Alespoň jednou chci překlenout dálku mezi náma..Uvidět dům, ve kterém žiješ,pohladit kliku tvých dveří,pošeptat zámku tvé jméno..

Jen jednou chci slyšet Tvůj hlas,stisknout Ti ruku a uvidět pohled. Né lživý, né zlý ani lhostejný.. Jen s troškou vzpomínky,která snad po mně zbyde.

Alespoň jednou.. a pak navždy odejít..

Pamatuju na den první, kdy spatřila jsem tě a v očích se utopila,
hlava netušila, co se děje, ja se usmála - otočila..
Jenže nitro mé hned vědělo a řvalo z plných plic:
"Kéž by dřív než bude pozdě pochopil..“
a pohled ten si uložil..

Dlouho vědomě a těžko přitažlivost jsem ovládala,
v mysli strach, co stát se může,
pak s radostí se tomu poddávala

..pobláznění ženy...

Rozum bojoval a ja držela se v polospánku, v nedokonalém snu..
Strach ze změn, spokojena s proudem všedních dnů..
Mám snad zničit co mám, přijít o své jistoty?
Mám se podat, přiznat novoty?

Avšak modrost nebe, krása oblak, svět z výšky, krása českých krejin..

Barevnost lesů, klikatění řek..

Létání a adrenalin,
to vše připomnělo, co znamená být živ,
nic neodkládat, za svým si jít..

Strach z nezdaru a z bolesti uz zažila jsem přec tolikrát,
není však ničím proti tomu trápit se a nezkusit..
Tolik zásadních kroků proběhlo a vztahu krach,
já musím znovu zplna žít a života si užívat.

Nechovám se možná rozumně a ani to dělat nechci,
baví mě cítit, smát se, tancovat, řádit, prostě žít,
a tohle dosahuje tisickrát větší ceny,

kdybych tě u sebe mohla mít..

Když s tebou jsem, mám chuť chytit tě a už nikdy nepustit,
dívat se na tebe, smát se s tebou a okolí vypustit..

Tvář ti pohladit, nechat se pohledem tvým hřát,
při padající hvězdě nesmrtelnost si přát..

Mám velký strach dovolit si víc,
to co je, zdá se tak křehké,
jedna chyba, jeden krok vedle,
nezbude nic...

Ať už toto všechno dopadne jakkoliv, já vděčena jsem, že žiji..
Nahoru, dolu, nechápu co se děje, někdy trhá mi to žíly..

Přátelství dvou lidí zdá se být dost zvláštní,
u mne jde o něco víc, vždyť podkládám to básní..

V kapičkách dešťových kapek
ukrývám bublavou touhu
s náručí odevzdání..
Co vznáší se tichem
v jemném mihotání
pouličních lamp..

Po spáncích stéká
tichá melodie..
Vzájemných doteků..
A šepot dlaní
jenom lehce vpije..
Obláčky převleků ..

Krajkových polibků ..

V odlesku stínů..

Co slastně ukrývám
pod peřinou noci..
V mém těle pění
toužebné chvění..

Ze všech
čtyř tváří Luny
si noc vybrala
tu černou..

Kdy hvězdy
snaživou marností
snažily se dohnat
chybějící svit..

Jak jasné
bylo nebe
tak nejasné
mi bylo tvé přání..

Proto jen
tlumeným hlasem
odvážila jsem se
pronést ta rouhavá slova:

"Miluji tě,.."

A v duši mi vyšlo Slunce..

Už je to dávno,
co ze snů tě znám.
Už je to pár let,
co jsi se na mě smál.
Uteklo spousta vody,
než jsem tě znovu našla
a neuplyne ani minuta,
než si mě najde tvá láska.

Teď to píšu
a teď to vím,
že se moc nepletu
a že si dost zakusím.
V tvých očích kvete má budoucnost,
v mých leží tvá kariéra zářivá,
náš život splyne
a já budu marnivá.

Žíznivá po tvých polibcích
a tesklivá po tvých dotecích.
Budu klesat v depresích,
když mě jen na chviličku opustíš!
Za nocí bezedných budeš mě objímat
a laskat mé tělo v náručí...
Chci být zlíbaná tak,
že i hvězdy zblednou závistí...

Co dodat jen?
Snad-že to není jen sen.
A že se to stane,
možná i stalo
a úsměv tvůj zasáhl
celé mé tělo.
Zvednuté obočí
a smích v očích...

To je to, co v tom snu vidím
na co neustále myslím!
To je to, co mi brání ve spánku-
tvá tvář a tvá vůně santalu.
Však na ten tvůj úsměv nezapomenu
a na tvé oči také ne.
Budu stále doufat,
že se potkáme...

Vždycky, když odejdeš,
když obejmeš mě naposledy,
vezmeš stříbřité nitě
a propleteš naše pohledy,
ty tolik blízké,
vždycky, když odejdeš,
pobíhám po bytě
a nevím, co mám dělat
a tak se jen
bezstarostně vznáším
a stropy jsou mi nízké…

Vždycky, když odejdeš,
když přitiskneš mě naposledy,
zavážeš si boty,
ovlažíš mou tvář
a přidáš trošku dechu,
mé srdce hraje
ty nejkrásnější noty
a já ležím,
oddávám se poslechu
svým ruchem,
vytahuji kalamář
a rty už začínám
míti suché…

Vždycky, když odejdeš,
když pustíš mou ruku
a zorničky se zúží,
cítím Tvé teplo,
co dlouho mi duní
v hrudním tluku,
cítím dotyky
ve vlasech, na kůži
a všude,
cítím na sobě
Tvou vůni
při každém nádechu
-i když nedýchám-
a nechci se umýt…

Vždycky, když odejdeš,
když pohladíš mě naposled
dotekem, který si
pamatuji i doteď,
vždycky, když odejdeš,
vydáš se
do pouličních tras
a řekneš pár slov,
za pět dní tu zas,
uvědomuji si,
že už to nemůže být jinak…
a nikdy nesmí…


…nesmí…

Pokažde když padáš mi do očí,
padáš s vermocí jež topí mě
v emocích něžnějších
než první sníh,

než Tvůj nesměle
znějící první smích,

s úsměvem
jež v mých očích krásnějšíjest,

než v očích ostatních..

Ačkoli nevěříš,
hvězdný prach usazen v Tvé řasymi prozradil,
že hvězdou jsi

zářnější,
než tisíc Sluncí..

Teplo tvé duše, mlčky a netuše
mne nutí říct, že roztála jsem
v tisíc slz andělích,
které nikdy nezaschnou.

Chvíle, které minou, neminou..
A tys' mou múzou i ozvěnou,

mého štěstí, strhujíc
mé strastí lavinou, té věčné slasti,
dávaje mi pocit věčnosti v něžnosti,
která je přepychem tvých dlaní,
v nichž tvé tváře ukryty..

 Snad ani nevyslovím, jak musí zářit,
když nacházíš se v mých básních,
tak oslavujících cit, který chovám
zas já,.

 Pošetilá..

Ve svém srdci..

Jsou chvíle
jako třeba tahle,
kdy zoufale hledíc´ v prostor čtyř prázdných stěn,
nenacházím Tebe nikde sedět.

Jsou chvíle
jako třeba tahle,
kdy změnit směr otáčení planety Země,
je mnohem reálnější než Tě vidět.

Jsou chvíle
jako třeba tahle,
kdy je neskutečně těžké vyslovit to,
zač nemusela bych se zítra stydět.

Přec´ vyslovím to, že...

Jsou chvíle
jako třeba tahle,
kdy chybí mi pouhopouhé "mít Tě blízko".

Jsou chvíle
jako třeba tahle,
kdy scházíš mi a je mi z toho vážně úzko.

Roztrhla ti srdce
napůl docela.

Tobě,
který všechno plánuješ.
Ale tohle bylo navíc.
Mimo rozpočet.

Nemáš rád překvapení,
a tak si lžeš,
že jsi s tím počítal.

Může být žena
proměnná v rovnici ?
Výsledek neodpovídal zadání.

Zmátlo tě to.
Ale to přece ženy dělají
- matou muže.

Když sis připustil,
že je skutečná,
a zahrnul ji do svých výpočtů,
ona udělala dvojitou čáru
pod vámi oběma,
a zmizela.

Asi se bála,
že se nemůžeš dopočítat.

Bála se,
abys neudělal chybu.

Bála se,
asi příliš.

Bála se i za Tebe.

Tak ji odečti, a žij dál…

Ptal ses mě včera v noci:

JE VŮBEC NEBE ?

Slyšela jsem
do sluchátka
slané slzy,
novou vrásku na čele,
a tvoje bolest,
dosud ukrytá,
vykvetla nachem.

A já řekla :

JE !
Kdyby nebylo, tak…

A pak jsem ti popsala,
jak úžasné to Nebe je,
tak úžasné,
že si to ani nedokážeš představit.

Když jsem osaměla,
musela jsem se ptát znovu.
Sama sebe :
věřím tomu, že JE NEBE ?

Já věčně na dně,
já v temnotách,
a slzách…
Nebyla ta odpověď trochu
prolhaná a drzá ?

Koukla jsem se dovnitř,
tam,
co to bolívá…

A tam bílá perla byla.

Na dně se choulila.
Ukrytá na dně,
kde plácám se,
ani trochu ladně.

přečetla jsem si odpověď
……………………..
byla správně