"No tak, pojď sem.." šeptá mi,
víš, ten imaginární hlas,
není tu takový, mezi vámi,
ani odlesk, jeho jas.

"No tak, neplakej, nesmutni.."
svým srdcem mě zahříváš,
svou sílou objímáš,
tak už to zastav, utni!

"No tak, neboj, to zvládneš.."
můj popel v saze rozmazáváš,
i ty stěží se ovládneš
a solí nevinně zasypáváš.

Zasypáváš cestu mou zpáteční,
i tu, po které bych měla jíti,
mým andělům prapory smuteční,
držíš nás na přetržené niti,
naučíš mě šťastně tu žíti?

No tak, mělo to tak přece být,
radost, úsměvy už nejsou věční,
slzy za víčkem denně krýt,
aspoň jednou chci se cítit
jak paprsek sluneční.

Podej mi ruku a pevně stiskni
navěky,
s úsměvem přijdi mi naproti
v ústrety,
a buď mým světlem v temnotách,
v trápení,
já budu zas tvojí jiskrou a to se
nezmění...

Buď mým okamžikem v stříbře
lesku,
i okamžikem dnešních
zítřků,
andělem na cestě k nebeský bráně
v oblacích,
pevným, jasným slovem, co se zpět
nevrací.

Moje motlitba, štěstí rozptýlené
po světě,
nic a přesto všechno na týhle
planetě,
Buď mi přítelem, rádcem, nejmilejším
člověkem,
se kterým můžu prohlásit: „My se
nespletem!!!“

Jako list na vodě, život se točí.

Hledáme osud za dveřmi cizích očí. Za tou bránou do duše hledáme nitro.
Co na polštáři bychom chtěli každičké jitro.

Nic se však neděje tak, jak by jsme chtěli.
Zjišťujem, že pravým nebylo to, co jsme měli.
A tak to hledání nabývá trvání.
A sem tam mezitím přichází zklamání.

To, co dokonalým na první pohled se zdálo..

To, pro co to naše srdíčko plálo,
Ukázalo se býti jen přeludem.
Příště už snad tak bláhoví nebudem.

Jenže další zaslepení nás čeká
Jak ještě bude ta cesta předaleká..

Snad tisíc mil, snad jenom pár met.
Odpověď na tohle hledá celý svět.