NMMetyn

  Po škole je nejlepší část dne. Prvních dvacet minut je ve znamení opojení. René o tento pocit rychle přišel a stačilo celkem málo. Štefan, který jediný měl dost THC, se s přáteli rychle rozloučil, aniž by se s nimi zastavil za garážemi na "prda". A tak tam stál se Sandwichem sám a řeč vázla. Stáli tam, protože už neměli toho dne do čeho píchnout a taky protože doufali, že se přece jen někdo zastaví. Jenže všichni toho dne asi někam spěchali a tak se po zmíněných dvaceti minutách rozloučili se špatnou náladou a stejným problémem...

  René se teď loudal líným tempem k domovu a celý svět mu připadal smutný, černobílý. Apatie, která zavládla v jeho duši narazila na poměrně čistý mozek a tato kombinace způsobovala Renému deprese. Nebylo to tak vždy. Ještě když byl malý a ještě když chodil na základku, svedl se René obejít i bez nějakých prdů. Nyní ale, když poznal Štefana, Sandwiche a Nože, cítil nesmírnou bídu nad bídným světem a bídným životem. Drogy tohle svedou lépe když nejsou, než když jsou a tak byl René naložen prachbídnou náladou. Co chvíli se ptal sám sebe, co teď? A ani jednou si nedokázal tuto otázku zodpovědět. Jeho nohy ho nesly, jako by ani nebyly součástí těla.... Souhrný popis pro abstinenci a znamení, že není něco v pořádku...

  Úplný opak nálady zažíval nyní Štefan. Po dvou sklech byl ve skvělé náladě a míříce k vilce jeho přítelkyně Hany si vesele pískal. Dům Hany byl v řadě domů, které by si jako z oka vypadly. Byla to seriově vystavená čtvrť boháčů. Stejná plastová okna několikasté generace. Stejné názory na život. Stejné řeči, když se náhodou k večeru potkali. Stejné značky aut. Svět na vyšší noze, na níž se málokdo vyšplhá. Štefan je ale nesoudil. Byli mu ukradení do jednoho, až na jednu vilku, před níž zastavil svůj krok a prstem rozezněl ohlašovací melodii pro obyvatele jedné z luxusních kukaní. A protože byl zvonek hlasitý a protože i sousedé si nechali naistalovat stejné zvonky, vyhlédli i titéž sousedé, aby se přesvědčili, zda to není pro ně. A i když to pro ně nebylo, dál pozorovali tu podezřelou návštěvu u sousedů. Mohli vidět, jak se vysoká postava Štefana dostává přes pískovou cestičku k hlavním dveřím. 

  Bylo jim jasné, že sličná dcerka pana Horáka je sama doma a že tedy budou mít záminku k hovoru, která jim zlepšila náladu... Tedy pokud to byla žena. Muž-soused, přijal tohoto "zvrhlíka" s nelíčenou nechutí, protože dobře věděli, co se asi bude v domě Horákovic dít. Při pohledu na osmsetkrát shlédnutou manželku se jim asi nebylo proč divit. Záletníci byli v této čtvrti v každém druhém domě a v každém prvním workoholici. Hana přišla Štefanovi otevřít v maximálně zkrácených šortkách, bosa a ve vytahaném značkovém triku. "Tys zase hulil?" Štefan se provinile usmíval a bylo vidět, že by se muselo ještě mnoho říci, aby mu byl úsměv sundán. "Ale jen kvůli tobě, miláčku, abych se na tebe nevrhl hned ve dveřích". Hana se zamračila a bylo vidět, že o něčem přemýšlí. "Neříkala jsem ti, že sem nemáš chodit zkouřenej?" Štefan se dál usmíval. "Já jsem měl dnes zkoušení v matice a dostal jsem dvojku, tak jsem to s kamarády trošku oslavil". Hana se kysele usmála a hned se zase zamračila. "Tohle je už po třetí. Třikrát před tím, jsem tě prosila, abys mi sem v tomhle stavu nelez a ty...? Zkouříš se jak indián". Teď už byla vážně rozladěná a to by poznal skoro každý. Tedy až na Štefan. Dvě skla v jeho hlavě umrtvila racionální myšlení na tolik, že ji začal s úsměvem hladit zadku. Možná, že kdyby nepřeskočil záda, tak se byl spasil. Toto gesto jeho přítelkyni, která si kromě sexu chtěla i rozumně popovídat, natolik rozčílilo, že se s výrazem nechuti odtáhla a strčila ho přes práh. "Myslím, že bude lepší, když půjdeš, rozmysli si, co je pro tebe důležitější". Štefan otevřel pusu, že něco řekne,ale než se tak stalo, stály před ním už jen zavřené dveře domu číslo 1320.

  René, když uslyšel své jméno, pocítil sucho v ústech a pak taky studený pot. Léta pobytu jej naučila, že výlety k tabuli u tohoto kantora přinášejí vždy újmy. Vstal a cítil se jako ve snu, z něhož se má co nevidět vzbudit. Když stanul před třídou-kopou znuděných týpků, co pro ně bylo jakékoli zkoušení vítaným osvěžením, jinak nudné hodiny, došly mu okamžitě dvě věci. Nejprve si uvědomil, že nespí a že se jen tak nevzbudí a taky to, že se už nyní smáli. Kantor jej už před třemi minutami oslovil, zda něco ví o výpočtu tahu. Ale protože si toho snící René nevšiml, musel kantor zopakovat svůj dotaz znovu. Neodpustil si satirický přídavek, díky němuž zvedl hladinu veselí.

  René se při zaslechnutí požadavku rozmýšlel a tak do něj opět kantor Duda zaryl jízlivou větou, jejíž znění aktivovalo bránice těch nejubožejších existencí třídy. Se smutkem René shledal, že je jich většina a tak si povzdechl a jal se křídy. Duda byl nyní více klidnější. Netušil, kdo to po něm pálil a ani moc nevěřil variantě, že by tento povaleč měl chuť na sebe upozorňovat. Ale právě proto, že byl povaleč a jeho známky podle toho vypadaly, existovala možnost že třídu odloudí od klukovin typu flusačka. Nemýlil se, třída se nyní bavila "číslem" Reného. Někteří, jako třeba Štefan či Sandwich se smáli zvlášť nahlas... René se cítil jako kdyby stál před popravčí četou a učitel byl seržant, co stanoví čas výstřelu. Kromě toho ale věděl dost dobře, že důvod jeho vyvolání není jen za účelem pobavit tuhle sebranku, ale získat lepší známku, nebo aspoň dojem-obojí mu pootvíralo cestu do dalšího ročníku, která by se neochotou něco zkusit přibouchla a možná že i scvakla něco prstů... Proto tedy na Dudovu otázku udělal něco, co považoval za pokývnutí hlavou, ač to zbytku tak určité nepřišlo. Že to však Duda pochopil, začal ditkovat znění příkladu. René vzal špalíček křídy, těžce si povzechl a pustil se do boje.

  Tou dobou se Svačina s Nepustem oddávali každý páté cigaretě. Leželi při tom u řeky v nízké trávě. Nepust byl ve stavu, kdy by ho pochcal i pes. Svačina vnímal o něco víc, ale nedošlo mu, že v jednom takovém psím místečku leží. Konverzace zmizela před dvaceti minutami, ale je to příliš netrápilo. Bylo jasné, že dělat cokoli, je pro ně lepší, než trávit tento čas školou. A tak oba koukali na bílé mráčky v modré obloze a osudy jiných měli na háku. 

  René se postupně uvolnil. Tlak třídy a kantora jej čím dál tím méně překvapoval až jej uvrhl do stavu, kdy se cítil tak zbitý, že už ho další rány nebolely. Dostat se do takové duševní roviny bylo jeho cílem. A to, že ji dosáhl, přestínilo mírně i fakt, že příklad mu nevycházel. Duda výsledek rychle zhodnotil a zatvářil se, jako kdyby ucítil výkaly. Pár lidí to rozesmálo, to byli totiž ti jedinci, kteří vskutku vzali pero či tužku a dali se do práce. Ti už znali místo, kde se René dopustil omylu. Ti také na vyzvání zvedali ruce. A chvilky, kdy si Duda přestal Reného všímat aby někoho vybral, poradil Kratohůlka Renému, kde chybil. René bez vyzvání učitele umazal vše až po inkriminované místo a rychle přepočítával do nového výsledku. Duda, vida novou mízu "povalečovu" utnul snahu jednoho z hochů a pozoroval Reného úsilí. 

  Výsledek dostal dvojitou čáru hned po dopsání posledního čísla, teprve potom se René napřímil na důkaz, že je hotov. Duda se měkce usmál a zakroutil hlavou. "Za snahu ti dám čtyřku, běž, nebo si to rozmyslím". René odcházel do lavice s pocitem dobře vykonané práce, třebaže ostatní ten pocit neměli. Duda vyvolal jednoho ze školometů a pak zavonilo...

  Roman Zábava byl vzbuzen přáteli až na druhý hrnek vody, spal první dvě hodiny a do té třetí si to už dovolit rozhodně nemohl. Tu třetí hodinu jim rozvrh přisoudil Mechaniku, kde vládl chraplavý hlas učitele Dudy. Učitel Duda tou dobou pil kávu v kabinetu a koukal do prázdného místa před sebou. Zaklepání na dveře jej vytrhlo z letargie, do níž upadal stejně těžce, jako snadno se z ní dostával. Vypnout, to mu dělalo vskutku problém a proto klepajícího ani nepřekvapil krátký čas, za který byl u dveří. 

  Když otevřel, díval se do obličeje Žanety Tiché. "DoBrÝ dEn PaNe UčItElI, Já bYcH pOtŘeBoVaLa DřÍv pUsTiT", pronesla to tím stylem, jakým mluví holky ve věku 14-17, někdy i 18. Jí, Žanetě bylo 16 a k smrti nesnášela autority. Tou ale Duda byl a dělal vše proto, aby to bylo vidět a nepokorný styl, jakým na něj jeho žákyně vyrukovala, jej dráždil. Že se ale vše snažil řešit s nadhledem, stáhl jedno obočí  a na oko se zachmuřil. "A co je tak neodkladného, že to dostane přednost před... mimochodem, jakým počtem hodin?", tu poslední větu pronesl sladkým hlasem, na jehož základě začínalo Žanetině mozku docházet že musí být co nejskromnější. "Poslední dvě", špitla a teď už normálně. 

  Učitele Dudu dvě hodiny neuspokojily, čekal větší nálož. Nějaké víc šťavnatější sousto, aby bylo možno užít satiry a tou dívku přesvědčit. Z dvou hodin se ale nedalo udělat mnoho. "Co máte ty dvě poslední hodiny?" Žaneta na chvíli zaváhala, pak ale vyhrkla, že mají tělocvik, i když měli češtinu s ekonomikou. Duda se cítil vždy nedostižný a i nyní považoval to, co mu žákyně Tichá řekla, za pravdu. A protože mu tělocvikář včera v tenise dal 593 důvodů, proč už dalších 6 let tenis nehrát, zachmuřeně přikývl s tím, že omluvný list podepíší rodiče. 

  Tři minuty poté, co žačka Tichá odešla, zazvonilo. To už byla hlava Dudova napuštěna pochybnostmi, protože každý a i Duda má intuici a ta mu říkala, že žákyni Tichou měl nechat ve škole pěkně do posledního zvonku. Zamyšlen vzal vše nutné k provedení výuky a v kabinetě po něm zůstalo jen ticho a hrnek s meltou na dně. Třída, do níž šel mu připadala plná idiotů, ale to, co ho od nich odlišovalo bylo je přesvědčovat, že idioti nejsou. Často o tom přesvědčoval jen on sám sebe, neboť někteří kousci se s tímto faktem smířili dávno a přijali jej za svůj. Jako třeba Teodor Výkvět, který si speciálně na Dudu připravil flusačku ráže 2 mm, vylepšený model a oproti kousku ráže 1 mm opatřen mířidlem. Vrcholný Výkvětův výkon a poslední práce toho dne v jeho podání. Nabil a ve chvíli, kdy Duda opatřoval tabuli datumem, zamířil na jeho zadní partie. Od těch se rána odrazila na podlahu bez povšimnutí kantora, za to mu začalo být divné, proč jen se dobrá polovina směje. "Jsou to fakt idi.. PlESK!. Jeho vnitřní monolog přerušilo zrnko zmačkaného papíru, to Výkvět přesně mířil a střílel na temeno. Rozesmáté tváře ho přesvědčily, že přiznání by bylo záležitostí nejmíň 15 minut, pokud vůbec. V duchu se rozhodl, že se už neotočí a měl tentokrát co dělat, aby jim své smýšlení o nich nevyložil pěkně za tepla. Místo toho se posadil za katedru a pustil se do zkoušení. A proč si vybral Reného, nikdo do dnes neví...

  Nepust Ladislav odcházel od trojice "přátel" smuten. Jeho tíseň znásoboval nedostatek THC, čeština jej příliš netrápila. Zamyšleně a pomalu se loudal ku škole, hledaje spojence ve své svízelné situaci. Tu se proti němu blížil chodníkem Svačina Dojed, který ten den do školy namířeno rozhodně neměl. Nechtěl ale svůj dnešní podnik sdílet sám a navíc měl pytlík něčeho, co určitě doručí spřízněnou duši, která svede zahnat nudu, jíž cítil ve chvílích samoty.

  Nepust si jej všiml dříve a i když Svačina neměl tohoto hocha  příliš v lásce, zastavil na jeho pozdrav. "Čus, kam letíš?", ptal se hned Nepust, i když ho to vlastně vůbec nezajímalo. "No, teď jdu za garáže, je tam někdo?" Nepust bez mrknutí oka řekl, že i on od těch míst jde, ale že tam nikoho nepotkal. Tato lež zbrzdila Svačinův krok. "Hm, to je super, jdu za školu a ti zmrdi se na mě vyserou". Nepusta tato informace na chvíli odnesla od neodkladné otázky, jež se mu převalovala na jazyku. "Ty jdeš za školu? A sám?" Svačina mlčky přikývl. "Nechceš jít se mnou?" Tento dotaz zaplnil nitro Nepustovo příjemným očekáváním, které se projevovalo vibrováním po celém těle.

  "Jo, klidně, ale teď jdu sehnat něco na prcka, nejdeš se mnou?" Svačina se pousmál nad touto pobídkou. Nepust vycítí trávu líp jak cvičenej vlčák, říkal si v duchu. Ale bylo to ekonomičtější řešení, než se o pytlík dělit s Reném a spol. "No, když půjdeš se mnou, tak třeba něco vymyslíme" a v rozevřené dlani nastavil Nepustovým zrakům plný pytlík zelenožlutooranžových paliček. Nepust se donutil k tomu nejudivenějšímu pohledu, který znal. "Tak poď", řekl Svačina a vyšel v úplně opačnou stranu, než stála škola.

  První hodina přivála na Reného matiku. Cítil se vskutku jako pod lavinou, když dveře rozrazil Fára. Jejich matikář, který měl ještě než matiku, raději ženy. Fára si dnes vyšel s kostkovanou košilí a dalo se říct, že mu to opět perfektně slušelo. Sedl si za stůl, obličej jedna velká sebejistota a oči žraloka pátrali postavami v lavicích. Tu se jeho zrak střetnul se Štefanovým. Rudé oči versus napjaté bělmo. "Copak jste dělal v noci, Vrána?" Štefan Vrána polkl. Nepomohlo to a tak vykoktal, že spal. "Anebo", zašeptal skoro na hlas Vrabec. "Aaaa... Vrabec se nám hlásí, tak pojď". Slova neschopný Vrabec se cítil jako ve snu, když vstával k tabuli. Cítil se jakoby ho házeli do vody, kde se naučí plavat. "Proč já, pane učiteli...". Divil se Vrabec, vystrašený tak, že tu větu nepoložil v tázacím tonu. Šibalského mrknutí na Štefana si v ten moment nevšiml snad jen Zábava, který spal. Pan učitel s úsměvem odpověděl : "Za prvé, otázky tady pokládám jen já, za druhé, počet tvých pětek se mi zdá přehnaný, tak ti dám šanci přetnout tu šňůru, kterou držíš a za třetí, řekni mi, jestli se má cenu na něco ptát?" Vrabec během té přednášky zbledl, poslední věta v něm zažehla malou jiskérku která pravila, že zavrtět hlavou, rovná se spasit se před ponížením. Úsměv Fárův byl protivný v tom momentě, kdy sklopená hlava Vrabcova smutně zavrtěla. "Tak si jdi sednout a příště bez té poslední otázky. Povzbuzující smích byl poslední chvílí zábavy první hodiny.