Stín očí pod víčky neustále mám...
Čí oči to jsou? Čí pohled mi nedá spát?
Jen toho, koho nesmím prostě milovat..

Za zády s mým temným stínem, od něho nemohu se hnout,
který neustále hlídá mě a nedá spočinout.
Musím vymanit se z jeho moci a znovu začít žít..

Pak možná..někdy v budoucnu,

budu smět Tě políbit!

Jednoho dne po ránu zaslechla jsem srdce, jak řeklo mi:

"Jsi na ránu.." a zabušilo prudce..

"Pořád jenom přemýšlíš a neustále trápíš se
myslíš, že se nemýlíš, když děláš sobě soudce..

Ty nechceš mu tak ublížit a mučíš tím jen sebe
dobru chceš se přiblížit, však chce to dobro tebe?

Přestaň se už mučit více a začni znovu žít

Přála bych si Tě mít u sebe
zas cítit, že žiju..
Proč nemám zlatou rybu doma v akváriu?

Nakrmit ji, pak poprosit o mý druhý přání.
..cítit na svý tváři.. doteky Tvých dlaní.

Do třetice: "Všechno dobrý.." nechci už dál strádat..

Chci Tě znát víc.. než jen jako kamaráda..

Místo pohlazení krvavé šrámy.
Místo šťastných tváří už jen prázdné rámy..

.
Tam, kde byla duše, dneska je jen díra...
Nejdříve odešel cit a pak s hrdostí víra.

Odešel milý chlap a přišla stvůra.

Z krásných snů stala se noční můra..

Z lásky je nenávist, ze srdce prach..

Přestávám se radovat,začínám mít strach.

Zamotaná do pavučin nenávistných slov.
Dřív to bylo milování, dnes je z toho lov..

Ty jsi tu lovec, já štvané zvíře..

Žila jsem v naději a v slepé víře.

A teď jsem prozřela, ale jak zmizet mám?
Možná mě zabiješ...tak radši sbohem..

..Utíkám..

Jsi v mém srdci

a já jsem v tvém
cítím že i bez magie
tluče pro mě
a nesmím říct – tak vem!

Nesmíš mi říkat
jak moc mě miluješ,

ale i přestože víš
jak moc to bolí
to jen zlehčuješ..

Nejsem ti víc
než přítelkyní pouhou
co žertem či rozmluvou
více než častokrát
ukrátí ti chvíli dlouhou..

Pravda

mé moci
otevírá zátky.

Nechci tě zpovídat
a ani sebe ze svých hříchů
nevztáhnu ruku na tebe
i za tu cenu,

že prokleješ mou pýchu.

Že láska je slepá
a pouhý polibek obrovskou moc má
však,

ten kdo to nezkusil
neví jak sladká je moc
jak opojná

Jen letmo se dotknout
a potom city skrýt

jen na tvář polibek
a víc jako žena..

Nemohu s tebou být
můj úkol je větší
než může se zdát.

Vím, že bys mě mohl milovat..
a i když to chceš
NESMÍM tě zpovídat!

Kamínky lesknou se kovovým třpytem
a vzduch

jako by byl bratrancem vrány

V dnešní noc projde jen jeden z nás sítem,
v dnešní noc jeden z nás utrží rány.

.Pod nebem světélka bláznivě tančí,
panenky týrá nám zlatavá zář..

Od kapek odkláním k zemi své oči

před tvými pohledy chráním si tvář.
Často jsem vzhlížela do modrých studánek

často jsem bloudila skrz na skrz rájem.

Samotná v kapradí čekala na vánek,
až se mi v studánce utopil zájem.

.A proto v dnešní noc všechno to skončí,
vím, byla tam touha, ale žádný cit.

V mysli mé zůstanou nebeské oči
a vzpomínka pouhá.

Malovaná černou tuží.

Obrys rtů, co úsměv jim sluší.

Jsem ve tvých rukách vložena,

na papíru od tebe stvořená.

Namaluj kousek mého já.

Vlož do něj cit tam v
proměnách.

Vymaž mi tam jednu vrásku
co mám od Tebe na obrázku..

.
Vdechni mi jen kousek lásky
ať nejsem holka plná sázky..

.
Vryj a prudce do mého srdce

tu víru, co chutná trpce..

A pak můj portrét spal tam
v krbu.

Stejně jsem stále neznámou
a nejspíš i zůstanu..

.

...Napořád...