Lidský nezájem a úcta !

19.Květen 2007

Včera jsem byl v Praze v kongresovém centru na jedné skvělé taneční soutěži. Den, za který bych dal cokoliv .Užíval jsem si ho i přesto, že od rána jsem měl strašné bolesti v oblasti levé strany ledviny. Někdo by možná řekl, proč jsi nezůstal doma? Znám na to jedinou opověd : Já ty lidičky s kterýma tancuju mám hrozně rád a vím kolik nám to dalo práce a času než jsme se dostali na tuhle soutěž. Na nejvyšší soutěž v naší kategorii v České republice! Vím, že kdybych tam nebyl, tak by měli zkaženou celou choreografii a bylo by to hrozný. Vážim si jich a proto jsem to odtancoval, i když se přiznávám že finálové vystoupení už jsem nedal jak jsem měl a chtěl dát, už to prostě nešlo. Nešlo to vůbec udýchat a bylo to hrozně vynucený i úsměv, vše. Ale i přesto jsem měl stále dobrý pocit, protože jsem byl mezi fajn lidičkama, který i když vědí že to bylo špatný, řeknou dobrý.
Po odtancování, což bylo asi kolem 17 hodiny jsme měli čas až do desíti, kdy se odjíždelo busem domu. Nemám rád čekání a tak jsem vyrazil Vyšehradským parkem směrem do Nuslí. Krásné počasí, sluníčko příjemně hřálo, nádherný park, ideální na romantickou procházku ve dvou. Druhého jsem bohužel sebou neměl, ale i tak se mi to líbilo. Pokochal jsem se částí nuselské čtvrti, kde jsem si i v jedné čínské restauraci dal výborné jídlo a pak vyrazil zpět za mojima Takťáčkama.Cesta do nuslí byla milejší, protože byla pořád z kopce, ale zpět na Vyšehrad jsem jen počítal schody. Když jsem se vyšplhal až ke stanici metra, opět jsem cítil jak se moje bolest zvětšuje. Říkal jsem si no jo, to je asi tím kopcem. Asi 20 metrů ode mě jsem viděl lavičku, říkám dojdu k ní a na chvilku si odpočinu. Udělal jsem asi 10 kroků a bolest byla větší a větší, nemohl už jsem udělat další krok a přesto že jsem stál se to zvyšovalo. Začalo mi být na zvracení a kolem chodili lidi, říkal jsem si panebože, přeci se tu na chodníku nepozvracím, co si o mě pomyslí?? Nešlo to zadržet,  pozvracel jsem se a pak jsem upadnul na zem a nevím jak dlouho jsem tam ležel, jediné co si do teď a asi po celý život budu pamatovat je to, že ani jeden z těch lidí co kolem prošli se nezastavil a nezeptal se co mi je. Absolutní nezájem, jen se podívali a šli dál, jejich obličeje vidím úplně živě!! Věděl jsem že jsem tam sám a že musím něco dělat, protože jsem nechápal co se to se mnou děje. Je sranda jak člověk v téhle situaci uvažuje a jak mu to nemyslí. Chtěl jsem zavolat doktora, ale místo toho jsem vytočil policii. Když už jsem se dovolal, tak jsem zjistil jak moc jsou tyhle lidi fajn, normálně ta ženská byla na pěst. Nejdřív se teda zeptala co mi je, tak jsem jí to popsal a pak chtěla vědět kde jsem, tak jsem jí řekl že jsem na druhé straně silnice od kongresového centra před hotelem na jehož název si ted už bohužel nevzpomenu, vím že byl pětihvězdičkový. Řekla mi : Zatím si lehněte na lavičku, posílám vám tam sanitku, až ji uvidíte, tak mávejte. Tak jsem čekal až uvidím nebo uslíším sanitku, ale nic. Za chvilku mi zvoní telefon a ta operátorka mi říká, sanitka už tam je a nikde vás nevidí. Rozhlížím se a sanitku nikde nevidím, ptám se: A kde prosim Vás ta sanitka stojí? Je u hotelu. Já jsem u hotelu. A kde přesně jste? Jsem u parkoviště autobusů. Tak to musíte jít ke vchodu! Ježiši paní já nejsem místní a nevim kde ten hotel má vchod. Nejsem schopnej udělat už ani krok a vy mi řeknete ať jdu ke vchodu. No tak já jim řeknu ať tam přijedou. Za chvilku dorazili dva takový mladý saniťáci a místo pozdravu mi ten jeden řekl: Tak to jste vy jo? Ano, to jsem já. Hmm, a co vám je. Znovu jsem mu popsal co už jsem jednou říkal tý operátorce do telefonu a on mi na to řekl a to si jako kvůli tomu voláte sanitku, vždyt pohotovost je asi dvacet minut odsud! To už jsem mu na to řekl jestli si ze mě nedělá prdel? Pak mi ještě málem vynadal že u sebe nemám doklady ani dva litry na zaplacení jejich pomoci, který oni vybíraj, když člověk nemá u sebe kartičku pojištence. Odvezli mne na urologickou kliniku, kde už byli zaplaťpánbůh milý lidi, který mi udělali rozbor moči, změřili teplotu, prozkoumali ultrazvukem, což vám musím říct je docela sranda. Namažou vám břicho gelem a pak po vás jezděj tou sondou, jak když válcujete těsto .Když jsem viděl na monitoru co tam všechno mám, musel jsem se toho doktora zeptat, zdali tam nemám dvojčata ? S úsměvem řekl že ne, ale pošlu vás ještě na rentgen, něco se mi tady nezdá. Ještě mě pak prohmatal i tam dole, což se mi zrovna nelíbilo, ale bral jsem to, protože jsem byl na urologii. Pak mě začal poťukávat do zad a to jsem cítil strašnou bolest. Říkal jsem si , sakra co to je?? Šel jsem tedy na rentgen, kde byla milá paní doktorka, která chtěla hned abych se svlíknul a šel si k ní lehnout. Myslím jako na rentgen. Přes pinďoura mi dala nějakou težkou destičku, prý aby se neozářil, říkám jasný, ješte ho budu jednou potřebovat. Pak si nastavila rentgen a odešla. Ted to se mnou začalo jezdit ze strany na stranu a fotilo to jak blázen. Pak mi řekla nádech, výdech a nedýchat a já si vzpomněl na toho doktora před ní, mimochodem se jmenoval Fogel Kamil, což je jako pták Kamil, hezký jméno k jeho profesi, no a ten mi řekl, nádech výdech, nedýchat a pak tak dvě minuty jen zkoumal. Mě už se oči valili z ďůlků a říkám si, se posral ne?Já nejsem žádnej potapěč, abych takhle dlouho vydržel mít zadrženej dech. Po chvilce řekl dobrý a já se nadechl tak zhluboka, až jsem povyrostl v tu chvíli o 20 cm. Na rentgenu mi našli močový kamínek, který mě tam trápil, jak putuje močovou trubicí. Doufám že ten prevít brzo vyjede, nechtěl bych znova zažít co jsem zažil. Napsal mi nějaké tlumící prášky a asi 100 čípků, tak že budu našlapovat teď trochu nejistě, protože jsem si tam nikdy nic nestrkal a nevím jaký to bude.Brr,se netěšim! No a chtěl mě objednat na středu na kontrolu, tak jsem mu musel vysvětlit odkud jsem a on mi řekl: Vy jste teda jako turista jo? No dá se to tak říct a už jsem to raději nekomentoval. Po odchodu z ordinace mě trápila neznalost cesty zpět na Vyšehrad. Byl tam ale fajn vrátný a ten mi šel dokonce i ven ukázat kudy mám jít. Asi za dvacet minut jsem dorozil zase do kongresáku k mojim milovaným Takťáčkům, kteří byli moc smutní z toho, co se mnou bylo. Nejvíc to asi mrzelo naše vedoucí Kačenku Bartoňovou, která mě lítostí musela obejmout a byla moc ráda, že tam jsem zase s nimi.
Ten den jsem poznal aroganci a lásku a tímhle mým příběhem vám chci jen říci jedno dobré ponaučení : Když ti je úplně nejhůř, tak poznáš kdo si tě váží a kdo ne. Jinak naše soutěž zkončila 5. místem, což je také moc krásný úspěch pro mnohé z nás. Děkuju za to Janičce a Klárce, které nás trénovali, všem mým spolutanečníkům ze skupiny a vynikájícímu fanklubu našich Takťáčků. Opravdu moc dík, byli jste skvělý a mám vás všechny moc rád. napsal/a: Martindeaf 10:59 Link komentáře (0)


< Novější články