a utrpení žít.
Já už ani nevím-jak dál,
život se mi pěkně vysmál.

Dnešek je mi hrozným dnem,
asi lepší život, je jen sen.
Ale já toužím ještě štěstí najít,
ne takto brzy a uboze pojít.

Dnešek je krutý a to moc,
cítím jen bolest a bezmoc.
Chci si vžít život a zároveň žít,
no, takové myšlenky není normální mít... To vím..

Chci ještě žít, ale když ničí bolest mě,
tak zase toužím, ať již to vše pomine.
Nechci už tolik zničena být,
o lepším životě jen tady snít.

Tak nevím, kde tu sílu

Až jednou budu pykat
za své zločiny,
a jistě vím, že občas
nejsem bez viny
Dokážu si otřít slzy
stékající po mé tváři.
Odrazí se celý život
v zrcadle a jeho záři.
Podotknu jen pouhá slova,
že vedla mě má velká touha..

Začíná mě všechno štvát,
že jsem blbá na kvadrát,
že všechno končí dřív než začíná,
že je venku pochmurně,
jak můra sedící na urně,
jsem smutně naštvaná,
nevinnost káraná...

Štve mě když tu nejsi pro mě,
štve mě všechno a to hodně,
štve mě láska, štve mě žal,
vím co teď, nevím co dál,
štve mě moje vnitřní já,
štve mě srdce plný lásky,

štve mě ticho na otázky!

Zlobím se na realitu,

že je tma jak vyjdu z bytu,
že je slunce v háji zas,

že mi líce pálí mráz,
že je ticho všude kolem,
že jdou city horem dolem,
že mi nechceš život brát,
že tě musím milovat..

Zlost na sebe na tebe,
zlost na peklo na nebe,
zlost na slunce na měsíc
na všechno

 a na sebe nejvíc...

Za kolik bolestí zakusím slast?
Za jakou slast zaplatím bolestí?
Jaká to neřest bude má past?
Do jaké pasti chytím se neřestí?

Za kolik dnů a za kolik roků
potkám tě zase, zavzpomínám?
Možná že bude to jenom pár kroků,
možná už taky nebudeš sám...

Jsem unavená...

Hlava v dlaně klesá, oči pálí
a láska má je někde v dáli.
Tvůj návrat by mi přišel vhod,
vyčerpáním již nevyšlápnu schod.

Jsem unavená...

Dlouho do noci čekávám, únavou ráno s úsměvem nevstávám.
Najednou jsi tady
a všem rozdáváš své chytré rady.

Jsem unavená...

Co poradíš mně tak asi,
když vysílením už neučešu ani vlasy.
Jsem slabá a nemocná,
tu v poslední chvíli však ruka pomocná.

Jsem unavená...

Přátelé a v branži psycholog nový,
zas a znovu - však celou pravdu teď mi poví.
Z toho zjištění v těla

Vše kolem mne ztratilo barvu a lesk.
Vše co bylo milováno
zbylo v stesk.

Jenom temno,
a žal.
Tvé jméno,
jsi můj král.

Smutek,
nic mne nebaví.
Drátek,
co pláčem zrezaví.

Nechtěla bych odjet,
zapomenout na to...
Nepřestat tě míjet,
říkat ti zlato.

Náladová,
jako kapky deště.
Chci být jen tvá,
nebát se říct ještě.

Však slotožitý,
to cit.
Nezapomenutelný,
měsíční svit.

Vidím,
radost kolem.
Nevím,
život je o čem?

Mám chuť.
ukončit trápení.
Neznám,
důvody utrpení.

Proč láska,
srdce

Chuť cigarety hořkne v ústech..
Pach zoufalství táhne se pokojem
a víno chutná jako jed.

A tady jsem teď
pošlapaná nenávistí tvé lásky,
zneužitá tvým bojem za vlastními cíly,
zapomenutá osudem..

Vše, co kdysi bylo mým snem,
rozplynulo se před mýma očima
Je tohle život?
Takhle to končívá?
Já takhle prostě nechci žít..

Chci si zapálit
a cítit klid
Chci se opít
bez pocitu, že je to naposledy..
Rozumíš mi?
Není třeba vzdělání či vědy,
abys tohle pochopil
Vidíš mě vůbec?

Jsem z cigarety dým,
co hořkne na rtech
na kterých - už je to dávno
vídávála jsem smích..

Jsem sklenice vína u tvého počítače.
Ta, která vedle tebe pláče.
Ty mě však neslyšíš..
A to je ta chvíle, kdy vše je špatně
A je jediná cesta ven.

Spálit všechny mosty, začít znovu
a zavřít knihu

s tímto příběhem...