Nad hřbitovem se vznášel dorůstající měsíc obklopený několika mrkajícími hvězdami. Všude bylo děsivé ticho přerušované jen občasným kvílením větru. V této části hřbitova už dlouhý čas nikdo nebyl. V posledních pár letech začali lidé pohřbívat v té novější části a na toto místo se téměř zapomnělo. Jen jeden jediný člověk nezapomněl, prostě nemohl.
U jednoho z menších kamenných náhrobků klečel mladý muž s kyticí černých růží v ruce. Blonďaté, skoro bílé vlasy mu spadaly na ramena a ze světlých modrých očí v nichž zářilo měsíční světlo stékaly slzy. Padaly na jeho černý oděv, ale mu to bylo jedno. Ve stříbřité záři vypadal jako plačící přízrak ze záhrobí.Říkali mu Moriatan, Temný člověk, protože se zajímal jen o temnotu a nenáviděl světlo. Vlastně nenáviděl všechny. Jen jednoho člověka miloval, dívku, u jejíhož hrobu nyní mlčky stál.
„Marillo...lásko moje..." zašeptal po hodinách mlčení. „Proč nám tohle udělali? Co jsme jim kdy provedli tak hrozného? Vždyť jsme jen žili! Nikdy jsme si nikoho nevšímali, neškodili. Nikdo nás nezajímal. Ty jsi žila pro mně a já pro tebe. Jistě, oblékali jsme se jinak než ostatní, měli jsme jiné názory. Ale to jim nedalo právo aby tohle udělali! To jim nedalo právo aby tě zabili!"
Dotkl se kamene, zlehka a váhavě.
„Měl bych jim to vrátit. Každému z nich. Zabít je jako oni zabili tebe." zavrčel jako raněné zvíře. „Ale to by jsi nedovolila, to by jsi nechtěla. Ty jsi nikdy nebyla pomstychtivá Marillo. Ale já ano. A čím déle to trvá, tím víc toužím po jejich krvi...Co mám dělat lásko? Bez tebe?"
Mladík prudce vstal a začal přecházet podél hrobu jako lev zavřený v kleci, zuřivě a nervózně. Měsíc jeho postavu ozařoval matným, téměř přízračným svitem, takže sám vypadal jako přízrak, démon pomsty.
„Měl bych zabíjet. Zabíjet krutě a nelítostně. A neohlížet se na nic a nikoho. Ale už kvůli tobě vím že nesmím oplácet stejnou mincí." opakoval si stále dokola. „Jak teď mám žít?! Dívat se jim do očí a vědět! To nemůžu. Už dál ne."
Moriatan prudce a výhružně zvedl pěst a oči se mu zaleskly.Pevně sevřel bledé rty a snažil se uklidnit svou mysl. Přemáhal touhu po pomstě a smrti.
Vzduch kolem něj se lehce zavlnil a zahoukala sova.
„Vím co musím udělat. Vlastně jsem to věděl už v té první chvíli. Má budoucnost byla po tvém boku. Teď už nemám nic. Nic mně tu nečeká. A Černá dáma volá tak vábivě...Zbývá poslední možnost. Konečné řešení." nadechl se, usedl ke hrobu a opřel se o kamenný náhrobek. Prsty přejel po vyrytých slovech, přestože je znal zpaměti. Vždyť to on je tam nechal vyrýt.
Z kapsy kalhot vytáhl nůž, který nikdy neodkládal a kterým si často vyřezával do kůže, aby se zbavil deprese a stresu.
Jedna Moriatanova myšlenka křičela : „Nedělej to!" , ale jiná říkala : „Už není proč tu být. Nic se nezmění. Udělej to, bude ti líp..."Pomalu si vyhrnul rukáv a měsíc ozářil jeho zjizvenou paži. Jizvy jako by v tom přízračném světle stříbřitě zářily.
Zlehka se ostřím dotkl své kůže, jako by stále váhal co udělat. Pak si ale Moriatat znovu vzpomněl co všechno se stalo, že už tu nikoho nemá. A že ho o to jediné štěstí připravila lidská zloba a nenávist. Pevně sevřel rty a přitlačil. První řez bolel, druhý míň. Třetí už vůbec necítil.
„Miluju tě Marillo...Sejdeme se v pekle..." zašeptal a téměř lhostejně pozoroval dlouhou hlubokou ránu z níž vytékala krev. Krev mu pramínkem stékala po paži a vsakovala se do země, která ji lačně přijímala.
Upustil nůž a spustil ruku tak, aby krev lépe tekla. Netrvalo to dlouho. Cítil jak bledne a točí se mu hlava. Svět se začal vlnit a pohupovat jako neklidná vodní hladina. Vnímal jak mu před očima tančí černé tečky. Věděl že umírá a že už mu nikdo nepomůže.
A mezi těmi tečkami náhle stála shrbená černá postava.Ohavná stařena po něm natahovala paže.
„Jen pojď chlapče, už to nebude dlouho trvat a budeš můj." smála se skřípavě. „Udělal jsi moc dobře...Půjdeme spolu, tam kde není ani bolest, ani strach...Zapomeneš na všechno... Bude jenom černá prázdnota....To si zasloužíš...Jenom pojď, je čas..."
Pomalu se postavil, cítil se lehoučký, prázdný. Osvobozený. Shlédl na své bezvládné tělo opírající se o náhrobek a usmál se. Už byl konečně svobodný. Tenhle život pro něj skončil.Krev barvila okolí a v měsíčním světle jako by zářila a třpytila se.Jen lhostejně pokrčil rameny, ani nevzdychl. Nelitoval toho co udělal, ani v nejmenším. Nedali mu jinou možnost. A věděl, že až najdou jeho tělo, jenom si oddechnou že se konečně zbavili i jeho, dalšího divného a pro ně nenormálního člověka.
Obrátil pohled směrem ke stařeně, která už po něm zase natahovala kostnaté pařáty a smála se jako šílená.
„Pojď se mnou maličký..."
Na kratičký okamžik ještě zaváhal, ale pak přece jen natáhl svou přízračnou ruku, aby ji konečně podal Smrti a skončil to.Zafoukal vítr a tichou nocí znovu zazvučel hlas sovy, strážkyně měsíce.
„Ne!"
V jediném okamžiku se mezi nimi zavlnil vzduch a v záblesku modravého světla se tam objevila krásná tmavovlasá dívka oděna v dlouhém černém šatu. Pleť měla bílou a rty prohnuté v něžném úsměvu. Světlé oči jí zářily. Byla přesně taková jakou si ji pamatoval když ji pohřbívali. Jen ze zad jí vyrůstala velká pernatá křídla černější než okolní temnota.
„Marillo..."
„Moriatane..." dívka se znovu něžně usmála a byl to ten úsměv, který tak důvěrně znával z dřívějších šťastnějších časů...znával a miloval. „Nechoď se Smrtí...Pojď se mnou...Můžeme být spolu už navěky."
„To nemůžeš!" vykřikla Smrt. „Tenhle je můj!"
Marilla zavrtěla hlavou.
„Ještě se nerozhodl! Ještě na něj nemáš právo tak mlč!" okřikla stařenu. „Nesmíš ho zastrašovat! Je to jen na něm. A pokud se o něco pokusíš, vykážu tě odtud. A ty víš že mám tu moc!"
Tvář Smrti se stáhla nenávistným šklebem.
„Přijde čas černý anděli...přijde čas a i ty se přede mnou budeš muset sklonit..." zasyčela.
Marilla se zasmála.
„Už ne. Už patřím jinam, mimo tvou moc a tvůj dosah." řekla klidně a obrátila se znovu k mladíkovi. „Pojď se mnou lásko moje. Staneš se černým andělem. Jako já. Budeme společně čelit věčnosti. Tak to mělo být. Jen řekni ano."
Usmál se a podal jí ruku.
„Ano." zašeptal a ve stejném okamžiku ucítil prudkou bolest v zádech jak mu rostla černá křídla.
Marilla ho k sobě přitáhla, objala ho a zlehka mu vtiskla polibek na bledá ústa. Pak společně zavířili křídly a zmizeli. Navždy spolu.
KONEC