There's no time for us
There's no place for us
What is this thing that builds our dreams yet slips away
from us

Who wants to live forever
Who wants to live forever....?

There's no chance for us
It's all decided for us
This world has only one sweet moment set aside for us

Who wants to live forever
Who wants to live forever?

Who dares to love forever?
When love must die

But touch my tears with your lips
Touch my world with your fingertips
And we can have forever
And we can love forever
Forever is our today
Who wants to live forever
Who wants to live forever?
Forever is our today

Who waits forever anyway?



Jeden z nejtajemnějších textů, který zároven patří mezi ty nádherné kusy umění, co nám obyčejným
dávají možnost prohlédnout za oponu života a podívat se, co dalšího nám život může připravit, nebo jak se na život naopak připravit..Fredie Mercury zemřel přesně v den, kdy jsem měl 5roků, většinu písní jsem začal poslouchat přesně ve druháku, když jsme dostali z Bioly cibinu a celkem jsem měl bobky, že proletím, protože mě to dost nebralo...tak jsem většinu odpolední tupě zíral do skript, ale myšlenkama jsem byl někde uplně jinde, na svahu s prknem v ruce, pohledem na vrchol, s pulibkem na tváři od někoho, kdo už není.

Jeden kamarád se zabil na motorce, a hráli mu tenhle song, když jsme se s ním loučili, ale bude to on, kdo bude v našich studených nemilovaných, nebo naopak vřelých zamilovaných srdíčkách žít, dokud budou nám tlouci a my těly již starci, duší však mladí, už nikdy nebudeme stejní, jen láska a slzy nás stmelovaly a také rozdělovaly po sladké věky a promarněné roky. Naše životy mají se sny jedno velké pojítko, a to je naplnění. Pokud se povede naplnit život, nebo jen malinkatý sen, tak se usmíváme na ty kolem a co vímě třeba ten jeden úsměv znamená, že jsme splnili sen někoho, kdo už nikdy nedoufal, že jej někdo takhle potěší..ale ještě uvidíme:))

"But touch my tears with your lips" To je něco tak dojemného a odzbrojujícího, avšak, kdo poznal o čem ta věta je, tak mu možná teče slzička po tvářičce, ale taky možná se rozzáří...ale fakt smekám, je to magické..

1. Ví se vůbec v umění, kdo je blázen?

2. V umělci jsou dva lidé - básník a dělník. Básníkem se člověk rodí, dělníkem se teprve stává.

3. Lidé mají tvořit lidi tím, že s nimi jednají jako s lidmi.

4. Jací jsou to padouši, ti počestní lidé.

5. Nevědomost, blud a nízká pověra činí člověka celkem bezmocným.

6. Štěstí není možné v nevědomosti. Jen jistota činí život klidným.

7. Dar vidět je ještě vzácnější než dar tvořit. Vidět však není vše, je nutno vystihnout.

8. Duch skrývající se za tělesnou schránkou, a ne tělesná dokonalost, vyzdvihuje ženu nad její ostatní družky.

9. Největší odvahu dokáže mladým lidem dávat jen láska.

10. Se dvěma láskami v srdci, k ženě a ke krásnu, není k zoufalství pražádný důvod.

Teda jako není to z mé ruky ani z hlavy, ale myslm, že v těchto větách je nějaký moudro, pro mě v tom je fakt hodně  a třeba jen poslední 3 jsou dnes tak aktuální, až je neuvřitelné, že spoelčnost se vlastně nemění, i dkyž si všichni myslíme, že jsme o dimenzi, pobčas i o dvě dimenze napřed, ale to je blbost..to že se proháníme v milionových mercedesech, večeříme na střeše světa a létáme kolem světa v rekordních časech, neznámená skoro nic, jen spíše to, že technologie jsou lepší, ale lidé a jejich základní emoce jsou stejné..když jsi pročtete těch 10 vět a srovnáte se sebou, tak to možná uvidíte, ale to je jen můj názor..:)

Dnes bych chtěl říci pár slov a vět o mé nejoblíbenější kapele..nebudu psát věci, které jistě znáte, ale jen maličkosti, které však pro mě mají dost zásadní význam.
Nirvana je kapela, která vznikla díky obrovskému talentu v podání KurtaCobaina, hlavní osobností a také
duší skupiny.
Nkdy nezapomenu tu chvíli, když se z rádia linuly zvuky jeho elektrické kytary a dnes již legendární slova...

Load up on guns and bring your friends
It's fun to lose and to pretend
She's over bored and self assured
Oh no, I know a dirty word

Hello, hello, hello, how low?

A potom stop, moderátor oznámil, že frontman grundgeové skupiny spáchal sebevraždu...v tu chvíli pohasly duše jeho fanoušků, Kurtova duše zhasla navždy..už nikdy nás nepobaví a nevyděsí na koncertech..a už nikdy nebude v čechách... v ten den jsem byl malej špunt ale poslouchal jsem Nirvanu společně s mámoua  tátou, texty jsem neřešil, rozmněl jsem jen Hello, hello,hello, how low...roky se kupily a po pěti letech, v roce 99 byl druhý pohřeb Kurta Cobaina, na světlo světa se dostaly spekulace, že se nejednalo o sebevraždu, ale o chladnokrevnou vraždu..Záběry z prvního pohřbu v roce 94 byly všude, davy lidí se chtěly rozloučit se svým idolem, s tím kdo porozuměl jejich(naší)duši.. Pohřeb byl událostí..ale ceremoniálu se mohli zúčastnit jen ti největší z nás. Kurtova 
manželka Courtney Love udělala z rozloučení divadlo..zbytky jeho lebky s vlasy přinesla k zašitému obličeji
..vyváděla..i když věděla, že jeho smrt z ní udělala jednu z nejbohatších žen ve státech. Pohřeb zkončil, několik fanoušků spáchalo sebevraždu..možná se řídili heslem: "Je lepší shořet, než vyhasnout".. odešli s ním.. do nebe, do pekla? Myslím, že život byl pro něj peklo..drogy bral od mládí, zejména kvůli hrozným bolestem žaludku..mary-jane začal kouřit se spolužáky v osmé třídě, LSD vyzkoušel společně s heroinem, na kterém se stal závislý a sám říkal, že bude brát heroin každý den, kvůli bolestem..jeho život byl provázen vzlety nahoru a prudkými pády přímo dolů..
Ale Nirvana nepřinesla jen skvělou hudbu, ale i postoj a s ním související náladu, že vše není tak sladké jak se zdá, zvrácenost světa přinesla zlo i do nás a Kurt to zlo našel a chtěl se z něj vyzpívat...a přinést klid do našich smutných očí..

Písen "Polly" jedna z nejdrsnějších, kterou kdy napsal, hovoří o dívce, kterou třikrát znásilnili a potom brutálně zavraždili..

...Polly wants a cracker
Maybe she would like some food
She asks me to untie her
A chase would be nice for a few...

Polly says her back hurts
And she's just as bored as me
She caught me off my guard
It amazes me, the will of instin
                ...
Vždy když Kurt hrál Polly, tak publikum ztichlo, on se posadil s kytarou a zbytek kapely seděl a všichni tiše zpívali ..neuvěřitelná atmosféra. Jeden kritik napsal: "Cobain, je blázen, ale možná díky tomu nám všem rozumí a má neuvěřitelnou schopnost vcítit se"

Když je mi smutno, když je mi vesele, nebe hraje hvězdami, obloha obláčky tak vždy si ji pustím..je to kapela, co vznikla z touhy hrát, ne vydělat miliardy, jako ostatní komeřční skupiny...a možná je popularita dána texty, které jsou vcelku jendoduché, ale na druhou stranu je zde prostor proto, abychom si zbytek doplnili podle sebe...záleží jen na nás

Největší sláva nastala po vydání alba Nevermind



Album obletělo několikrát svět, skladby jako "Smells like teen spirit" nebo "Come as you are" se držely ve světových charts , jako žádné jiné písně dřív. Ten úspěch byl raketový, sláva si ale postupně vybírala svoji dan..Kurt Cobain, v té době těžce zavislý na heroinu, se nemohl smířit s tím, jaký má úspěch, nechtěl už nikdy nic točit, on si přál hrát v klubech, ne před vyprodanými stadiony, kde neměl kontakt s divákem, který pro něj byl stále nejdůležitější..

Kurt Cobain zemřel, nesouhlasím s tím, že spáchal sebevraždu-miloval svoji dceru, kvůli ní se léčil v Itálii, a chtěl pokračovat, a dopis na rozloučenou, kde píše "please keep going..I love you.. Peace, Love, Empathy"
není psaný jeho písmem, podle nejlepšího grafologa na světě, který zkoumal Kurtovo písmo v tomto i dřívějším období. V těle měl smrtelnou dávku heroinu..měli jste  někdy heroin? Já ne, ale bohužel v mém okolí je pár lidí, co ano... "svět se změní, zrychlí, zastaví, nevnímáš, potom se zraníš a bolest není bolest, ale jen ta kapička krve, propadáš se do mlhy smrti, probouzíš v sobě démony té nejtěmnjší stránky vlastní duše..blížíš se k branám pekla..ale oni tě ještě nechtějí..a nastává dojezd....po 40 minutách extáze..se vracíš znovu z toho pekla, tělo ti bije o život, je ti blbě, žaludek nefunguje, tělo neřídíš ty..ale droga..a ta tě nakonec nejen krade o vlastní život, a lásku, ale i o toho člověka a zůstane jen troska...a pak zemřeš....."
Cobain měl v těle trojnásobnou smrtlnou dávku, během těch cca 10 vteřin si podle vyšetřovatelů stihl nabít brokovnici, přiložit ji k hlavě a než se začal propadat do toho pekla o kterém hovořím, tak vystřlit a otřít perfektně otisky prstů a uklidit náboje..věřte si čemu chcete..ale tomuhle ne..a hlavního svědka zabila lanovka 2 dny po tom, co byl předvolán a otevřeně hovořil o tom, že Courtney je na dně..

Kurt Cobain, možná zemřel a opustil náš svět, zanechal nás napospas démonům života...ale my nikdy nezapomeneme, kdo nás vedl a kdo otevřel naše oči a pozvedl naše brady k nebesům, kde si zaslouží spočinout největší rokový král...

Myslíme na Tebe ve chvílích, kdy je bolest našich srdcí násobena bolestí jiných srdcí, když usínáme v magické náruči našich lásek..když se probouzíme v těch našich vysněných náručích,ve kterých už nikdy nebudeme v bezpečí usínat...když milujeme, když nenávidíme.. Přimluv se za nás v nebi, v pekle, v místech kde naše duše jednoho dne spočine a kdy se s Tebou všichni opět setkáme a poslechneme si nové písně...možná přijdou jiní, lepší, ale nikdy nebude nikdo jako Ty a nikdy nezůstaneš jen člověkem, který dokázal dojmout desetitisíce.. budeš žít v našich srdcích a modlidbách. Proto ani my v životě nebudeme sami, i když nás naši milovaní opustí, nebo z hlouposti opustíme my je..budeme doufat, že alespon pro někoho nebudeme nzapomenuti, jako nebudeš zapomenut pro celé generace..

Rest in peace Kurt Cobain, we miss you!


Peace, Love, EMPATHY...

Trmácím se tak domů s hudebním telefonem v kapse a ze sluchátek se line nezapomenutelná Nirvana a hlas Kurta Cobaina mi drží náladu po všem tom přemýšlení o tom jaké by to mohlo být. U semilassa si všimnu takového pána, jak mu cuká trochu úsměv..při pohledu na tu jeho velkou tašku, která je velká jako moje přepravní taška na board a řekl jsem si, že udělám alespon něco pro někoho a třeba se mi to někdy přičtě k dobru, nebo si toho někdo všimne..ale to mi bylo ted jedno, nad tím přemýšlím až ted doma..
Ten pán vystupuje na jedné zastávce, kde vystupuji i já, tak mu říkám:"Dobrý den, já vám tu tašku vezmu.." "To jste hodný mladíku"... Dáme se do řeči a on se mě ptá, kde studuji, tak odvětím, že jsem( doslova ) čerstvý odmaturant a že jsem maturoval a studoval na tereze novákové, to že jsem tu školu nenáviděl jsem nezamlčel, protože jak říkal, tak v septimě tam vyhodili jeho kamaráda kvůli tomu, že létal s letadlem na medláneckém letišti..tak si říkám..jeho kamarád létal..."Já jsem vždy chtěl být pilotem, nebo řidičem nejrychlejších aut světa jsem mu vypálil suveréně:) a on mi řekl, že byl válečný pilot..prostě letec..ptám se ho, kdy maturoval a on že už je to too many years ago.. v roce 48 a potom šel studovat letectví do sovětského svazu...a ptám se ho na létání, jaké to je a jaké to není.."je to vášen pane?" ... "Na celý život mladíku" "Je to milenka, co vás neopustí, jen možná zabije".."ale nikdy neopustí, to dříve vy opustíte ji" Ptám seho, jestli nějaký z jeho známých odletěl bojovat do královského letectva během ww2 a on, že pár jich bylo a že jim mládí už nikdo nevrátí, jejich jména jsou jen seznamy písmen a čísel, nikoho už jejich příběh nezajímá, posteskli jsme se oba dva.. ptá se mě, čím budu a já svorně odpovídám, že to by mě také zajímalo, ale moc mne fascinuje žurnalistika, řemeslo spisovatelské a umělecké, a trochu i právo a mezinárodní vztahy..."ale létat v oblacích byl můj sen, kterého jsem se bez boje vzdal", pronesu..
Hlavou mi proletí všechna jména mužů a odvážných žen, která se zapsala do dějin letectví, jak svým životem, tak i svojí smrtí a já vím, že nikdy již nebudu patřit do tohoto příběhu..Pan Pilot mi vykládá o zážitcích, když se rozjede, je k nezastavení, znalec svého oboru, hovoří o tom jak letěl nejrychleji, nebo když testoval Nové Migy pro sověty, zkoušel Messerschmity a ohníčky v jeho očích znovu ožily, byl znovu v kokpitu svého letadla. Ještě jsem mu pomohl se zavazadlem a řekl mu, že jsem moc rád, že jsem někoho jako je on poznal, podal mi pravici, já napřáhl tu svoji a s úsměvem na tváři mi řekl: "Nedejte se pane!"A já mu chtěl říct, že se nikdy nedám zadarmo, ne nechci si brát něco na úkor jiného.. i když často by to znamenalo konec hloupých myšlenek a začátek života, jak si jej někdy představuji. Zavírají se mi víčka.. dobrou světe, usínej hladce a bran ty, kteří brání bezmocné.

Akce proti atentátníkům započala příjzdem 800 mužů z řad pražského gestapa před pravoslavný kostel v Resslově ulici dne 18. červen 1942 ve 4:15 ráno. Celé okolí je neprodyšně uzavřeno. Ukrytým parašutistům je okamžitě jasné, kolik uhodilo. Vědí, že začíná jejich poslední boj.

Na kůr odchází velitel parašutistů Adolf Opálka spolu s Janem Kubišem a Josefem Bublíkem. Netrvá dlouho a ke slovu přichází jejich zbraně. Boj trvá přes dvě hodiny. Odpor těchto tří můžů je zlomen po té, co jim dochází střelivo a Němci se je snaží dostat pomocí ručních granátů. Opálka a Bublík, ač zraněni střepinami, ještě z posledních sil stači přiložit ke svým hlavám pistole a ukočit tak své životy i když Bublík umírá až při převozu do nemocnice. Kubiš, kterého nejvíce zranily střepiny granátů, rovněž umírá v sanitce v bezvědomí, do něhož upadl po výbuchu granátu, proto si již nestačil přiložit svoji zbraň ke spánku jako jeho kolegové. Později jsou těla obou posledně jmenovaných přivezena zpět ke kostelu k identifikaci.

Ostatní čtyři parašutisté s napětím sledovali boj svých kamarádů v kryptě kostela. Byli to Jozef Gabčík, Jaroslav Švarc, Jan Hrubý a Josef Valčík. Také oni bojují do posledního náboje. Také oni raději volí smrt vlastní rukou, o čemž svědčí prostřelené pravé spánky těchto mužů.

Jestli můžeme ještě někdy ocenit obrovskou sílu lidství těchto mužu, tak to udělejme, co nejdříve. Jejich čin vzbudil hrůzu u Hitlera a údiv u Spojenců.
V závěrečné zprávě gestapa se hovoří o tom, že ani jeden z 6ti mužů nebyl zraněn kulkou SS a smrtelná zranění způsobily jejich kulomety vlastní rukou. Myslím, že tito muži ukázali tolik odvahy, jako někteří z nás ani nepomyslí. Šance, že přežijí atentát, popřípadě hrůzy, které následovaly poté, byly tak malé, že vlastně nebyly a přesto souhlasili a nasadili své životy pro všeobecnou ideu míru. Všech 6 mužů se bránilo v kostele celé dvě hodiny proti 4-7 stovkám členů úderné jednotky SS. Odolávali kulkám, plynu, vodě českých hasičů a nemilosrdnosti usudu. Pro mnohé zůstanou naši parašutisté jen řádky v učebnicích dějepisu, popřípadě jen jména, potřebná se naučit, ale doufám, že tito hrdinové nikdy nezemřou v srdcích těch, kteří vědí, co dokázali. 

Když byly jendotky SS v krizi, i když si to jejich dokumenty nepřipustily, tak se optali parašutistů, že budou volní pokud se "vzdají" a oni odpověděli svorně a statečně: "Nikdy!" V té době věděli již moc dobře, že je to dnes jejich poslední boj a snaha prokopat se do pražského potrubí byla marná, tak bojovali jako tygři až do poslední kulky. NIkdo z nás neví, jaká muka prožívali, zda mysleli na své dívky, na budoucnost a již nikdy se asi nedozvíme na co mysleli a co zažili, nezapomenme prosím. Doufám, že dějiny k těmto mužum budou štědré, protože si to zaslouží za své činy...

Atentát na Reinharda Heydricha (Operace Anthropoid) byl spáchán 27. května 1942 v Praze-Libni. Atentát provedli českoslovenští výsadkáři Josef Valčík, Jozef Gabčík a Jan Kubiš, kteří byli pro tento úkol speciálně vycvičeni ve Velké Británii. Jednalo se o ojedinělý diverzní atentát na představitele německých ozbrojených sil v průběhu celé II. světové války. Nutno říci, že se jendá o velice komplikované téma, moc se o tom nemluví, ale domnívám se, že díky tomuto atentátu se československo na konci války nebralo za spojence třetí říše, ale jak říkám, jakákoliv diskuze je plná protikladů.

- Atentát měl být zrušen, kvůli vysoké hrozbě a z obav o neuskutečnění
-Obrovská smůla, která prováděla hrdiny Gabčika a Kubiše, o které bych chtěl hovořit později, ale o to více.
- Atentát rozehrál strastiplnou a vražednou hru v československu, tisíce lidí vraždeny na ulicích, odvozy do koncentračních táborů a další zvěrstva, která jsou naprosto neomluvitelná.

Atentát:
Ráno 27. května odjeli atentátníci tramvají na Žižkov, kde si vyzvedli jízdní kola, na kterých dorazili před 9 hodinou ranní do Holešovic. V Holešovicích se setkali s Valčíkem, který šel zaujmout své místo na pravé straně komunikace. Gabčík zatím pod kabátem sestavil svůj samopal. Heydrich po snídani strávil čas se svojí rodinou a okolo 10 hodiny ranní se vydává směr Pražský hrad. V rozporu s nařízením nebyl jeho automobil stále ještě opancéřovaný.
Sten gun Mk.VI, britský samopal z roku 1941

Heydrich jel ten den v otevřeném voze Mercedes ze svého sídla na zámku v Panenských Břežanech na Pražský hrad. Valčík dal ostatním výsadkářům signál o přijíždějícím vozu pomocí kapesního zrcátka. Když se automobil objevil v zatáčce, odhodil Gabčík svůj kabát a vytasil svůj samopal a následně se pokusil střílet na vůz, jeho samopal Sten však selhal. Heydrich nařídil řidiči vozu, aby zastavil a začal po atentátníkovi střílet ze své pistole. Tato chyba ho nejspíše stála život. Automobil zastavil přímo před Kubišem, který na auto hodil granát. Neodhadl ale přesně vzdálenost a tak minul cíl. Granát explodoval poblíž automobilu, u jeho zadní pneumatiky. Detonace byla tak silná, že se vysypala okna projíždějící tramvaje. Střepiny z výbuchu zasáhly Kubiše do obličeje. Oba dva Němci vyskočili z poničeného vozu s pistolí v ruce. Řidič Klein se vydal za krví oslepeným Kubišem, po kterém začal střílet. Kubiš se po chvíli vzpamatoval a střelbou do vzduchu si proklestil cestu vyděšeným davem přihlížejících. Nasedl na kolo a ujel na záchytné místo v Libni.

Mezitím se vydal Heydrich pronásledovat Gabčíka, strhla se krátká přestřelka pistolemi, po chvilce se však Heydrich hroutí na zem a potácí se směrem zpět k autu, kde padá na jeho kapotu. Klein přestává pronásledovat Kubiše, vrací se ke zraněnému nadřízenému a na rozkaz Heydricha začíná pronásledovat Gabčíka. Heydrich mezitím bojuje s rozsáhlým vnitřním zraněním, jelikož má díky explozi zlomené žebro, části zlomeniny se mu dostávají do sleziny. Hroutí se na kapotu mercedesu. Jeho utrpení sleduje hlouček cestujicích z tramvaje, avšak raněnému v esesácké uniformě nepřijde nikdo na pomoc.

Gabčík utekl do kopce, kde se chtěl schovat v jednom obchodě, bohužel pro něho majitel řeznictví Brauner byl stoupencem nacistů a tak vyběhl ven a přivolal Kleina, jenž vběhl do obchodu. Gabčík nemaje jiný únik, vyrazil proti Kleinovi, kterého postřelil do nohy. Klein přikázal Braunerovi, aby Gabčíka pronásledoval, ten se ale pro úkol nijak nenadchl a učinil pouze několik váhavých kroků. Gabčík mezitím zmizel v postranních uličkách.

Jedna žena z přihlížejících poznala ve zraněném říšského protektora a začala pro něho shánět odvoz do nemocnice. Po chvilce zmatků byla získána dodávka převážející leštidlo a Heydrich se dostal okolo 11 hodiny do nemocnice Na Bulovce. Zraněného Heydricha přijal lékař Vladimír Šnajdr, který se ujal prvního ošetření. Německý přednosta kliniky profesor Dick později provedl podrobné vyšetření. Výsledek rentgenových snímků ukázal rozsah těžkého zranění. Heydrich měl po atentátu zlomené žebro, protrženou bránici a poškozenou slezinu. Heydrich požadoval příjezd specialisty z Berlína, ale po přesvědčování souhlasil s operací na místě po příjezdu specialisty Hollbauma. Zpráva o atentátu se začala postupně šířit. Okolo 12. hodiny jí obdrželo gestapo, následoval Karl Hermann Frank, Hitler.

Heydrich upadl 3. června do komatu a 4. června v 4:30 zemřel na otravu krve v nemocnici Bulovka.

Smrt Heydricha byla jen počátkem následujících událostí.


Dne 27. května vstoupil v platnost zákaz nočního vycházení.
V prvních dnech po atentátu bylo Němci vzato mnoho nevinných lidí jako rukojmí. Na parašutisty byla vypsána odměna milión říšských marek.
Tento čin měl pro český národ dalekosáhlé následky. Nacistický teror ještě zesílil.
Již 28. května zahájili nacisté popravy pro schvalovaní atentátu na Heydricha, do 4. června jen v Praze bylo popraveno 442 osob. V reakci na atentát nacisté zavraždili přes patnáct tisíc Čechů, mj. vypálili obce Lidice a Ležáky. Zároveň atentát vzbudil ve světě takový ohlas, že na jeho základě byla Brity odvolána Mnichovská dohoda a byla přislíbena poválečná obnova Československa v jeho „předmnichovských“ hranicích.

Okupanti svůj teror částečně zmírnili po dopadení atentátníků dne 18. června 1942 v kryptě chrámu Cyrila a Metoděje v Resslově ulici. Při této akci zahynuli jak oba atentátníci, tak pět dalších výsadkářů.

Běhání je nejlepší antidepresivum. Není na předpis, je legální a nemá vedlejší účinky. Při vytrvalostním běhu se po několika minutách v těle uvolňují endorfiny, tzv. hormony štěstí. Díky nim dochází k mírně euforickému stavu, ale celkově také uvolňují organismus, tlumí bolest a eliminují deprese.

Kdo chodí běhat ráno, jistě potvrdí, že už jen samotné prokrvení a okysličení organismu na začátku dne zlepšuje náladu a psychickou pohodu.

Sport uvolňuje napětí, odbourává stres a pozitivně působí proti nervovým poruchám. V některých zemích je při léčbě psychických potíží kondiční běh dokonce ordinován jako terapie.

O pozitivních vlivech běhání na lidské zdraví není pochyb. Ale když se o nich budete bavit s některým zkušeným běžcem, paradoxně zjistíte, že to není hlavní důvod, proč běhá.

Nenazouvá si několikrát týdně maratonky a nevyráží na svůj oblíbený běžecký okruh kvůli tomu, aby za dvacet let nedostal infarkt. Běhá prostě proto, že ho to baví. A co vy? Proč se nezvdnete od počítače a nejdete prohnat kolegu/kamaráda/partnera po lese, nebo na tenisové kurty? Já už tam jsem:)

"Edge Of The Earth"

You know enough to know the way
Six billion people just one name (I found)
I found tomorrow in today
Apocalyptic and insane, my dreams will never change
You wanna be the one in control
You wanna be the one who's alive
You wanna be the one who's old
It's not a matter of luck, it's just a matter of time

Stand out on the edge of the earth

Stand out on the edge of the earth
Dive into the center of fate
Walk right inthe sight of a gun
Look into the new future's face

I know you know enough to say
I know you know enough to play a game

You wanna be the one in control
You wanna be the one who's alive
You wanna be the one who's old
It's not a matter of luck, it's just a matter of time

Stand out on the edge of the earth
Dive into the center of fate
Walk right in the sight of a gun
Look into this new future's face

Stand out on the edge of the earth
Dive into the center of fate
Walk right inside of the gun
Look into the new future's face

(Stand out on the edge of the earth)

Stand out on the edge of the earth
Stand out on the edge of the earth
(Look into the new future's face)
Stand out on the edge of the earth
Dive into the center of fate
Walk right in the sight of a gun
Look into the new future's face

Naprosto vynikající song...a teda ty kytary na začátku..to je moje zvonění na telefonu, uplně mě dostává.. poslechněte si ji..je fakt řízná a krásná a plná energie..a ted už fakt "sweet dreams"

Kdybych mohl k něčemu připodobnit 4 roky na naší škole, tak bych to vzal metaforou, kterou si vypujčím od jednoho váženého autora.. "Časy zaživa pohřbené" a to doslova a do každého samotinkého písmenka..
Zní to šíleně, že? Ale ono to bylo fakt šílené..jinak to nejde říct..Představte si třídu, nebo ne skupinu lidí, která spolu drží jen za předpokladu, že alepson někdo ví, z čeho se bude psát test, ale potom i toto spojenectví ztratilo svoji váhu, prootže každýmu byly známky uplně víte kde..
Naše putování začalo v roce 2003, každý se předváděl první měsíce a já jsem seděls Danielem, takže jako o legraci v případě naší dvojice nebyla nouze:D
Největší a nejzásadnější podíl v tom všem, byl hlavně počet zástupkyn "něžného" pohlaví..i když něžného je silné slovo i ted večer..
Nebudu se rozepisovat dlouze, budu šetřit čas..ale nikde jinde jsem nezažil takový odpor cokoliv uděla pro někoho jiného, než zde..a to bylo mnohdy hrozné..třída rozdělená na skupinky a jejich vzájemná nenávist přerůstala často v konflikty, do kterých se tahali i ti, kteří s tím neměli nikdy nic společného..
Řeknu přímo, že se ještě jendou musím do školy..na terezu otočit, vrátit klíčky od skřínky a rozdat 4 květiny-Jedna bude pro nejlepší profesorku paní profesorku Pazderkovou, která mi přišla vždy jako noblesní dáma se smyslem pro humor a byla na nás vždy hodná a na
rodičácích, pokud jsem o nich doma řekl, tak mě chválila, další bude Frau Slavíková za to, že mě naučila Německy tak dobře, že jsem se seznámil s tolika Italama, co šprechtí, že jí tu květinu musím dát už jen jako symbol, že když mě ta němčina nebavila, tak jsem na ni občas koukal a je to pěkná ženská:) A s další jsem si taky jistej- ta bude pro Paní profesorku("úču") Butorovou, které jsem děkoval vždy na konci roku, za to, že mě z té matematiky nenechala proletět, i když jsem k tomu neměl daleko a v prvním pololetí ve čtvrtáku jsem posral všechny testy, co jsem mohl a ona mi ten čtverec dala a ani nevíte jak jsem byl štastnej, že jsem nemusel na konci třetáku opakovat, nebo prostě vyletěl, jako vyletěli mnozí...fakt jsem se modlil za tu 4"..prostě jsem to nedával, i když jsem se snažil, ale na to se nikdy nedalo jít srdcem, jako třeba na literaturu, nebo milovanou psychologii v zsv, až po dějepis.. A taky jsem zažil dny před pololetkou, že jsem počítal celej týden a do 4 do druhýho dne a potom ve škole vytuhl, protože jsem nechtěl letět..a cítil jsem že ty body z písemek přicházely v minimálnch počtech..naštěšstí jsem si dělal velký svačiny, takže mi někteří spolužáci občas poslali celej příklad a já jim zase posílal svoje velký čtenářáky..jo to bylo pěkný, plus ty naše výlety, že jsme to fakt přežili..to se divím a kamarádi se diví do ted..
Jak jsme rostli, tak rostlo naše sebevědomí a některým nejen sebevědomí ale i lokny a řidičské zkušenosti na prostředcích všeho druhu, od kradených škodovek po nejnovější vodíkové Lexusy Rx 400h, které postávaly před naším domem a u sousedů to vzbuzovalo opravdu obrovskou vlnu nevole, soudě podle psích výkalů v naší popelnici(DĚKUJEME).
Pro mě osobně byly nejhorší taneční..protože jsem nějak byl považován za hrozně tichýho, jenže to já nikdy nebyl..jen v té škole..a vždy jsem radši mlčel a svůj názor držel v tajnosti až do dneška, možná do smrti..Nedělal jsem to ze strachu, ostychu, nebo z nějaké jiné fobie, ale neměl jsme chut někomu říkat o tom, co se stalo bráškovi, co potom následnovalo a vlastně jaký jsem..když jsme šli společně do pubu, tak jsem vyhledával místa, kdeje fotbálek(ehm:) , nebo pool a podobné..abych nemusel s těmi lidmi, kteří mi nebyli sympatičtí, příliš mnoho řešit..a řešily se opravdu blbosti..nižší ročníky jsou naprosto vypatlaný, oktáva je vypatlaná a kdo nesouhlasí s tím názorem, tak je vypatlanej.. přišlo mi to k smíchu..jak jsme se sám přesvědčil, tak i na této škole jsem poznal lidi, na kterých mi záleží a opravdu je mám rád.. a jsou to lidé, kteří mají v občance alepson o zářez méne..ne žebych neměl kamarády:) ale ve škole jsem viděl naši třídu, jaká je a prostě jsem se pohyboval po chotbě a měl strach, že ostatní budou podobní...fakt jsem tam nerad chodil..to přemáhání..zakrojím, nezakrojím.. temné chotby toho ustavu mi připomínají nesvobodu..už jen proto, jak jsem se vždycky už letargicky a znuděněně otvíral ty odporné dvěře, stoupal po schodech, pro to bylo jako stoupat do pekla..a nebyl jsem schopnej usměvu..prostě nebyl..abych se na ěnkoho pousmál..já jsem to nedokázal..jak to jen popsat, každý krok ve škole byl jako nosit na hrudi 40kilové závaží..snažil jsem se pěkně oblékat a když jsem se den předtím pěkně opálil, tak se občas někdo usmál, což mě hrozně potěšilo, ale ve škole to probíhalo tak že si jen někdo ukázal a zvedl obočí..nic jiného.. A to jsme se chtěl dostat k poslední květině.. vím, že nebude pro Strakovou..kdybych neměl rád literaturu již od mala a pohádek, přes dospívání se čtením, tak myslím, že bych asi nepřekonal ten patos, co na mě házela, a nevím proč, ale zasedla si na mě a je mi odporná a nechtěl bych nikdy s nikým přijít do styku..Jen vidím ty její sexy vestičky, nálady kterými nás házela do pytle s bolševiky, nebo konstruktivní nálada spojená s tím, že "konečně doženeme oktávu, alepson v mluvnici".. A jestli můžu dodatek, tak ona není dobrej psycholog..viděla vše jen těma temnýma očima a svoji práci bere a brala jako poslání a to je nejhorší, co snad může být..jak jen asi nikdy nezapomenu, že ona byla ta, co mi chtěla dát za moji maturitní písemku bombu,potom slevovala až mi dala 3..prej, že nechtěla uškodit...no já jsem byl na svých 6 stránek pyšnej a téma "mezilidské vztahy" jsem si vybral proto, ne že bych byl odborník, nebo znalec..ale že lidská povaha je tak složitá, že mne fascinuje a věděl jsem, že alespon něco dám do hromady..a potom někteří, jako třeba náš filosof(propadal z filosofie) Karel dostal dvojku, protože jeho větná spojení, bez čárek, brala a berou dech, jsem mu říkal, že je frajer a fakt jsem zíral..
A zjištuju, že tu kytku by si zasloužil Pan Vojta..kterej měl ty nervy...a vždycky pomohl..toho si cením.. jenže ta kytka by asi nebyla tak famfárová, tak tu kytku dám asi mámě, nebo někomu jinému vyjímečnému. Já jen děkuji těm, kteří mi otevřeli oči, hlavně během druhého pololetí jsem potkal tolik lidí a mnoho znich jsou fakt báječní partáci a partačky...

Dneska jsem dostal výsledky z tstů, takže si můžu objednat termín a musím absolvovat ten zákrok. Bože, jak jen tohle jsem nechtěl a tahle obrazovka je jediná osoba, co to ví a ještě poslední věc, co mě dnes pobavila je, že bývalá přítelkyně se rozhodla pracovat pro OSN a chce odjet do afriky...bože, co ta tam chce dělat, když její nejoblíbenější čiností je opalování, opalování, poslouchání HIPHOPU a přemýšlení čím bude.. Dobrou a zase jsem se rozepsal:( Kdyby to tak jen nebyly slova a věty..kdyby tohle psaní alepson něco znamenalo..ale je jen moje iluze, že to může někoho zaujmout, jako jsem psal článek o podle mě člověku, který byl hrdinou-fotografu Robertu Capovi i s fotografiemi, tak to TÉMĚŘ nikoho nezajímalo, to je jedno, sladké sny..:)