Nevím, jak jste na tom vy, ale já občas trpím prazvláštní mentální poruchou. Říkám tomu syndrom blbého kecu. Myslím, že rčení: "Pustila si pusu na špacír" všechno nádherně vystihuje, ačkoli význam je naprosto jinej. Je to chvíle, kdy něco povídám, vím že to jsou hlouposti ale z jakéhosi prazvláštního důvodu to nejde zastavit.

Tento syndrom bych rozdělila na vědomý, nevědomý a na pokračování. Nevědomý syndrom blbého kecu spolehlivě spouští alkohol. Druhej den ráno se vzbudím, mám chut se vrátit v čase a dát si pár facek. Jo! Jasně, co se týká vracení v čase a mlácení sebe sama je takovejch chvil více. Třeba jistě vím, že jsem byla nezvykle kokotoidní dítě, ale tohle je něco jiného. Kdyby mi někdo před opilostí pověděl, co povídám já tak mu vynadám a druhej den si říkám, co to do mě k čertu zase vlezlo. Nejhorší na tomhle stavu je, že to v tu chvíli myslím vážně. Díky tomuhle prazvláštnímu stavu mívám druhý den postalkoholovou depresi.

Nejhorší ze všech je však syndrom blbého kecu na pokračování. To znamená, že jsem si uvědomila vlastní demenci a mám z ní komplex, takže se ji snažím odčinit, jenže čím více se snažím, tím více jsem dementní. Klasickým příkladem je bratr mojí kamarádky. V životě jsem jej neviděla střízlivá, protože většinou nás po párty rozvážel. Na mé narozeniny si přijel pro sestru a já v silně podnapilém stavu ho čapla a že si chci povídat. O čem jsme si povídali absolutně netuším. Nevím. Slavila jsem své 25tiny ve velkém stylu. Ví se, jen, že jakmile přišel do další společnosti, měl smrtky v očích a byl celý pobledlý strachem. Návštěva urychleně odjela. Ačkoli se z něj má kamarádka snažila vydolovat, co jsem mu povídala (já fakt byla hodně opilá a nevím) odmítal o tom zatvrzele mluvit. O dva měsíce později přišel Silvestr, my dva nějakou náhodou vedle sebe proleželi noc a povídali si. Druhý den ráno prý se smrtkama v očích vylezl opět do společnosti a tentokrát byl prý výřečnější řekl: Už nikdy!!. Přitom jsem nebyla nějak děsivě opilá. A nejsem si vědoma čehokoli šílenějšího. Sotva se nebožák mírně otřásl, začali jsme si psát po icq. Přiznám se, buznila jsem ho, ale JÁ FAKT NENÁVIDÍM KÝČOVITÉ KECY O LÁSCE.  Naše poslední komunikace byla před dvěma týdny. Byla jsem u kamarádky, on byl doma a bál se vyjít z pokoje, což ovšem způsobovalo radost přítomným :). Večer nás pak vezl domů a já měla potřebu vyjasnit si s ním vše co se stalo což způsobilo krásnou blbokecovou krasojízdu. Ale co, aspoň jsem mu udělala radost. Byl rád, že mě konečně vysadil z auta a zase aspon půl rocku neuvidí. 

Prvně zmíněný druh syndromu je mučivý. Uvědomuju si, že blbě kecám ale pusa šla na špacír. Říká něco jiného a já jakobych to neuměla zastavit. Vypouštím verbální fekálie. To jsem takhle jednou měla dostaveníčko v Brně s mládencem. Bylo to první dostaveníčko, seděli jsme a sosali si svoje piva když v tom do mě něco divného vstoupilo. Řekla jsem mu ty vole. Tady by to bylo ještě dobré, jenže já detailně začala rozebírat ono rčení, omlouvat se mu že určitě jsem na jeho adresu nechtěla říct že byl kdysi sexuálně aktivní a tedkom ho zbavili mužství apod. Pak už jen stačilo přidat pár alkoholových historek. Nemusím snad nikomu vykládat, že druhé rande nebude a já doufám, že se v životě neuvidíme.

At už to mám s blbejma kecama jak chci, doufám, že tohle takhle neberete :) Pokud ano, domluvte mi. Smažu tento článek.