Nepochopím.. proč si lidé ubližují, proč na sobě nehledají to krásné? Že se člověk nezmění je nad slunce jasné!
Když vám umře nejlepší přítel, umře i vaše duše ... je hloupost nechávat si fotky, bolestné vzpomínky na něj ... protože ty nejkrásnější vzpomínky zůstávají v srdci.
Když je člověk v těžkých životních situacích, snaží se vycouvat, snaží se utéct, nepodlehnout. Snaží se najít nejlehčí východisko. Jen málo z nich najde to správné. Nebolestné.
Co když je ale pro někoho jediná pomoc dusit v sobě negativní poznámky a nedát na sobě nic znát?
Tím, že se na něco zrovna necítím jsem už jiná? Když se nechovám jak jiní v dané situaci - jsem proto odlišná? Divná?
Když místo odpovědi může vidět jen můj tichý pláč? ...Když něco nechci, zasloužím si proto zlost a zatracení? Přestože se nejedná o nic závažného, ale o pouhé... tužby...?
Už nedokážu ignorovat řeč svého těla a... lehce na sobě nechám znát svůj tichý pláč.
Všichni měli pravdu, jenom já myslela, že je to jinak... myslela jsem, že nenaletím jako ostatní, ale já tak lehce naletěla! Taková smíška keců a já uvěřila!!
Bože! Co jsem to jenom provedla, všechno jsem zničila, zašlapala, zkazila, vymazala... A ještě jsem si myslela, že dělám dobře 
Kdybych to tak mohla vrátit... kdyby si to tak přečetl a pochopil by... Kdybych si ty věci já přečetla dřív!!!
Už to vrátit nemůžu... už ani naděje mě tu nedrží, vše je ztracené...
A tak s posledním dechem jen němě otevírám ústa pro slovo: odpusť... 
Nevím, co dělat - a proto si myslím, že zůstat sama bylo to nejlepší řešení, jaké jsem dokázala udělat. Všichni trpíme, ale ani jeden z nich si nedovede představit, jaké břemeno to bylo pro mě.
Stále utíkám dál a dál, jenže nemám kam. Nemůžu před tím utéct, protože si mě to v mysli pokaždé najde. Jsem jako Poutnice ve své hostitelce Melanii, pořád na mě mluví onen hlas. Snaží se mi říct, že to už musím nějak vyřešit. Snaží se mi říct, že nemůžu už ubližovat tolika lidem. Chce, abych si uvědomila, že to nejvíc ničí mě.
Ovšem já si to nevybrala, chtěla bych být pořád tou stejnou ošklivkou, která si psala tajné deníčky, tou, která si našla zábavu v každé maličkosti. Ošklivkou, která vyrůstala sama. Nechci ubližovat jiným duším, protože to pak ubližuje mě. Bohužel ubližuju a nic na světě to nevrátí zpátky, ani já ne.
Chtěla bych to být zase já, ta Poutnice, která neslyší další hlas. Ta, která ví, co si počít.
Jenže já nevím, co dělat a proto myslím, že zůstat sama bylo to nejlepší řešení, jaké jsem dokázala udělat. Sic trpí všichni, ale ani jeden z nich si nedovede představit, jaké to bylo pro mě. Chtěli jenom výsledek, ať byl jakýkoliv. Možná jsem udělala špatně. Možná ne. Ale teď mě budou proklínat oba a tak to asi má být. Jsem totiž špatná a prokletí si zasloužím.
Nemám žádného Patrona ani Léčitele, jako Poutnice...
Ale pořád doufám v zázrak, že mě spadne třeba mateorit na hlavu a já si náhle uvědomím, co mám dělat. Co chci dělat. Co potřebuji udělat. A až si tím budu jistá, budu vás oba na kolenou prosit o odpuštění. Doufám v lepší zítřky.
Protože jediné, pro co ještě dýchám, je naděje...
Každej, do jednoho..
Vždycky, všude, pořád, jakkoli, kdokoli..
A vymýšlí si pro to výmluvy.. a já poslušná puťka to udělám
Pro dobrotu na žebrotu
Proč jenom věci jsou takové, jaké jsou. Proč každý nemá život přesně takový, jaký by chtěl? Proč existuje ten příšerný pocit volby, ale i pocit bezmoci? Každopádně já mám vždy minimálně dvě cesty, buď jít do toho, anebo pryč. Co když není možnost vycouvat? Vždy je. Jen stačí si najít tu svou cestičku. Hledám ji častěji a častěji. A našla jsem ji. ..proč jsem pořád tak smutná 
-----píp-----píp-----píp---píp---píp--píp--píp--píp--píp-píp-píp-píp-pííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííp
Když zhasne svíčka
Může opět vzplát
Ikdyž jsme smutní
Umíme se smát
Jeden den prší
Pak se to změní
Ale život bez tebe
Životem není
Jakobych slyšela tvé: Díky čus a ámen 
KÁMEN
Jsem křemen,
no tak nezapomeň, že potřebují druhý
k jiskření.
My dva spolu jsme oheň.
Každý sám – kamení.
Dětství není doba od narození do určitého věku a v určitém věku dítě vyroste a vzdá se dětských věcí.
Dětství je království, ve kterém nikdo neumírá.
-Edna St.Vincent Millay
- přeloženo na liter.cz (wigi.sama)
Pokojem prázdným prochází stín
Tiše ze dveří míří, já kráčím s ním
Toužím zapomenout, zapomenout
Toužím volně zas dýchat, zbavit se pout
Musím zapomenout
Nechci zapomenout, ale taky nechci vzpomínat.
Jsem kus pomačkanýho papíru, kterej všichni zahodili do koše a už se pro něj nikdo nikdy nenatáhne. Moje já skončilo v tom odpadkovým koši. Nikdy to nevzdávej? Silácký řeči bezcitných lidí. Některé rány zasáhly příliš hluboko a nezhojí se. Konec konců, na kolik kusů můžete rozervat jedno srdce a ještě od něj čekat, že bude dál bít?
„Před tebou byl můj život jako noc, když nesvítí měsíc. Veliká tma, ale byly tam hvězdy – body světla a rozumu… A pak jsi prolétl mým nebem jako meteorit. Najednou bylo všechno v ohni; všechno se rozjasnilo, zkrásnělo. Když jsi mi zmizel - opustil a vyhodil mě -, když meteorit zapadl za horizont, všechno zčernalo. Nic se nezměnilo, jenom moje oči byly tím světlem oslepené. Už jsem nedokázala vidět hvězdy. A nic už nemělo význam.“
Duch dívčin stoupá vzhůru do nebe,
S poslední myšlenkou jenom na tebe.
„Příjmám tento osud, či chcete-li prokletí.
Neb nic mě tu neudrží den a celá staletí.
Přijímám tento čistý život nový.
Má poslední vzpomínka patří Tobískovi.“
Chci se Ti omluvit, má lásko, můj bůmbásku, moje beruško. Chci se ti omluvit, že jsem Tě neuchránila. Byl jsi mi tak blízko a přec tak daleko! Když jdu spát, když musím jít spát, nespím. A ty to víš, vidíš mě každičkou noc ze svého nebíčka. Vidíš, jak pro tebe pláču a jak mě únava přemůže až další den. Vidíš mě a vidíš i Korinku, jak po tobě tuhle tesknila. Vidíš i ty ostatní - bohužel, má lásko, ty, kterým Tvá smrt přinesla spíše úsměvy do tváří... a za to se Ti omlouvám, jsou zkrátka bezcitní, když ani nejdou na Tvůj hrobeček.
Miláčku, ty moje prdelko, vrať se mi. Nemůžeš mě tu přece tak nechat! Prosím!!!!!!! Už mě nikdo nevítá, nikdo se mnou nespinká, kromě - a to ty víš - té černé potvůrky, která je jen chabá "náhrada" tvojí hebké srsti. Nikdo mi už nikdy nesní večeři, nikdo mě nebude horlivě škrabat, že se nechce koupat. Není nikdo, kdo mi zlíbá každičkou slzyčku 
. Beruško, Tobísku!!! Chybíš mi, chybíš Edwardovi, jak se má sám teď venčit? Korinka mi tu popochází pořád v pokoji a hledá Tě! Kdo mě ráno teď bude budit skákáním po mě, škrábáním na dveře a štěkáním? Lásko neopouštěj mě ne!!! Znovu ne! Už ne, já nechci!!! Už to znovu nezvládnu, už to nezvládám!! Jak si někdo myslí: „Ty to zvládneš.
Miluju Tě. Neustále na Tebe myslím a všude Tě vidím. A ty víš, že Tě miluje mnoho dalších, nezapomeň, neboť ani nikdo z nás nezapomene! 
Věnováno M.H. - jen jemu :o)
PADLÁ ZÁVORA
V teplý letní čas
Láska bloudí zas.
Koho zasáhne Amorův šíp?
Ví osud – než já – líp!
Velké ticho, hvězdy svítí,
V parku kvete luční kvítí.
Dívka čeká sama tiše,
Není tohle jenom klišé?
V tom muž šlape po chodníku.
V obleku? Ne! V nátělníku!
Spatří půvabnou ženu,
Jež tančí ladně k němu.
„Nechal jste mne dlouho samu.
To se sluší? Zklamat dámu?“
„Odpusťte slečno, já nevěděl, že hledám vás.
Avšak s vámi se mi dýchá snáz.
Nezlobte se, padnu na kolena!
Zbarvím si je pro vás do zelena.
Odpusťte mi a zbavte hříchu,
Neb zavrhnu mou možnost smíchu.“
„Ale to ne! Můj pane, jistě, jistě!
Hněv není teď na správném místě.
Odpouštím vám pozdní příchod.
Jste můj rytíř, můj Don Quijote.“
Muž pohladí ženu po tváři,
Až v očích jim štěstí zazáří.
Pak muž se nesměle usměje
A na tváři mu vyrostou závěje.
Ženě putuje krev až na líce.
„Vy se červenáte?“ „Ach, velice.“
„Mohu se zeptat, slečno, nesměle?
Hoří ve mně touha a naděje.“
„To smíte, smíte vše, co chcete.
Zvědavost ve mně jenom kvete.
Řekněte, co vám na srdci leží,
Když i to mé srdce zběsile běží?“
„Smím políbit vás, paní má?
Možná, že zbrklé se vám to zdá,
Přec teď do očí mi hledí vesmír celý.
Vaši krásu mé oči dosud neviděly.“
V tom žena si stoupá před ním na špičky
A v muži se rozhoří plamen maličký.
Obejme ženu, až vězní ji v svém náručí.
Je teď jen jeho, na doživotní područí.
Její rty – bez trochy studu
Přejíždí po jeho mužném údu.
Z ramene na šíji, z šíje k bradě,
Stále uvězněná v jeho hradě.
Muž skloní čelist a začne ji líbat.
Jejich rty na sobě touží se hýbat.
V opojení polibku vášní oba hoří,
Že by je uhasit nesvedlo tisíce moří.
Hladové ruce hladí je po těle,
Už ani netuší je-li středa, či neděle.
Když v tom se ztrácí oběma dech,
Pomyslí na to, že mají pech.
„Děkuji rytíři, děkuji vám.
Teď před vás já otázku dám.
Pokud tedy mohu, můj pane,
Ať se to jen podle vás stane.“
„Staniž se tedy, dívko mých snů,
Bez tvého hlasu v duši chřadnu!
Ptej se mne, no tak se ptej!
Anebo jed mi do rukou dej.“
„To ne! Jed je zlé kouzlo pekelné!
Ptám se tedy: chtěl byste srdce mé?
Odteď až navěky věků,
Nebo je snad příliš spěchu?“
„Není lásko, milá moje.
Vezmi si mé a já si vezmu tvoje.
Dnes v noci přijímám šíp Amora,
Za samotou padla už závora.“Anotace: Zase jedna márná snaha najít v jeho kráse vraha. Co mu brání mě zas nechat? Za jinými chce zas spěchat. Všechno stojí na mé smůle. Jak on tak bledá levandule.
Jsem v zahradě.. píšu sem z máminýho iPhoneu.. "voděodolná" řasenka se mi rozlila po obličeji jako déšť po okapech. Na mé ruce se červeně třpytí srdíčko a monogram. Takové už skoro dej'a vu.. doktorka mi neřekla nic co bych nečekala. Co jsem ale nečekala, je že mi opět nedošel balík. Objednávám ho 5. a oni nejsou stále schopni mi ho doručit. Přitom mi 14. brzo ráno psali, že jej už odeslali. No, tyhle objednávky jsou jenom na dvě věci.
Bláška jde dneska na půlnoční premiéru Harryho.. taky bych šla no. Možná tam zítra pojedu sama. Nebo třeba pozvu mamku, ale vím, že ona mě určitě odmítne, že má moc práce. Zajímalo by mě, proč sem vůbec píšu, když nikomu do mýho života nic není... ? 
stupidní.. rozkošný.. ošklivý.. klásně debilní 
Chci umřít.. pro všechno na světě proč umírají všichni okolo a já ne?! Je takovej problém, Bože, zařídit, aby mě třeba srazilo auto? Aby mě zastřelil zloděj? Nebo aby do mě uhodil blesk?! Ach jo.. proč tady mám bejt, když o mě absolutně nikdo nestojí? A já o sebe taky nestojím. Ten, na kterým mi záleželo, mě zase opustil. Zase. To už není daj'a vu, to je jenom fakt, že mi mé srdce spálil na uhel. 
Napadla mě jedna strategie.. postavit v zahradě stan a utýct 
jenže.. toho nebudu snad ani schopna Kurva! Jesi si tudle stupidní zpověď čteš, tak taky nemáš všech pět pohromadě... Jenže já nemám všech šest pohromadě. Páč mám šestej smysl na to, že sem věděla, že je na bazéně. Taky sem věděla, že byl tehdá vnoci pryč. a Pré "nevím, jak se to jmenuje"
Nj.... a na dárky se tu po mém odchodu bude jenom prášit Proč já debil jsem
Anotace: Všechno má své kouzlo, jen ne každý jej vidí.
Pod zlými slovy - je skrytá láska
Nádhernou tvář - dá ti jen maska
Za zlými skutky - tkví dobrá duše
Za špatnou střelu - nemůže kuše
Táhne tě ke dnu - tvůj vlastní žal
Přemůže strach - ten, co se bál
Před Bohem poklekne - pokora sama
Nakonec dala ti.. šach mat - dáma
