NMMetyn

Ještě zhruba 20 minut do ulehnutí ke spánku. Dnešek zase nic nepřinesl. Jen zpečetil stereotyp. V tom všem mi uniká jediná věc... smysl. Vstávám zase ve 4:55. Otec bude tou dobou v Maďarsku v Tatě. Tata v Tatě. Poslouchám jazz a nezávidím mu. Ale kdo to má jednoduché? Víčka se mi klíží už tak zhruba od 17:00. Jsem díky tomu podrážděný a do všeho bych kousnul. Jsem primitiv. Uvědomuju si to jen někdy před, většinou když je pozdě. Kdo nechápe, rád si to sám pak po cca. půl roce pročítám.

  Jindra Novák zažil opravdu lecco. Ale to, co měl právě za sebou, překonalo vše, na co byl do této doby zvyklý. Fáru znal jako konzervativního parchanta s mírným sklonem být sem tam spravedlivý... Marně si lámal hlavu nad tím, kde se to v něm vzalo. Jeho zákazníky byli různí lidé. Maminky, tatínci a znal i pár dědečků, co sem tam vytočili jeho horkou linku... Ale kantor, to byl šok. Musel to rozdýchat smotnutím jointu.  

  Tuto činnost zvládl během tří minut na pánském záchodě. Vykouřit ji musel ale ven. Ke garážím nešel spíš ze zkušenosti. Věděl, že zde může narazit na bandu kámošů, co maj snad jen chuť, ale ochota zaplatit byla ta tam. A tak zamířil kousek mimo. K městskému parku. Byl kousek od školy a skýtal místa, kde člověk pobyl bezstarostně o samotě. O to mu šlo. Byl samotář. A částečně taky lakomec a vypočítavec. A měl pocit, že by za to měl sklízet respekt. Ten sklízel jen za obsahy sáčků. Pravdu o něm znal kde kdo. Ale ten, kdo by mu ji mohl říci nahlas na to neměl chuť. Šlo o lidi, kterým bylo jedno, co má po kapsách a takových lidí se Jindra stranil. 

  Místo, kde by mohl v klidu "rozjímat" našel záhy. Šlo o lavečku s jednou přístupovou cestou. Když se přiblížil, všiml si, že na ní sedí Pavel Hrách. Seděl se skrčenými koleny a vzlykal. Jindra se uklidnil. Šlo o týpka, co si nedá ani lok piva, protože žije pro svou holku Kláru. Většinou byli stále spolu. Zabíjeli čas ve dvou jak to jen šlo. Ve dvou byli jako jeden. Teď tady byl jen Pavel. A tiše vzlykal. 

  "Co to tady, kurva, děláš?" Zařval Jindra s úsměvem přes celý ksicht protivně rozšklebeným. Pavla to překvapilo. Ale projevilo se to jen tím, že lehce pootočil hlavu ve směru, po němž se ta věta ozvala. "Vylívám si žal". Jindra se zašklebil. Zvykl si, že Pavel mluví jak idiot. "Žal z čeho, prosímtě?" Pavel zakroutil hlavou a zavzlykal s novou silou. Jindra pochopil, že takhle to z něj nevytáhne. Už se chtěl otočit, když si vzpomněl na Fáru a omamný cigáro v kapse a usadil se vedle Pavla. Pavel na to reagoval apaticky-dál se věnoval svému smutku. Jindra si ho nevšímal a s chutí zažhavil jointa. 

  Pavel dál vzlykal a Jindra se pro něj stal vzduchem. Jindra cítil to samé do doby, než si párkrát nepotáhl ze své "cigarety". Ještě rudý kašlem se ho zeptal, co je tak vážný, že kvůli tomu vylívá slzy. Bylo mu k smíchu, že Pavel pláče když se sem blížil, ale teď, s dalšími a dalšími potahy se smíchu bránil jen stěží. Uslzenému zraku Pavla to ušlo, nevnímal svět kolem sebe, jen ronil kulaté a vydatné slzy. "To bys stejně nepochopil". Vydal ze sebe společně s novou dávkou vzlyků. 

  Jindra si znovu potáhl. Nyní už byl svět podle jeho gusta. "Naposledy jsem takhle bečel kvůli jedný žábě. Nechala mě kvůli jinýmu a já nemohl dělat nic jinýho, než bečet". Pronesl Jindra, zvonivě se zasmál a opět si potáhl. Pavel ztuhl. Byl tak překvapený, že nemohl ani vzlykat. "To samý se stalo mě. Ona mě nechala... A víš kvůli komu? Víš kvůli komu? Víš to?".... Jeho klid byl nepatrně krátký, protože s posledními slovy přešel do usedavého pláče. Vzlykal z posledních sil. Oči byly vykrouceny jako hadr. Vzlykot připomínal hekot. Ty nejtrýznivější emoce odtekly někam pod něj, vpily se lavičky a vládu postupně přebíral mozek. 

  Jindra to nevěděl. Ale hned se ptal kdo, i když ho to moc nezajímalo. "Znáš Filipa Nekudu?" Filipa Nekudu Jindra dobře znal. Filip Nekuda měl notýsek, kam si psal všechny holky a jejich barvy spodního prádla. Kromě toho makal jako manekýn. Jel v o dost tvrdších věcech, než jel Jindra. Sbalení Pavlové Kláry byla asi jen sázka. Za pár dní bude tak, jak Pavel, brečet Klára. V duchu se tomu zasmál. "Takový jméno jsem nikdy neslyšel". 

  Pavel už jen šktytal. Koukal při tom do prázdna přímo před sebe. Skelný pohled a chvíle smíření se s realitou, anebo čekání na to, až se organismus přichystá k oslavě smutku? Jindra se usmál. A podal jointa Pavlovi. Musel do něj drbnout. Pavlův rezignovaný pohled nejdřív zaměřil Jindrovu tvář, pak klesl k nabízenému předmětu. "Nikdy jsem ani nekouřil..." A jako ve snu si vzal z ruku maličkou rourku ze všech možných látek a vrazil si ji do ústa. Mocný potah jej rozkuckal a vrhl halvu mezi kolena. Oči odkudsi nabraly slzy. Za pár sekund k němu vzhlédl Pavel s rudým bělmem a Jindra se rozesmál nehraným veselím. 

  A tak se oba ještě nasáli něco kouře z té milé cigarety. Oba se nakonec smáli. Oba odcházeli v dobré náladě a oba zapomněli na chvíli na problémy, které jim před půl hodinou přišly trýznivé a smutkonosné. Oběma bylo skvěle a plni veselí se vydali k Jindrovi, ubalit další takové cigárko...

  Štefan s Reném stanuli před domem Simonky v optimistické náladě. Renému bylo lhostejné, zda se uráčí ta káča otevřít. Za to Štefan byl nějak nesvůj. Snažil se to krýt úsměvem od ucha k uchu a siláckým vedením konverzace, avšak René jeho nepohodu poznal. Nicméně považoval za moudré svého přítele povzbuzovat. THC jeho krve pomalu vstřebávala a tak spíš doufal, že Štefan zvoní zbytečně. Automaticky by to znamenalo další kolo. Ale protože byl kamarád, předstíral lhostejnost. 

  Simonka se právě koukala na seriál. Její druhý milenec nebyl ve městě a tak se cítila znechucená a neukojená. Mívalo to vliv na její náladu a to pak sedla k televizi a nechala běžet kvanta času, jen aby utnula nudu. To se jí při sledování seriálu dařilo jen částečně a tak jí zvonek mile překvapil, i když nasadila výraz naprostého znechucení. Počkala, než zvonek zazvoní po čtvrté a pak se líně zvedla a šla ke dveřím.

  Štefan mačkal zvonek už po šesté, když se náhle otevřely dveře a v nich stanula Simonka. Slabě se pousmál a řekl, že se přišel omluvit. René se tvářil jako zbytek výsledku a dělal, že si prohlíží oblohu, přitom mu neušla krása Simonky a jen stěží předstíral nezájem. Štefan se tupě usmíval, čekaje na odpověď. Simonka si povzdechla. "A co jiného pro tebe můžu udělat?" Štefan neovládl své oči, vykulil je tak, že se málem skutálely na podlahu. René v poslední chvíli přiložil dlaň na ústa, začalo to být čím dál zábavnější a on si začal v duchu mnout ruce. Bohužel si toho Simonka všimla. René nevypadal v žádném případě na nějakou ztrátu času a už vůbec jí nevoněl jeho tlumený výbuch smíchu. 

  Simonka se proto lehce pousmála, "no?" Štefan se zatvářil jako trestanec, jdoucí na popravu. Zosobněná odevzdanost. Nechal napětí a přestal přešlapovat. Místo toho se ironicky pousmál. "Jde mi o to, zachovat se jako tvůj přítel. Zabít čas ve dvou. Vykouzlit na tvé tváří úsměv".... V duchu teď proklínal Reného přítomnost. "Ale asi, když ti to musím vysvětlovat, soudím, že tobě asi o to samý nejde a třeba... kdo ví? Je tam na pohovce jiný. Mrzí mě, že jsem si dal na rande s tebou, ale teď už jsem čistej. A taky na odchodu. Fakt mě mrzí, že jsem vám to tak zkazil a já.. radši půjdu". A otočil se na patě a pomalým krokem načnul pěšinku k vrátkům. "Počkej", uslyšel za svými zády a na chvíli se vítězně zašklebil. Ovšem do doby, než se otočil stihl otočit navolil výraz zmoženého mamuta. "Jdeš dovnitř sám, nebo je součástí vyvolávání úsměvů i tvůj kámoš?" René se do toho vložil ještě dřív, než  mu kdo dal slovo. "No nic, já asi půjdu. Měj se, Štefo". Štefan pohladil Simonku po vlasech, "běž napřed, hned jdu za tebou". Simonka ještě něco prohodila o tom, ať ji nenechá dlouho čekat a zmizela v pootevřených dveřích. 

  René zpomalil chůzi aby si vyslechl, co mu Štefan chce. Místo toho mu vsunul do kapsy poloprázdný pytlík. "Jsi fakt kámoš, vem si to a nech něco na ráno. Zatím." A odběhl do domu. René osaměl a mlsně se oblízl. Cítil, že dnešní den je ozářen sluncem. Jeho paprsky vycházely z kapsy riflí a on si mlsně olízl rty a zrychlil krok směr skládka.

  Tou dobou učitel matematiky, Ing. Fára zamykal svou sborovnu a třásl se na moment, až zasedne ve svém Opelu. Plánoval si, jak to pořádně osolí, jen aby už byl za městem. A tam někde zajede na polní cestu. Cestou si ohmatával kapsy saka a s úsměvem přicházel co chvíli na to, že jejich obsah neubývá. A pak, když projel kopu křižovatek, proklel asi šest řidičů do pekla a tři nazval zasranými čuráky, stanul konečně na polní cestě. Mezi polem pšenice a řepky. Vytáhl černou skleněnku a znalecky ji nadusal voňavou zelenou hmotou. O pět minut později se jen slastně usmíval...

  Učitel Fára netrpělivě bubnoval do desky stolu. Před ním stál Jindra Novák a usmíval se. Fára se usmál. "No, tak cos mi teda chtěl?" V tom momentu na něj Jindra Novák vykulil oči. Fakt byl ten, že zde nebyl ze své vlastní vůle, Fára si ho na konci hodiny sám zastavil a tajemně jej vybídl, aby jej navštívil v kabinetu. Jindra Novák znal Fáru a proto přikývl, že přijde. Fára byl tajemná postava. Nerad slyšel ne a když už jej zaslechl z úst svého žáka, mohl si být tento žák jist tím, že se brzy ocitne před pranýřem-tabulí. A protože Jindra Novák patřil k těm žákům, pro něž cesta k tabuli končila tragicky, řekl, že přijde. 

  Cestou ke kantorovi měl různé smíšené pocity. Uvažoval, zda má učitel právo jej prohledávat, protože Jindra měl rozhodně co skrývat... V třídě patřil k těm větším rybkám s kvalitními obsahy sáčků, jejichž účinky si v mnohém nezadaly s takovými legendami jako je Jack Herrer či Bílá vdova. I přesto nešlo o tyto druhy, které šly i tak brilantně na dračku. Jindra navíc nedával na odiv fakt, že v jeho kapsách to cinká ve velkém. Na chutích svých spolužáků profitoval právě proto, že s nimi příliš nekamarádil. Připadalomu, že přátelství od většiny byla účelová a proto se choval jako zkušený obchodník.

  A teď stál v kabinetu kantora matematiky. Snažil se předstírat klid, zabalený do úsměvu. Rudé oči mžouraly na Fáru. Fára si hrál s prupiskou, prohlížel si jí, jako by si ji měl v příštích pár okamžicích zapálit."Slyšel jsem o tobě něco... velmi znepokojivého, máš k tomu co říci?" Úsměv zhasl jak plamínek svíčky a Jindra uvažoval, co na to říci. Tato situace byla na tolik nová a prekérní, že si mohl jen stěží chtít po svém zdýmeném mozku reakci, jíž by umlčel kantora, který ví evidentně o něco víc, než on sám. Ticho. Oba ho prožívali jinak. Zatímco Jindra v nahazoval mozek, Fára si prohlížel prupisku a špulil při tom rty. 

  "No, to přijde na to, jak moc znepokojivé to je..." Fára něco takového čekal. Prsty posunul prupisku až na hranu stolu a opřel se o lokty. Zadíval se na Jindru s novým úsměvem. "Přijde ti znepokojivé, když žák naší školy distribuuje po škole marihuanu?" Jindra polkl. Cítil se jako ryba v tlamě s háčkem. Chtěl něco říci, ale potřeboval o něco víc času, než mu Fára dal. "A rovněž znepokojivé je, když se žák chytí a nejen, že odejde z naší milé školy, ale stráví i pár milých let v milém vězení. Tomu se říká škola života, víme? Tam se učí denně. I o víkendu tam dostává takový prodejce lekce." Kdyby nebyl Jindra pod vlivem THC, asi by dál mlčel a nechal Fáru takto monologovat. Že byl jeho mozek pod vlivem, bránil mu v racionálnějším chování. 

  "O co vám, kurva jde? Vy o mě něco víte, já nevím nic o vás. Nemám vám čím pohrozit, vy mě asi ano..." Zarazil se. Bylo to moc pozdě. Měl pocit, že pozoruje střepy na zemi z talíře, který on sám vrhl na zem a teď už musel jen vše uklidit. "No, zdá se, že i přes mokvající kebuli mě chápeš. Nemáš moc na výběr. Ale asi jsme to vzali ze špatné stránky. Sám ses mi právě přiznal. Když budu chtít, dostanu z tebe i to, co sám nechceš. Na ten hajzl jsi jít neměl. Ale nakonec, je dobře, že jsi tam šel, aspoň ses zblbl sám." Jindrův rudý zrak viděl, jak se Fárova tvář šklebí samolibým úsměvem. Cítil se jak při výprasku. Čekal další lavinu pouček a rádoby vtipných mouder.

  Místo toho jej Fára dokonale překvapil... A to tím, že mu nabídl židli a sám se posadil tak, aby si viděli oba do očí. "Nechci tě dnes ani poučovat a ani práskat. Vše se bude odvíjet od toho, jak se rozhodneš ty sám. Máš dvě možnosti. Obchod, nebo konec obchodu". Jindra byl osvícen. "Aha, takže vy po mě chcete, abych vám prodal trávu?" Fára přikývl. "A ukaž mi to nejlepší, co tady máš." Jindra byl brzy ve své kůži obchodníka. Používal suchý a neosobní ton, minimálně se usmíval a víceméně se mračil, když učiteli sázel na stůl sáčky. "Tohle je z Afghánistánu, účinkuje půl dne. Mám tam strejdu ve válce a on mi to posílá", řekl a ledabyle ukázal na žlutohnědý obsah jednoho ze sáčků. "A cena?" Shovívavý úsměv cvičil Jindra tak často, že teď vypadal naprosto přesvědčivě. "Cena až po tom, dál tu mám klony z Holandska, je po tom strašná žravka a někdy i halušky. Tohle je klasická lampa. vozí to sem týpek z Prahy hlavně díky své oblíbenosti. Je to něco jako Baworák mezi auty. fakt chuťovka."

  Nechal Fáru, ať si vzorky sám prohlédne. Ty největší pecky přitom nechal dole v autě. Evidentně ale Fáru podcenil. Ten si při prohlížení sáčků počínal jako člověk, který to rozhodně nevidí poprvé... Fára si ke každému ze sáčků přičichl a tvářil se, jako když ucítíte vůni jablečného koláče. Jindra měl co dělat, aby zabránil puse v údivném OOO. Když si Fára to vše prohlédl, obrátil se k Jindrovi. "Má učitel nějakou slevu?" Jindra měl pocit, že k němu promlouvá spíš kamarád, než kantor a protože na tom nechtěl nic měnit, přikývl, že něco málo sleví, když jsou na tom učitelé tak špatně. "Ok", zasmál se Fára kysele, "ode mě uvidíš plný valuty" a zazubil se, jakoby se ti dva znali 20 let. Jindra se tvářil dál jako obchodník a oplatil mu svým nejobchodněji podlézavým zazubením, jaké znal. "Beru ten Afghánistán, nech mi tady dvě géčka". Jindra měl co dělat, aby zabránil udivené grimase. "Dělá to pětset". Fára mu podal šest set se slovy: "Ta stovka je za držení huby." Jindra vstal, přikývl a otevřel dveře. V tom momentu zase navolil Fára velitelský způsob mluvy. "Nashledanou, pane Novák a my dva jsme spolu ještě neskončili!" A ve škvíře dveří zahlédl Jindra Novák, jak na něj Fára spiklenecky mrká jedním okem...