Dokáže se člověk mužského pohlaví vcítit do pohlaví opačného? Asi jsem blázen, ale já si to chtěl tady vyzkoušet. Jen nevím, jestli jsem to vyjádřil dobře. Myslí tak slečny, nebo výplod mojí fantazie není to pravé, co se očekávalo? Snad...

Stojím tu a čekám, co se bude dít. Dívám se na Tvou tvář. Ležíš v autě, opřený o sedačku. Máš zavřené oči a krev Ti stéká z obličeje na hrudník. Po Tobě se válí všude sklo. Nevidím Tvé nohy, asi jsi tam tak zmáčknutý. Před autem je strom, na který jsme nabourali. Vidím Tě, jak nedýcháš. Přiblížím se k Tobě a krvavou rukou pohladím Tvou tvář. Všichni utekli, báli se - jsme tu jen my dva. Neměl jsi tolik pít. Staral ses o mě, abych nepila. Měla jsem řídit já! Měla jsem být raději na Tvém místě já... Slzy mi stékají po suché tváři, vidím, jak tady ležíš... nehybně... nemluvíš... Chybí mi Tvůj úsměv, usměj se! Řekni něco! Políbím Tvé studené rty... nehýbou se... Miláčku, Ty jsi živý, že ano? Lehám si na Tvůj hrudník. Cítím na své tváři krev. Nepoznávám Tvůj výraz. Jsi mi najednou tak cizí! Neznám Tě... ale miluju Tě... Miláčku, no tak, vzbuď se! Miláčku, nezlob mě... Stékají mi po tváři stále větší a větší slzy. Smutně Tě objímám. Slyším sanitku. Přijeli si pro nás, lásko! Zachrání nás a budeme zase spolu! Odtahují mě od Tebe. Pokládají Ti dva prsty na krk. Těžce zvednu hlavu a podívám se na toho člověka, který Ti zjišťoval tep - kroutí hlavou. Táhnou mě daleko od Tebe. Ještě Tě vidím sedět v tom zatraceným autě.Pořád stejně. Miláčku, ale oni nás rozdělují! Miláčku, vždyť Ty žiješ, proč Tě vydávají za mrtvého? Sakra miláčku, řekni jim něco! Řekni jim, ať vrátí čas! Miláčku! Odtrhávám se od doktorů a běžím k Tobě... Láskyplně a pevně Tě objímám, jak malé dítě svou hračku. Miláčku, nechci Tě ztratit! Oni nás chtějí rozdělit! Policajt mne chytí za paže a bere od Tebe... Udělám rychlý obrat a beru mu zbraň z pouzdra. Popoběhnu pár metrů a na nic nečekám. Nechci tu žít sama, bez Tebe. Nemělo by to cenu. Přiložím si pistoli ke spánku a pozoruji ostatní, jak na mě panicky koukají. Nenechám si Tě vzít, to víš že ne! Prásk... AU! TO JE BOLEST! BOŽE MŮJ, ZACHRAŇ MĚ! TO NESNESITELNĚ BOLÍ! Pomalu padám k zemi. Krev vyprskne kolem a zbraň padá těsně vedle mě. Klátím se. Vidím Tě! MILÁČKU! Líbám Tě a říkám: MILUJI TĚ!

Měla ho má moc ráda. Nemohla bez něj být. Zatracená nehoda...

"T" a "t" je velký rozdíl. To jen pro ty, co by nechápaly, proč je všude to velké "T". Zeptejte se paní učitelky na češtinu, poví vám to.

Seděl v čekárně, vedle těch šťastných milenců a čekal na výsledky. Každou chvíli si ho zavolají a řeknou mu výsledky. Snad v nich bude něco pozitivního. Musí být, vždycky je naděje. A on ji má, ač slabou, přeci jen…
Dveře se otevřou. Chlapec vstane dříve než sestra stačí zavolat. Přistoupí k ní a vejde do ordinace. Doktor mu pokyne rukou, aby se posadil na židli před něj. Uposlechne a sedne si.
„Výsledky už jsou zpracované. Už se tisknou.“ sdělil doktor a ukázal na tiskárnu na kraji stolu. Ta několikrát zarachotila a pak z ní vyjel papír.
Chlapec si jej bez meškání vzal a dal se do čtení:

Celkový fyzický stav: špatný

Celkový psychický stav: špatný

Nemoci: duševní

Nemoc: zklamání

Léčba: Nezbytně nutná

Symptomy: Nespavost, nevolnost, nechutenství, úbytek na váze…

Stav nervové soustavy: labilní

Stav myšlení: pesimistické

Stav srdce: z kamene

Stav duše: na cáry

Stav víry: jen naděje – mizivá

Vyhlídky na život: malé

Vyhlídky na štěstí: malé

Diagnóza: od smrti pacienta dělí jen málo

… když dočetl, ruce se roztřásly a prsty rozevřely. Papír dopadl v několika obloucích na zem. V místnosti se zatemnilo a srdce divoce rozbušilo. Jen ten výkřik…výkřik plný žalu, bolesti, zklamání a všeho, čím si za celý život prošel. Zem se zvedla a praštila o zem toho, jež už nechtěl žít. Nebylo tak nějak proč žít. Přístroj nikdy nelhal. Jeho bezvládné tělo se skácelo k zemi a život z něj vyprchal. Už ani zásah doktora nepomohl, vše bylo marné. Byl mrtvý…

Se smutný pohledem upřeným na monitor přemýšlím o tom, co se stalo. Co se stalo se mnou nebo co se změnilo, že je to zase tak. Přejedu si rukou levou tvář - utírám si krvavé slzy. Stékají dolů a zečerveňují mi bíle tričko na spaní. Nemůžu spát. Nechci spát. Ty červené fleky na tričku mi to budou připomínat ještě dlouho. To tričko jsem si koupil, abych v něm mohl spát. Je obyčejné bílé, ale mě se líbilo.
Ty červené slzy mi tečkou zpod oka. Bouchnul jsem se...
Bolí mě hlava. Čím to je? Tou krvavou ránou? Bolestí od prasklého zubu? Dneska se mi dolomil. Všechno na tom má svou zásluhu. I srdíčko, které je teď už zase pošramocené.
Ve dveřích stál děda. Mluvil na mě, ale já ho nevnímal, slyšel jsem ho jen mlhavě. Stačilo, když se mi donesl začátek... "jsi k ničemu... nemám k tobě slov, co nám děláš... jsi vůl... kdo tě k tomu navádí? Nikdo tě nemá a nebude mít rád, všichni se na tebe vyserou." ... co dělám? Dědoooo... já tě měl a mám pořád rád, víš?  

Chtěl jsem tu udělat jednu velkou tlustou čáru a říct si, že už sem nikdy nic nenapíšu, protože jsem sem vždycky psal jen tehdy, pokud se mi něco stalo, nebo pokud mi bylo smutno a něco nevycházelo. Pěknou chvíli to vypadalo, že už je to dobrý. Ale jak se člověk může mýlit...
Radost, kterou rychle vystřídá zklamání. Takové jsou moje pocity. Nějak se to na mě navalilo. Měl jsem poslední dobou radost z více věcí. Radoval jsem se, že budu chodit do školy v Brně, i když to dalo hodně moc úsilí a námahy. Ale dosáhl jsem cíle. Radoval jsem se, že už se konečně vyřešil mobil a vysoké účty. Radoval jsem se, že jsem měl pravdu, i když jsem asi jediný, kdo si to myslí. I když vím, že o prázdniny se s našima nikam nedostanu, přeci jen budu pryč. Budu s miláčkem a pár lidičkama v Lechovicích. Budeme tam dva dny. Díky za ně. Zlín a lásky babička. Pak snad s láskou Praha a možná,že i naše chalupa. Možná. I z toho jsem měl radost. Další radost jsem měl dnes, když jsem se dozvěděl, že jí ta matika přeci jen vyšla a bude mít trojku. Věřil jsem tomu a myslel jsem na ní a vyplatilo se. Jsem rád, že je někdo šťasten.
Pak ale najednou přišlo zklamání. Sliby - chyby. Bohužel. Bolí to u srdíčka a moc. Co ty sprostý slova? To jen tak nezmizí, bude to ve mě dlouho. Mám asi daleko k nějakému ideálu člověka. Ale to jsem tak špatný...? Doufal jsem, že jsem někdo, o koho se můžeš opřít a komu věříš a na koho se obrátíš, když budeš potřebovat. Ale jediný, co mi teď vyvstává na mysli je pár nehezkých nadávek a stejně tak pár strupů od krve na rukou. Je to absurdní, ale více bolí ty nadávky. Bolí psychicky. Moc. Škoda, že si to ne každý dokáže uvědomit a připustit, že každý má své pocity a věci, které se mu líbí, nebo nelíbí. Nevidím v sobě moc předností a věcí, které bych ve svém životě dokázal. Ale taky snad není tolik věcí co jsem zkazil. Ale tu je ta chyba. Jsem opět asi jediný, kdo si to myslí. Připadám si celkem bezcenný. Chtěl bych vědět, co všechno dělám špatně, protože já ty chyby nevidím. Jak mám někomu vysvětlit, že bych si moc moc přál, aby na mě nemluvil jak dobytek a bavil se se mnou důstojně? "Mluvím sprostě, protože tak mluví všichni kolem mě" - kdo tě nutí být stejná, jako ostatní? Kdyby ostatní skočili z okna, tak půjdeš taky? To bys udělala? Mě je jedno, jak se chovají ostatní, buď svá. Prosím. Nechci vidět sliby. Těch už byla spousta. Teď bych rád viděl činy. Ocenil bych je mnohem víc. je to těžký. Já vím. Ale když se chce, tak jde všechno, i když je to těžký. Jen nebýt líná... ale já bych ti to tak nikdy neřekl. Já se taky snažím. Udělej to - na oplátku - ty pro mě taky. Bude to pro mě mít větší cenu, než kdybys mi koupila drahý dárek. Opravdu to tak je... věř mi. Věřit se mi dá...

Kdo by se chtěl podívat: http://moje.auto.cz/ROBi/felda.html ... udělá mi tím radost.

Myslím si, že tak, jak to je teď, to moc dlouho nevydržím. Ono je to tak namáhavý. Nevíte, o čem mluvím, že? Aha. To, co je tu doma. Zase. Představte si pomyslnou čáru. Když stoupá, je to lepší. Když klesá, je to horší, když je vodorovně, je to stabilní a mám se fajn. Momentálně ta čára letí k zemi kolmo. Je mi z toho smutno. Proto mám dneska takovou náladu. Takovou hrozně smutnou, stýská se mi. Po Bjetunce. Kdyby to věděla, jak moc... takhle smutno a takhle moc se mi nestýskalo už hodně dlouho. Hrozně moc mi chybíš, lásko. Připadám si jak ufňukanej fracek, ale co... ať si každý myslí, co chce. Je to pravda, že je mi tu špatně. Jenže to oni nevědí. Táta, babička a brácha. jenže i kdyby to věděli, tak s tím stejně nic neudělají a bude jim to jedno, maximálně by se vysmáli. Třeba jako s tou školou babička, že?

Za chvíli jdu na housle. Po měsíci. A mám mít koncert a to o tom ještě ani nevím. Ach joo, to to zase dopadne. Držte mi palce.

Dívám se, NE koukám, řekl jsem, NE řek... to nic. Nevšímejte si toho, jen si tu něco opakuju, co si musím pamatovat.

Nic pro mě nemá větší cenu, než...

... Bětka, princezna moje

... Hyneček, nejkrásnější a nejhodnější děťátko na světě

... Honza, nejlepší kamarád, jakýho si můžu přát. Nikdy mě nenechá ve štychu a to už se známe 12 let...

... Tomáš, to samý, jako Honza s tím rozdílem, že naše kamarádství trvá "jen" něco málo přes 6 let...

Děkuju vám. "Dám za vás ruku do ohně a vím, že se nespálím. Nikdy."

Díky vám jsem takový, jakého mě znáte a díky vám tu vlastně jsem...

Tak jsem se sem zase dostal. Chce se mi hrozně spát, ale zase to nějak nepůjde. Mě je smutno. Hrozně moc. Celý den jsem byl pryč a ani teď večer jsem si s Bětkou moc nepopovídal. Co se zase stalo? Bude mi to vrtat hlavou, než nadobro zavřu oči...
Mám nervy napnutý jak špagáty. Zase se tu byla podívat babička. A zase mi nadávala. Zase se do toho vložil brácha. Táta. Všichni si nadávejte! Mě to nevadí! Jsem na to přece zvyklej. Jestli vám to udělá dobře, proč by ne... že? Že je to tak... řekněte, že ano? "Hulváte! Blbče! Podívej se na sebe co děláš! Stydíme se za tebe, kudy chodíš! Koukej ze sebou něco udělat a vzpamatuj se!". Já už zase nevím, kde jsem... já už snad ani nežiju, jen blouzním. Říkám si, že by tu bylo líp beze mě, vždyť já tu jsem stejně pro nic za nic, jen další hladový krk doma navíc. Nad tou věcí, co mi teď vrtá hlavou uvažují jen srabi, ale já srab asi jsem. Protože jestli to takhle půjde dál, já se z toho zblázním. Je toho moc. Já to nevydržím pořád v sobě dusit. Já se bojím, že to jednou bouchne. A až to bouchne, to bude sranda. Já pak uteču a něco si udělám. I když nebudu chtít. Já to vím, že to tak jednou dopadne. Bojím se. Bojím se sám sebe. A to je ta nejhorší věc, co může být. Až se to jednou doopravdy stane a až mi rupne v hlavě a já nebudu vědět, co dělám... udělám třeba něco, čeho budu hrozně litovat. Jenže to už mi bude jedno. To už tu nebudu a budu někde... někde pryč. Nahoře. Třeba. Nebo v pekle? Nemůžu se na sebe podívat v zrcadle, musel bych si dát facku.
Měl jsem doma schovaný kapky do očí. Naši o tom nevěděli a dneska je našli. To bylo povyku, že jsem závislý na drogách a bůhví na čem ještě. Blbý kapky do očí... Myslíte, že mi to někdo věřil? Myslíte, že se někdo podíval, co to je, než mi začal nadávat? Ani náhodou. Proč by...
Roberte, radši chcípni, bude líp... "Vracíš se domů a nikdo tě nečeká..."

Jen ještě něco... Irsko. Chtěl jsem se už dávno hrozně moc podívat do Anglie. Nikdo nepochopí, proč to tu píšu. Jen jeden človíček. Chci ti vzkázat - zkus to nějak. Prosím...

Už dlouho jsem sem nic nenapsal. Jenže ono není potřeba... všiml jsem si, že sem píšu jen tehdy, když je mi smutno, nebo když se doma něco děje. Prostě když nemám tu náladu, kterou bych chtěl mít. Teď jsem ale rád, že jsem, i když bych nejradši místama vraždil - ohledně školy. Něco jsem si s jednou osůbkou vyříkal a hned je mi od tý doby mnohem líp a jsem rád, že jsme si to mohli takhle říct. Je mi jedno, co se kolem mě děje, jen bych ještě chtěl vyřešit tu školu. V Brně. Tati a babi... PROSIIIIIIIIIIM! Já vím, že to nedokážete pochopit, ale... mě by ta škola bavila. Vím, že to stojí peníze, ale pořád platí to, co jsem vám řekl. Doufám, že jste mě aspoň poslouchali a máte to v hlavě a aspoň nad tím přemýšlíte. Prosím.

Jinak děkuju všem těm, kteří si ty moje kecy čtou...

Rád si představuju, jak bych mohl žít, když by mi v životě všechno vycházelo tak, jak bych si přál. Mám jasnou a přesnou představu o tom, jak by měl můj život vypadat. Jde spíš o to... no, to si nechám až na konec.

Když jsem byl malý, chtěl jsem být řidičem. Nevím, proč zrovna to. Pak mě to pustilo a došel jsem k tomu, že bych rád dělal programátora. Jenže postupem času jsem zjistil, co všechno to obnáší a tak jsem si řekl, že to asi nebude to pravé. V té době mě začlo bavit dělat grafiku, tím pádem jsem si říkal, že grafik by mohlo být moje budoucí povolání, co by mě mohlo i celkem slušně živit. Jenže pak skončila devátá třída, skončila informatická třída, já přišel na elektroprůmku a tam zjistil, že je to vlastně úplně jiné, než jsem si představoval. Od té doby jde vše z kopce. Ale představy o tom, jak bych to rád měl v dospělosti pořád žijí. Představy o tom, že budu mít krásný vytuněný auto s ještě krásnější přítelkyní na sedadle spolujezdce mě už přešly. Myslím si, že tentokrát jsou důležitější mnohem jiné věci. Předně bych chtěl říci, že tu krásnou přítelkyni, která je ještě krásnější, než kdejaký vytuněný auto jsem už našel. Mám jí tak dlouho, že můžu říct, že je moje a to napořád a taky vím, že o sebe stojíme. Zjišťuju to každým dnem, kdy jsme spolu. Děkujz a to, že jí mám a za to, že je to s ní takový, jaký to je. Jiný to nechci a nehodlám jí měnit s nikým jiným a za nic na světě. Muselo by se stát jedině to nejhorší a to já vím, že se nestane, protože by to neudělala. Až se odstěhuju, budu si muset vydělat penízky na něco, kde budu moct bydlet. Je jasný, že ze začátku to nebude určitě takový bydlení, které by se dalo nazvat pětihvězdičkovým. Jenže moje sny směřují trochu někam jinam.
Představte si novou zástavbu domků na kraji města Brna. Jeden domek hezčí, než druhý a ten s tou krásnou zahrádkou a světlou fasádou na kraji ulice. Vidíte ho tam? Tak ten je náš. Můj a Bětky. Ten domek má dvě podlaží a půdu. Pod domkem je sklep a napravo od domku, kousek vedle se nachází garáž pro dvě auta. Od vchodových dveří vede dlážděná cestička k brance, kde je schránka na dopisy. Vedle branky jsou příjezdová vrata pro auta, která se otevírají na dálkové ovládání. Mezi brankou a vraty roste vysoký strom, který toto místo zakrývá a v létě tvoří stín. Od vrat vedou po upraveném trávníku dvě dlážděné koleje pro auta do garáže. Podél cestičky ke vchodovým dveřím do domu jsou vysázeny růže, které oddělují cestičku od místa pro auta a od zahrady. V noci svítí podél cestičky malé lucerničky, které osvětlují prostor podél této cesty. Zahrádka je upravená, je tam vše uspořádáno tak, aby to jako celek vypadalo hezky. Travnatá plocha, keříky, stromky, kytičky.
Domek má tmavě rudou střechu, bílá plastová okna orámovaná bílou omítkou. Domek má světle béžovou barvu. U vchodových dveří je zádveří, kterým se musí projít, než se vejde do domu. U vchodových dveří visí světlo, které se automaticky rozsvítí, jak nastane šero. Tvoří příjemnou atmosféru spolu s lucerničkami podél cesty. Okolo celého domku vede úzká cestička, která vede dozadu, za domek ke vchodu do sklepa. Otevřeme vchodové dveře a ocitneme se v předsíni. Z předsíně vedou jedny dveře do místností v prvím podlaží a schody nahoru, do podlaží druhého. Otevřeme dveře a ocitneme se v prostorném obývacím pokoji. Pokoj má jedno velké okno spolu se skleněnými dveřmi, které vedou na verandu. Kolmo k oknu je obývací stěna. Přímo proti obývací stěně je gauč a dvě křesla. Jsou buď z tmavé nebo světlé kůže a urpostřed se nachází malý stolek. Gauč sahá až do druhého rohu, kde je zahnutý a má další část, která je kolmá, aby si člověk mohl natáhnout nohy. Nad gaučem visí velký obraz. Na zemi je koberec. Na stropě vysí ozdobný lustr a ve skleněných částech obývací stěny svítí malá světélka. Uprostřed obývací stěny je prostor pro velkou televizi a v každém rohu místnosti se nachází reproduktory domácího kina. Za stěnou je schovaný subwoofer a pod televizí je DVD přehrávač spolu s přehrávačem hudby. Reproduktory jsou kvalitní. Venku, za oknem, se nachází talíř satelitu. Projdeme skleněnými dveřmi na verandu, kde je stůl a pár židlí pro posezení v létě. Nad stolem je připevněn slunečník. Vrátíme se zpět do obývacího pokoje a dveřmi projdeme do další místnosti. Má světlé stěny, na parapetu se nachází pár květin a na stěnách visí obrázky. Uprostřed je velký kruhový stůl spolu se čtyřmi židlemi. V rohu místnosti, nade dveřmi do obýváku, je u stropu na drážku připevněna menší televize. zem je pokryta plovoucí podlahou. Nacházíme se v jídelně. Stejně jako obývák, i ona má velké okno, ale bez dveří na verandu. Místost je rozdělena nízkou zídkou asi ve dvou třetinách. U zídky je u země leštěná trubka, která se používá jako opěrka na nohy. U této leštěné trubky jsou čtyři vysoké židle, jako se používají u baru. na zídce je lesklá deska. Za zídkou, na druhé straně se nachází kuchyň. Po obou stěnách, které jsou na sebe kolmé se nachází kuchyňská linka. V rohu je lednička. Vrátíme se přes jídelnu zpátky do obýváku, tím projdeme do předsíně. Nacházíme se u paty schodů, které vedou nahoru. Nalevo od schodů jsou další dvoje dveře, které jsou tak trochu schované. Jedny vedou na záchod a druhé ukrývají prostornou koupelnu. V koupelně je sprchový kout, velká vana s bublinkami, umyvadlo. Nad umyvadlem je velká zrcadlo. Vedle umyvadla je skříňka. Nad velkým zrcadlem jsou bodové světýlka, které osvětlují celý prostor koupelny . Jsou tam tři, každé osvětluje jiný kout místnosti. Na zemi a po celém obvodu koupelny jsou dlaždičky. Vrátíme se zpátky do předsíně. Pod schody jsou malá dvířka, která schovávají přístěnek pro věci údržby - košťata, vysavač apod. Vydáme se po dřevěných schodech nahoru. Až vyjdeme schody, otočíme se o 90° doprava, protože přímo před námi je bledě červená stěna s obrázkem, oznamující konec schodiště. Stojíme na chodbě. Odleva vidíme na stěně proti nám troje dveře. Na pravém konci chodby je malé okénko ven. Popojdeme dopředu a otočíme se vlevo. Vidíme jedny dveře vpravo a druhé vlevo. Dveřmi vlevo se dostaneme do dětského pokoje. Má modré stěny, postel, psací stůl s počítačem. Za postelí se nachází okno. Hned za dveřmi je skříň a pár menších skříněk, které tvoří stěnu. Nad psacím stolem je polička, na které je připevněna lampička. Na zemi je tmavě modrý koberec s malými hvězdičkami. Vrátíme se zpátky na chodbu a vejdeme do protějších dveří. Na zemi je světlý koberec. Uprostřed místnosti, až u stěny, je obrovská manželská postel. Po každé straně je malý noční stolek. Nad postelí je obraz. Vpravo od postele se nacházejí skříně, nalevo okno s dveřmi na balkon. Na stěně proti posteli, kde se nacházejí i dveře, visí plazmová televize. Sice menší, než v obýváku, ale taky pěkná. Po obou stranách televize se nacházejí dva reproduktory v dřevěných ozvučnicích. Sahají až na zem. Vrátíme se na chodbu a vejdeme do dalších - prostředních - dveří. Pracovna. Má tmavší strop, na zemi tmavší plovoucí podlahu. Stěny až ke stropu jsou vykládány dřevem, aby navozovali atmosféru třicátých let. Skříň napravo ode dveří má stejný úkol jako stěny. Na protější stěně je okno, po obou stranách okna se nacházejí úzké skříňky se skleněnými dvířky, za kterými jsou knížky. Vlevo je prázdná dřevěná stěna, jen s obrazem, vpravo je stěna plná různých skříní stejného druhu, které zapadají do celku. Není vidět dovnitř. Uprostřed místnosti je mohutný tmavě dřevěný stůl. Za stolem je velké kožené křeslo s opěradly. Na stole je tmavý počítač s LCD monitorem. Před stolem je na zemi huňatý kobereček. Celá tatp místnost má působit "přátelským" a "teplým" dojmem. Vydáváme se do poslední místnosti. Místnost pro manželčinu práci, popř. místnost, která se dá použít i pro případné hosty. Napravo ode dveří je okno. Naproti dveřím je stěna s poličkami. Vpravo u okna je jedna skříň. Jinak je stěna holá. Nalevo se nachází pohovka, které se dá použít i jako postel. Na zemi je koberec. Vpravo je do stěny zabudováno vykládací žehlící prkno. Dále je na této stěně zrcadlo se stolkem. Stoilek má po obou stranách šuplíky. Na stolku jsou šmínky. tato místnost má působit svěžím dojmem. Vyjdeme z místnosti a přímo naproti dveřím jsou další dveře. ty tentokrát nevedou do žádné místnosti, nýbrž po jejich otevření se nám naskytne pohled na další schodiště. Tentokrát obyčejnější a tmavší, které vede na půdu. Půda se rozkládá pod celou střechou. Může být prázdná, později se tam může vybudovat třeba velká kolejiště pro modelovou železnici, nebo se tam můžou odkládat nepotřebmné věci, které by v domě překážely. Na každé čelní straně domu se na půdě nacházé malé čtvercové okénko. Sejdeme zpět na chodbu a vydáme se po schodech dolů. Vyjdeme ven a po chodníku obejdeme dům až na druhou stranu. V zemi se nachází výklopné dveře, které otevřeme. Po betonových schodech sejdeme dolů, do sklepa. Sklep určený pro vše. Rozdělen na dvě části, v jedné je dílna s nářadím a ve druhé části je prádelna. Dílna má stěnu posetou držáky na nářadí a dvěma plechovými skříněmi. Jedna plechová skříň skrývá tajný vchod do další místnosti podobných rozměrů. Tato místnost je opět na stropě vybavena bodovými světly, které tuto místnost úmyslně chabě osvětlují. Všechny stěny mají černou barvu, do půlky obepnutou tmavě modrým kobercem. Na zemi je stejný koberec. U zdi jsou malé sedačky a přesně uprostřed místnosti je velký pohodlný gauč pro dva. Na stropě je instalován projektor a v pravé části místnosti DVD přehrávač. na druhé straně, přímo proti gauči a sedačkám je promítací plátno. Malé domácí kino. Na levé straně se nachází v rohu místnosti kávovar.

Tato představa mi přijde krásná. Ještě k tomu bych rád doplnil, že bych měl velice rád za souseda nějakého dobrého kamaráda z dětství. Honzu, nebo Tomáše. Každé ráno bysme vyšli oba ve stejnou dobu do schránky k brance pro noviny a pozdravili se. Řekli si "dobré ráno", prohodili pár vět a zase se stejně rychle, v županu vrátili domů. Prostě krásný život středně bohaté rodiny, na které to nemusí být až tak vidět, že se mají dobře. V garáží by mě mohl stát černý nebo stříbrný trojkový bavorák a manželce nějaké menší auto, ale taky pěkné. Třeba nové Mini, v lepším případě Maserati Spyder. Mohli bysme mít jedno, nebo dvě děti. Dětský pokoj by se přizpůsobil, kdyby to byla holčička, tak růžové stěny, pokud chlapeček, tak modré. Kdybychom měli holčičku a chlapečka zároveň, tak by stěny byly žluté nebo dooranžova.
Tohle vše je jen představa. Třeba to tak jednou doopravdy bude. Třeba budeme mít jen byt v panelovém domě, ale taky by mohl být stejně krásný. Třeba dopadnu špatně a něco se mi stane. To by pak nebylo nic takového. Třeba mě Bětka už nebude chtít. Kdyby se tak rozhodla, zabalil bych to tu a neměl bych tu už co pohledávat. Ale to se nestane. Budeme moc dobrá rodina, ať už to bude jakékoliv. To já vím a moc se na to těším.

V Praze, v jednom domě na sídlišti Malešice začal zvonit budík. Na hodinkách naskočilo 6:00 a Robert se s prudkým trhnutím probudil. "Co se děje?", pomyslel si, vypnul budík a rozespale se podíval vleže na strop. "Vždyť je sobota...". Chvíli mu trvalo, než se vzpamatoval. V tu chvíli se mu rozlil úsměv na tváři a venku začalo prvními paprsky svítit jarní sluníčko a dopadalo na parapet u okna. Robert odhrnul peřinu, posadil se, protáhl se a vstal. V kuchyni nechal ohřát vodu, udělal si čaj a nasnídal se. Otevřel si okno ve svém pokoji, vykoukl ven a znovu se usmál: "Dneska bude krásný den". Poté, co navštívil koupelnu a prošel ranní hygienou, převlékl se do svého oblíbeného oblečení - světle modrého trička a džínsů. Už se nemohl dočkat, až vyrazí ven, k autu a odjede daleko, na druhou stranu republiky za svým miláčkem. Sbalil si batoh. S tichým klapnutím se v ranním tichu ozvalo zavření bytových dveří. Na tiché chodbě se rozsvítila signalizace, že výtah je v provozu a že vyjíždí do jedenáctého poschodí, aby Roberta svezl dolů. "Budu u tebe v devět hodin, počítej se mnou." píše Robert smsku do Brna. Sjíždí výtahem dolů a poté se vydává za dům, kde na parkovišti stojí auto. Dojde k autu a očividně v dobré náladě pohladí kapotu svého BMW. Na rukou mu zůstanou zbytky ranní rosy, kterou Robert zrovna setřel z kapoty. Odemkne auto, posadí se za volant, zasune klíček do zapalování a na chvilku se zasní. Po chvilkovém zamyšlení se Robert opět začne věnovat klíčku v zapalování. Sešlápne spojku až na podlahu, otočí klíčkem v zapalování a mohutný třílitrový šestiválec se probudí k životu. Tiché jarní ráno prořízne zvuk motoru, který se ozve na parkovišti. Zachvilku už se auto rozjíždí směrem k centru Prahy. Robert si užívá prázdné ranní silnice. Dojíždí k Florenci, kde zrovna na magistrálu najíždí žlutý autobus Beulas, který také míří do Brna. "Vyjíždí přesně...", pomyslí si Robert a zapne blikr vlevo, aby žlutý autobus mohl předjet. Zařadí se zpět, jemně sešlápne plyn a rozjíždí BMW na rychlost 70 kilometrů v hodině. Přejíždí Nuselský most, dostává se na Chodov a už si to volným tempem razí po dálnici D1 na Brno. "Už se těším, až tam budu". Řadí pátý převodový stupeň. Ručička rychloměru se na okraji Prahy dostává na hodnotu 110 km/h. Robert pohlédne do zpětného zrcátka a vidí, jak se za ním blíží žlutý autobus. "Ten to nějak žene", pomyslí si a v tu chvíli se mu autobus lepí na zadek. Než se naděje, autobus ho předjíždí a upaluje rychlostí 130 km/h ke stejnému cíli, jako Robert. "Přece se nenechám ztrapnit tím, že mě předjel autobus", podřadí a vyráží vpřed. Zvuk šestiválce a drsný výraz ve tváři jak Roberta, tak jeho BMW, dává jasně tušit, že toto je dvojice, se kterou si nemá kdo co začínat. Rychlost stoupá na povolených 130 km/h, stoupá dále, až se zastaví na hodnotě 180 km/h. Svižným tempem předjíždí autobus a upaluje si to dále. "Jen jim ukážeme, jak to jede...". Rychlost neúnavně stoupá. Překročila dvousetkilometrovou hranici, blíží se k dvoumstům dvaceti, až se zastaví na rychlosti 240 km/h. Vše je při této rychlosti lehce rozmazáno. Robertova mysli se plně soustředí na cestu a svižnou jízdu. "Mám hlad, vždyť jsem ani nesnídal". S těmito slovy Robert brzdí a odbočuje k benzínové pumpě, kde si dává přestávku na snídani. Poté pokračuje a co nevidí - žlutý autobus. "Pospíchal jsem zbytečně, budu tam stejně jako autobus".           

Řidiči, nepřijde vám zbytečné pospíchat? Každý dojede a jestli se jedá o pár minut, svět nekončí. Na každé další křižovatce může být červená a stejně vás všichni dojedou. A co, jestli jste o jedno auto vpřed nebo vzad. Někteří by se nad sebou měli zamyslet, jak jezdí. Vyšší rychlost se nerovná vyšší bezpečnost. Vyšší rychlost se nerovná ani větší frajeřina. Frajeřina se rovná dodržování alespoň v rámci možností pravidla. V obci 50, mimo obec 90 a na dálnicích a rychlostních komunikacích 130 km/h. Co o to, že vaše auto dá více. Auto na to může být stavěné, ale vy ne. Vybavěte si, jak vypadají některé nehody a co po nich zůstane. Jen slzy v očích a neštěstí. Takové neštěstí pro pár minut spěchu... Buďme k sobě ohleduplnější. Všichni...

Přišel jsem z práce, usedl k počítači a tak, jako každý den, se přihlásil na icq, skype, poté k mailu a nakonec na libimseti. "Mám nový vzkaz", klikl jsem na něj a hle, kdo mi nepíše. Jirka. "Co může chtít", říkám si...

Zdravím tě!
Dříve bych to do tebe řekl s mnohem menší pravděpodobností, než nyní. Ale po přečtení pár tvých zápisů do deníku sem si tím už jistější. Ty jsi člověk který si jde za svými cílem. Přes všechny překážky. Dokázal si překonat to, co jiní nedokážou. Dostal ses z úmorné školy, když jsi viděl že to dál nepůjde táhnout tímto způsobem. A to je obdivuhodné. Ty jsi Osobnost. Ne ve smyslu televizní hvězdy, ani supergeniálního jedince. Toto je zcela odlišně definovaná osoba. Takových lidí, které nazývám osobnost jsem potkal v životě velice málo. První odlišnost od obyčejného člověka: není konzumní ( konzumnost viz. http://www.beleven.xf.cz/Comment008.html ).
Někdo běžný si žije svůj obyčejný život a nemá ambice, maximálně ve vymezeném prostoru. Ten nudný život tito lidé prožijí ve sladké nevědomosti, že vlastně nejsou svobodní. Dva tyto jedince by člověk mohl vyměnit a nic by se nestalo. Stereotypie je hrozná věc. Ale lidé –> Osobnosti –> jsou jiní. Mají charakter a neprožívají nebo nechtějí prožívat obyčejný život. Už od jádra chtějí něco jiného, ale není to jen takový minoritní názor, který zneužívají ve snaze být zajímavými. Mají to v sobě. Cítí to. Já to vnímám. Většinou jsou tito lidé pesimisté. Jak říkám já: Bez pesimistů by optimisté nepřežili. A realisté? Nic takového neexistuje.
Já si přeji prožít život, ve kterém něco dokážu. Pro lidi, pro všechny. A nechci se zařadit mezi šeď všednosti. Skutečně, škola kam chodím, byl řádný krok vedle. Mám novou naději. Můj cíl je teď jasný – dostat se na vysokou, se kterou bych byl spokojen, třeba žurnalistiku. Ty jsi to vzal jinak. Začal jsi od začátku. To je opravdu zajímavé, když se někdo dokáže dostat z něčeho nechtěného, jako ty.
Je spousta lidí kteří nedělají přesně to, co vždycky chtěli, nebo si představovali. Nedokázali se vymanit osudu. Je tu spoustu ztracených existencí. A stává se to znovu a znovu. Neskončí to. Škoda.
A ty jsi se dostal k něčemu, co pro tebe bude s největší pravděpodobností lepší. Samozřejmě v tom, být Osobnost, nehraje roli jen tato skutečnost. Ale po přečtení tvého deníku a tvých dosavadních činech jsem stále více přesvědčen o tom, že ty mezi ně patříš. Opravdu jsem takových lidí potkal jen pár. Vlastně si ani sám sebou nejsem jistý jestli jsem Osobnost, ale to je úloha nás skeptiků. Zdá se mi, že mám nějakou intuici vycítit výjimečné osoby. Osobnost nemá přesně vymezenou specifikaci. Někdo se jí stane ve dvaceti, někdo v ve třech. Nebo se může i stát, že Osobnost ztratí to, co je a zařadí se opět do davu.
Všechno tohle jsou samozřejmě jenom moje dohady a předpoklady. Jsem člověk, který o všem hodně přemýšlí a to mi vyvozuje spoustu teorií a názorů. Stačí se podívat jen na moji stránku, která je plná zamyšlení. Možná jsou tohle všechno jenom žvásty, ale já v to věřím. Proto tvrdím, vzepři se osudu, pokud se dá něco takhle nazvat...
Zdravím podruhé
Beleven

Tak už to vím, co chtěl. Dalo mi to dost času. Četl jsem si to poprvé. Podruhé. Potřetí. ne, že bych nechápal, ale proto, že ono na tom něco bude. Nevím, jestli zrovna já jsem ta Osobnost, ale po přečtení mi bylo hned nějak tak lépe. Takové věci vždy potěší a jí z toho mám radost. Dvojnásobnou radost. Vidím, že moje texty si někdo čte, takže to nepíšu zbytečně. Dále mám radost, že si na mě vzpomněl i někdo, s kým už do školy nechodím a jen tak se neuvidíme. Zamyslel jsem se nad tímto textem. Myslím, že stojí za to, abych ho tu ukázal. Nejde o to, že se tam píše o mě. Zkuste to brát obecně a zamyslete se nad tím. Osobnost...

Už i ty... překonej se a udělej s tím něco, ano?

Vybavil se mi jeden dávný sen. Řekl jsem si, že bych vám ho rád řekl. Ty postavičky neznám. Neznám je, ale přitom s nimi tak soucítím. Že si to, prosím, také přečtete?

Pořád na Tebe musím myslet. Chtěla jsem Ti toho tolik říct! Slibovala jsem Ti pomoc se stěhováním, ty jsi ji nadšeně přijal. Chtěl jsi jít s námi na bowling a já nadšeně souhlasila. Měli jsme tolik plánů, o kterých jsme oba věděli, že už se NIKDY neuskuteční! Nikdy nezapomenu na ten pohled, na ten letmý dotyk, na stisk ruky, který byl jak pohlazení, na ten hlas doktora - Rychle se rozlučte a už nechoďte, pán má teplotu a zákaz návštěv. Oba jsme chtěli ještě něco říct, já ti nakonec stiskla ruku a řekla, že přijdu, až Ti bude líp. Že určitě přijdu! To byla středa a v pátek jsi byl mrtvý.
Teď Ti můžu dát akorát kytičku na hrob. Chybíš mi. Byl jsi správný kamarád.
Při jedné návštěvě hřbitova najednou začal foukat silný vítr a mně se vybavila Tvoje tvář. Zavřela jsem oči. Zdálo se mi, že mi něco říkáš. Jdi, jdi rychle domů. Všechno bude dobrý.
Chvátala jsem domů a za chvíli jsem měla telefon. Volal mi přítel, že měl nehodu. Sletěl ze srázu. Auto úplně zničené, ale on měl 1 škrábanec a 1 modřinu.
Já přestála ošklivý úraz jen díky tomu, že mě ,,něco" probralo z mdloby. Věřím tomu, že jsi náš anděl strážný.
Říkejme lidem okolo sebe, že je máme rádi. Jednou na to může být pozdě.

Šel jsem si pro pití do kuchyně. Jak se tak vracím zpátky, otevřu si flašku, přiložím jí k puse a v tu chvíli se strašně praštím do ramene o vypínač. Pití jsem samozřejmě vylil na koberec a chytil si rameno. Takhle moc mě nebolelo už dlouho nic. Jsem to ale debil. Proč jsem se praštil? Vždyť přeci o tom vypínači na té stěně vím. Chodím kolem toho vypínače již skoro 18 let. Asi jsem nad něčím přemýšlel. Vrtá mi hlavou, co dělám špatně. Pokaždý, když se něco pokazí, tak mi přijde, že za to můžu já, nebo je mi to tak řečeno. Jenže nejhorší na tom je to, že já opravdu nevím, co dělám špatně. Moc se ptám? Vždyť ptát se musí každý člověk, když ho něco zajímá. Co když se ale ptám opravdu hodně? Asi jsem zvědavý... jenže na druhou stranu nevím, co je tak těžkýho odpovědět na normální otázku "co budeš dělat ve městě?". Ach joo... tak jsem to prostě zase udělal špatně. Rád bych, aby se mi splnil ten sen se školou v Brně. Mám na to už jen něco málo přes týden a půl a ten čas hrozně utíká. A já pořád jen sedím v Praze a ne a ne s tím hnout. Jenže jak? Já chtěl, aby se mi na tu školu šel podívat miláček. Ale když asi nechce... uběhlo už pět dní a pořád nic. Ten čas utíká a já si tam potřebuju dát přihlášku. Čím dřív, tím líp. Jen, ať o mě ví. Bude to dobře. Když to nevyjde, budu se pořád trápit zde v Praze. S prominutím, ale to já nechci. Já tu nechci být, chci pryč. Problém je v tom, že já mám v životě takovou smůlu, že to vidím bledě, když to takhle půjde dál. Tak rád bych pro to něco udělal... tak hrozně moc... ale já nevím jak a nevím co. Dneska jsem byl ve škole a dali mi na výběr - buď škola, nebo práce. "Práce" říkám, tak mi dali na výběr dál. "Vyrazíme tě, nebo odejdeš dobrovolně?" S otevřenou pusou jsem na ně civěl a přemýšlel, co se stalo, že mi to říkají. Vždyť jsem se přeci domlouval, že tam potřebuju být vedený, jinak z práce poletím. Aha, babička to zařídila. Takže ukončuju studium s tím, že nebudu student a budu chodit do práce. Hahaha, to jsme se zasmáli. Nebudu chodit do práce. Proč se ptáte proč? Vždyť už nejsem student. Nemám potvrzení ze školy... ach joo, ach joo. Já si myslel, že už to horší být nemůže. Proč se ve všem tak mýlím a proč jsem asi tak moc naivní? Závidím těm lidem, co nemusí mít takové starosti. Už bych chtěl, aby to bylo všechno pryč. Abych začal nový život někde úplně jinde, s někým, koho miluju. S někým, kdo mi nebude říkat, co je na mě špatnýho, s někým, kdo si mě bude aspoň trochu vážit. S někým, kdo mi dá najevo, že mě miluje tak moc, jako ještě nikoho předtím. S někým, kdo nebude chtít všechno platit a komu nebude vadit, že ne vždycky mám peníze. S někým, kdo mi utře slzy, až mi bude smutno a s někým, kdo na mě nebude ošklivý. S někým, kdo se jmenuje Alžběta Slámová. Připadám si všude jak černá ovečka, co si žije svůj vlastní život a myslí si, že je správný. Třeba ten život takový má být. Jenže já bych chtěl jiný. Lepší... takový, jaký to má miláček, víte? Nevíte. Nemůžete to vědět. Jen já to vím a vím, co tím myslím a co z toho cítím. Cítím z toho to slovíčko "domov", víte? Tak to má vypadat doma, v rodině. Tam, kam by se každý rád vracel. Když se vracím domů já, připadám si, jako bych vcházel do pekla. Nedokážu to posoudit, ale jestli tomuhle říkají, že se o mě starají, tak... tak já nevím. Třeba to myslí dobře. Třeba, teda asi určitě je chyba zase ve mě, jak to znám, ale... pryč. Chci pryč... chtěl bych vidět, jaké to je, když se někdo dostane do nebe. Chtěl bych vidět, jak by se chovali lidé, kdybych je opustil. Rád bych se z toho mého mráčku díval dolů, na zem, na ten náš svět, jak by to vypadalo. Myslíte, že bych někomu chyběl?

(Slohová práce do školy - pro Honzu Veselého - pozn. Robert)