Pod křídla mě již neskryješ,
když budu se bát..
Jiného svěřence si najdeš,
který se bude jen smát..
A však poděkovat ti musím
za to tvé "a stejně tě mám rád.."
Když jsem ti překážky pod nohy házela
sama se sebou se sázela..
Jak dlouho to vydržíš?
Pomoci ses mi snažil
v pekle ses kvůli mě smažil..
Ztratit jsem se tě snažila,
protože jsem nevěřila,
že mi pomůžeš..
Myslela jsem že jako ostatní nic nemůžeš,
zmýlila jsem se..
Byl jsi možná jediný
a já tě ztratila..
Navzdy

Přála bych si být sochou.
Sochou z kamene.
Možná se ptáš, proč. Asi proto, že stojí v celé své kráse,
nehýbe se, nepřemýšlí, necítí!
Necítí bolest, necítí smutek, necítí beznaděj, necítí
lásku ani nenávist. Prostě nic.
Je to kus studeného kamene, který nepotřebuje
zahřát. Necítí potřebu být milován a milovat.
Stojí tam, kde ji postavíš. Kouká studenýma kamennýma
očima, ze kterých nikdy nevypláče jedinou slzu pro
milovaného člověka, kterýma se nikdy neusměje.
Její rty jsou chladné. Nikdy nepocítí teplo tvých rtů,
sladkost i trpkost polibků.
Necítí potřebu, aby se jí někdo dotýkal – něžně, vzrušivě,
láskyplně a necítí potřebu někoho se dotýkat.
Nikdy nepozná, jaké to je, když jí někdo líbá oči, ústa
a všechny části jejího kamenného těla.
Nikdy se nezamiluje a zklamání jí nerozdrtí srdce na prach.
Její kamenné srdce je úplně prázdné, nelítostné, necitelné,
bez lásky.
Nyní je tvá otázka zodpovězena a já i nadále toužím být
sochou. Sochou z kamene, které nikdo neublíží, nezabije její
duši, protože žádnou nemá…

Jiná než ostatní jsem,
pomalu mě to děsí,
mé upřímné „já“ chce tolik ven,
ale kdo mi jen věří..

Tolik pocitů v sobě najednou,
když nevím co myslet si mám,
když už ani pocity nebudou,
komu jen své srdce dám..

Co se to jen se mnou děje,
ptám se tolik let,
kdo může, se mi akorát směje,
ať se klidně posmívá i celý svět..

Podrazy a nenávist lidí,
zkoušející sám ďábel
nebo ještě svíce naděje svítí..

Pomalu ztrácím vše, co ráda mám,
říkám si tak kde, svou duši zaprodám,
nevím ani nic netuším,
uzřím a po tichu zatoužím..

Po tichu, co po smrti přijde,
protože není cesta zpět,
kolik se toho do mě ještě vejde,
skládám pro vás jen pár vět..

Pro vás, co ještě víru máte
a naději neztrácíte,
co ostatním úsměv dáte,
ale i tak.. už nic nevrátíte..

Smutná jest realita pouhá,
ale pravým životem ona jest,
ano, cesta tak dlouhá,
přitom tohle je jen jeden test,
zdající se jako trest..

Co život dává, zároveň bere,
když dítě mává..

Z cesty nás něco svede,
a jen nevíme jak dál..

..jen víš, že zůstal jsi sám..

Tvé oči mě bodají u srdce

/příjemné lásky bolení/

vezmu tě lehce za ruce,

pohladím a stisknu..

Mlčím a nechci už víc promluvit v tu chvíli,

kdy celý svět se scvrkává do tvé modré duhovky

a všechny mé city proudí mezi liniemi v otiscích našich prstů,

vroucně a žádostivě..

        V blízkosti tvého těla

cítím se zvláštně rozechvělá

chce se mi brečet i smát

chce se mi s tebou si hrát

ukrást vůni z tvých skrání

lehnout si do tvých dlaní

políbit tě na víčka

být zase malá holčička..

Mlčím a bráním se dojetí

/uklidňující chvíle/

schoulená ve tvém objetí

prosím o nekonečno..

Pro tuto chvíli dáváš mi vše, po čem toužím

a nežádáš nic na zpět, možná si ani neuvědomuješ,

jak moc pro mě tvá přítomnost znamená,

jak moc jsem si přeji znovu to zažít,

znovu uniknout světu..

/na okamžik/

To co mě drží nad vodou,

Pomalu se rozplývá v šeru,

Další dny možná takové nebudou,

Všechny však mají stejnou měru..

Osamělá se cítím i ve velkém davu,

Slova lidí mi splývají v bláboly,

Nesnáším pomluvy, co pletou mi hlavu,

Doufám, že jednou všechno přebolí..

Realita je krutá a nemilostivá,

Sny jsou jen krásný přelud,

Hlavně když se připozdívá,

Poznávám onen stejný blud..

Kdo mě zachrání z toho šílenství,

Ptám se, sic odpověď znám,

Jeho tvář se nad všechny skví,

Nebojím se, že ho nepoznám..

Osamělá jsem stále,

V duši mé je černý mrak,

Štěstí však přichází nenadále,

Stává se z něho mocný prak..

V těch jiskřivých očích hledám klid,

Nacházím ho i v úsměvu jeho,

Nebojím se snad má to tak být,

Slyším jenom tlukot srdce svého..

Snad jednou klid najdu,

Možná pak bude všude,

Ať kdekoliv bez něj zajdu,

Tak stále v mé mysli bude..

Ty oči mám stále vyryté v duši,

Vidím je kam se podívám..

Šípy Amorovy vyletěly z kuší,

Smutné nálady už moc nemívám..

Osamělá se cítím, přesto nejsem sama..

Chybí mi

cítit

jak usínám s tebou

jak pevně mě k sobě tiskneš

jak nádherně voníš

jak se ti zvedá hruď pod tvým dechem

a nepatrně hýbe i mým tělem

a pak

znenadání

ztěžknou ti ruce

jakoby jsi na mé tělo

ledabyle pohodil noviny.

Chybí mi

cítit

jak se probouzím vedle tebe

jak pevně mě k sobě poránu přitiskneš

jak nádherně voníš

jak rozespale mžouráš svýma očima

a ještě spícími rty líbáš mě na spánky

a pak

znenadání

usměješ se očima

a řekneš "dobré ráno"

jakoby jsi celý den

potáhl novou tapetou.

Chybí mi

cítit

jak se cítím když jsem s tebou

jak snažíš se mě rozesmát každou větou

jak nádherně voníš

jak umíš neříct že máš mě rád

a vychutnáváš si mé tápání a rozpaky

a pak

znenadání

rozsvítíš můj svět

zvláštním gestem trochu směšně

jakoby jsi mě zabalil

do krepového papíru.

A já byla tvůj dárek.

Chybí mi.

To všechno a ještě víc.

Nezlobím se, ač mám smutek.
Vím, co chci, ač to nemám.
Nemám zlost za tvůj skutek,
nežádám nic, ač tě v srdci mám..

Snad jsem v tom sama,
snad a možná ne,
ale copak tam radost nebyla s náma?
Copak ani láska ne?

Nezlobím se, ač ti moc nerozumím,
nerozumím tvým důvodům,
je to v rozporu s tvým přáním,
těžko sis myslel, že zalžeš mým rtům..

Možná tvá ústa mluví ke mně,
ale pravdu říkají jen tvé oči,
jen ten úsměv hřeje ve mně,
ale tvůj chlad mě ničí..

Proč ztrácíš, co můžeš mít?
Proč se bojíš, čeho, mě snad?
Proč nechceš v duši klid?
Nezlobím se..

Vím, že mě máš rád..

Chytám kapky slz do rukou,
není čeho se chytit..
Nic není mi zárukou,
druhé místo v tomto ohledu
nestačí..
Prosím.. Ať štěstí se konečně uráčí..

Zas jsme se viděli a smáli..

Možná uvnitř brečeli..
Teď pláču i navenek..
Hrudník svírá se,
všechny naděje mizí..
Nekontrolovatelně toužím..

Nechci se zbavit tvé přítomnosti
ať už jenom přátelské..
A i když tam něco málo vždy bude
chci s Tebou trávit chvíle..
Tak prosím..

 Ať alespoň tohle zbyde..
Myslíš teď na sebe..
Potřebuješ čas..
A pak udeříš tvrdě?
Do živého zas?

Hry, které jsi  mě učil,
mívaly kouzlo..
I přes sebevětší hlad se jedlo pomalu,
všechno se vychutnávalo..
…a život, ten by se měl žít,
a ne hrát..
Totiž v kartách se riskuje,
někdy i vyhrává a končí s jokerem..
Potápíme lodě, ne sami sebe,
na čtverečkovaném papíře ničíme nepřátele..
A dvojčata hledáš v pexesu.
Rozpustile skákat můžeme s „kloboučkem hop“,
vždyť ten už to zná..

*A jak nejvíc potrápit tu malou ukecanou.......? *

Napíšeš všechna města, jména
a věci, co znáš.
A stejně si mě udobříš.
Uvaříš nejlepší kafe,
opečeš topinku – tak akorát,
se sýrem, kečupem - jak to mám ráda.

Věnuješ mi ten nejkrásnější pohled
a
necháš mě zase vyhrát..

Tak to tenkrát bylo..