NMMetyn

  Roman Zábava byl vzbuzen přáteli až na druhý hrnek vody, spal první dvě hodiny a do té třetí si to už dovolit rozhodně nemohl. Tu třetí hodinu jim rozvrh přisoudil Mechaniku, kde vládl chraplavý hlas učitele Dudy. Učitel Duda tou dobou pil kávu v kabinetu a koukal do prázdného místa před sebou. Zaklepání na dveře jej vytrhlo z letargie, do níž upadal stejně těžce, jako snadno se z ní dostával. Vypnout, to mu dělalo vskutku problém a proto klepajícího ani nepřekvapil krátký čas, za který byl u dveří. 

  Když otevřel, díval se do obličeje Žanety Tiché. "DoBrÝ dEn PaNe UčItElI, Já bYcH pOtŘeBoVaLa DřÍv pUsTiT", pronesla to tím stylem, jakým mluví holky ve věku 14-17, někdy i 18. Jí, Žanetě bylo 16 a k smrti nesnášela autority. Tou ale Duda byl a dělal vše proto, aby to bylo vidět a nepokorný styl, jakým na něj jeho žákyně vyrukovala, jej dráždil. Že se ale vše snažil řešit s nadhledem, stáhl jedno obočí  a na oko se zachmuřil. "A co je tak neodkladného, že to dostane přednost před... mimochodem, jakým počtem hodin?", tu poslední větu pronesl sladkým hlasem, na jehož základě začínalo Žanetině mozku docházet že musí být co nejskromnější. "Poslední dvě", špitla a teď už normálně. 

  Učitele Dudu dvě hodiny neuspokojily, čekal větší nálož. Nějaké víc šťavnatější sousto, aby bylo možno užít satiry a tou dívku přesvědčit. Z dvou hodin se ale nedalo udělat mnoho. "Co máte ty dvě poslední hodiny?" Žaneta na chvíli zaváhala, pak ale vyhrkla, že mají tělocvik, i když měli češtinu s ekonomikou. Duda se cítil vždy nedostižný a i nyní považoval to, co mu žákyně Tichá řekla, za pravdu. A protože mu tělocvikář včera v tenise dal 593 důvodů, proč už dalších 6 let tenis nehrát, zachmuřeně přikývl s tím, že omluvný list podepíší rodiče. 

  Tři minuty poté, co žačka Tichá odešla, zazvonilo. To už byla hlava Dudova napuštěna pochybnostmi, protože každý a i Duda má intuici a ta mu říkala, že žákyni Tichou měl nechat ve škole pěkně do posledního zvonku. Zamyšlen vzal vše nutné k provedení výuky a v kabinetě po něm zůstalo jen ticho a hrnek s meltou na dně. Třída, do níž šel mu připadala plná idiotů, ale to, co ho od nich odlišovalo bylo je přesvědčovat, že idioti nejsou. Často o tom přesvědčoval jen on sám sebe, neboť někteří kousci se s tímto faktem smířili dávno a přijali jej za svůj. Jako třeba Teodor Výkvět, který si speciálně na Dudu připravil flusačku ráže 2 mm, vylepšený model a oproti kousku ráže 1 mm opatřen mířidlem. Vrcholný Výkvětův výkon a poslední práce toho dne v jeho podání. Nabil a ve chvíli, kdy Duda opatřoval tabuli datumem, zamířil na jeho zadní partie. Od těch se rána odrazila na podlahu bez povšimnutí kantora, za to mu začalo být divné, proč jen se dobrá polovina směje. "Jsou to fakt idi.. PlESK!. Jeho vnitřní monolog přerušilo zrnko zmačkaného papíru, to Výkvět přesně mířil a střílel na temeno. Rozesmáté tváře ho přesvědčily, že přiznání by bylo záležitostí nejmíň 15 minut, pokud vůbec. V duchu se rozhodl, že se už neotočí a měl tentokrát co dělat, aby jim své smýšlení o nich nevyložil pěkně za tepla. Místo toho se posadil za katedru a pustil se do zkoušení. A proč si vybral Reného, nikdo do dnes neví...