Položme si otázku, jež by dnes mohla být poměrně aktuální, a to jak nabýt dojmu, že má něco smysl. Hned zkraje je třeba si bez vytáček říci, že to není vůbec jednoduché, protože se jedná především o otázku lidských hodnot a většinu z nich by bylo možné s úspěchem považovat za relativní. Je sice zřejmá analogie mezi těmi úplně nejzákladnějšími lidskými principy žití, které uznávají všechny doposud známé kultury, ale většina námi zastávaných hodnot mnohým kulturám nepřipadá jako relevantní k uznání za nezbytné či vůbec přípustné. Kupříkladu samotný lidský život má v různých kulturách zcela odlišnou hodnotu. V té naší člověk prakticky nedisponuje právem vzít si život, protože samotný lidský život je brán jako ta nejvyšší hodnota, ke které nepřišel vlastním přičiněním, a tedy si jej sám nemůže ani vzít. Evidentně je tato teze vymodelována křesťanstvím, které stojí za drtivou většinou námi zastávaných hodnot. Stačí si pročíst biblické desatero a každému jedinci musí svitnout, odkud že to vítr vane. Bylo by absurdní popírat důležitost přikázání "nezabiješ" nebo "nepokradeš" atd., protože na těchto zákonech stojí společnost. Avšak tato společnost zastává mnoho dalších rádoby hodnot, které lze, jak už bylo řečeno, s úspěchem označit coby relativní.
   Lidský život jako nejvyšší hodnota však také souvisí s pojmem "lidské uvědomění". Právě to, že si je člověk sám sebe schopen uvědomit, je jako jediný známý tvor schopen sám sebe pojmout coby objekt, podnítilo v člověku představu, že je všem živočichům nadřazen, proto vyžaduje jako takový úctu a vlastní cosi, jež nazývá důstojností. Takovýto člověk se cítí být svobodným a v drtivé většině případů vlastní pocit, že sám sebe rozvrhuje. Je evidentní, že tato cesta k lidské sebeúctě vede jinudy než vytyčilo křesťanství. Bohužel je také zdrojem moderního sebestředného smýšlení těch, kteří o té klasicky chápané důstojnosti novodobých myslitelů nemají ani potuchy a tím pádem překrucují základní "hodnoty" tak, jak se jim zrovna hodí.
   V momentě, kdy tato lidská prasata otráví i ten zbytek rozumných, úctyhodných lidí, budeme nuceni si na počáteční otázku odpovědět, že vše je marné, neboť nic už nebude mít smysl a vše propadne zhoubné relativitě. Avšak dokud jsme schopni klást si otázku ohledně smyslu dění, jsme stále ještě hodni úcty...

Podle všeho neexistují žádné univerzálně platné zákony civilizačního vývoje společnosti, které by platily po všechna období dějin. V první řadě bychom byli nuceni předpokládat, že dějiny někam směřují, a to k nějakému cíli. Přes jistý směr vývoje, není zřejmé, zda je tento směr směrem "správným" (pokud bychom však chtěli užít tohoto nešťastného slova). Přisuzovat určitý stupeň kvality vývoji, znamená subjektivně hodnotit a subjektivní hodnocení zůstane vždy jen subjektivním hodnocením bez univerzální platnosti či vědecké hodnoty.
Každé subjektivní hodnocení s univerzálními aspiracemi je nebezpečný blud , tím spíš, pokouší-li se jej jedinci uplatnit coby společenský zákon, který je nutno uvést do praxe. Většinou tito jedinci spatřují logiku ve vývoji co se týče vědy a industrializace společnosti, načež tento vývoj hodnotí jako pozitivní a vizionářsky předjímají brzký "ráj na zemi", v drtivé většině v podobě beztřídní společnosti. Avšak i tento pohled je již minulostí, ukázal se klamným, stejně jako optimismus o všeobecném přijetí liberální demokracie a tím pádem  tvrzení  konce dějin, které byly údajně dialekticky poháněny konflikty. Další sociální teorie, že se nacházíme ve střetu civilizací, se jeví jako zatím nejpravdivější. S tímto souvisí také překvapivá erupce náboženského cítění všech možných druhů, které poskytuje lidem možnost pocitu totožnosti s civilizací uznávající obdobné hodnoty . Podle optimistů prvního druhu, by současná obroda náboženského cítění byla něčím nelogickým. Znamenala by návrat do dětství společnosti. Návrat model skutečně znamená popření logiky vývoje, který nám byl podsouván ve dvacátém století a dost možná popření jakékoli logiky dějin, ve smyslu spění k nějakému vyústění, pomineme-li  to posmrtné. V každém případě je důkazem nemožnosti vykládat si dějiny jako sled univerzálně platných zákonů vývoje společnosti. Nelze tedy o vývoji společnosti říci nic, co by mělo nějakou všeobecnou hodnotu. Lze pouze subjektivně hodnotit, a to jen na základě vlastní zkušennosti, protože pro nás nemohou být absolutně věrohodné ani historické prameny.
 Co říci o současnosti?  Je poháněna hamižností neznající meze. Pár jedinců chce naplnit své kapsy a jsou ochotni toho docílit, ačkoli to bude znamenat světovou ekonomickou recesi. To je jediný logický poznatek z dnešního výčtu. Na zákonitost lidské nenasytnosti se dá vsadit krk...

Nechť žijí neurózy a neurotici...

"Být či nebýt", pravil Dán.
A my, ať už jsme z opice či po opici,
žijme život svůj, vždyť byl nám dán...

Lebka v dlani,
bílá kost.
Hledíš na ni,
lásky prost.
Chce se říci : "nebýt víc",
jiným nechť tu vlhne líc.

Být či nebýt?
Hloupost jen!
Krásy světa spatřit chcem,
jeden, druhý hřešíme tu,
než nás schlamstne chladná zem.

Říkal jsem si, že už nebudu nic psát, říkat, že nebudu vyjadřovat svý city, prostě nic:...jako bych nebyl. Nebudu nikoho hodnotit, dělat závěry, stejně jsou téměř vždy unáhlený, že se nebudu zamilovávat; dokonce jsem se naučil nenávidět výraz: " miluji Tě" a slovo "milovat" považovat za hnusnej kýč. Myslel jsem si, jak nebudu silnej a jak mě už nic nerozhodí. Že prostě budu jako šutr s očima. Nenáročně být, jen tak sledovat, mlčet, chápavě kejvat hlavou, to jako že rozumím, protože přece mám pochopení pro lidskou malost...
Zbavil jsem se sexuální touhy, ženskejma pohrdal a z přátel udělal objekty pozorování...Zakázal jsem si brečet a taky to nedělal. Nebyla bolestivá situace, jež by mi vehnala slzy do očí. Nebylo už nic...
Nebyl jsem už člověk...Byl jsem něco jako bůh...Nic mě nemohlo ovlivnit...
Dokázal jsem to, proč bych ale nadále zůstával v tom hnusným hnoji?
Teď ležim na lůžku, hlavu plnou myšlenek. Ani nevim na co všechno myslim. Vím jen, že snad ještě jedna otázka a nejspíš mi praskne kebule. Při každým pohybu chřestí kazajka a mý oči jsou po děsně dlouhý době plný slz. Nejde to zastavit. Potoky slz stékají po tvářích a já se nejspíš utopím ve vlastní šťávě. Jsem prej bílej jak stěna, to asi díky většímu množství krve, kterou jsem nechal v lavoru horký vody...
Doktore, kdy půjdu domů?...Nevíš..
 Jste všichni bastardi, je mi vás líto...
...Jenže lepší než já,...pseudobůh, s krví v horkým lavoru.

Co vlastně dEFo znamená?...
 Smiř se jednou pro vždy s faktem, že  dEFo je ten "nejhustější" životní styl který znáš. Jestliže doposud byl kultem pro mládež EMO styl, do několika měsíců po něm již adolescenti ani nevzdechnou...Kam se hrabe EMO, se svými rádoby emocemi.     "S čím dEFo zachází, tím také všichni, i dEFo vyznávající, sejdou."
                    
                    Život v dEFo víře
Nasaď si cizí tvář, pár chvil...  a vlastní nepoznáš.
Nasaď si řetěz, na kterém vyl Ti hlady pes.
Buď vždy jen IN,...no..., jen tak dál... čas ještě máš...
Však než se otočíš,...jsi náš..., už hochu ztratil ses.

K čemu je výraz, když nemáš peněz fůru?
K čemu jsou ideály?...stejně časem zhynou.
A k čemu přemýšlet,...živit si dál svou můru?...
My budem bez ksichtů tu hledat cestu jinou.

No,...jen se podívej co tvoříš....
Nicovat den co den tu chceme.
Po čemsi toužíš,... srdcem jak Palach hoříš,
však my jak jeden muž tím směrem jdeme.

A kam že jen to jdeme? Kam míří ten náš krok?
Na to se neptej synu...
Ten kdo příliš ptá se, je nebezpečný cvok.
Čím více my máme, tím více máme slinu...

To my jsme dEFo-   (dEFormovaní dnešní dobou)

Žádné změny  v dějích? Povrchnost jen.
Někde v hloubi pochybnost je, smích.....
Teze lezou na povrch jak z deky na nás hozené,
chceš původ všeho znát?....Snad prvotní hřích,...
od narození umírajíc, již to máme vrozené.

Kdo já vlastně jsem?

......Bolest stále větší
a nechuť z donucení.
Ježek v kleci - hlavolam,
rouhání, sprosté klení.

Jsem paže na Tvém krku,
hlaveň,.....kousek nebe.
Charon v loďce děravé.
 Koho vezu?.....Tebe!

Acheronu líný tok,
vlnka, peřej - osud.
Křečí dítě zmítané,
z mrakodrapu skok.

Jsem měkký dopad pod vlak,
chlor trhající plíce.
Bleskem z temných oblak jsem,
ohořelá svíce.

     Život groteskní !

Jsou.
Všichni jsou viní.
Jak My, tak vy.........
(nečinní, činní)*
Válet se........
(válet se v blátě)*
jak stádo sviní
ve špíně, prachu........
Otrokem být.
(otrokem strachu)*
Na povel jít.
Jít, věřit dál.
(dál věřit tlachu)*
Přežívat, tlít.
(teď už bez strachu)*
Čistý jak pěna
(a tichý též)*
Jen hlavně: MÍT, MÍT, MÍT.**

  * nechutný šepot
** přehnaně hlasitě

Mlhavé postavy skrz rozostřený zrak
a slzy kanoucí co kolorují tvář.
Zástupy gondolentů stojících jen tak,
plačkovskou etudou je každý druhý lhář.

Té, jež tu řeční, jak známá by to byla,
vrstvící blábol za blábolem,
by moje žena, kdyby ještě žila,
řekla by: "moudrost když dávali, Ty prošla jsi jen kolem."

A slunce zhaslo.
Jak venku tma, tak v duši.
Osud tu sepsal smutné drama.
To drama sepsané je celé v černé tuši
a rakev smutné panorama.

Nechci Tě pustit, nechce se říci navždy sbohem.
Plameny hladí Tě, já pláči, hledím tiše.
Žije-li člověk sám a v bolesti, jak bezbranným je tvorem,
okusit plamen dnes chtěl bych
a zítra?........Zítra již je to klišé.

Jde o kapes pár.
Chtějí jen odřít Tě a usmrtit,
dříve než budeš stár.
Mrtví nic nestojí,
přečtěte Orwella si.
Pomalu spějeme tam,
budeme rvát si vlasy.
Všichni jak jeden tvor,
společně vstříc té šedi,
čeká nás hřejivý kus,
olovo, trochu mědi..........
Však před tím celý den,
sledovat Tě i v noci.
Znát každý zlý Tvůj sen,
celého mít Tě v moci.
A až Tě "vyléčí",
zradíš vše v co jsi věřil.
Ze světa vymažou Tě,
ten, kým byls, nikdy nežil.........