Postavy bez formy, zděšených očí pár.
Beztvaré cákance, flekaté mumie.
Z "pomoci" zaslané, jsou již jen masa cár.
Bylo tu použito reakcí chemie.

Sténají,  neslzí, život je bolest už.
Puchýře hnisavé, bolestné hodiny. 
Nepoznáš na nikom, žena-li nebo muž,
Leptány kolem jsou celičké rodiny.

K tomuto zvěrstvu se otočil zády,
svět  kolem všemocný odvrátil zraky.
Na tuto "chemii" přispěly vlády,
když jiní slepí jsou, My tedy taky...

*V letech 80-88 probíhala válka mezi Irákem, jenž vedl Sadám Husajn a Íránem, který v té době byl po politickém převratu. Nová Íránská vláda nebyla benevolentní vůči zahraničnímu vlivu USA a jiných, především evropských mocností... Za této situace byl Sadám podporován těmito státy, protože ztráta benevolence znamenala "skrytě otevřené" nepřátelství. Je známo, že minimálně USA a Velká Británie zasílaly materiál na chemické zbraně, včetně plánů na výstavbu továren na jejich výrobu. Ačkoli tento materiál bylo možno použít na výrobu základních léků, záměr výroby chemických zbraní byl zcela jasný, a to je také zřejmě jedním z důvodů, proč Sadám po svém zatčení nebyl souzen také za zločiny spáchané ve válce s Íránem, přestože se v každém případě o zločin jednalo...

Držíc mě v podpaží,
když mít v rukou loutku chtěla,
krok znejistěl mi.
Měl sucho v hrdle řezavé a bědná byla naše těla,
já prožil to, co skličovalo velmi.

Pak smála hrdlem z kostí se mi,
to abych pohřbil naději.
Však já jsem nechtěl tlíti v zemi
a život ždímal raději.

A jsem tu stále.
Jsem stále tady a Ona vedle sedí.
Pořád je všude kolem, ač Ji nezvu  dále.
Nejspíš jen čeká, letmo na mě (na vás) hledí,
 neb žádný z nás věčně tu nebude, na pozemském bále.

A život, ať už chceš či ne, vstříc Jí spěje.
 

Kolikpak životů to bude ještě stát?
Kolik jen útrap čeká lid?
Kdyby blesk srazil něčí hlavy,
zem po nich slehla se, pak byl by klid.

Nevinné vraždí a vdovy dělá z žen.
Příkladným  křesťanem  je  vskutku.
Odkudsi zavelí a jejich činy jak zlý sen,
plny jsou genocidy,  krve ,  smutku.

Nechť se ti vrazi smaží v pekle.
Nechť smaží se a "zčerná" jejich dům.
Smažit je pomalu a vlekle,
zbytky dát pozřít prasatům.
 

Má lásko jsme si cizí.
Cizí, jak jenom dá se být.
Jsme cizí si a chladní,
dál sám bez Tebe budu žít.

Jsi chladná lásko má.
Chladná jsi jako ledu kus
a když už nemůžeš mě milovat,
alespoň pochopit mě zkus.

Jak něco vyrvala bys z těla.
Já tím co plazí se jsem byl.
Jak sladký bonbónek v tvých rukou.
Tys pouze neřízená střela.

A tak je konec.
Konec je lásky, smutných dnů.
Já chci se dále už jen smát, tak milá měj se.
Nejsi už součástí mých snů.

Ne, nejsou to veselé stránky. A Ty, jenž jsi omylem narazil(a) na tyto texty, věř, že jsou pravdivé. Život je skutečně takový. Do jisté míry tragikomický. A ačkoli jsou některé texty "přitažené za vlasy", jejich bizarnost vychází z prožitků či dějin. VÍTEJ A NEBER SVĚT TAK VÁŽNĚ!!!!!!!

Padají  hlavy do vratkých košů z proutí.
Kolem jen lůza mrzká, marně skrývá smích.
Bezvládné tělo vládce, na zemi se kroutí.
Budou mít tyrana z řad svých.

Nikdo tu neslzí.
Žádný z těch dole nemá v srdci žal.
Nikoho nemrzí, že z vůle boží bylo dáno
a člověk nemá právo, aby toto bral.

Svoboda nese prapor,
překrásná myšlenka jen naskrz krví rudá.
Koloběh dějin rychle hne se, bída zas kolem je a zvůle,
tu občan občana hned za pár peněz udá.

Než stačíš prožít život svůj,
už máš tu opět cos tu měl.
To zase někteří chtíc vládnou stůj co stůj,
nechají za sebou i hory mrtvých těl.

A je zas lůza tam, kde dříve byla.
V dírách svých špinavých a vládcem jí je hlad.
A ať už občané jsou nebo poddaní,
krev tamtěch "nahoře", je pro ně vždy jen klad.

Vše je jak má být.....?
Je či není, ptám se!
Déšť je kyselý, těžko žít se dá,
ve všem špíny kus,
mozek chorý zdá se.....

Je či není, hlavy!!!!
Svět v nebývalé kráse....?
Dál obelhávat davy,
zleva nebo zprava.
Žít však stále dá se.

Jsme či nejsme zvěř.....?
Její horší rasa.......
Bude lépe, věř!
Až zmoudří tupá masa.

Být či nebýt,.....být?.
Kam sahá lidská touha?
Co zbývá tedy, žít......
a jak je cesta dlouhá?

Na hřbitově je moc hezky,
všude jsou tam samé desky.
Krásné ticho,slunce září,
překrásný to konec stáří.

Hroby svítí,
na nich kvítí,
zbytečné je jinam jíti.
Prožít tu svůj život krátký,
žádný stres a žádné hádky.

Až zvonec konec odzvoní,
s kosou přijde dáma,
jak když kočí práskne do koní,
pohltí nás jáma.
Tak naznač rukou kříž,
 jak končí to, už víš.....
......a pán Bůh s náma.....:-)

Svět divné místo je,
tu mírotvůrci zbrojí.
Mír jsou výdaje
a mrtví "nesou"víc než stojí.

.......Odpadků ráj,
stoka a v ní bláto.
Ohyzdná všivá stáj,
velmi zapáchá to.......

A čím je pro ně pravda?
Plivancem ve tvé tváři.
Tak dál Tě sliby budou kojit,
s úsměvem,slizcí lháři.

S mozkem v cizím zadku,
budeme i My tu vraždit.
Pro pár plných šosů,
zapřeme otce,matku.

Nač zabývat se krví,
zvítězí, kdo uteče.
Nebudeme prví, hlásat cizí lži.
Krev dál poteče.

Jen dál!!!!!
Skvělá atrakce ten svět.
Tak vítej!!!!!
Jak na pouti střelnice,ač bez smyslu.....
.......Ty však máš jich ještě pět.
Stačí se jen něčím sjet
a nezbývá než závidět.

 

Poslední říjen,slunečné mrazivé ráno a My stáli ve čtyřech zástupech.Před žlutou,zpola zakrytou klasicistní budovou z konce XIX.století,stál skládací rybářský stoleček,za ním na stoličce muž v zeleném,s ledabyle hadrem přejetými botami.Podupával si nejasnou melodii,pokyvoval hlavou s šedivým baretem a celá situace se jevila poněkud tragikomicky......Pro nás tragicky,pro něj komicky.....Jeden po druhém jsme chodili podepisovat tu snůšku blábolů,která stvrzená naším podpisem, pečetila roční "stáž na magorově dvorečku".Marně jsem hledal v celé situaci záchvěv lidskosti.Sjížděl jsem pohledem tu okrasným keřem zakrytou budovu,její logičnost a symetrii.Sledoval ptáky chystající se k odletu,jak kálí na štít nad vchodem a možná  chtěl i být jedním z nich......Leč stal jsem se místo ptáka tím trusem.Pak najednou odkudsi přiběhlo kotě a slunce ozářilo stoleček s onou cynicky vyhlížející bytostí  .......Malé mourovaté kotě v kasárnách! Jak bizarní......Pohyb nohy ustal a pohledem pod stoleček dotyčný dokumentoval nezvyklost situace.Nicméně nechal kotě kotětem a pokračoval ve výkonu své povinnosti.Kotě se mezitím otíralo o jeho obuv,vypadalo spokojeně a.......A já?  Nalezl jsem tedy i v kasárnách nebývalou špetku lidskosti,po které jsem předešlý měsíc tolik bažil.Byla to na delší dobu jediná světlá chvilka ve stínu "buzerplacu"......Mlhavě zelená svoboda v "khaki světě".......Ve světě,který neměl a nemá s tím mým nic společného.