Pod lampou spatřím Tvůj stín.Ach, jak ráda bych splynula s ním.

Lásko, smím?

Rychle, odpověz, než zmizí.Pozdě, snad nebyl Tvůj ale cizí.Už z Tebe pomalu šílím,řekni, byl jsi to Ty, či se mýlím?

Jsi tu, nebo někde v dáli?Copak si se mnou jen odlesky noci hrály?Jsi tam za horami či tady,jsem zmatená, nevím si rady.

Lásko, co je sen a co realita?Byl to Tvůj stín, či jen levná duplicita?

 

  

Skočit, nebo zůstat na zemi?
Je to tak pošetilé, zdá se mi.

Připadám si jak v románu,
však tohle je realita.
Nepodařený vtip osudu,
nebo snad čirá náhoda?

Přišla bych o všechno,
na čem mi záleží.
Co se však dělat dá,
když jiskra přeskočí?

Mám jak volný pták letět,
vstříc vycházejícímu slunci?
Chtěla bych to vědět,
nemůžu si pomoci.

Je mi jako bych se měla roztrhat.
Část chce zůstat, část riskovat.

Zase pláčeš andílku?
usměj se jen na chvilku...
Pro slzy krvavé už skoro nevidíš, pro lásku zase se trápíš a nespíš.
Zkus jen zavřít oči a vzlétnout jako dřív... alespon na vteřinku chci mít v duši klid.
Nechci už ve strachu a depresích snít. Snít o tom , co nejspíš ani není..

Je to celkem divné snění Milovat a v klidu žít..

Jenže ve stínu nenajdeš v duši klid a když spatříš světal svit umíráš..
Pro touhu ztracenou,
pro duši bolavou,
pro bitvu prohranou,
pro lásku vyhaslou,
A nic nezměníš, protože nemůžeš.
S tím, co černý anděl spáchá,nic nezmůžeš.

Zbyde ti jen strach a duše krvavá.
Tak moc jsi milovala...

Chci se skrýt a nemám kam,
chci se rozeběhnout
a neudělám jediný krok,
chci zmizet za hrizontem
a ztratit se v prázdnotě..
Chci zakřičet a nevydám ani hlásku,
chci v dlani sevřít nůž
nebo hrst bílých prášků,
chci sesbírat střepy své odvahy a..
Jsem bez Tebe, bez přátel,
bez smyslu života,
jsem sama..
Proč mám ještě žít...pro co, pro koho..
Proč mám ještě věřit...v co, v koho..
Píšu ze dna své duše...prázdnoty..
Bojuju sama se sebou,
snažím se zabít své

 "já"

...Možná ale ještě věřím.
Možná věřím až příliš na to,
abych se vzdala bez boje.

Ztrácím se v hloubce tvojich očí
v němé náruči hříchu..
Jsem připoutána svými city
propadám touze v černém tichu..

Noc beze snů se ztrácí
myšlenky ve tmě bloudí..
Bez jakýchkoliv slibů
za nevěru se soudí..

Zbývá už jen pár nevyřčených slov
pár černých andělů..
Noc umírá bez varování
a dává přednost opuštěnému dnu..

Chlad jako výkřik rvoucí ticho
slzy smáčící konce řas..
Slib nevinných pohledů
tvá ústa v tichém: ,,nechte nás.."

Kam poděla se všechna touha světa
tam se už i naše duše ztrácí..
Věčné teplo tvých dlaní
navždy se s zimním větrem vrací..

Sedíc v kvetoucí náruči třešně.. Staré nejspíš desítky let,

jsem si po sté uvědomila,

jak jsme stejní..

Jaro

Vytahující nám ze zad poslední promrzlé střepy zimy - všechno probouzí..

Jen my spíme..
Ne, takhle křehce se nezačínají psát milostná vyznání - žádná nejsou..

Jsme jednou duší rozervanou na tisíce drobných částí roztroušených spolu s deštěm po světě zmítaje se v bolestné křeči porozumění

- vím to už dlouho..
Nikdy jsem nevěřila, že každý má svou druhou polovinu, jež je s ním spojena neochvějným poutem vzájemné přitažlivosti a porozumění..

Život je jen hmotný kus samotného bytí..
Jsme daleko - dobrá, někdy také příliš blízko na zachování kouzla nedopovězené věty visící ve vzduchu na letmé pavučině něhy..

Přirovnávat nás k mrtvým šedým ptákům by bylo příliš ohrané klišé, ale jak jinak vyjádřit tu trpkou chuť strachu, když jsme sami..?

Zas a znova mě bere za zápěstí ta nálada měřící mi tep - ten neúprosný stav, kdy chci křičet i šeptat..vše najednou..

Obvykle jen mlčím..

Vím, že tam sedáváš opřený o chladnou kůru větví a plachá zeleně zbarvená vyrovnanost listů a květů třešní se postupně mění v tvou vlastní..

Sladké jarní slunce, živá vůně rostlin a zraňující bolest stromů uklidňuje.. Nás oba..

V jiném čase.. Na jiném místě..

Je v nás otevřený smutek toho druhého..

Nyní už bez naivních představ..
Jaro mi sebralo ze rtů slova..

zbyla jen poslední věta:

"Věřím v nás.."

....jako velká voda..

Jsem!!

I když si tím nejsem tak jistá,
možná jsem byla,
ještě včera
když jsem se bavila
než jsi mě z...l
aspoň na chvilku..

Můžu se tvářit silná
a nezdolná,
ale pak přijde
ta chvilka,
kdy i malá bolest
mě nutí plakat,
usnout a už
se neprobudit,
aby všechno odešlo
a netrápilo,,

Je to tak težké
snášet bolest a smutek
jednou..
..jedinkrát..
Když se člověk cítí šťastný..
pohádky nejsou..
jednou to skončí
a nebude..
A až mě najdou,
sladce spát napořád..
Uvidí úsměv,
který mi život vzal
a nikdo nebude vinen..

Protože to, jak si žijeme
je jen náš příběh..
O slzách,
za které beztak ručíme
vlastním srdcem..

sama jsem…
…ač mezi lidmi
jiná jsem…
…to ty jizvy.

V hloubi mého srdce
je jen můj svět
svět bez zklamání,
svět bez bolesti,
svět bez pohrdání,
svět bez krutosti..

…a v něm jsem sama
nikomu ho neukážu,
zůstanu v něm navždy
jen…snad to dokážu…

okolo mě…
spousta lidí
ale oni mi nerozumí
oni nic neví…

Snad najde se
aspoň jeden,
který bude chtít pochopit,
ať přijde jeden,
co může mě pomoci..

A nebo ať nechodí
určitě je…
jak ostatní..

V mém světě…
jsou jiní…
ti, co neubližují,
ti, co cítí,
ti, co neexistují…

…a proto jsem sama
-sama ve svém světě-