NMMetyn

Kdysi, když jsme byl ještě malý a mnohem víc tlustý než jsem dnes, když žil ještě můj děda, který měl na světě nejradši pivo a jídlo a pak až ty další věci. Když ještě neměli lidi tolik peněz na tuny oprav a staveb jako je mají dnes a když jsem sbíral nálepky ze žvýkaček Pedro s myšákem, kterej měl mexickej klobouk a ta žvýkačka samotná se hrozně rychle vyžvýkala...Jsem si hrával s trabantem. 

Nevím přesně kdy jsem ho dostal a nevím ani od koho, ale od první chvíle co jsem ho měl, jsem se do něj zamiloval, všude jsem ho s sebou nosil, pořád si s ním hrál, spal jsem s ním. Nejlíp se mi s ním hrálo na dědové zahradě v Kožušanech, když šel děda do vesničky na jedno, na půl hodiny a já ho už toho dne neviděl. A já si s tím trabantem hrál že jedu do Německa, protože ten chodník byl na Ameriku příliš krátkej a trasa do Ruska byla teprv ve výstavbě. A v Německu mi zavolali z Kožušan ať se vrátím, že jsem tam už moc dlouho a tak jsme zase jel zpátky a po cestě jsem zkusil sjet do trávy, ale trabant, to není žádnej teréňák a já byl za chvilku zas na tom chodníku, zpět do Kožušan.

A stmívalo se, dřevo u ohně bylo pěkně srovnáno a mě už došel benzín, to jsem si vždycky řekl, když už mě přestalo bavit jezdit sem a tam, protože aj Kožušany a Německo, oba chtěli abych jezdil mezi nima, ale já řekl, že zítra je taky den. A tak jsem jen tak seděl, prohlížel si toho trabanta, jako bych ho viděl poprvé, měl otevírací přední dvířka, a na obou stranách ! Kousali příšerně komáři, příjemný klima je mobilizovalo poblíž čehokoli, co vydávalo oxid uhličitý, v korunách stromů měl solo černej kosák do toho bzučení komárů, krásnej večer.

A najednou mě přepadla únava a taky mě svědilo celý tělo, dvířka od trabantu už nekladla odpor, branka, v které se měl každou chvíli objevit děda byla pořád jeden velkej, černej obdélník. A tak jsem si zalezl do chatky, vyšplhal se po schůdcích až na komoru, kde byly dvě postele, s hrozně tvrdou vystýlkou a vůně umakartu. Po stěnách plakáty fotbalistů z 80.let, ale už si žádnýho nepamatuju, vím že v kuchyni měl děda pivní tácky všelijakých značek, byl tam i Jarošov, v té době byla písnička o něm žhavej hit. Ale ani jeden ten fotbalista mi v paměti nezůstal, neměl jsem fotbal tehdy tak rád, jako dnes, a tak jsem usnul, trabant se mnou, oba spokojení a já se těšil, jak si ráno, jak se vzbudím, zase vyjedu do Německa....

Chatky v chatařské kolonii Kožušany jsou umístěny v kopci, takže chataři mají svá políčka ve srázu a déšť je velká škodná. Na vršku toho srázu je pole, to pole je taky v záklonu a když prší, je to škodná pro chataře na druhou. No a jednoho dne, když mi už byla cesta do Německa a zpátky malá, jsem si vyjel nejdál co kdy jsem jel. Bylo to ke konci prázndnin a já už měl jet s tátou domů. Vyjel jsem, plnej nervozity a strachu z takové dálky, po hlavní, hrozně strmé cestičce, chataři potící se v žáru slunce se usmívali a já jel hrozně rychle, protože mě táta už volal, ať jdu, že už jedem. A já konečně stanul na polní cestě, mezi polem a hranicí pozemku zahrádkářské kolonie, ohraničené razavým pletivovým plotem.... Amerika byla celá zelená a svět hrozně velkej a tak málo času, abych se mohl rozjet po té polní cestě, třeba do Číny... 

A tak jsem vjel do toho zelenýho pole, "Michale, kurva, poď dolu!" , a já se hrozně leknul a šel. V půli cestičky toho srázu jsem s hrůzou zjistil, že už trabanta nedržím, tryskem jsem byl zase v tom poli a zoufale hledal. Ale zelenýho trabanta v zeleným poli, jsem už nenašel..... Brečel jsem..."prosím, trabi, kde si? Já už nikdy nepojedu do Ameriky, vždycky jenom mezi Německem a Kožušanama, nikdy , nikdy, nikdy, prosím, prosím....prosím.....béééééé, tatííí, já ho ztrati, tatííí, kde je....bůůůůůů, bůůůůů, škyt....škyt.....eheheheheh, bůůůůůů, trabíííííííííí, trabíííííííí, já už nikdy nepojedu, už nikdy....do Ameriky.....Jenže on se neozval, nenašel a táta mě vzal a jeli jsme domů, celou cestu jsem bečel, a i pár dní po té tragédii jsem byl smutnej, pak to vyšumělo....

Dnes je děda mrtvej, upil se a ukouřil, zmasakroval si játra, byl bohém a každej měl ho rád. Chatku zdědila nevlastní babička, která díky svému městskému původu nemá zájem, stejně jako nemá zájem, abychom tam kempili my. Zahrádka je dnes plná kopřiv a vysoké trávy, ve sklepě, kterej je extrémně vlhkej hnijí topora od lopat, motyk atd.... Trabanta jsem před třemi dny viděl v nějaké výloze, pár minut jsem se díval a to všechno tenkrát se mi vybavilo. Osvěžilo a bylo to zpět. Bylo, škoda....