NMMetyn

  Je 4:30 a to je čas, kdy ticho pokoje zničí melodie budíku. Netrvá ani pět vteřin a postava v trenkách vyskočí z postele a učiní přítrž. Přijde ticho a apatický pocit bezmoci nad únavou. Je těžké cokoli dělat a udržet při tom víčka od sebe. Postava to dobře ví a přesto ulehá zpět. Snaží se ještě přisát do těla trochu tepla a není problém okamžitě upadnout v spánek. Venku je ještě šero. 

  10 minut se ještě převaluje a snaží se dívat na strop a neusínat. Je to první těžký úkol dne. Po předem určené době vstane a definitivně se rozloučí se svým nejoblíbenějším místem. Jde to těžko, jako každý den... Po dvaceti minutách už stojí před autobusovou zastávkou a vykuřuje plíce. Je červnové ráno a studené slunce vytváří matné stíny. Vdechuje kouř v naději, že tím porazí únavu, s níž bojuje od prvních minut nového dne. Je zima, něco kol 8 stupňů a to je na červnové ráno mrazivý fakt. Autobus přijede o dvě minuty dříve a všichni, kdo přišli později ho předběhnou. Nerad se tlačí a odevzdaně sleduje tu kupu odevzdaných lidí, jak se honí za tím, aby se posadili. 

  Řidič nemá moc náladu. Jeho oči zdobí šedé pytlíky a zamračená tvář má evidentně problémy s tím, aby udržela víčka od sebe. Bus je plný starších lidí, než je on sám. Riziko konverzace tedy nehrozí... Míst k sezení je dost a on s úlevou usedne. Cigareta mu klasicky v ničem nepomůže. Unavený se cítí i s nikotinem. Teplo autobusu posiluje únavu a brzy usíná. Je to polospánek a je naprosto neúčinný. Dřív, než-li stačí získat něco málo sil z tohoto druhu oddechu, staví autobus ve městě, na předposlední zastávce jeho výstupu. Ulice se hemží různou škálou lidí. Málo batohů, hodně kožených tašek. Čekání na městský autobus je ve znamení návalu zimy. Sice ho to zbaví únavy. Ale taková cena se mu zdá až příliš. 

  Všude kolem cizí lidé. Ani náznak známosti. Ani náznak zájmu. Lidé koukají před sebe a kouří. Každý ve svém vlastním světě. Smutný z toho není. Je mu to spíš jedno. Je mnoho věcí, po nichž touží, ale konverzace mezi nimi není...Autobus dojede. Uhne vstupujícím a tak nastoupí jako téměř poslední. V závodě o posezení prohrává. Musí stát a držet se šedého madla. V duši hasí doutnající touhu otočit se na podpatku a vrátit se zpět do postele. Bojuje s tím celé ráno. A i když vyhraje, radost z této výhry nemá takovou, jakou by si sám přál. Ta radost přijde až na konci směny. To je tak dlouho, že musí opět bojovat s představou vyhřátého pelíšku. Stavy úzkosti střídají stavy únavy. Pocit psychické tortury přebíjí výstup na konečné. Ztěžka si povzdechne a vykročí k vrátnici...

  Simonce tou dobou zazvonil domovní zvonek. Dole přešlapoval Ivo Brázda. V ruce kytici růží. Bílých, které Simonka, zvyklá na studené projevy lásky, přijme jako dar darů. V duchu se mu přehrávalo, jak jí z nich změknou kolena a on si splní něco ze svých snů. Simonka vyhlédla z okna a při úsměvu úspěšně zakryla nechuť, s jakou Iva přijímala. Byl ale hodnej a slušnej, tak jí to aspoň říkala maminka. "A má prachy", dodala...

  Ivo své přednosti nehledal v tučnosti konta. Myslel si, že jedině jeho šarm je důvodem, proč mu Simonka dává najevo sympatie. A právě když odemykala Simonka domovní dveře, aby po schodech přivítala přítele, objevil se za rohem Štefan s Reném. Líce Iva Brázdy zbledly jako jeho růže. Štefanovi začala situace být čím dál tím jasnější. Znal tohoto amanta dost dobře. Pokoušel se neúspěšně o Hanu a jako každý zoufalec se s ní začal přátelit. Když si všiml růží a černých vlasů Simony, došlo mu, že tento maník jej připravil o odpolední plány. Prošel kolem nich společně s Reném a oba s úsměvem pozdravil. 

  Simona při pozdravu nabyla barvy jí darované růže. Štefan se jí líbil vždy a vždy k němu měla slabost. René pro ní byl jen někdo, koho zná, ale Štefan ji už několikrát mile překvapil. Nyní tu byl a tvářil se, že sem vůbec neměl cestu. Tvářil se, jako by jen procházel a to ji vzalo barvy nejvíc. Když zmizeli, podívala se prázdným zrakem do Ivových očí. Spatřila tam dychtivost a něhu, ale bylo to pro ní totéž, jako když otevře popelnici. Povzdychla si a políbila jej. Ivo Brázda se v duchu zaradoval... "Dala mi přednost před Štefanem... ženský někdy nejsou tak těžký".

  Štefan s Reném šli dál. René mlčky s úsměvem na tváři, Štefan zamyšlen a taky mlčky. "Viděls toho tatara?" Prolomil ticho René. Štefan kývl hlavou. "Nemohl jsem nic, znám Hanu a ta je lepší, než ta rašple Simona. A navíc, to trdlo by to nepřežilo a určitě by šlo Hanču navštívit. Ty růže jmenovku neměly...". Tomu se oba hlasitě zasmáli. "Ale za jakou teď?" René myslel na domov. "Být tebou, skočím za Hankou a omluvím se". Štefan se usmál a pokývl hlavou. "Máš pravdu. Tuhle kost si musím hlídat...". 

  Hana tou dobou nemeškala. Sex jí přirozeně scházel po těžkém dni ve škole a měla náladu své touhy ukojit. Se svými vnadami nebylo třeba onanie. Smečka nápadníků byla tak široká a rozmanitá, že se při prohlížení čísel v mobilu cítila jako při výběru zboží. Štefan do smečky patřil rovněž, ač jemu jedinému pověsila na nos báchorku o své nehynoucí lásce. S chutí se jí zříkala a po aktu ji opět nasadila. Kdo se s tím nechtěl smířit, byl ze smečky vyřazen a na jeho místo vzniklo výběrové řízení.... Život krásky je někdy tak vzrušující... Jí samotné to ani nepřišlo divné. Tento koloběh pro ni byl normální. A proto vytočila číslo na Davida. David jí mobil nezvedal. Dlouho čekala a poslouchala ton, co jí začal lézt na nervy. V tom se ozval zvonek u domovních dveří. Vztekle típla hovor a šla otevřít. 

  Cesta od Reného rezidence ke skládce trvala zhruba 15 minut rychlejší chůzí. René si ovšem v domovních dveřích uvědomil jednu podstatnou věc-neobul si boty. Musel tedy opět k výtahu a opět zasunout klíč do zámku. Dělal to automaticky a trvalo mu to 4 minuty, než opět stanul před domovními dveřmi. 

  Tou dobou se Štefan oddával chuti THC v plném rozsahu. V takovýchto chvílích zapomněl i na to, že vůbec něco jako čas existuje. S tím René mírně kalkuloval, i tak své nohy donutil k sprintu přes ulice a chodníky, plné lidí, kteří jej brali jako zajímavé zpestření. Zpestření přeběhlo silnici třikrát na červenou a v posledních metrech vynaložilo netušené síly k novému, lepšímu sprintu. René nesnášel běhání a pohyb vůbec. To, že byl štíhlý bylo dáno geny, stejně jako to, že se snažil být lepším člověkem. Přátelství se Štefanem mu tuto snahu sfoukávalo s hravostí koťátka, když mu hodíte klubíčko. 

  "Kde jsi?" Procitl Štefan, když spatřil Reného a poprvé po půl hodině zamířil své zraky do mobilu. Do té doby mu byl čas skutečně ukradený a právě se oddával tabakové části "pokouřené". Slabý úsměv se mihl na tváři Reného skrz krůpěje poctivého potu, který René nesnášel ještě víc, než běhání. Štefan, vida, že kamarád stále nějak nenachází dechu, potáhl mocně z cigarety a řekl mu, co právě zažil. René, který nemohl popadnout dech se nyní nemohl ubránit lavině smíchu. Nemohl dýchat a když nelze dýchat, je ještě těžší se smát. Proto dostal jeho smích zvlášť šťavnatou podobu-kuckaje smíchy a nedostatkem vzduchu zároveň padl na zem, kde předváděl něco mezi první a poslední hodinkou. 

  Štefan, jehož mozek přestal před pár minutami fungovat tak, jak u normálních lidí se začal smát s ním. A tak se oba smáli. "Hahahahahahahahaha".... A kdyby je pozoroval někdo třetí, asi by se začal smát taky. Toto veselí utnul René, který nabyl dechu a taky dokázal dopravit do mozku dost kyslíku na to, aby se soustředil na to, na co byl přivolán. Dělat vrbu mu nikdy nešlo, protože kecy ostatních ho nudily ještě víc, než jejich problémy. Pro Štefana, nebo lépe řečeno pro to, co má po kapsách nahodil výraz solidarity, vytrénovaný u jedné své kamarádky, kterou miloval, ale která zase milovala někoho jiného, který miloval zase nějakou jinou... A právě obsah kapes kamaráda jej spasil od proradného přátelství, o něž od první chvíle, kdy ji spatřil, nestál. 

  "Kurva, ona MĚ zavřela před nosem... Chápeš to, MĚ?" Pravil Štefan, boře při tom skilčinku. "Chápeš to, amigo? Chtěl jsem si jen zamrdat a ona mě pošle do hajzlu... je to možný?" René si povzdechl a přijal nabídnuté sklo. Jeho přítelkyni neznal. Nemohl příteli dobře poradit a upřímně nechápal, proč si zvolil za vrbu právě jeho. Chtěl se sice na toto zeptat, ale nabídnutá skilčinka jej zbavila slov. A zatímco žhavil širší konec, Štefan pokračoval. "Asi zajdu za Luckou, ta si se mnou dá prda a pak mě pěkně vysaje" a začal se chechtat. René, když vtáhl omamný kouř do plic řekl najednou něco, co Štefanovi hubu na chvíli zavřelo. Nebyl to sice jeho úmysl, ale stalo se... "Ticho". Po delší odmlce, kdy Štefan přestal vnímat jen sebe, zeptal se René, jestli taky slyšel ty racky. Štefan byl tímto dotazem překvapen a zcela zapomněl na Lucky a Moniky a Kláry a Sofie a napínal sluch, aby taky uslyšel racky. Oba se na to soustředili a ani jeden racka nezaslechl. Bylo slyšet blízký šum dopravy, jinak nic.

  První toho nechal René a znovu zažhavil širší konec. Jeho oči již prozrazovaly vše, co mohly. Jako na výstavě umění obrazy, tak i jeho oči byly směsí barev, které do očí nepatří a které prozrazují, že ne vše je v pořádku. Toto gesto dostalo Štefana zpět do role velesvůdce žen, jak se cítil pod vlivem THC často. A spustil zase něco o Katce, která to má ráda do zadku a ráda polyká. René se tvářil jak pes po žrádle. Spokojeně vrtěl ocáskem a věrně a hlavně mlčky seděl. To, zda poslouchal bylo vedlejší, okolí jej zcela pohltilo svou krásou. I když je málo lidí, kterým přijde skládka krásná, René mezi právě teď patřil. 

  "Asi se stavím za Simonkou. S tou se dá kecat o všem. A ukecám jí a... Nemáš ještě cígo, Štefe...?" Toto přerušení přetavilo plány do stavu realizace. Protože ani Štefan Reného moc nevnímal. Jeho libido jej dráždilo po vyhulení dvakrát silněji než před tím a byl rozhodnut svou touhu ukojit. Až teď mu došlo, že René je tady úplně navíc a že by k tak geniálnímu plánu došel i sám. "Zajdeš se mnou k Simonce, amigo?" Polotupý René přikývl a bylo vidět, že svět za jeho očima jej zaměstnává na tolik, že další věci nebyly tak podstatné. Toto Štefan shledal s úsměvem, že mu nebude kamarád sokem při svádění Simonky. "A jo", drbl do něj, "tady máš ten poslední hřebíček do rakve". S díky René přijal cigaretu a zapálil si. V ten moment se Štefan napřímil. "Poď, dem". 

  Zavřené dveře byly pro Štefana něco jako ledová sprcha. Na toto chování nebyl u své přítelkyně zvyklý a proto několik minut trvalo, než se dostal ze země úvah zpátky před dům číslo 1320. Když shledal, že za dobu, kdy jeho zdivočelá mysl bloudila v jiných kruzích se nic nezměnilo, otočil se a prošel brankou ven. Cestou kolem sousedů si nevšiml škodolibého úsměvu pana Vitnického. Nebyl nijak zaskočený a ani rozmrzelý, spíš měl plnou hlavu těžkopádných myšlenek a proto si nedokázal všímat okolí. Mířil ale jistými kroky k místu, které nemá svědků a už vůbec ne těch zvědavých. Jednalo se o městskou skládku, nepřímo sousedící se čtvrtí milionářů a jinak řečeno, movitých obyvatel. A protože tito skládkou pohrdali, nehrozilo, že by se sem některý z nich zatoulal. 

  Skládka byla v rozkladu, snaha obyvatel avizované čtvrti se začala postupně projevovat v čím dál tím menším zatěžování... I tak tady bylo pořád dost míst, kde člověk měl dost prostoru k všelijakým činnostem, které lidi, zvaní normální obyčejně odsuzují anebo skrývají. Zastavil za kopou pneumatik, na jednu z nich se usadil a pustil se do vykuřování se.

  Zhruba v ten moment dorazil René domů. Doma jej čekal byt s absencí sebemenší známky života. Jeho nálada byla na skok ze 7.patra a úzkost ještě větší. Unaveně se posadil do kuchyně, aby zhodnotil situaci v kuchyni. To, co zjistil ho příliš neuspokojilo a tak sebou znechuceně švihl na postel a zabořil tvář do polštáře. Asi chtěl polštář hlavou provrtat, protože si jej všemožně tlačil na hlavu s častou změnou polohy hlavy. Jeho zábava byla přerušena zvukem, jímž si svůj mobil opatřil, aby jej upozornil když mu přišla sms. Ihned dopřál polštáři oddech a dravě se pustil za mobilem, jejž tušil v školní brašně. Po dvouminutovém souboji, součástí něhož bylo výsyp všeho obsahu brašny jej objevil v mikině. A četl: "cus,dojdi na skladku, cekam te do 10 min.stefan." Byt se velmi záhy stal prázdným, protože René neotálel a ihned vyrazil k domovním dveřím. Měl dva druhy hladu, ten první počká, ten druhý nikoli....