Snažím se pochopit
ty nálady
které mi nedají spát
a probouzí mě
o půlnoci
s výkřikem
bezmoci
- tak srdceryvným-
až je mi z toho
špatně.

Tisíckrát
se mračím
do zrcadla
z muších
křídel
a mažu
si z obličeje
ten výraz
co polévá
mě hrůzou.

Dohnal mě osud,
snad ze zlomyslnosti
- Jo! Vím,
že mě nemáš
rád!-
a zabil
víru
i naději
v lepší
zítřky.

Ptám se
jak to
-a proč-
mě to znovu
dostalo
na kolena.
Tak lehko.
Myslela jsem
že už je to
za mnou.

Poslouchám
Black Sabbath
-jejich balady-
a jen díky nim
nemám
omlácenou hlavu
o tvrdej panel
panelákový zdi.
Obrazně řečeno
-v myšlenkách.

Nemám sílu,
zničilo mě to,
nedokážu
pochopit,
ty zatracený
obraty
a to proč
se mi zdá
jak ležíte
v hrobě.

Proč
se mi zdá
jak vás potkám
před vchodem
toho nechutnýho
paneláku,
a proč vás
všude vidím
se smát
- žít.

*TAK PROČ TO TAK NENÍ??*

Bojím se
spát
jako dřív
bojím se té
temnoty
co mě pohlcuje
a dusí
v nočních můrách
a kruhy pod očima
jsou výraznější.

Potřebuji pomoc – a ne ve flašce vína jako každý pátek..
Potřebuji pomoc – a ne krátkodobou, protože to nestačí..
Potřebuji pomoc – a naučit jak žít, protože jsem to zapomněla..
Potřebuji pomoc – neumím se postavit na nohy.. /klečím na kamenech/
Potřebuji pomoc – protože je to zpátky a já už tu sílu nemám..

.
.
.
.
.
.
.

Je to poprvé, co vím, že to sama nedokážu, asi už fakt potřebuju pomoc.. a poprvý to přiznávám.

Lesknoucí se oči
sevřené rty
a pocity
co bodají
černá obloha
přes slunečno
stále černá..

Dnes
jako dřív
kámen na plicích
a hlava
v jednom ohni
oči sklopený..

Každý pohyb
malátný
a bolavý
energie mojí
požírač..

Je podzim
zase
bez Tebe
tak sama
i když to tak není
tady někde
upadá moje snění..

.

Kéž bych
mohla být
každou vteřinu
s mým
milovaným..

Zahnat umí
všechen žal
a smích ten
kolem zní
tak samovolně..

Jenom pohladí
a člověk
naději zas má..

Zlehka políbí
a člověk už
není sám..

Ale teď mi tu moc chybí..

Slunce zpívá poezii,
tak jako nikdo na světě.
Tím sluncem pro mě jsi Ty,
smutné,
- to platí na jiné planetě..

Nesmět Tě vidět,
hladit, mít ráda.
Protože tady už moje srdce
má přeci koho milovat..

Tady na naší planetě,
se nemůžeme milovat..

A každý týden, jiná galaxie,
těch planet tam je,
- krásné,
ve snách se potulovat..

Snít o všem,
co mít si přeji,
žít pro vše,
co dáno je mi,
- a nepřestávat chtít návštěvy
co zjeví se v mém srdci
- mít ráda..

Energie, která probouzela smysly.
Síla, jíž by dokázal vést,
výbušnost a zápal kterým
mi ukazoval svět.

Jedině to dokážu milovat…

Nejsem počítač.
Ale kéž bych ním byla! – Jednoduše ho vymazat,
jedenkrát kliknout. – Odstranit navždy? ..Ano
A už bych ho neznala.

/Tvářit se, že jsem silná..?/

Žila jsem v přesvědčení,
že už je mi jedno
a zatím pravdou zdá se být opak.

/Jak ještě dlouho
bude přízrakem v mé mysli?/

"Věříš v lásku na první pohled?"
Možná.
(Byla má odpověď.)

Vyznat mu lásku a potom jít dál,
jako by se nic nestalo,
každý sám..??

Je mi nás líto
mám tě víc než ráda.
Kdyby jsi byl se mnou..

Vím to, a už se nesetkáme..

/Lásku poznáš až když ji nemáš./
Kdo to jen říkal?

Teď už vím..

Svázána v otěžích,
velké oči zalité,
jen těžko se uvěří
množství slz prolité.

Hlídána ostře a stále,
vteřinu svobody nezná,
pod vládou svého krále,
v krvi trýznění se dozná.

Marně hledá blízkou útěchu,
dostává jen vražedný květ,
srdce děsivě bije ze strachu,
vrátí se někdy lidskost zpět?

Sice dnes je již jiná doba,
ale vládci jak tyrané zůstávají,
z ní stala se otrokyně novodobá,
slzy s krví se tělem prolévají…

Řekni mi,
ty někdo,
kdy se dočkám?

Hledám spřízněnou duši,
hledám někoho jako jsem já...
...já přemýšlím,
...já jsem svá,
...já se ráda s někým bavím,
do hloubky, dovnitř,
...jsem i smutná,
nenosím stále na tváři úsměv,
...ale ráda se usmívám,
...ráda se směji,
...ráda se dívám,
...ráda nad věcmi přemýšlím,
...ráda jsem ráda.

Já jen chci,
aby mi někdo rozuměl,
a ne láska, ale duše,
spřízněná...
...chci, aby mi rozuměl,
...chci, aby věděl, co cítím,
...chci, aby věděl, co jak myslím,
...chci, aby věděl, co má říct,
...chci, aby do mě viděl,
aniž bych mu vše řekla,
...proto asi všem vše říkám,
protože čekám,
že někdo bez odpovědí bude mě znát,
zatím nikdo však.

Už jsem na konci svých sil,
už nedokážu hledat,
snažila jsem se, vážně...
...snad dost.
To snad nikdo taky nehledá,
to jsem snad na světě sama,
teď ano...navždy?

Mám chuť jen v koutě stát,
malá, neviditelná,

ztracená..

Jsem do svých depresí lapená..
Nemůžeš mi pomoci, i kdybys chtěl,
jsem moc dospělá na pomoc
a příliš dítě na chápání složitých děl..

Nevím, kam jít a nevím, kdo jsem,
nejsem ta, kdo jsem – jsem snad jen svůj vlastní sen?

Zahalená v mlhách nepochopení,
uvězněná ve svých nesplnitelných přáních..

Pomoc, křičím do tmy, zbytečně čekám na ni..
Nesmířená, osamělá,

 odcházím..

To, že mlčím, neznamená, že nemám co říct,

 ale to, že nemá cenu to řešit..

To, co je v životě důležité, nebude pod stromečkem zabalené zlatou stuhou a nemá to cenovku!

To, co je v životě důležité, najdeš v objetí, v jednoduchém úsměvu, pohledu, polibku a hlavně v upřímnosti a to se koupit nedá..

Jsou věci, které nechceme, ale musíme je přijímat..

Jsou lidé, bez kterých nemůžeme žit, ale musíme je nechat svobodně jít..

 Člověk dělá vše pro to, aby zapomněl, ale tisíckrát se vrátí i tak tam, kde nechce, aby byl!

Můžeme zavřít oči a nic nevidět, zacpat si uši a nic neslyšet ..

ale nemůžeme zavřít srdce a nic necítit !!!

Voníš osmým divem světa
jako pokušení
a nezdolná touha
za světlem jít
voníš jako krásná němá věta
co lehounce na jazyku zabrní
jako když láska se rouhá
a brání tajným milencům
o ní snít..