Řeči se vedou a voda teče. V příbězích a povídkách zůstává jen málo pravdy a nemnoho lidí jim věří a přikládají jim menší váhu, než by měli.

Většina příběhů má šťastný konec, vždyť proč by taky ne, lidé tomají rádi a proto povídky čtou, aby mohli věřit, že i je ten šťastný konec jednoho dne čeká.

Jenže jsou i povídky, které šťastný konec nemají a jsou tak nepravděpodobné, že nikdo ani nevěří, že by se něco takového mohlo stát. Bohužel se však stává. A ti méně šťastní z vás,kteří o tom víte svoje, pochopíte...

Aranel byla naprosto normální děvče žijící ve světě zvaném Eridia.Nikdy nebyla příliš vysoká, ani štíhlá, ale nebyla obtloustlá,ani nehezká. Ne, měla postavu typickou pro svůj lid, výrazná ňadra, pozadí i boky. V oválném obličeji jí hořely oči o nichž nikdo s jistotou nedokázal určit, jaké jsou. Pro některé byly šedé, pro jiné hnědé, zelené či modré, ale ve skutečnosti v nich měla barvy všechny.

Pod malým nosíkem se klenula rudá, jemně tvarovaná ústa, která se dokázala usmívat šťastně, krutě i záhadně. Tvář rámovaly tmavě hnědé vlasy, které si barvila načerno a spadaly jí sotvana ramena, protože nikdy dlouho nevydržela se stejným účesem. Nejčastěji chodila v černém šatu, který nejvíce odpovídal její zasmušilé povaze tíhnoucí ke všemu záhadnému a magickému. Nebyla vždycky tak smutná a zasmušilá. Kdysi bývala veselá, se smyslem pro humor, bezstarostná a důvěřivá. Jenže to se definitivně změnilo, když se blíže seznámila s mladým mužem, kterému se říkalo Rávo. Rávo byl vysoký, štíhlý a silný, s oválnou tváří ve které zářily světle hnědé oči s dlouhými řasami. Měl rovný nos, jemně tvarované rty a na bradě piercing, hrot. Černá vlasy mu spadaly na ramena jako hebké chmýří. Vždy chodíval v černém, s odznaky nebo tričkem metalových kapel,zajímal se o magii a satanismus, a podle mnoha okolních obyvatel,byl velice zvláštní.

Aranel se do něj zamilovala. Čím víc ho poznávala, tím víc ho milovala a tím víc toužila, aby i on miloval ji. Zpočátku se zdálo, že ji má Rávo také rád, že s ní chce sdílet život a osud. Aranel mu věřila, víc než komukoli jinému, ačkoli ji od toho přátelé a známí odrazovali. Neposlouchala je. Ale v pozdější době věděla, že je poslechnout měla.

Byl její první kluk, kluk se kterým se milovala. A byly to její nejšťastnější chvíle, když mohla být

s ním. Jenže Rávo byl typickým představitelem svého znamení, byl blíženec, což znamená že i on měl rozdvojenou osobnost.

Tak jedna část jeho já chtěla zůstat s Aranel a mít ji, ale druhá část chtěla její kamarádku, Laurë.

A Laurë chtěla jeho. Rávo s ní chodil, zároveň také chodil s Aranel.

Když na to Laurë přišla, popřel to a všichni tři se pohádali. Na tři roky přerušili kontakt, nemluvili spolu, nevídali se. Jenže oni se po třech letech ozvali a chtěli se znovu začít přátelit.

Aranel, ačkoli na to nebyla pořádně připravena, souhlasila.

Tentokrát věděla, že se od Ráva musí držet dál, nesmí dopustit, aby se to znovu pokazilo.

Pak Laurë odjela do Anglie.

Rávo měl najednou zájem se s Aranel opět vídat, častěji a častěji,jako přátelé samozřejmě. Občas se spolu viděli, popovídali si, zkoukli film, a všechno bylo v pořádku, absolutně bez potíží.

Jenže jednou se to zvrhlo. Zase. 

Jednoho večera seděla Aranel u svého počítače, když jí Rávo napsal :„Mohla by jsi za mnou zase někdy přijít. Přijde mi, že se mi vyhýbáš.Jako by jsi se mně bála."

„Jáse tě nebojím. A nevyhýbám se ti. Prostě nějak není čas."odepsala mu Aranel okamžitě.

„Ateď máš čas?"

„Akdybych měla?" nadhodila dívka.

„Pak by jsi se za mnou mohla zastavit. A něco podniknout." odepsal okamžitě Rávo. „Kdyžse mě nebudeš bát..."

„Nebudu Rávo, neboj."

Chvíli bylo ticho, ale pak přišla další zpráva, která ji zmátla : „Jávím. Znám tě moc dobře..."

Aranel zaváhala.

„Myslíš?"

Přímo jako by viděla, že se Rávo na druhé straně zasmál.

„Tak po nějaké stránce snad jo..."prohlásil.

„Záleží po které." namítla a přemýšlela, kam tento rozhovor vlastně směřuje.

„Tak to víš ty..."zněla Rávova mnohoznačná odpověď a Aranel okamžitě zareagovala : „Změnila jsem se Rávo. Už nedělám takové blbosti jako kdysi dávno."

„Blbosti?"

„Tímhle slovem se dá shrnout třetina mýho života, chlast, sebepoškozování a tak..."zkonstatovala.

„To jsou temné chvilky života Aranel...ale jsou i mnohem příjemnější chvilky...na které se dobře vzpomíná..."odepsal mladý muž okamžitě.

Aranel pochopila kam míří, ale rozhodla se, že dál bude hrát o čas a doufala, že si Rávo dělá jen legraci, že to nemyslí vážně.

„Jo,i takový chvilky jsou."napsala nakonec, když věděla, že odpověď je nevyhnutelná.

„Taky na ně rád vzpomínám..."odepsal Rávo během vteřinky.

„Vážně?"

S odpovědí nezaváhal a ji to překvapilo.

„Věř tomu že jo...pokud chápeš co tím myslím..."

„Jsem unavená Rávo...v mým stavu bych nechápala asi vůbec nic...možná ani kdyby jsi do mě kopnul..." zkonstatovala chmurně.

„Až tak...tak to se stav a já ti to připomenu..."

Aranel neodpovídala. Seděla u počítače a dívala se na slova, která se tam objevila. Jako by nemohla uvěřit tomu co vidí.

„Taková večerní romantika by nebyla k zahození ne?"napsal Rávo po chvíli, když dlouho nereagovala.

„Možná..."odepsala nakonec neurčitě.

„Na ty večery vzpomínám."

„Jsou to starý časy." řeklaAranel. „A jsou pryč."

„Nemusely by být."namítl Rávo. „A co mi jinak povíš?"

„Co chceš vědět?"

„Zajímavosti a pikantnosti."

Aranel se v duchu zasmála a rychle začala psát : „Jenám líto, ani jedno z těchto slov nebylo nalezeno v životě té toosoby."

Rávo nezaváhal a k jejímu překvapení se zachoval přesně tak jak předpokládala : „To není pravda Aranel....ty jsi pikantně zajímavá!"

„Vtipálku."

„Vždyť tě znám."odepsal Rávo. „Tak co? Zastavíš se za mnou? Dneska v osm?"

„Dobře."

Sešli se přesně tak jak se domluvili a Rávo se usmíval jako sluníčko.Aranel se cítila nesvá, ale nenuceně si povídali, zatímco mířili do své oblíbené hospůdky vzdálené dobré dva kilomerty na pivko.

Nemluvili o tom co si psali, vědomě, nebo možná nevědomky se tomu oba vyhýbali. Ale je možné, že on, s tou svojí rozdvojenou osobností, si to už ani nepamatoval, a Aranel o tom rozhodně začínat řeč nechtěla.

Když se po pár hodinkách příjemné konverzace zvedli a vydali se na cestu ku domovu, Aranel cítila, jako by se jí v žilách usazovaly malé krystalky ledu tvořeného nejistotou. Na jednu stranu vždy toužila po tom, aby s Rávem znovu mohla trávit svůj čas a všechno s ním sdílet, ale na druhou stranu si dobře pamatovala,jak strašně jí ublížil a věděla, byla si jistá, že kdyby se mu zachtělo, bez mrknutí oka to udělá znovu. Nějaká její částale tyhle logické důvody proč se od něj držet dál neposlouchala. Právě naopak.

Bylo už po jedenácté, když se ocitli na křižovatce, kde se jejich cesty rozcházely.

„Tak se měj hezky Rávo, bylo to fajn." usmála se Aranel. „Musíme si to zase někdy zopakovat."

Naklonil hlavu.

„A tobě už se chce domů?"

Tentokrát to byla ona, kdo naklonil hlavu a tázavě se usmála.

„A kdyby ne?" zeptala se.

„Kdyby ne, mám pár filmů, co by se ti mohly líbit." nadhodil mladý muž klidně. „Pokud se mně teda nebojíš Aranel."

Zasmála se, ačkoli do smíchu měla daleko. Nechtěla mu však ukázat svou slabost. Vždyť přece pokud mu nedá záminku, nic se nemůže stát.

„Zatím jsi mi nedal důvod abych se tě bála Rávo." zkonstatovala.„Takže nějaký ten film klidně risknu."

Zavřeli se v jeho pokoji jako za starých časů a usadili se na jeho gauči.Aranel obhlédla jeho pokoj, ale kromě terária se čtyřmi zmijemi rohatými a terárie s krajtou nenašla žádnou výraznější změnu, vše zůstalo jak si pamatovala. Dokonce ani postel si pořád ještě nepořídil, a to si vždycky stěžoval jak moc je ten gauč na spaní nepohodlný.

„Klidně si lehni, ať tě nebolí záda, když sedíš tak zkroucená."zasmál se Rávo. „Neboj, já tě neukousnu, ani neshodím na zem."

To už ležel a zády se tiskl k opěradlu gauče. Aranel tedy bezeslova zaujala místo před ním a vnímala, jak jeho tělo příjemně hřeje.

Film běžel a oba se při různých vtipných scénách docela nasmáli.Rávo na ni občas položil ruku, kolem pasu, jen tak, aby se neřeklo. Byly to více méně náhodné, nevinné doteky, a tak toAranel nijak nekomentovala.

Jeho doteky však postupně začínaly nabírat na intenzitě a ačkoli se její mysl snažila zůstat klidná, její tělo na známé doteky zareagovalo zcela jasně.

Odcházela od Ráva až když už slunce stoupalo na oblohu a prozrazovalo, že nový den bude ještě krásnější než ten předchozí.

„To co se stalo byla velká chyba." táhlo se jí hlavou, ale musela přiznat, že se po dlouhé době cítí líp než kdy dřív. „Ne že by to nebylo fajn...Ale nemělo se to stát. Nechci skončit jako minule, s jizvami na těle i duši..."

Aranel potřásla hlavou jak se snažila vyhnat z hlavy vyčítavé myšlenky.

„No co, stalo se a hotovo. Nedělejme z toho vědu." okřikla sama sebe v duchu. „On to nebere vážně, já taky ne. Potřebovali jsme to. Nic víc. Proč z toho dělat něco, co není. Takové věci se prostě stávají."

Došla domů a úspěšně si přitom namlouvala, že to pro ni nic neznamenalo, že to, co kdysi k Rávovi cítila a co se teď víceméně probudilo, necítí.

„Ahoj,jak se máš?" napsal jí hned večer Rávo.

„Ahoj Rávo, mám se docela dobře, jak jinak. A co ty?" odepsala po kratičkém zaváhání Aranel.

„Jde to a dře to. Copak provádíš?"

„Nic...Koukám,nudím se..." napsala a byla zvědavá, co se dozví. „Máš nějaký návrh co podniknout?"

„Jábych měl být radši potichu..."zkonstatoval a dívka přisahala, že to znělo trochu provinile.

„Neee."

„Jojo, znáš mě..." napsal po chvíli.

„Znám...Aproto vím že bys neměl být potichu Rávo."

Nějakou dobu se nedělo nic, ale to co se jí následně objevilo na obrazovce, ji překvapilo.

„Jájsem hřích Aranel..."

Aranel instinktivně obrátila oči v sloup a vzdychla.

„To jsme my všichni. Záleží jak se na to díváš."poslala mu.

„To je pravda..." uznalRávo.

„Člověk je holt člověk Rávo. A podle legend máme hřích v sobě už od začátku. Nelze nic zlehčovat, samozřejmě, ale občas se stane něco, co je...no řekněme, že se na to dá koukat z mnoha úhlů."

„Přesně."odepsal mladý muž. „Alei tak mám z toho co se stalo hrozně rozporuplné pocity."

„To já taky." přiznala Aranel.

„Příště půjdeme radš jenom na to pivko."navrhl Rávo.

„Ano,bude to tak pro nás oba lepší."souhlasila.

Chviličku se nic nedělo.

„Ikdyž...možná by bylo lepší nechat to tak jak to je. Byla to zábava."přišlo v zápětí.

„Ti vážně zakroutím krkem a s chutí hned Rávo!"

„No jo, to bys měla Aranel. Zasloužil bych si to." reagoval Rávo téměř pokorně.

Zaváhala.

„Proč myslíš?"napsala nakonec.

„Myslím..."

„Já se neptám jestli myslíš...já se ptám proč?"Aranel za počítačem téměř zavrčela.

„Jsem hroznej."

„Ale ne, nejsi.Proč bys byl Rávo?"

„Protože jsem Aranel...a ty bys to měla vědět ze všech nejlíp!...Znáš mě, přijít za mnou, to je jak vlést dáblovi do chřtánu! Asi bychom se neměli vídat. Abych ti neublížil."

Dívka se duchu nad tím přirovnáním pousmála.

„Hele,v tomhle směru bych byla úplně v klidu."zkonstatovala. „Spíš to teď trochu vypadá že se bojíš že po tobě skočím já."

„Až tak..?" podivil se a ona přmo viděla jeho zmatený výraz.

„Ale prosím tě, to bych neudělala...to snad víš ne?"

„Nooo...."odepsal provokativně.

Aranel se chvíli dívalana slova, která se jí objevila na obrazovce a pak zaprskala.

„Jaký no?!"

„No myslím že jsi schopná všeho...."vypálil.

„Já?Na to jsem moc plachá Rávo...to bys měl vědět...Ne hochu, já jsem neškodná...mě se nemusíš bát, takové malé holky,nevinné." utahovala si z něho Aranel.

Ticho, jako by nad jejími slovy uvažoval.

„Hned jsem klidnější."

„Tak to jsem ráda...už jsem měla obavu že mě u sebe nechceš, protožese bojíš že po tobě doopravdy skočím..."

„A skočila bys na mě?"zeptal se okamžitě a ona si živě dokázala představit tázavý tón jeho hlasu a výraz    v jeho očích.

„Na tebe nebo po tobě? To je rozdíl Rávo..."rýpla si.

„To nevím tak i tak."usoudil Rávo.

„Nevím,asi ne...Nechci udělat nic co nechceš."prohlásila Aranel vážně.

„A ty bys chtěla?"

Kdyby spolu mluvili osobně, určitě by ji pobavil jeho výraz.

„Chtěla...ale na tom přece nesejde, co já chci..."

„To není pravda Aranel! Na všem sejde..."namítl po krátké odmlce Rávo.

„Na tomhle ne. Jak jsem řekla, nechci udělat nic co ty nechceš!"zkonstatovala Aranel.

„To já neřekl, že nechci..."

Tentokrát to byla ona,kdo se u počítače zatvářil nechápavě.

„Ne?"

„Ne."odepsal Rávo.

„Tak to předpokládám, že se zase někdy uvidíme."napsala Aranel.

„Jistěže ano, já budu jen rád, když se budu moct těšit z tvé společnosti Aranel."

Aranel se odhlásila z netu, obličej schovala do dlaní a vzdychla.

„Jak se to mohlo stát?!" vydechla. „Jak jsem se do tohohle mohla tak zaplést?Znovu?"

Prudce se narovnala a pěstí udeřila do desky stolu.

V duchu si musela přiznat, že ať se stalo cokoli, ať jí ublížil jakkoli, pořád ještě k němu chová hluboké city, i po takové dlouhé době.

A věděla, že má příliš slabou vůli na to, aby se od něj držela dál.

KONEC