Školní rock (nebo vlastně pro nás na vyšších DALŠÍ SEMESTR)  má za sebou první skončený týden, ani netuším, jak se to všechno seběhlo, že už je to pryč. A já si tak nějak uvědomuju, že jsem možná i ráda - prázdniny sice byly pekelně krátké a když se mi Losi s rumělcem ve tváři svěřila, že je ráda že začala škola, tak  já měla strach o její  duševní zdraví. Kdyby mi to neřekla ve středu, kdy mě všechno tak nějak rozčilovalo a konec týdne byl v nedohlednu, možná bych její názor sdílela. Ideální chvíle by byla třeba včera.
Potkala jsem Hříbečka a zase se celá rozněžnila, je sice pravda že mi během prázdnin trochu sešel z očí, sešel z mysli ale když jsem ho na té chodbě viděla zase jsem byla celá poblázněná a když jsem psala Lili svoje emocionální nadšení byla jsem nazvána bláznem a dotazovala se na Sluníčka a mi došlo že je to zase tady! Že je tedy opět naše pseudopuberta, kdy jsme si vybraly dva spolužáky (proč se to rýmuje se slovem nebožáky?) do kterých jsme bezmezně zamilované a v soukromí se překvokáváme a rozplýváme jako nějaké třináctky. K tomu máme ještě každý semestr vlastního idola, kterého ctíme a uctíváme zcela veřejně. Ano, je to dementní, ale nás to baví.
Taky je tady Losi, se kterou jsme jako manželé po padesáti letech. Marta se kterou se oddáváme dětinskému humoru. Terezka, se kterou se ráda hádám a urážím. A prostě jsou z5 všichni v celé své osobitosti a já jsem za to ráda :)
A děkuji vám za to že všichni jste a děkuji za ty úžasné dárečky na jmeniny!
VIVAT VÁM SESTRY :)