NMMetyn

28.srpen, čtvrtek

Akutní touha něco smysluplnýho napsat, jako vždy pochybnosti o konečném výsledku. Je to klasika, chtěl bych si být sám sebou jistej všude, jako jsem tady. Je to můj zásadní problém, mnohem líp se mi svěřuje blikajícímu kurzoru, než lidem jako takovým.

Netrpím pro to, jen mě to utvrzuje v mojí výjimečnosti a vím sám, jak moc sebevědomě to zní, i když to myslím úlně jinak. Za okny zuří léto ve své nejkrásnější podobě, už to ale není to pravé léto, jako ho známe z června, ne. Tomuhle létu už pomalu dochází dech. Pole plné trsů strniště, hrůzostrašně vypadající agregáty traktorů se postaraly o nevzhlednou podobu polí, žluté kousky strniště, pomíchané s hlínou. Každoroční kolorit, první vlaštovka podzimu, kterej většina lidí stejně nemůže ani cejtit. I když....

Sedím a přemýšlím nad odpolednem, v hlavě mi straší to zasraný datum a taky to všechno, co to datum znamená. Ano, jsou to zřejmě mé poslední prázdniny, slovo zřejmě nesnáším, znamená "asi" pravda, pořád se to ještě může nějak zvrtnout, ale spíš se to nezvrtne. Je to k vzteku, jak to všechno uteklo, čas proměněnej ve vzpomínky, který se budou slavnostně promítat na našem třídním srazu, kterej nadšeně organizuje Martina, já jí "nadšeně" pomáhám, je to kámoška, aspoň by tomu většina tak řekla, nebo se tomu asi fakt tak říká. Protože asi nikdo nic blbšího nevymyslel. Nebo lepšího? Tak či tak, uvidím sérii ksichtů, jejichž absence mi žíly nijak netrhala a ani netrhá. U nich to bude podobný. Možná že je při čtení řádků chápete.

Je to divná část roku, divný napětí a kaskádovitě sbíhající čas, nejrychleji utíkající část roku a pak září, nejnudnější a zřejmě nejnenáviděnější měsíc nás školou povinných. Vracet život do starejch kolejí, stereotypní dny, ucelený dva dny volna, který utečou mnohem dřív, než se ohlídnete a je tu zase pětidenní sezení po 8 hodinách, koukat se do ještě víc otrávenejch ksichtů učitelů. Konečnej výsledek stál a stojí za hovno, aspoň po určité době jeho dosáhnutí, každej do toho vkládáme nějaký očekávání. Já třeba musím odmaturovat, slovo "musím" je to pravý, beru to jako samozřejmost, musím dva prosezený roky proměnit v papír, kterej mě mírně zvedá na pracovním trhu, protože o pracovní trh tady tak či tak jde. 

Ano, i já se budu prvního září cítit, jako bych šel na popravu a je mi trapný, že to ve dvaceti letech beru takhle.....