Jak založit špatné manželství

Čtvrtek | 16. 3. 2006


Potkali se, zamilovali se, vzali se, rozvedli se. Tenhle příběh všichni známe. Stává se našim přátelům, možná byli jeho hrdiny naši rodiče nebo jsme si hlavní role už stačili zahrát my sami a třeba ne jednou. Proč? Kde jsme udělali chybu a udělali jsme ji vůbec?
Když si čteme příběhy nešťastných manželství, považujeme zpravidla činy hlavních aktérů za nepřiměřené a jsme přesvědčení, že my bychom takhle nikdy nejednali. To, co žijeme však mnohdy předčí i tu nejfantastičtější literaturu. Zkrátka; v reálném životě děláme občas chyby tak hloupé, že se z nich ani nemůžeme poučit.
Bohužel, nelze si myslet, že psychologické příručky hned promění naše nevalné manželství ve šťastné. Jedinou, opravdu účinnou zbraní proti rozvodům je prevence. Ne, že by se lidé neměli ženit a vdávat. Prevence v tomto případě znamená - zvolit si k sobě vhodného partnera. Osvědčilo se železné pravidlo: co špatně začíná, s největší pravděpodobností také špatně zakončí. Zde jsou dva z nejčastějších špatných začátků.
Sex, nebo láska?
Lidé - a častěji jsou to ženy mají tendenci plést si sex s láskou a intimitou. Ženy mají větší sklon v sobě živit mýtus o romantické lásce. U obou pohlaví jsou však fyziologické vjemy u pudového sexu tak silné, že v účastnících vzbuzují dojem, že tato tělesná i mentální slast musí být znakem lásky. Skutečnost ovšem může být velmi neradostná. Občas bývá dostatečně účinným filtrem těchto "ryze sexuálních" vztahů trapné ranní dusno mezi ještě před pár hodinami vášnivými milenci.
Když navzdory mnoha pokusům se stejným nebo jinými partnery, je sex zdrojem fyzického potěšení, aniž by poskytoval naději na sdílení  a intimitu, může taková zkušenost vést k opakovaným zklamáním, citovým zmatkům, depresím a dokonce i k nutkavému sexuálnímu jednání. Proč se to děje?
Brzký sex lze označit za současný trend. Paradoxně i páry, v nichž alespoň jeden z partnerů touží po vybudování stabilního vztahu, začínají se sexem dříve, než se začne plně rozvíjet jejich vzájemná citová intimita. U těchto párů by mohl sex sloužit jako vodítko k citovému vztahu, který se ovšem pod náporem obsesivní vášnivosti a mentální a fyzické vzrušivosti, nestačí anebo se nemůže vyvinout. Takovému vztahu se říká "návyková láska".
Psychologové z James Madison University v Harrisonburgu ve Spojených státech se ve studii z roku 1994 pokusili stanovit úroveň intimity, tedy schopnosti sdílení, ve vztazích čtyřiceti párů. Tehdy proti sobě postavili dvojice žijící ve zralém vztahu s páry "návykovými". Ony návykové vykazovaly silnou vzájemnou touhu, ale zároveň malé uspokojení ve vztahu. Intenzita jejich sexuálních aktivit jednoduše nepřecházela v citové přiblížení. Ani z hlediska dlouhodobé perspektivy jim tento druh pouta neposkytoval opravdové sexuální uspokojení.
Závěr je tedy jednoznačný. Ještě než se s někým rozhodneme pro sex, měli bychom vědět, co opravdu chceme pudový sex nebo intimní kontakt? Jedno, druhé, nebo obojí? Jestliže dáváme přednost třetí variantě, je nutné si uvědomit, že podle vědeckých statistik vášeň opadá maximálně po uplynutí 317 a půl dnech. Pak přestává působit koktejl supercloumák z fenyetylaminu, dopaminu a noradrenalinu, který nám namíchá matka příroda v okamžiku, kdy jsme pocítili první fyzický záchvěv romantické lásky. Tehdy jsme se ocitli na absolutním vrcholu přirozeného opojení. Žádná euforie však netrvá věčně. Aby nenásledovala nepříjemná kocovina, je třeba poskytnout si s partnerem vzájemně příležitost vybudovat vedle erotického také vzájemné důvěrné emoční pouto.

Počkej, já ti ukážu!

Další špatný start do manželství představuje nutkání vyřešit problém. Jedním typem jsou takzvané trucakce. Nejčastějším důvodem k emoční ofenzívě na cizím poli je touha po pomstě expartnerovi. Člověk, který byl partnerem opuštěn, chce tomu nevděčníkovi předvést, o co přichází.
Nejčastější metodou je dokazování, že takových jako je on může mít na každém prstu deset. Vznikají tak známosti rychle směřující ke svatbě. Mohutná svatba bývá také často součástí strategie. Stává se, že podobně reaguje na rozchod i druhý partner a situace pak připomíná dostihy. Vítězem se stává, kdo vstoupí do manželství s pompou a jako první.

Nechceme tvrdit, že po rozchodu je zapotřebí sedět v koutku a tiše truchlit. Ale náplastí na ránu, kterou nám někdo způsobil rozchodem, by rozhodně nemělo být ukvapené manželství. Nepopiratelným faktem však zůstává, že brzy po bolestivých rozchodech mají lidé opuštění, či ti, kteří opustili, sklon nenechat na svém expartnerovi nit suchou. Ve světle srovnání pak nebohého dotyčného předčí kdekdo. Lidé v této situaci snadno propadají iluzi, že jejich nový objev je Pišta Hufnágl (uplatnění nachází i varianta v sukních). Vystřízlivění, bohužel, přichází často v nejnevhodnější dobu po svatbě.

Podobně jako čerstvě odloučení jednají i lidé závislí na druhém, pasivní, nevyzrálé osobnosti, které doufají, že manželstvím dojde naplnění jejich prázdný život. Stejně jako v předcházejícím případě do něj vstupují překotně a nejsou zavčasu schopni objektivního úsudku o svém partnerovi či svých citech. Podle statistik jsou to nejčastěji ženy.

Tito lidé jsou nespokojení se svým dosavadním životem a místo partnera podvědomě hledají chápavého a starostlivého rodiče. Svým způsobem připomínají liánu. Zavěsí se na svůj protějšek a sevřou jej v dusivém objetí. V době, kdy je manželství ještě v plenkách, hroutí se většinou partner závislého jedince po tíhou výčitek, že nesplnil očekávání.

Rizikovým faktorem je v obou případech útěk. Ať už z nepříznivé životní situace, předchozího vztahu, před rodinou nebo před sebou samým. Cílem těchto sňatků není založení rodiny či skutečné manželství, ale snaha vyřešit problém. Ukvapené manželství ale nepřinese vytouženou úlevu, problémy spíš přidá nebo prohloubí.

Autor: Michaela Streit Kádnerová

napsal/a: pavel_75 16:06 Link


Komentáře

« Domů | Přidej komentář