Tenhle příběh jsem už vykládla, takže kdo to slyšel klidně může zavřít okno je to tragikomický příběh o rumové víle a orangutaním princi (takhle jsem ho musela prostě nazvat, jinak to nejde)

Seděla jsem takhle na lavičce, na autobusáku a neměla co dělat. Taxem zírala kolem a v tom si přisedl na týpek a já zjistila že má stejný mobil a protože mě ještě čekala hodina před odjezdem, přistihla jsem se kterak se nebožáka ptám jestli nemá nějakou zajímavou hru nebo něco v telefonu. Tak nějak jsme si  začali jsme si vykládat, bylo to jako v nějakém americkém slaďáku, oba vysmátí. Veselí. Mladí lidé, které svede xobě náhoda a zjsití že mají společné zájmy. Překvapivě jsme si vyměnili čísla a já ho poslala na bus, protože to vypadalo že by mu ujel. Tak výborně jsme si vykládali.
O pár dní později jsem mu napsala. Jeho odpovědi byly až překvapivě stručné. Taxem se rozhodla, že mu kdyžtak napíšu a popřípadě si vymažu jeho číslo. Napsala jsem mu, že asi není moc nadšený z mého psaní mu a že ho vlastně i chápu, protože já bych se v daném stavu, kdy mě potkal zlekla sama sebe. Napsal mi že má přirozenost rád. Napsala jsem že přirozenost je fine, ale že antiperspirant a žiletka jsou celkem skvělé věci, které se v životě hodí - nehledě na dalších pár hygienických potřeb. Odpověděl mi že i bez toho se dá žít.
Zatmělo se mi před očima! Cítila jsem se dotčená. On si o mě myslel že jsem nějaký křovák, že se tak na mě usmíval a bavil se se mnou? Na co proboha kdy šahal?! Co to je za hovado. Vím že mě potkal nenamalovanou utahanou a nevyspanou, ale ikdyž občas k tomu nemám až tak daleko NEJSEM HOVADO!!!
Takže stručně a jasně. Milane, bobr patří k řece ne do kalhotek! A tip dne na závěr: Zajdi si do pavilonu opic v Brněnské zoo, bejbe, ručím TI za to, že tam se nebudeš moct vynadívat!