtyřiceti letech vybojoval nejcennější trofej, kterou v roce 1998 (ve finále s Washingtonem) dokázal obhájit. Kapitán a vítěz Conn Smythe Trophy 98 Steve Yzerman tak mohl dvakrát po sobě držet nad hlavou slavný Stanley Cup. Okřídlené kolo Detroitu se tedy v sezónách 1996-97 a 1997-98 roztočilo opravdu naplno. I v ročníku 1998-99 patřil Detroit k jedněm z horkých favoritů a po březnových přestupech volných hráčů vypadala síla Rudých křídel skutečně impozantně. Jenže hattrick se nekonal, protože Red Wings ve druhém kole play off nestačili na Colorado, ačkoliv vedli v sérii již 2:0 na zápasy. Naprosto stejný osud čekal na Rudá křídla i o rok později, když je i tentokrát ve druhém kole zastavily mimořádně silné Laviny z Denveru. Trošku nepochopitelně nepoučení Red Wings si pohár hořkosti vypili do třetice v ročníku 2000-01. Ano, základní část Detroitu vyšla a tým z města motorů měl druhý nejvyšší bodový zisk v celé lize, v play off to ale dopadlo katastrofálně. Mužstvo plné přesluhujících veteránů (Chelios, Murphy, Larionov, Duchesne, Verbeek) nepřežilo ani první kolo, protože Los Angeles Kings dokázali čtyřmi výhrami v řadě otočit sérii ze stavu 0:2 ve svůj prospěch. A nebylo to jenom tím, že se zranili lídři týmu Yzerman a Shanahan.

I v sezóně 2001-02 vsadila Rudá křídla na zkušenost a očekávaná generační výměna se opět nekonala. Místo toho přišli další veteráni Dominik Hašek, Luc Robitaille, Fredrik Olausson a Brett Hull. Z vysokého věkového průměru si však nikdo nic nedělal. Detroitští "staříci" hýřili sebevědomím a dobrou náladou po celý rok. Klub měl sice nejvyšší mzdový rozpočet v NHL (64,4 mil. dolarů), ale investované peníze se mu bohatě vrátily. Už na konci října se jejich hokejisté usadili na čele ligového pelotonu a vydrželi tam až do úplného závěru. Posedmé za devět let získali v základní části přes 100 bodů (116). Cestu za plánovaným Stanley Cupem nastoupili sice poněkud rozpačitě, ale nakonec si s nabuzeným Vancouverem poradili stejně jako s favorizovaným St. Louis nebo obhájcem trofeje z Denveru. Ani do finále nevykročili hráči Red Wings tou správnou nohou. Postupně však uplatnili všechny své přednosti a v pětizápasové sérii porazili Carolinu Hurricanes. Historický počet pohárových vítězství tak zaokrouhlili na kulatých deset. Pro trenéra Scottyho Bowmana to byl už devátý triumf, čímž o jedno vítězství překonal letitý rekord svého učitele Toe Blakea. Mezi oslavence se zapsal i Dominik Hašek, který ve vyřazovacích zápasech udržel šestkrát čisté konto a tuto metu také hned tak někdo nepřekoná. Vynikající výkony obránce Nicklase Lidströma byly oceněny Conn Smythe Trophy.

Detroit Red Wings

Autor LUCky.luKA v 11:19 | Permalink | Komentáře

Újezd (německy: Mähring; Mähring bei Asch) byla vesnice nacházející se v západní části katastru nynější obce Krásná, na hranicích českého Karlovarského kraje a německého zemského okresu Hof v nadmořské výšce 660 metrů. Oficiálně zanikla v roce 1950. Dnes patří jako katastrální území Újezd u Krásné k obci Krásná.

První zmínka o Újezdu pochází z roku 1331, kdy vesnice patřila Neubergům. Zpočátku je vesnice nazývána Merring, až později, v 18. století získává svůj známější název Mähring. Vesnice byla obydlena německými zemědělci, kteří od 16. století prováděli luteránské bohoslužby, které tehdy začali místní Zedtwitčtí páni podporovat. Ti získali Újezd od Neubergů někdy na přelomu 14. a 15. století. Vesnice byla dělena na tři části; Horní ves, Dolní ves a Kout. V roce 1890 dosáhl Újezd nejvyššího počtu obyvatel. Žilo zde 350 Němců, a vesnice byla povýšena na obec. Poté počet obyvatel již jen klesal, hlavně mezi světovými válkami. V roce 1861 byla postavena nová škola a roku 1865 založen hřbitov, jehož zbytky jsou dnes již jediným pozůstatkem vesnice. Poslední sčítání lidu proběhlo v roce 1939. Tehdy měl Újezd 42 domů ve kterých žilo 175 obyvatel. Po 2. světové válce, v roce 1946, kdy byli všichni němečtí obyvatelé vysídleni z českého území, zůstal Újezd zcela opuštěný. Domy byli drancovány a ničeny, až byli nakonec, roku 1953 všechny odstřeleny a srovnány se zemí. V 70. letech byla v Újezdě postavena rota pohraniční stráže, která byla po pádu komunistického režimu opuštěna na počátku 90. let minulého století. V té době byl také nalezen památník obyvatelům Újezdu padlým v 1. světové válce. Ten byl v roce 1992 znovu postaven na původní místo, a na počátku 21. století restaurován. V roce 2000 k němu byla přidána deska, na které je seznam obyvatel Újezdu, kteří padli během 2. světové války.

V roce 2008 byl na místě, kde stával újezdský mlýn postaven Most Evropy. Jedná se o dřevěný most, který stojí na základech původního mostu přes místní Mlýnský potok v blízkosti Panského rybníka, který býval v minulosti používán jako koupaliště. Tento potok je dnes v tomto místě státní hranicí. Nejbližší okolí bylo upraveno, a na německé straně je cesta k mostu napojena na velmi dobře udržovanou cyklistickou a turistickou cestu. Na české straně k tomuto mostu nevede žádná silnice ani cesta, pouze louka. V blízkosti se nachází cyklotrasa 2059. Tento most vznikl za spolupráce Smrčinského spolku Aš a Domovského spolku města Aše v Rehau s městy Aš a Rehau, a s obcí Krásná. Má být památkou na vesnici Újezd, a dalším krokem českého a německého přátelství. Slavnostního přestřižení pásky se v červenci zůčastnilo mnoho lidí z obou stran hranice. V budoucnu obec Krásná plánuje zřízení turistické stezky, která by navazovala na německou cyklotrasu, a vedla by okolo bývalého hřbitova a památníku. V roce 2009 byli v Újezdě postaveny tři 2 MW větrné elektrárny, které budou energií napájet mateřskou obec Krásná. Začátkem roku 2010 započala obnova místního hřbitova, který je dnes spolu s válečným památníkem jedinou připomínkou bývalé obce. Hřbitov, který byl více než 60 let zapomenut, zarostl mezi stromy, náhrobky i hroby byli zničeny se tak proměnil v pietní místo uprostřed přírody. Obnovu hřbitova prováděl Smrčinský spolek Aš, spolu s obcí Krásná a městem Rehau, a s německým domovským spolkem Aš (Heimatsverein Asch). Obnova přišla na 22 tisíc €, 18700 € bylo hrazeno z dotace EU. Slavnostní ukončení revitalizace se uskutečnilo 29. dubna 2010.

Autor LUCky.luKA v 22:48 | Permalink | Komentáře

Peter Ihnačák: narozen 3. května 1957 v Popradu

Rodák z Popradu v mládí obdivoval umění Nedomanského a po jeho emigraci trávil chvíle s uchem přilepeným na vysílání Svobodné Evropy, jen aby se dozvěděl, zda jeho idol skóroval. Brzy tak poznal i další hráče a na svoji hokejku si kromě znaků týmů NHL napsal jména jako Mahovlich, Brewer a Bobby Orr. Rodina Ihnačáků měla k emigrantům blízko, Peterův dědeček se v New Yorku usadil už v roce 1930 a domů posílal rodině peníze.

Ve Spojených státech našli nový domov po roce 1968 i tři Peterovi sourozenci a Ihnačákovi byli od té chvíle označeni jako společensky nebezpeční a byli trvale pod dohledem státních orgánů.  Peter Ihnačák se po dvou sezónách v jihlavské Dukle trvale usadil v útoku pražské Sparty, kde patřil k nejproduktivnějším hráčům. Jakmile ale pražský tým cestoval do nějaké západní země, Ihnačak vždy musel zůstat doma. Kvůli příbuzným v cizině nebyl zařazen do kádru reprezentace pro Kanadský pohár 1981, ačkoli v lize patřil k nejlepším a s československým týmem se delší dobu připravoval.

Československé úřady mu nedovolili odcestovat ani na dovolenou do Jugoslávie a jeho žádost o víza byla striktně zamítnuta. V roce 1982 ale přesto odcestoval jako člen reprezentace na mistrovství světa do Helsinek. Finsko totiž čs. uprchlíky nepřijímalo a vracelo je zpátky. Ihnačák si sebou pro jistotu vzal dva pasy (jeden z nich byl služební) , přičemž jeden mu sebrali ihned po příletu do země tisíce jezer. Peter věděl, že má poslední šanci vyzkoušet si obdivovanou NHL. Po pěti odehraných zápasech na šampionátu se spojil s vedením Toronta, které jej v tomto roce draftovalo a zeptal se, zda o něj mají zájem. Následující den namísto avizovaného nákupu nastoupil na trajekt do Švédska a ve Stockholmu ho vyzvedli funkcionáři kanadského klubu.  V Torontu jej přivítali krajané Miroslav Fryčer a Vítězslav Ďuriš. Hned v premiérové sezóně téměř všechny zápasy a s počtem získaných 66 bodů vytvořil nováčkovský rekord "Maple Leafs", který platí dodnes. Po třech letech se v dresu Toronta sešel se svým mladším bratrem Miroslavem, kterému se z Československa podařilo uprchnout v prvních dnech roku 1986.

Peterovi se ale po šesti sezónách v zámoří přestávalo dařit a větší část ročníku 1988-89 strávil v nižší soutěži AHL, kde hrál za Newmarket Saints. Následující sezónu si v dresu Toronta zahrál už pouze pětkrát a tak se rozhodl k návratu do Evropy. Začal v německém Freiburgu, kde se znovu sešel s Miroslavem Fryčerem. Na konci sezóny 1991/92 si odskočil do Švýcarska k jednomu zápasu v Klotenu a další rok začal v klubu Ajoie.  V prosinci 1992 ale přišla nabídka z Krefeldu a Ihnačák se znovu vracel do Německa. Tam si vedl tak dobře, že si spolu s Petrem Břízou a Eduardem Uvírou zahrál za výběr německé ligy na Německém poháru 1994.

Po sezóně 1995-96 v Krefeldu ukončil Ihnačák svoji aktivní kariéru, ale jeho působení v německé nejvyšší soutěži tím neskončilo. Na konci roku 1997 nastoupil na místo trenéra Norimberku, kde si vedl velmi dobře. Letos v únoru se ale i přes velkorysé nabídky vedení rozhodl neprodloužit s klubem smlouvu a po skončení ročníku 1998-99 se hodlá věnovat svému čtrnáctiletému synovi.

HC Sparta Praha a. s. - historie - Hokejový klub Sparta Praha je jedním z nejúspěšnějších a nejznámějších hokejových klubů v historii československého, resp. českého ledního hokeje. Vznikl roku 1893 pod názvem AC Královské Vinohrady. Před sto lety žilo Království české ve znamení návratu antické kultury, a tak již o rok později se v názvu objevuje slovo SPARTA. Přestože název klubu musel být v minulosti často měněn, Sparta v názvu setrvává více jak sto let. Kanadský hokej v dnešní podobě se začal hrát roku 1909 a od té doby patří klub, který stál u zrodu celostátní ligy, k jejím nejčastějším účastníkům.  Největších úspěchů dosáhla Sparta v poválečných letech, kdy získala pod názvem Spartak Sokolovo hned dva tituly Mistra ligy za sebou v sezónách 1952/53 a 1953/54.  Druhou etapu úspěchů zaznamenala v nedávné minulosti, kdy získala titul v sezóně 1989/90 a následně hned další, kterým oslavila 100 let vzniku v sezóně 1992/93. Dalším úspěchem, vedle dvou třetích míst v ročnících 1995/96 a 1996/97 byla účast HC Sparta Praha ve finálové skupině Evropské ligy 1996/97. Svou kvalitu potvrdila v extralize po několika smolnějších sezonách v ročníku 1999/00, kdy se po sedmi letech radovala z celkově už pátého prvenství. Navíc se jí v témže roce podařilo znovu probojovat do Top Four Final Evropské ligy a získala pro český hokej zatím nejlepší, druhé místo.  HC Sparta Praha patří v 90. letech ke stálým účastníkům v bojích o nejvyšší mety a je pravidelným účastníkem závěrečných bojů play-off. Každoročně sehrávají hokejisté vysoký počet utkání na domácím ledě, což vede k neustálému zviditelňování a propagaci klubu. Svá domácí utkání hrají hokejisté v TESLA ARENĚ, která je největším sportovním stadionem v České republice s kapacitou 14.000 diváků.

Názvy klubu:   1903 - AC Sparta, 1948 - Sokol Sparta, 1949 - Sokol Bratrství Sparta, 1951 - Sokol Sparta Sokolovo, 1953 - Spartak Sokolovo, 1965 - TJ Sparta ČKD Praha, 1990 - HC Sparta Praha

Nejlepší ligová umístění:

• Československo: 4x mistr ligy (1953, 1954, 1990, 1993)
• ČR: 4x mistr ligy (2000, 2002, 2006 a 2007)

Mistrovské kádry:

• 1952/53: Jiří Hanzl, Mangl - Cee, Ujčík, Tikal, Podrázský, Karban - Jan Hanzl, V.Zábrodský, M.Pospíšil, Kameník, Prchal, Vecko, Kus, Ziegler. Trenér Vladimír Zábrodský
• 1953/54: Jiří Hanzl, Mangl - Gut, Cee, Ujčík, Kubera, Podrázský, Karban - Jan Hanzl, V.Zábrodský, M.Pospíšil, Kameník, Prchal, Vecko, Matys, Ziegler. Trenér Vladimír Zábrodský
• 1989/90: Bříza, Čapek - Gudas, Kročák, Kostka, Jar. Látal, Maškarinec, Reindl, Táborský, Vykoukal - Černý, Doležal, Geffert, Gross, J. Hlinka, Hosták, Kverka, Kastner, E. Musil, Pázler, Petrovka, Rousek, L. Svoboda, Tlačil, Žemlička. Trenéři Josef Horešovský a Stanislav Berger
• 1992/93: Čapek, Toth - Gudas, Kročák, Kostka, Boháček, Burda, Toužimský, Táborský, Vykoukal, Šrek - Geffert, Kastner, Výborný, Pázler, Hrbek, Rousek, Zelenka, Petrovka, Sup, L. Svoboda, Kverka, Kukačka, J. Hlinka, Kotrba, Pudhorocký, Pína. Trenéři Pavel Wohl a Josef Horešovský
• 1999/00: Bříza, Přikryl - M. Sýkora, Kučera, Ptáček, Šrek, J. Nedvěd, Benýšek, Rebolj, Holý - Výborný, Martinec, Chabada, Zelenka, J. Hlinka, Žemlička, Vůjtek, Broš, V. Novák, Kratěna, Eiselt, Kašpařík, Havelka, Slanec. Trenéři František Výborný a Pavel Hynek  
• 2001/02: Bříza, Přikryl - J. Nedvěd, Srdínko, Ptáček, Šrek, Hamr, Richter, Jiruš, Jan Hanzlík, Zábranský - Zelenka, J. Hlinka, Žemlička, Chabada,  Broš, Kratěna, Tomík, Bělohlav, Tomajko, V. Novák, Sivek, Havelka, Netík. Trenéři Václav Sýkora a Pavel Hynek 
• 2005/06: Bříza, Schwarz - Pilař, Černošek, Vykoukal, Ptáček, Stehlík, Jan Hanzlík, Tabaček, Toman - J. Hlinka, Kratěna, J. Straka, Ton, Chabada, Marek, Sivek, Netík, Langhammer, Kašpařík, Štrba, M. Růžička, Dragoun, Špaňhel. Trenéři František Výborný a Marian Jelínek
• 2006/07: Duba, Salfický - Vykoukal, Jan Hanzlík, Ptáček, Stehlík, Černošek, Tabaček, Benýšek, Pilař, Protivný - Zelenka, J.Hlinka, Hlaváč, Ton, Štrba, Kratěna, Netík, Sivek, Rob, Dragoun, Langhammer, Hromas, Podlešák, D.Vrbata. Trenéři František Výborný a Marian Jelínek.

Vítězové kanadského bodování:

• Jan Havel (1968)
• David Volek (1987)
• Roman Horák (1997)
• David Výborný (1999)
• Jan Marek (2006)
• Petr Ton (2008)

Zlatá hokejka:

• Jiří Holeček (1974)

Galerie slavných:   Vladimír Zábrodský, Karel Gut (i trenér), František Tikal, Miloslav Charouzd, Václav Roziňák, Stanislav Konopásek (i trenér), Luděk Bukač (i trenér), Jan Havel, Pavel Wohl (i trenér), Jiří Holeček, Jiří Kochta, Pavel Richter, Jiří Hrdina, David Volek, Leo Gudas, Tomáš Jelínek, Petr Hrbek, Richard Žemlička, Petr Bříza, František Kučera, Jiří Vykoukal, Milan Hnilička, David Výborný.

Autor LUCky.luKA v 03:46 | Permalink | Komentáře

Bitva u Záblatí (nedaleko Českých Budějovic, mezi Vodňany a Hlubokou) byla jedna z prvních bitev české fáze třicetileté války. Jednalo se o přelomovou bitvu války, protože byla jedna z prvních, ve které stavové prohráli. V této bitvě byla vlákána armáda pod vedením generála Petra Arnošta Mansfelda, i přesto, že je označován za nejtalentovanějšího vojevůdce ve službách českých stavů, do léčky a byla poražena. Habsburská armáda pod vedením maršála Karla Bonaventury Buquoye (dále Albrecht z Valdštejna, Henri Duval Dampierre) byla přibližně stejně početná jako Mansfeldova.

Trvání: 10. června - bitva u Záblatí. Císařský velitel Karel Bonaventura Buquoy poráží stavovské vojsko pod vedením Mansfelda.

Mansfeld před bitvou ležel v Záblatí a čekal na příjezd tří kompanií hraběte ze Solmsu. Jeho chování reflektovalo jistou bezstarostnost po dobyté Plzni, což se mělo mít neblahý vliv na jeho armádu. Mezitím se Buquoy nechal, za pomocí místních obyvatel, dovést k nedalekým Netolicím, které oblehl a zapálil. Mansfeld táhl na pomoc Netolicím, ale vzápětí se vrátil. Toto tažení způsobilo rozdrobení na několik menších oddílů.

Mansfeld začal Záblatí opevňovat a jeho armáda zůstala rozdrobená. Buquoy se ho mezitím připravoval na útok, ale nespěchal. První a nejdůležitější útok byl veden valonskými kyrysníky Albrechta z Valdštejna (Pluku pravděpodobně velel podplukovník Pierre de la Motte, osobní účast Albrechta z Valdštejna zůstává sporná). V rozhodující chvíli se Mansfeldovi nepodařilo udržet morálku ve své jízdě, která se snažila utéci z hořící vesnice. Oheň, dým a letní vedra způsobila problémovou orientaci, proto se stávalo, že rozdělená protestantská armáda útočila do vlastních řad. Aby byl zmatek dokonalý, nechal jeden z katolických důstojníků Johann Meréde zapálit muniční sklady ve vesnici.

Sám Mansfeld se během bitvy s tímto španělským důstojníkem setkal, ale ani jeden z nich nepoznal toho druhého a jak říkají dobové zápisy později Meréd „zkřikl tuze na mušketýry, aby po tom z kurvy synu čacký oheň dávali. Což však hraběti málo ublížilo, kromě, že dva rejtary okolo sebe postřelené tu v štychu nechat musil.“ Poměrně velká část Mansfeldovy pěchoty čekala vně vsi v zahradě a vyčkávala, proto na ni Dampierre provedl útok, ale byl odražen. Buquoy se rozhodl k pasivní taktice a oblehl tyto jednotky. Než přišla noc nad bojiště jednotky, proti rozkazu velitelů, vyslaly parlamentáře ke katolíkům a vzdaly se. Byla jim zaručena bezpečnost a možnost vykoupit se za měsíční žold.

Ti, co v bitvě na straně protestantů nepadli, změnili stranu a byli najati do habsburské armády, což způsobilo naprostý kolaps Mansfeldovy armády, najaté z peněz stavů a Karla Emanuela Savojského. Mansfeldova pověst byla výrazně pošramocena. Jindřich Matyáš Thurn, který zrovna obléhal Vídeň, se musel mimo jiné i kvůli této bitvě vrátit s nepořízenou. Jiří Fridrich Hohenlohe, který obléhal České Budějovice, se musel také stáhnout. Některé historické studie dokonce tvrdí, že za pád Mansfelda mohl právě Hohenlohe, který ač nedaleko, mu nepomohl. Sám Mansfeld nejenže v bitvě nebyl vážněji zraněn, ale dokonce nebyl nijak hnán k odpovědnosti za svůj neúspěch, naopak dostal peníze na naverbování, čímž získal novou armádu čítající 4000 mužů.

Autor LUCky.luKA v 22:49 | Permalink | Komentáře

Vstup do NHL: 22. června 1979
První sezóna: 1979-80
Stadión: Rexall Place, 16.839 diváků
Největší úspěchy: Stanley Cup 1984, 1985, 1987, 1988, 1990
Adresa: 11230 - 110 Street, Edmonton, Alberta T5G 3H7

Individuální rekordy jedné sezóny:Branky: 92 - Wayne Gretzky (1981-82)
Asistence: 163 - Wayne Gretzky (1985-86)
Body: 215 - Wayne Gretzky (1985-86)
Trestné minuty: 286 - Steve Smith (1981-88)

Kořeny dnes již slavného celku NHL sahají daleko před rok 1979, kdy Edmonton vstoupil do nejlepší hokejové soutěže na světě. Začátkem sedmdesátých let se skupina finančníků rozhodla, že bude konkurovat NHL, a vytvořila novou profesionální soutěž - World Hockey Association (WHA). Jedním z dvanácti účastníků byl již v první sezóně v roce 1972 i klub Alberta Oilers, který sídlil v Edmontonu. Jeho hráč Ron Anderson byl dokonce střelcem vůbec prvního historického gólu nové soutěže. Zájem publika však byl minimální. V další sezóně již Olejáři převzali dnešní název a v posledním roce existence WHA se Edmonton dostal až do play off. Ve finále však podlehl Winnipegu 2:4 na zápasy. Nová historie Edmontonu Oilers se začala psát v létě roku 1978. Klub podepsal 1,7 miliónový kontrakt s tehdy sedmnáctiletým Waynem Gretzkym z Indianapolis Racers. Smlouva byla uzavřena do konce roku 1999, tedy na dalších jednadvacet let. Existence klubu je však nerozlučně spojena i s osobou Glena Sathera. Působil zde nejdříve jako hráč, později jako hrající trenér, aby se nakonec stal generálním manažerem a prezidentem klubu. Glen Sather se však nespoléhal jen na kvality tehdy velmi nadějného nováčka Waynea Gretzkyho, ale budoval tým, který měl již brzy kralovat celé NHL. Díky jemu Edmonton získal v prvních letech svého působení v NHL při amatérském draftu spoustu kvalitních hráčů. A hovoříme-li o roce 1978, je třeba připomenout, že v sezóně 1978-79 oblékli dres Edmontonu první Evropané: Finové Kampurri a Siltanen a náš reprezentační obránce Rudolf Tajcnár.

Premiéru v NHL měl klub 10. 10. 1979 v Chicagu. První gól klubu v NHL vstřelil Kevin Lowe. Mužstvo se nakonec překvapivě probojovalo až do play off. Po dalších dvou sezónách se pak klub zařadil mezi nejlepší celky NHL. Na dobrých výsledcích klubu se podíleli především Jari Kurri a Wayne Gretzky. Tato superdvojice lámala jeden rekord NHL za druhým. Dalšími hvězdami týmu byli Paul Coffey, Glenn Anderson, Mark Messier, Charlie Huddy, Kevin Lowe a brankáři Grant Fuhr a Andy Moog. Tito hráči pak vytvořili vůbec nejúspěšnější hokejovou dynastii NHL osmdesátých let. V sezóně 1982-83 už Edmonton sahal po Stanley Cupu, ale New York Islanders byli až příliš suverénní a zvítězili 4:0 na zápasy. Gretzky, Messier a Coffey se dostali do All-Stars, v celku se začal objevovat i další československý reprezentant - českobudějovický Jaroslav Pouzar. Byl také příští rok u zisku Stanley Cupu 1984. Edmonton na cestě k hokejovému Olympu vyřídil Winnipeg, Calgary, Minnesotu a ve finále zvládl perfektně reparát a obhájce NY Islanders celkem hladce porazil 4:1 na zápasy. V témže roce, kdy si klub připsal první Stanley Cup, získal i své první ligové prvenství a po dvou čtyřsetbrankových sezónách vytvořil dodnes platný rekord vstřelením 446 gólů. Edmonton byl v té době skutečným fenoménem celé NHL a jeho ofenzivní hra mu přinášela úspěchy jako na běžícím pásu.

O rok později v play off `85 Olejáři Stanley Cup obhájili, když porazili Philadelphii 4:1 na zápasy. V sezóně 1985-86 ovšem přišel výpadek, to když Edmonton nepostoupil ve čtvrtfinále přes Calgary. Oilers si vše znovu vynahradili o rok později, když ve finále znovu porazili Philadelphii. V dalším ročníku 1987-88 se sice stará vítězná parta začala pomalu rozpadat (nejprve odešel Paul Coffey, pak dal Andy Moog přednost olympiádě), ale přesto se Edmontonu podařilo ve Stanley Cupu opět zvítězit, už počtvrté. Fenomenální kapitán Oilers Wayne Gretzky sice po sedmi letech uvolnil trůn nejlepšího střelce a nahrávače, ale stále byl hlavním trumfem týmu. Velkým překvapením nové sezóny 1988-89 proto bylo, když majitel klubu Pocklington prodal právě svého nejlepšího hráče 9. srpna 1988 za podivných okolností do Los Angeles Kings. Spolu s Gretzkym putovali do Los Angeles Marty McSorley a Mike Krushelnisky, v protisměru pak Jimmy Corson, Martin Gelinas a 15.000.000 dolarů navrch. Všeobecně se očekávalo, že bez Gretzkyho bude Edmonton polovičním týmem. A první sezóna této prognóze dala za pravdu. Až třetí místo v divizi se v play off proměnilo ve vyřazení v prvním kole v souboji s Gretzkyho Los Angeles. Ale už sezóna následující vyrazila všem skeptikům dech. "Stárnoucí" Mark Messier, který se po Gretzkym stal kapitánem týmu, se vypnul k vynikajícímu výkonu, který mu přinesl nejen titul nejužitečnějšího hráče ligy, ale především vybičoval jeho spoluhráče ke skvělé hře. Výsledkem pak byl již pátý zisk Stanley Cupu. Velký podíl na tomto triumfu měli kromě "veteránů" i nadějní hráči nové generace, ať už brankář Bill Ranford nebo dvě evropské hvězdy - Fin Esa Tikkanen a Čech Petr Klíma.

Také sezóna 1990-91 se vyznačovala skvělým postupem v play off. Cestu za dalším Stanley Cupem nicméně Olejářům v semifinále dosti nečekaně zastavily Severní hvězdy z Minnesoty. Před další sezónou se ovšem Oilers rozloučili s dalšími svými legendami Markem Messierem a Grantem Fuhrem. Odešel i Glenn Anderson a nové posily rozhodně neslibovaly navázat na výsledky předchozích let. Edmonton se přesto nepoložil a ačkoliv v dlouhodobé soutěži skončil až dvanáctý, v play off se probojoval až do semifinále, kde jej však vyřadili skvěle připravení Chicago Blackhawks. Ale stejně tak jak postupně odcházeli hráči pamatující největší slávu klubu, mizely i úspěchy. Edmonton zažil počátkem devadesátých let několik hluchých sezón a teprve od roku 1997 se opět začal pravidelně dostávat do play off. Od té doby se pro Olejáře dvakrát stalo konečnou stanicí druhé kolo, poté Oilers vypadli třikrát za sebou hned v kole úvodním. Naposledy v ročníku 2000-01, byť po převelikém boji, s Dallasem Stars.

Přesto nelze tyto výsledky považovat za vyslovený neúspěch. Edmonton se totiž, stejně jako všechny zbývající kanadské týmy v NHL, potýkal se stále většími finančními problémy. Udržet potom v kádru kvalitní hráče nebo dokonce hvězdy první velikosti bylo téměř nemožné. Oilers v tomto směru vzdorovali dlouhodobému trendu poměrně dlouho. Až do konce sezóny 2000-01 se jim dařilo v mužstvu udržet skvělého tvůrce hry Douga Weighta, pravidelného vítěze týmové tabulky produktivity. Před tou následující však o svou největší oporu přišli. Ani při nejlepší vůli mu Olejáři nemohli nabídnout tolik peněz jako St. Louis. Kevin Lowe však věřil, že mladí útočníci Jochen Hecht a Marty Reasoner, kteří za něj z Blues přišli, ho dokážou nahradit. Úvodní zápas nového ročníku měl v Edmontonu sváteční příchuť. Oilers se rozhodli vzdát hold finskému forvardovi Jari Kurrimu a vyvěsili jeho dres ke stropu své arény. Kurriho "sedmnáctka" se tak mohla znovu ocitnout ve společnosti slavné "devětadevadesátky", již dříve zvěčněného trikotu Waynea Gretzkyho. Vzpomínka na slavné časy inspirovala jejich hráče natolik, že se téměř po celý listopad chlubili nejméně obdrženými brankami a zároveň se drželi mezi deseti nejproduktivnějšími týmy ligy. Pak si však Ryan Smyth zlomil kotník a na mužstvo přišla krize. Trenér Craig MacTavish neváhal sáhnout po drastickém řešení a nechal sedět některé veterány, na jejichž bezkrevný výkon se už nemohl dívat. Před uzávěrkou přestupů se Lowemu podařilo získat newyorského jezdce Mikea Yorka výměnou za Toma Potiho. Nakonec se Oilers po Montrealu Canadiens (1969-70) stali teprve druhým týmem ligové historie, který nasbíral 92 body a přesto nepostoupil do play off.

Edmonton Oilers

Autor LUCky.luKA v 12:02 | Permalink | Komentáře