Bitva u Farsálu
V bitvě u Frasálu spolu naposledy bojoval Pompeius proti Caesarovi. Ačkoli bylo Pompeiovo vojsko dvakrát větší, Caesar ho porazil a opět se potvrdil jako vynikající velitel.
- " ALEA IACTA EST “ - překročit Rubikon - " kostky jsou vrženy. "
V polovině prvního století př. n. l. si Římský stát podmanil svými legiemi mnoho území, mj. i Galii - a právě zde v době pobytu se mocný muž říše, člen diktujícího triumvirátu Julius Caesar dozvěděl, že římský senát dal plné moci jeho politickému sokovi Pompeiovi. Protože se toužil stát sám nejmocnějším diktátorem, a přestože věděl, že podle římského zákona nesmí ozbrojený generál s vojskem překročit hraniční řeku Rubikon, aniž se vystaví nebezpečí, že bude prohlášen za nepřítele republiky, vydal rozkaz svým legiím řeku překročit a táhnout na Řím. Bez boje se pak zmocnil Říma a vynutil si v senátu své jmenování diktátorem.
A právě v situaci, když jeho legie překročila Rubikon, řekl vojevůdce, vědom si vážnosti svého rozhodnutí, ono slavné: „ALEA IACTA EST “ (lat) - „ Kostky jsou vrženy!“
Po Caesarově přechodu Rubikonu (Ale iacta est) se Pompeius se svými příznivci přesunul z Itálie do Řecka. Tam vybudovali novou mocnou armádu a chystali se Caesara porazit. Caesar mezitím obsadil Řím a obnovil úřady. Nejprve se přesunul do Hispánie, kde se nacházelo 7 Pompeiových legií. Po krvavé kampani si zajistil týl a chtěl Pompeia zničit. Většina z Pompeiových vojáků přeběhla k Caesarovi a tak posílili jeho řady.
Po upevnění své moci se Caesar s vojskem vrhl na Balkán. Pompeius z bohatých východních provincií sehnal 11 legií a 7 000 jezdců. Ačkoli bylo mužů poměrně hodně, byli nezkušení a mnoho jich ani nevidělo bitevní vřavu. Tímto tedy Pompeius za Caesarovými mnoha bojemi zocelenými legionáři zaostával. Měl ale obrovskou výhodu loďstva, které zajistilo kvalitní zásobování a chránilo Balkán před Caesarovou invazí. Caesar disponoval 12 legiemi a 10 000 výborných galských jezdců. Měl se s nimi vylodit v přístavu Dyrrhachium (nejspíš dnešní Durrës).
Jednoho dne se rozpoutala taková bouře, která znemožnila hlídkování pobřeží. Toho Caesar využil a vylodil se s 6 legiemi a několika sty jezdci. Pompeius měl v Dyrrhachiu velkou armádu a po ztišení bouře odřízl pomocí lodí Caesara i s oním předvojem. Pompeius ale nevyužil své početní převahy a nezaútočil. Místo toho chtěl nechat Caesarovce vyhladovět. Po několika dnech potřeba posil a potravin narůstala. Caesar se nejprve pokoušel přeplavit se zpět do Itálie sám, bouře mu ale odjezd nedovolila. Odjezd se nakonec povedl Caesarovu příteli Marcu Antoniovi (později člen druhého triumvirátu). Pompeiovci si ale Caesarových lodí všimli a začali je pronásledovat. Ačkoli Pompeiovci potopili dvě lodě, Marcus se dostal do Itálie. Caesar tak po čase dostal zásoby a posily. Byl připraven svést bitvu.
V následujících dnech se odehrály pouze menší šarvátky, ve kterých vítězil Caesar. Když ale došlo ke krvavějšímu střetu, Caesarovi legionáři nevydrželi Pompeiův nápor a několik jednotek uteklo z boje. Caesar mohl být na hlavu poražen, ale Pompeius se nevydal do jeho tábora. Caesar se radši rozhodl odejít od moře, kde měl Pompeius převahu, a vydal se do Thesálie na rovinu poblíž města Farsál (Pharsalos). Tam se měla strhnout rozhodující bitva.
Pompeius chtěl pomocí své jízdy prorazit Caesarovo pravé křídlo a pak zaútočit do týlu. Caesar měl ale k dispozici výborné špehy a díky tomu věděl o plánu svého protivníka. Ráno 6. srpna roku 48 př. n. l. dal Pompeius rozkaz k bitvě. Obě vojska měla tři linie. Caesarovo vojsko bylo ale díky menšímu počtu mužů a Caesarově taktice řidší. Navíc Caesar ze svého vojska vyčlenil 2 000 nejlepších mužů v šesti kohortách a dal je na křídlo, které mělo být zasaženo Pompeiovo jízdou.
Pompeius vydal rozkaz své jízdě. Ta se rozjela proti Caesarově pravému křídlu, kde ale narazila na tyto vybrané kohorty. Na Caesarův rozkaz byli aristokrati sekáni do obličejů. A protože byla jízda složena většinou z mladých aristokratů, kteří se ze všeho nejvíc báli zohavení, brzy byli Pompeiovci odraženi a navíc se jim obnažilo levé křídlo. Mezitím se obě armády střetly. Caesarova jízda zaútočila na nepřátelské levé křídlo z boku a způsobila v jeho řadách zmatek. Toho využili Caesarovi legionáři v třetí linii, kteří vyběhli a díky mezerám v řadách před nimi neztratili rychlost. Tím dostali Pompeiovci, kteří už byli na pokraji chaosu, osudovou ránu. Caesar poté dobyl tábor, kde potvrdil své vítězství. Pompeius, který se po své porážce dostal do stavu ustrnutí, na tuto informaci zareagoval: „Tak tedy už i do tábora?“.
Bitva u Farsálu byla nejkrvavější bitvou, ve které proti sobě bojovali samotní Římané. Po Caesarově vítězství se na jeho stranu přidaly všechny provincie v Řecku a Malé Asii. V rukou Pompeiovců zůstala jenom Afrika a Hispánie. Pompeius chtěl svést s Caesarem další bitvu, byl ale v Egyptě, kam utekl, zavražděn na rozkaz faraona, který si Caesara nechtěl znepřátelit. Ačkoli byl Pompeius zavražděn, trvala občanská válka ještě tři roky. Svůj vojenský um musel Caesar potvrdit ještě v bitvě u Thapsu a v bitvě u Mundy.
Gnaeus Pompeius Magnus (* 29. září 106 př. n. l., † 28. září 48 př. n. l.), někdy zmiňován jako Pompeius Veliký, byl význačný vojevůdce a méně obratný politik na sklonku existence římské republiky. Ačkoli pocházel z italského venkova, jeho vojenské úspěchy, za něž mu diktátor Lucius Cornelius Sulla udělil cognomen Magnus – Veliký, mu zajistily místo mezi římskou nobilitou.
Pompeius vystupoval jako úhlavní soupeř Marca Licinia Crassa a spojenec Gaia Julia Caesara. Tito tři muži ovládli politickou scénu v době pozdní římské republiky, když spolu uzavřeli tzv. první triumvirát. Po Crassově smrti se vzájemný vztah mezi Pompeiem a Caesarem změnil v nepřátelství, které posléze přerostlo v občanskou válku, v níž se utkali o vládu nad římským státem. Pompeius, podporovaný optimáty, konzervativní a tradicionalistickou frakcí v římském senátu, nakonec Caesarovi podlehl. Nato uprchl do Egypta, kde však byl úkladně zákeřně zavražděn.
Pompeiův otec Pompeius Strabo byl neobyčejně bohatý muž, jenž pocházel z italského regionu Picenum. Nenáležel tedy ke starobylým římským rodům, které dominovaly římské politice, i přes tuto nevýhodu však dokázal vystoupat po jednotlivých stupních kariéry římského politika (cursus honorum). V roce 104 př. n. l. zastával quaesturu, v roce 92 př. n. l. působil jako praetor a v roce 89 př. n. l. vykonával úřad konzula. Právě v této době krátce poté, co dokončil své vzdělávání, byl mladý Pompeius povolán ke službě ve spojenecké válce. Ve věku sedmnácti let se po otcově boku zúčastnil bojů proti povstalým Italům a plně se zapojil do otcových politických a vojenských záležitostí, v čemž pokračoval až do Strabonovy smrti o dva roky později. Podle Plútarcha, který projevoval vůči Pompeiovi jisté sympatie, byl velmi populární a svým vzhledem prý připomínal Alexandra Velikého.
Na počátku konfliktu mezi Gaiem Mariem a Luciem Corneliem Sullou zemřel Pompeiův otec, který tak mladíkovi přenechal kontrolu nad rodinným majetkem. Mariovci ovládali po několik dalších let Itálii, takže Pompeiovi, který patřil k aristokratické straně, nezbylo než se stáhnout do pozadí. Když se pokusil vrátit do Říma, byl ihned obžalován ze zpronevěry válečné kořisti, avšak byl zproštěn obvinění. K jeho osvobození patrně přispěla skutečnost, že byl zasnouben s Antistií, dcerou soudce. Když se v roce 84 př. n. l. roznesla zpráva, že Sulla je na cestě zpět do Itálie, Pompeius se okamžitě odebral do Picena a odvedl zde vojsko o síle tří legií z veteránů, kteří sloužili pod jeho otcem. Po Sullově příchodu o rok později se Pompeius přidal na jeho stranu. Sullovi bylo zřejmé, že o vládu nad Římem bude muset svést boj s mariovci, jimž stál v čele Gnaeus Papirius Carbo. Tři Pompeiovy legie se za této situace jevily jako vítaná posila. Teprve třiadvacetiletý Pompeius (který prokázal své vojenské schopnosti, když prakticky obklíčen čelil mariovcům) se úspěšně připojil se svými muži k Sullovi, takže mu Sulla vzdal úctu přiznáním titulu imperator. Toto spojenectví výrazně urychlilo Pompeiovu budoucí politickou kariéru, neboť Sulla se zanedlouho chopil absolutní moci v římském státě dosažením hodnosti diktátora. Pompeia poté přesvědčil, aby se rozvedl, načež ho oženil se svojí nevlastní dcerou Aemilií Scaurou (třebaže byla těhotná se svým stávajícím manželem), čímž si chtěl svého mladého spojence více připoutat.
Pompeiova reputace zdatného vojevůdce byla ještě utužena po potlačení Lepidova povstání (kterého původně podporoval jako uchazeče o konzulát, navzdory Sullovu odporu). Třebaže dosud nebyl zvolen konzulem, domáhal se nyní Pompeius prokonzulského imperia, neboť chtěl válčit s posledním mariovským generálem Sertoriem, který nalezl útočiště v Hispánii. Aristokraté v senátu se však začali obávat rostoucí moci tohoto mladého a úspěšného velitele a zdráhali se ho vybavit příslušnou pravomocí. Pompeius na to ale odpověděl, že nepropustí své legionáře, dokud mu nebude svěřeno velení. Kromě toho Sertorius již tři roky úspěšně odolával Quintu Caeciliu Metellu Piovi, jednomu z nejschopnějších Sullových generálů, a bylo tudíž nezbytné odeslat do Hispánie posily. Senát se po velkém váhání a bez nejmenšího nadšení rozhodl vyslat Pompeia v hodnosti prokonzula proti Sertoriovi.
Pompeius strávil v Hispánii dalších pět nebo šest let (76 až 71 př. n. l.), avšak ani on, ani Metellus nedokázali nad Sertoriem dosáhnout jasného vítězství či rozhodné převahy na bojišti. Válka skončila teprve, když Sertoria jeden z jeho vlastních důstojníků Marcus Perperna v roce 72 př. n. l. zrádně zavraždil. Perperna byl následně Pompeiem poražen v první bitvě, v níž se střetli. Celá Hispánie byla podrobena na počátku roku 71 př. n. l. V měsících po Sertoriově smrti prokázal Pompeius veliký talent při organizaci správy dobyté provincie. Svým spravedlivým a velkorysým zacházením si zjednal přízeň provinciálů v celé Hispánii.
Koncem roku 71 př. n. l., zatímco se Crassus vypořádával s povstáním otroků, vedených Spartakem, přibyl Pompeius se svojí armádou do Itálie. Při svém pochodu k Římu narazil na zbytky Spartakova vojska a zajal kolem 5000 otroků, kteří přežili rozhodující bitvu s Crassem na řece Silarus. Pompeius tyto uprchlíky pobil do jednoho, pročež si nárokoval zásluhu na konečném potlačení povstání. Tento jeho čin ale rozlítil Crassa, který byl skutečným vítězem nad Spartakem. Pompeiovi nespokojení rivalové, především Crassus, prohlašovali, že si Pompeius zcela neoprávněné přisvojil zásluhu na vítězství, ačkoli se na bojišti objevil prakticky až po skončení války. Rostoucí nepřátelství mezi Crassem a Pompeiem mělo přetrvat celé další desetiletí. Jejich vzájemná řevnivost zneklidňovala Římany, zvláště když oba přitáhli v čele svých vojsk k Římu, neboť mnozí si dobře vzpomínali na strašlivé boje mezi Mariem a Sullou.
Přestože Pompeius dosud nezastával quaesturu ani praeturu a nedosáhl ani zákonného věku (dokonce ani nebyl přítomen v Římě), ucházel se po příchodu do Itálie o úřad konzula. Jeho vojenská sláva mu zajistila popularitu mezi lidmi a jeho obdivovatelé v něm viděli nejlepšího velitele své doby. Jelikož bylo známo, že optimáti pohlížejí na Pompeia s velikou nevraživostí, mnoho lidí ho přestalo pokládat za příslušníka této strany, přičemž doufali, že se díky němu dočkají navrácení práv a výsad, o něž byli připraveni Sullou. 31. prosince 71 př. n. l. vstoupil Pompeius do Říma v triumfálním voze a oslavil tak již svůj druhý triumf, tentokrát za vítězství v Hispánii. Ještě předtím byl ve věku pouhých třiceti pěti let poprvé zvolen konzulem. Jeho úspěch mu zkalila jedině skutečnost, že za jeho kolegu v úřadě byl zvolen Crassus.
Po vypuknutí nepřátelství Pompeius prohlašoval, že pouhým dupnutím shromáždí vojsko a zažene Caesara. Ten však všechny zaskočil svojí smělostí, když doprovázen jedinou legií překročil 10. ledna roku 49 př. n. l. pohraniční řeku Rubikon a vstoupil do Itálie. Nato Pompeius nařídil vyklidit Řím. Většina senátorů uprchla spolu s ním na jih do Brundisia, odkud Pompeius zamýšlel přesunout válku proti Caesarovi do Řecka, kde by zatím zkonsolidoval svoje síly. Caesar následoval Pompeia do Brundisia, ten mu však těsně unikl po moři na východ, načež se Caesar stal pánem Itálie. Při ústupu zanechali senátoři v Římě státní poklad, uložený v Saturnově chrámu. Zřejmě mylně předpokládali, že se Caesar na něj neodváží vztáhnout ruku.
Zatímco se Pompeius opevňoval v Řecku, konal přípravy k válce a cvičil své nezkušené muže, Caesar využil zaneprázdněnosti svého rivala k rychlému tažení do Hispánie, jež se stále nacházela v moci Pompeiova izolovaného vojska. Po Caesarově vítězství u Ilerdy v létě 49 př. n. l. byli pompeiovci vytlačeni z Pyrenejského poloostrova. V lednu dalšího roku se Caesar vylodil s menší armádou v Épeiru. V průběhu obléhání Dyrrhachia Pompeius znovu nabyl sebedůvěru, když nad Caesarem dosáhl jasného vítězství. Jelikož však v kritickém momentu upustil od pronásledování již poražených Caesarových vojáků, promarnil jedinečnou šanci Caesara zničit. Podle Plútarcha okomentoval sám Caesar tuto bitvu slovy: „Dnešního dne mohli nepřátelé skončit válku, kdyby jejich velitel uměl vítězit.“ Caesar se pak s Pompeiem v patách vydal na dlouhý pochod směrem na jih. Konečné střetnutí svedli Pompeius a Caesar u Farsálu v Thesálii v srpnu 48 př. n. l. Pompeius, který disponoval takřka dvojnásobným vojskem, se pokusil o obchvat Caesarova pravého křídla, avšak byl odražen. Rozhořčený boj poté skončil přesvědčivým Caesarovým vítězstvím. Po této zničující porážce hledal Pompeius podobně jako většina ostatních senátorů záchranu v útěku. V Mytiléně se setkal se svojí ženou Cornelií a synem Sextem Pompeiem. Jeho původní záměr – uprchnout k Parthům – mu rozmluvili přátelé, kteří mu doporučili odejít do Egypta. Zde byl ale Pompeiův osud rozhodnut rádci mladého krále Ptolemaia XIII.
Zatímco Pompeius vyčkával po přistání v Egyptě na audienci u krále, radili se velitel vojska Achillas a správce státní pokladny Potheinos, jak se vůči poraženému Caesarovu nepříteli zachovat. Strachovali se, že pokud Pompeiovi poskytnou azyl, podnítí tím Caesara k výpravě do Egypta. Králův učitel Theodotos prý přišel s návrhem, aby Pompeia zavraždili, což bylo posléze schváleno. Pompeius byl vylákán na malou loďku, jež ho měla údajně dopravit ke králi. Pompeiovi se prý zdálo všechno podezřelé, zvlášť když během plavby rozpoznal v jednom ze svých průvodců římského vojáka, jenž bojoval pod jeho velením. Ten pak Pompeiovi jako první zasadil ránu dýkou, načež se přidali i ostatní. Po setnutí hlavy bylo jeho tělo zanecháno nestřežené a nahé na břehu, kde dal jeden z Pompeiových propuštěnců jménem Philipus postavit prostou pohřební hranici, na níž bylo Pompeiovo tělo spáleno. Nedlouho nato dorazil do Egypta Caesar. Jako dar na uvítanou mu byla předána v koši zabalená Pompeiova hlava, ovšem Caesar nebyl potěšen pohledem na svého rivala a někdejšího spojence, zavražděného zrádci. Plútarchos popisuje, že když otrok předložil Caesarovi Pompeiovu hlavu odvrátil prý Caesar svůj zrak a poté, co mu byl předán Pompeiův prsten, měl propuknout v pláč. Brzy po této události byl Ptolemaios XIII. sesazen a Potheinos popraven. Pompeiův popel a prsten předal Caesar jeho manželce Cornelii, která je následně přepravila na své statky v Itálii.
Pompeius byl v mnoha ohledech výjimečný muž, který díky svému úsilí dosáhl mimořádných úspěchů, přesto pozbyl svoji moc i vliv a nakonec byl proradně zavražděn. Jeho život, tak jak je vykreslován římskými historiky, by byl však příliš dobrý na to, aby byl pravdivý. Pompeius byl po svém zavraždění idealizován jako tragický hrdina a obránce republiky, který jí umožnil naposledy se zaskvět v celé své slávě. Plútarchos ho v této souvislosti vylíčil jako římského Alexandra, ryzího srdce a mysli, zničeného cynickými ambicemi lidí, kteří ho obklopovali. Jak však poznamenal Appiános, „od svých třiadvaceti let do padesáti osmi měl nepřetržitě neomezenou moc, ačkoli chtěl v roli Caesarova protivníka budit zdání, že je zastáncem demokracie.“
Gaius Iulius Caesar (12./13. července 100 př. n. l. – 15. března 44 př. n. l. Řím) byl římským vojevůdcem a politikem a jedním z nejmocnějších mužů antické historie. Sehrál klíčovou roli v procesu zániku římské republiky a její transformace v monarchii.
Jako stoupenec politické frakce populárů vytvořil spolu s Marcem Liciniem Crassem a Gnaeem Pompeiem Magnem tzv. první triumvirát, který po několik let dominoval římské politice. Caesarovy výboje v Galii rozšířily římskou moc hluboko na sever. Caesar dále jako první Říman pronikl do Británie a za řeku Rýn. Rozpad triumvirátu po smrti Crassa přivedl Caesara do konfliktu s Pompeiem podporovaným římským senátem. Překročením řeky Rubikonu v roce 49 př. n. l. zahájil Caesar občanskou válku, na jejímž konci se stal jediným a nesporným vládcem celého římského státu.
Po uchopení moci zahájil rozsáhlé reformy římské společnosti a vlády. Rovněž byl zvolen doživotním diktátorem. Tím však podnítil Marca Iunia Bruta a řadu dalších římských senátorů, aby ho o březnových idách roku 44 př. n. l. v senátu zavraždili. Strůjci tohoto činu doufali v obnovení republiky. Jejich akce ale vedla pouze k rozpoutání nového kola občanských válek, z něhož vyšel jako vítěz Caesarův adoptivní syn Octavianus, který poté nastolil římské císařství. V roce 42 př. n. l. byl Caesar římským senátem oficiálně prohlášen za jednoho z římských bohů.
Mnoho z Caesarova života je nám známo z jeho vlastních Zápisků (Commentarii) z vojenských tažení. Mezi další soudobé prameny náleží také dochované dopisy a projevy Caesarova politického soupeře Cicerona, historické dílo Sallustia či Cattulovy básně. Další podrobnosti o Caesarově životě byly zachyceny pozdějšími historiky – Appiánem, Suetoniem, Plútarchem, Cassiem Dionem a Strabónem.
Antičtí historikové popisují rostoucí napětí mezi Caesarem a senátem pramenící z Caesarových možných nároků na královský titul. Otázka, zda Caesar skutečně usiloval o tento titul, nebo se spokojil s funkcí diktátora, zaměstnává historiky prakticky dodnes. Jisté je, že Caesarovo postavení bylo vskutku královské, zároveň ale nenalezl způsob, jak přimět Římany, aby se smířili s nastolením monarchie. Zvláště mezi konzervativními optimáty a stoupenci republiky narůstal neklid a odpor proti Caesarovi, v čemž lze spatřovat pohnutky a motivy pro Caesarovo pozdější zavraždění
Suetonius popisuje, jak Caesarově návratu někteří lidé z davu vložili na nedalekou Caesarovu sochu vavřínový věnec. Tribunové lidu Gaius Epidius Marcellus a Lucius Caesetius Flavius nařídili věnec odstranit jako symbol boha Jova a království, za což Caesar následně oba tribuny zbavil jejich úřadu. Od tohoto momentu se Caesar prý již nebyl schopen oprostit od podezření, že usiluje o královládu. To ještě přiživila příhoda, kdy ho dav tituloval jako krále, načež Caesar nepříliš přesvědčivě odpověděl: „Nejsem král, jsem Caesar.“ Při slavnosti luperkálií, zatímco Caesar pronášel projev, Marcus Antonius se mu opakovaně pokoušel vložit na hlavu diadém. Suetonius dále podotýká, že Lucius Cotta vyzval senát, aby učinil Caesara králem, protože podle proroctví Sibyliných knih mohl pouze král porazit Parthy. Senátoři udělili Caesarovi titul pater patriae („otec vlasti“) a dále ho jmenovali diktátorem na doživotí (dictator perpetuus). Podle Cassia Diona, když v roce 44 př. n. l. přišla k Caesarovi ze senátu delegace, aby ho informovala o udělení těchto poct, Caesar je prý přijal vsedě, aniž se obtěžoval vstát. To měla být prý poslední kapka, jež uražené senátory přiměla uvažovat o jeho zavraždění. Caesarovi příznivci měli jeho selhání omlouvat záchvatem průjmu, nicméně jeho odpůrci si to vykládali jako projev neúcty.
Caesarovy plné moci vyvolávaly v mnoha senátorech nedůvěru, závist a především strach z toho, že Caesar nastolí skutečnou tyranii. Marcus Junius Brutus spolu se svým přítelem a švagrem Gaiem Cassiem a dalšími muži, nazývajícími sami sebe „osvoboditeli“ (liberatores), začali proto připravovat Caesarovo zavraždění. Mezi spiklence náleželi kromě optimátů také populárové, nepřátelé stejně jako přátelé Caesara. Celkový počet osob zapojených do komplotu čítal zřejmě kolem šedesáti. Dva dny před činem se Cassius setkal s některými z nich, přičemž jim doporučil, aby v případě odhalení obrátili své nože proti sobě. Na březnové idy (15. březen) 44 př. n. l. pozvala skupina senátorů Caesara na zasedání senátu v Pompeiově divadle, kde měl vyslechnout žádost dotazující se ho, kdy se vzdá moci, což však bylo jenom záminkou k jeho vylákání. 14. března prý při návštěvě velitele jízdy na otázku, jaká smrt je nejlepší, Caesar odpověděl: „neočekávaná“.
Ráno 15. března postihla Caesara nevolnost, kvůli čemuž zamýšlel odložit zasedání senátu. Navíc jeho manželce Calpurnii se v noci zdálo o jeho zavraždění. Rovněž haruspex vyčetl z věštby velmi neblahá znamení. Decimus Junius Brutus, taktéž zapletený do spiknutí, se proto vydal k váhajícímu diktátorovi a přesvědčil ho, aby jednání neodkládal. Poté se společně Caesar a Decimus Brutus odebrali do divadla. Během cesty obdržel Caesar dopis s varováním o atentátu, ten jej ale odložil s tím, že si ho přečte později. Marcus Antonius, který měl nejasné tušení o komplotu, jež nabyl předchozí noci po setkání s rozrušeným Serviliem Cascou, se obával nejhoršího a chystal se Caesara zadržet na schodech před Pompeiovým divadlem. Avšak jeden ze spiklenců zde s ním pod jakousi záminkou zapředl dlouhý rozhovor.
V senátu se Lucius Tillius Cimber obrátil na Caesara s prosbou o milost pro svého bratra, což ale diktátor odmítl. Poté Cimber začal strhávat z Caesara jeho tógu. Spiklenci se po tomto smluveném znamení shlukli kolem diktátora, načež ho Casca říznul svojí dýkou do krku. Caesar se obrátil proti Cascovi a obořil se na něho slovy: „Praničemný Casco, co to děláš?“[2] Vystrašený Casca zvolal řecky ke svým druhům o pomoc. V krátké chvíli se všichni spiklenci, včetně Bruta, vrhli s obnaženými noži na diktátora. Caesar se pokusil uniknout, ale sevřen nepřáteli a oslepen vlastní krví zakopl a upadl. Spiklenci mu zasadili údajně třiadvacet ran, jimž Caesar podlehl. Caesarova poslední slova nejsou známa zcela s jistotou a nadále zůstávají předmětem zkoumání badatelů a historiků. V Shakespearově dramatu Julius Caesar znějí jeho poslední slova Et tu, Brute? („I ty, Brute?“). Jedná se však o pouhou Shakespearovu uměleckou invenci. Podle Suetonia pravil řecky Kai sí, teknón? („I ty, můj synu?“). Plútarchos udává, že Caesar neřekl nic, pouze když spatřil mezi spiklenci Bruta, přehodil si tógu přes hlavu.
Po dokončení činu se Brutus pokusil promluvit, avšak vyděšení senátoři se ihned rozutekli na všechny strany, zatímco Caesarovo zakrvácené tělo leželo u podstavce Pompeiovy sochy. Spiklenci volající, že osvobodili Řím, vyběhli na fórum a ukazovali svoje zkrvavené ruce ohromenému lidu. Antonius, Lepidus a ostatní senátoři se v panice rozprchli do bezpečí svých domovů. Avšak triumfující „osvoboditelé“ neměli žádný plán jak postupovat po Caesarově smrti. Znejistělí nedostatkem veřejné podpory pro svůj čin se stáhli ve zmatku do chrámu Jova Nejlepšího a Největšího, kde vyčkávali dalšího vývoje. Místo očekávané svobody se Římanům dostalo dalších třinácti let občanských válek.
.png)
.gif)
_-_flag.gif)
.svg){kind=small}
