Moje srdce pláče.. Pro tebe,
hrozně moc mi chybíš,
život jak mráz zebe,
když další ráno sním..

O lásce roky vzdálený,
tak se ze sna usmívám,
pro chvíle navždy kouzelný,
když tvoje tělo objímám..

Jak já nenávidím to probuzení,
kéž nemusela bych vstát,
nechci zjistit, že to tak není,
ani, že tě mám tolik ráda..

Tam ve snech jsi pořád se mnou,
a já v životě nechci dýchat,
ať trny skončí bolest mou.. 

Netřeba mě dál do srdce bodat!

Tak pro tvůj úsměv, tu slzy kanou.
Pro jediný tvůj dotek, dám svět stranou.

Pro tvůj polibek, mi rty planou.
Pro tvé objetí, se mé ruce vztáhnou...

Tak konám před světem přiznání,
co ve mně je, k šílenství mě dohání.

Přiznávám..

Dávno jsem už prohrála..

můžu věřit, že nezradíš?
To už bych vědět měla..

stejně to skončí špatně
a je jedno jak se rozhodnu..

Musím se rozhodnout správně!

Rozumem nebo srdcem..

Světla už všechna zhasla..
Jako když svícen sfoukl vánek.
A všechna bílá prostěradla,
jsou nachystaná na náš spánek.

Jen já tu sedím zcela sama.
Hroznému tichu odevzdaná.
Míle a míle jsou mezi náma..

Barevné listí dávno spadané..
Na zemi – zlatým pískem protkané.
Nad hlavou rudé moře červánků.
Já sním a to i bez spánku..

Něco mi stéká po tváři..
To horké slzy moje?
Či kapky deště studené?
Mé oči do červena zbarvené.
Má lásko shledáme se někdy?

Pomalu zvedám se a odcházím.
Vstříc bolestnému osudu.
Tys tady ještě chtěl a mohl být
Však bez tebe tu nebudu.

Temná je voda.
A prázdná duše moje.
Co teď už záleží.
Že srdce mé je tvoje.

Krajina pustá osamělá.
Teď jak by zcela potemněla.
Je Bůh či není?
Tohle už nebylo jen snění.

Hladina uzavírá černočerný kruh
Poslední slova v odlesku teď tkví
Nad vodou lehce vznáší se můj duch
S nápisem..

Vstříc smrti – vstup…

Za tvé mládí
co bylo tak divoké
za tvé tělo
co svádělo mnohé
za tvé oči
co jiskra v nich hrála
za tvé vlasy
co byly příliš temné
za tvá ústa
co se jim smála
za tvé rty
co šeptaly zakázaná slůvka
za tvé ruce
co uměly léčit
za tvé nohy
co obíhaly stavení
za tvé paže
co objímaly chudé
za tvé nehříchy
teď tu stojíš...

Ruce bílé - svážou ti za zády
vlasy temné - vítr je rozcuchá
ve tvých očích oheň naposled zazáří
tvá slova již nikdo neposlouchá.
Tvé tělo - ti roztrhají
tvá ústa - polejí octem
tvé oči - ti vyklovají
havrani, jeden z nich tvým otcem.

Poslední slova ústy němými
poslední slova ústy vinnými?
Řekni jen čert vás vem
a pak shoříš plamenem...
...shoříš plamenem...

Některé dny mě děsí
vidět obraz vlastní,
marnost a smutek se mísí,
tam, kde se duše tísní.

A někdy mi přijde, že ji ani nemám,
A někdy mi přijde, že to vzdávám.
Jindy, že už není co vzdát,
že ze sebe nemám do dát.

A někdy ačkoliv dýchám, nemyslím, že žiji
a za všechny tyhle chyby sebe obviňuji.

Kdo mě nyní zachrání,
od mysli vlastní?

Bezcitnost?!
Vypadá jako nutnost.
Žadoním o milost,
Nechci být marnost!

Mám strach, že navždy odezní,
co bylo pro mě vždy to hlavní,
to jediné moje přání poslední.
Mám strach, že mi srdce zkamení.

ráno na mě kulí oči
výsměšně projídá mou nemoc
topím se v mracích hněvu
jako ve strouze zlostí shnilé
člověk se měnící
jen pouhým úsměvem
člověk se nepropíjející
nad vlastním já
se potápí pomalu
ale jistě
já…

tváře mají nepostřehnutelný
obsah bolestí a radostí
prožitých minulostí
ve spánku se probírají
vrací tam svou nečestnost
snad proto aby
historie opakovat se mohla…

prostírá na mě
ty nejapné oči míru
jako studánky
v tiché mělčině
kéž by byli ranou zbité
kéž snad láskou ztemnělé
rudé jako oceány
když slunce v touze rozbřesknout
srazí rukou všechny plány
aby se zlaté slunce
pro slunce rudé
smělo zase nadechnout..

Jednou snad najdu sama sebe,
na konci světla,v koutku nebe.

Až pochopím, co cítím a nebudu se svých pocitů bát
přečtu si sebe na dvakrát.

Jednou snad najdu sama sebe,
vnitru těla v kousku kůže..

Až pochopím co dělat mám,
obrátím list i naruby.

Jednou snad najdu sama sebe,
v tajných snech..

Až pochopím, kde ztráty mám, tak všechnu sílu sobě dám..

                                                               Abych se víc už neztratila..