Na holé rozdupané zemi leží tělo pokryté blátem. Celé se chvěje v křečích.Ze rtů se ozve zasténání. A chvějící se víčka se pootevřou. Na svět se zahledí hnědé oči.Cítí, jak se zem chvěje. Nechápe co se děje. Nedaleko projíždí velký hnědý válečný hřebec. Jeho jezdec se směje se svoji družinou. Najednou kůň poskočí a postaví se na zadní. Pod jeho kopyty se tělo choulí do klubíčka a snaží se uniknout ostrým podkovám. Rytíř hbitě seskočil z koně a hledí pod svého koně.Dotkne se zablácené postavy a ta jen ucukne. Odhrne dlouhé vlasy z tváře a spatří obličej dívky. Je mladá, sotva 19letá.Její hnědé oči na něj hledí pohledem zbitého psa. Nepromluví a tak ji beze slova vysadí do sedla.Jeho páže něco říká, ale dívka nic neslyší ani nevnímá.Dorazí do hradu, kde ji předají starší ženě. Ta se o ni postará. Umyla ji a nechala nakrmit. Dívka stále nemluví. Jen ten její pohled. Každý kdo ho spatří, si říká: „Co se jí asi stalo“.Uběhlo spousty dní. Najednou se ozval výkřik. Každý, kdo ho zaslechl, se zarazil. Bylo v něm slyšet tolik bolesti. Mladý rytíř se rozeběhl do pokoje,kde ležel původce toho výkřiku. Přesněji ležela. Mladá dívka z lesa, jež celou dobu jen hleděla do prázdna a neřekla ani slovo.Neměla na to sílu. Její mysl bloudila temnotou.Teď ležela na posteli a celá se klepala. Její tvář byla bledá jak měsíčná svit.Panenky měla rozšířené, až její oči vypadali černě. V místnosti bylo teplo, ona se však klepala zimou. Vzpomínky se jí hrnuly do hlavy.
Křik, krev, bolest, smrt. Viděla svou sestru, jak ji uhodila. Tma. Prudké světlo a pocit prázdnoty. Otevřela oči, spatřila kolem sebe spousty mrtvých.Její rodina, přátelé všichni pryč. Utíká. Daleko, jak nejdál to jde. Najednou padá,cítí zase bolest. Pak ji obestře temnota.
Znovu otevře oči. Vše se na ní navalí, vykřikne. Přibíhají cizí lidé. Vstane z postelea začne vyděšeně couvat. Narazí do rámu okna. Pohlédne ven. Je vysoko.Chce všeskončit. Potřebuje vše skončit a tak skočí.
Chvíli letí. Cítí vítr ve vlasech. Už se nebojí. Brzy bude zase s rodinou.

Tiše sedí na zemi a zadržuje slzy. Jenže jí to nejde. Myslela by si,že už je všechny vyplakala ale není to pravda. Jejich stále dost. Všude kolem ní vládne temnota a ona nevidí ani malé světélko nebo naději že přijde.Její sen se stal krutou noční můrou. Otevřeli se jí oči a teď čeká telefon, který ji dá buď rozsudek k životu nebo k smrti. V hlavě ji hučí a přes clonu slz nevidí nic. Ale ve tmě by stejně neviděla, není co.Jen krásná růže září nazemi, jenže neznamená naději ale právě ten konec. Jaká ironie osudu že něco co milovala ji ukončilo sny. Po tváři se ji rozlil úsměv. Ne veselý. Slzy přestávají téct a ona si utře tu poslední, Aspoň na pár chvil, než se objeví další příval.Najednou uslyší jak se k ní blíží postava. Ustrne a posečká.Přiblíží se k ní Anděl.Začne se klepat, ale on ji jen vezme za ruku a rozsvítí svíčku. Místnost ozáří bledé světlo, i když jen na chvíli ale snad to pomůže.Jen pár chvil ale i okamžik může být důležitý…

Konec všech nadějí,
Konec všech snů.
Konec všech bláznivě veselých dnů.
Konec všech tužeb.
Konec je tu.
Konec nám nezmizí v nenávratnu.
Konec přišel z údolí snů.
Konec nám přinesl pár nočních můr.
Jen pár vzpomínek zůstane.
Až ten konec nastane.
Vzpomínky často zabolí.
Vzpomínky i po duši pohladí.
Vzpomínky na konec zůstanou.
Jednou snad utiší duši bolavou.............................

Srdce pláče samotou,
Duše se toulá temnotou.
Tělo touží jen po jednom,
Na vraného koně usednout.

Vzpomínky v duši zabolí.
Oči přes slzy nevidí.
Stále cítím vítr ve vlasech.
Když projížděli jsme se po blatech.

Vidím ho stále před sebou,
Jak hrdě kráčí ohradou.
Srst jemná jak hedvábí,
Jeho oči mě k sobě přivábí.

Srdce prudce bušilo,
Při myšlence na něho.
Mou láskou na první pohled,
Dnes však mimo dohled.

Nikdy nezapomenu na něho,
Na svého koníčka vraného.
Oči už ho nespatří,
Mé sny však budou vát v povětří. ...........................................

Ostré dýky se do těla zarývají,
Slzy ve třpytivé diamanty se proměňují.

Krása jen vnější slupkou je,
Zlo a podlost zastiňuje.

Zrada nejvíc zabolí,
Když kamarád ji uštědří.

Pak jen ticho utěší,
Bolest způsobenou na duši.

Kde pravda v srdci leží,
Na zrádci snad nezáleží.

Jen další zkouška života,
Kde štěstí dlouho netrvá. .............................

Když smutek duši zahalí,
Když bolest jako ostrý trn srdce prorazí,
Když zjistíte že někdo odchází,
Slzy do života nastoupí.

Když prosit nemá žádný smysl,
Když víte že je konec času,
Když sestra nad sebou zlomí hůl.
Odejde naděje mimo dům.

Tak sedím tu a přemýšlím,
Nad životem budoucím.
Proč osud není jenom štěstí.
Svět je jak drama na jevišti
...................................

Spatřila jsme anděla,
jak smutkem tiše umírá.

Byl krásný jako den,
zdál se mi,byl to snad jen sen.

Koukal na mě potichu,
hledal ve mě útěchu.

Slzy mi tekly po líci,
nemohla jsem mu pomoci.

Život z něho unikal,
směrem k nebi utíkal.

Oči se pomalu zavíraly,
se světem se rozloučily..
................................


Nenávist a láska,
pod kopyty země praská.

Přátelství a zrada,
každý pravdu hledá.

Matka a dcera,
spojuje je něha.

Pravda a lež,
pravdu najít běž.

Jaký je můj osud?
Chci utíkat odsud..
.......................


Co je láska milého?
Co je přátelství drahého?
Co je štěstí,kdopak ví?
Kdo mi na otázku odpoví?

Proč existuje lidská zrada?
Proč mi vzala kamaráda?
Proč se vlastně na to ptám?
Když s tím stejně nic neudělám....

...................................

Proč tahle otázka mi táhne hlavou,proč to píšu,proč se chci trochu vyzpovídat.Proč věřím až moc.Proč existuje zrada.Proč i přítel opustí.Proč ti jež znají pravdu začnou věřit lžím.<br>

Mám pocit jako když mi někdo vrazil dýku do srdce a prudce ji vytrhl.Chce se mi brečet ale nemůžu,protože to najednou nejde.

Furt jen přemýšlím a nechápu co se stalo.Zatraceně proč vždy vše udělám chybu?Co se mnou je?Kdo mě zná ví že pár věcí bez citu nedokážu,a to co sem se na sebe dozvěděla mě bolí ještě víc že to řekl někdo kdo mě zná až moc dobře.Ví o každý mí slabosti o každý důležitý věci a přesto zradí..Mít tak u sebe ostrý nůž,jediný po čem toužím je přestat cítit,zapomenout,umřít.Proč pikám za to že sem poprvé radši ublížila někomu jinému než abych to odnesla já.Což se nakonec přeci jen stalo.Spadla sem do toho,takže vítej zpátky mé milé druhé já.Bojím se kdo to odnese.Snad jen já.Láska co je to láska?je velký rozdíl v zamilovanosti to se děje snadno a mě se to stalo.Zaměnila sem to za milovat.jenže sem se zmílila.Radši sem to ukončila než by to bylo horší.přesto sem ta špatná.Dobře možná sem ta zlá hnusná mrcha,wau zní to krásně.Možná sem nevyrovnaná a nevím co chci i to může být pravda.proč ne,sem mladá,děje se toho dost.Nikdo nemá život lehký ale proč mi ho musí lidi,kterým do toho nic není ještě víc ničit? To vážně nemůžu být šťastná?Sebevražda je prý sobecká ale aspoň už mi nikdo neublíží.jenže to u mě nejde,sem srab.Ale zase si říkám byl by konec…všeho.Slabost,ta věc mi tak blízká.Vše moc řeším,ve všem se tak ráda máchám a ráda se lituju.Tuna špatných vlastností,to jsem já.někdy si říkám jestli mám i dobrý.kdo ví.Já je nevidím.vše skončí tak že zase ublížím.nebyl by čas to zkončit.Sedím tu a vedle mě je bohužel tupá dýka,jenže tohle bych udělat nemohla.Dýku musím vrátit tak snad někdy příště…

letos jsou to už 2 roky co pobývám na místě jež so vznešeně říká domov mládeše ale je to prostě jen obyčejný ústav lidově nazýván intremKdyž jsem tam poprvé přijela byla jsem viděšená k smrti a dokonce jsem tam zabloudila,naštěstí mi pomohl jeden kluk a já si řekla že to zvládnu,a zvládla jsem to.Ten první rok když jsem byla zároveň v prváku na soš veterinární v čb byl asi nejlepší v mém životě.Našla jsem si tam nejlepší kamarádku prostě suprovou holku mojí Vlaštovku.Pomohla mi se stát sama sebou a více si věřit.Jo a taky mě děsně skazila.jsem jeji lepší/horší polovička a ona je zas mojí.Jsem totiž děsně drzá a dovoluji si prý na starší a větší ,jenže on nikdo menší než já z mých přátel neníLetos ale Míša už na ústavu není,bohužel mě musela opustit jak ze školy tak z intru a ráj se změnil v realitu ale co se dá dělat.Podle vychny je celý náš pokoj jiný protože žijeme pro sebe,lidi jsou prostě divný a nechápavý ale MI ZŮSTANEME SVÝ a vychovatelka si můpže jít trhnout protézou