Ma smysl byt k ostatnim laskavy a ohleduplny?
Každý z nás má rád upřímné jednání, příjemné zacházení a čestné lidi . Stejně tak nemálo lidské populace považuje lež za zločin a lhostejnost druhých za zločin smrtelný. Jak by byl svět krásný, kdyby všichni lidé byli takoví, jako jejich imaginární a dokonalé "já". Avšak po sejmutí růžových brýlí je skutečnost opravdu jiná. Nyní v jednadvacátém století z lidí vyprchala srdečnost a upřímnost. Ve světě, kdy si můžeme zajít do banky pomocí mobilního telefonu, na dovolenou jet prostřednictvím internetu, nebo dopisy psát elektronicky asi lidé zapomněli jak by se k sobě měli chovat. V době počítačů si mnohdy víc lidí ví rady jak uzdravit rozbitý počítač, než utěšit člověka v nouzi. A tak se stalo, že lidé, kteří se na samém počátku dokázali domluvit jen gesty, teď neví jak s člověkem komunikovat. Proto se nesmíme divit nepříjemným uřednicím, nebo prostě jen nepřímným lidem. Milý a laskavý člověk se v dnešním světě docela ztrácí. Není divu, na každém rohu se dovídáme o dalších a dalších podvodech, vraždách nebo krádežích.

Občas na člověka padne únava a nechuť a jakási nepopsatelná nálada. Kdy se mu všechno jeví nereálně a naprosto hrozně. Takhle nějak podobně jsem se cítila včera a tak jsem se dneska vykašlala na školu a jen zevluju doma, nic nedělám a čerpám nové síly. Je to úžasná regenerace, na chvíli vypnout a vysvobodit se z uspěchaného světa, který člověku nedovolí se na chvíli zastavit a stát. Obvzlášt krutý se zdá být, když všechno co se zdálo býti jasné se začíná mlžit. Postavy, lidé, názory.. věci o kterých se nedá pochybovat najednou začínají měnit svůj tvar a člověk z toho má myšlenky jako tenké nitky smotané a zamotané... skoro až nerozmotatetlné. Kdo se má v tomhle vyznat, já jsem už naprosto ztracená. Chyby se staví na stranu správnosti a a fakta utíkají na k fikcím. Nechápu a ztrácím se....

Opět se mé rozvrkočené já rozhodlo svěřit nezkrotné myšlenky bohapusté části v nekonečném prostoru internetu..Zima v plném proudu avšak v odlesku podzimního světla nastavuje svou vlídnou jarní tvář všem, kteří po ní touží. Všem nespokojeným pozemšťanům posílá své dunící orkány a neustále nám ukazuje svou sílu. Není tohle poněkud zvláštní? V dnešní době, kdy si lidé myslí, že dokáží ovládat veškeré přírodní živly, neustále dostávají důkazy o opaku všeho v co věří. Člověk je pouze malou součástí a příroda určuje data. Tak si to představuju ve svých chvílích nadpozemna. Nezažili jste nikdy tyhle pocity? Potřebu někam patřit, vědět co jsem zač, nutně vědět co znamená nekonečno. Jsou to dny vyčerpání ducha, který svou absencí vážně ohrožuje tělo. Proto snad lidé přestali přemýšlet o otázkách, které tu jsou již od počátku světa? Možná..... Miluju sny. Taky máte rádi sny? Jsou jen vaše, ve vaší hlavě, ve vaší mysli. Nikdo se o nich nedoví, můžete si s nimi hrát a upravovat je a nikdo nepozná, že jste právě provedli menší korekci. Vlastně si můžete na chvíli zahrát na Boha, vytvářet nové a nové proudy něčeho nového. Tohle je ten nadnášející pocit.

Nemáte občas pocit, že pocházíte z jiného světa? Asi jsem divná já, nebo vše živé i neživé okolo mě. První varianta bude pro většinu z vás přijatelnější, tudíž se ji budu držet. Zmítám se ve svém světě představ, abstraktních zájmů a nereálné krásy. Stále nechápu svět, jak si jej mám představit. Nevěřím svým očím, oči jsou jen pouhý klam optiky a mozku, jež vám může namluvit cokoli a vy tomu věříte. I já tomu věřím, ale chci vzlétnout. Vidět rozmazanýma dětskýma očima. Toužím žít, zároveň dýchat a nebát se. V mých představách nic není jak se zdá. Krása vypadá jako hnilobní červi a oni červi vyhrávají soutěže krásy. Hřmící útesy pláčou nad bolestí a krutostí bouřlivých oceánů a prostí o osvobození. Jak zlý je oceán, jak krutá je voda. Avšak i oceán roní slzy a neustále roste, truchlí pro neuvěřitelnou nekonečnost svých paží. Jak těžký úkol padá na nás, smrtelníky, soudit a přemýšlet. Máme dar myšlenky, také omylu. Mnohem více se mýlíme. Mohla bych s jistotou tvrdit, ale v zápětí musím popřít. Nic není přesně ve světě, kterým žijeme. Vždy se najde jiná strana a jiný pohled a jiné slzy oceánu či útesů. Jak můžeme tedy spokojeně žít a nevědět?.. je pravda vše co k životu potřebujeme..? Kdyby tomu tak bylo, tak bychom nežili... pravda je rozmar o němž můžeme přemýšlet, ale nemůžeme se ho zmocnit.. Ooo jaké bláboly to ze mě zase dneska vypadly