NMMetyn

"To přejde". Neskutečná pomoc z úst Mirka mé bolesti neuleví. Ležím ještě teď a je mi divně. Rána byla vedena mistrně a odborně mi přivodila pár minut blouznění smyslů. Teď je tady zase prosincová noc a pára od úst všech poděšených párů očí. Zvednu se a mnu si zasáhnuté místo a neurčitě cítím krev. Vstanutí zbaví čumilů zábran a spusít mezi nimi nesouvislý tok konverzace. "A máš to za sebou". Usměje se Mirek a Frenk dodá, že "takovej jsi z toho měl strach  a skoro nic ti není." To "nic ti není" cítím při skousnutí a pokusu se těch míst jen dotknout, jenže je to pravda, čekal jsem monokly, škopky krve a ono zatím tohle. 

Vstanu a vydám se pryč a Mirek s Frenkem mi jsou v patách. Oba nebyli schopní cokoli říci a tak trochu jim dávám část viny za mou oteklou tlamu. Nesnáším ten pocit a nejen kvůli fyzické bolesti, duševní přichází časem a užírá a užírá a předkládá věty typu: "Co kdybych se mu postavil ? Co kdybych mu dal první ?" A pak jen v místě, kde má přijít odpověď jen nejisté mlčení. 

Mám na rtech otázku, ale stejně dál uraženě mlčím a doufám v příval omluv a snad i litování. Frenk se usměje, "ty jsi nějak schlíplej, snad nechceš zas fičet dom?" Pokrčím rameny. "Aaaaa, už nejsi schlíplej, jsi jen uraženej." A zakončí to smíchem, kterej používá, když se směje vtipu svojí mladý anebo jejímu vyprávění z práce, protože mi vždycky mlčíme a nejde se nám k smíchu donutit. Ale přesně tento smích teď Frenk použije. Nesnáším ho a teď tu nenávist cítím dvojitou a on jím nakazí i Mirka. Oba se mi teď ani ne tak smějí, jako spíš vysmívají a já cítím, jak vhodné je pronést větu, "seru na vás, jdu domů". Možná jen chci slova útěchy a uznání. 

Uznání za to, že jsem ránu přijal jako chlap. Když se ale dívám do jejich škodolibých obličejů, neodvážím se po nich něco takového chtít. Před nima mi přijdou mé úvahy hloupé, protože, jakej chlap přijme ránu, aniž by ji nevrátil? Smích mi do myšlení buší tak silně, že ho celé rozhází a já se cítím najednou bezbranný, beze slov. Mirek si vážně zakašle, "ale pěkně jsi letěl". Frenk si taky vážně odkašle a s důležitým výrazem se mě zeptá, jak dlouho jsem byl ve vzduchu. Přijde mi to hořké a neskutečně podpásové už jen nad tím přemýšlet a cítím jen divnou zášť, která určitě pramení z nepochopení...

V praxi je to asi tak, že si o nich myslím, že jsou debilové a oni si to samé myslí o mě. Nebo snad ne? Frenk mě najednou pohladí po hlavě stylem babičky při vítání a ptá se změněným hlasem homosexuála, jestli nechci pofoukat bebí. Mirek se rozesměje a mě je trapně a cítím se jak sněhulák při oblevě, roztíkám se na silnici, na níž jen tak stojíme a kecáme a rozpouštíme mě. "Kamarádi by mě morálně podpořili". Frenkův úsměv ztvrdne. "Kdo řekl, že jsme kamarádi?" Zlehka se zašklebím a řeknu, že po této otázce už nikdo. Frenk spokojeně kývne. "Jednou ti ji taky natáhnu". Nesměju se a ani Mirek ne. Pokrčím tak počtvrté rameny a řeknu suše: "čau".