... jsem si říkal, že je to v háji. Bylo to krutý a asi ne jen pro mě. Ani nevíte, jak to zamrzí, zvlášť, když uslyšíte něco, co v životě nechcete nikdy slyšet. No a já to uslyšel. Už jsem si říkal, že se rozeběhnu dolů a nevrátím se zpátky. Jenže nějak jsem se k tomu nedostal a zůstal nahoře, s rukama svěšenýma podél těla, v jedné ruce bundu a jen jsem viděl to krásný a milovaný, jak mizí v dálce. Jak jsem se tak díval, vtrhly mi do očí slzy, který ne a ne se zastavit v očích a pokračovali dál. Já nechtěl, ale nějak to nešlo... Dřepnul jsem si na val a říkal si, že to není možný, že to skončilo tímhle. Nevydržel jsem sedět na místě. Zvednul jsem se a jak tělo bez duše jsem vrávoravě chodil po tom kopci, mezi stromy a po té trávě tam. Byl jsem smutný? Ne, v tuhle chvíli už ne. V tuhle chvíli jsem byl plný vzteku. Koukal jsem se z kopce dolů, jak mezi stromy mizí ta osoba, kterou jsem si myslel, že už nikdy neuvidím. Vzteky bez sebe jsem kopal do všeho, co bylo kolem. Vysoká tráva, plot, sloupy. Ale když si to teď tak přemítám, stejně to bylo k ničemu a zbytečný. Jediný, co mi z toho zbylo je to, že ještě teď mě bolí palec a malíček na pravé noze. Ale co už. Stejně jsem v hloubi duše věděl, že to takový nebude a že to bude hezký. Věděl jsem to. Určitě. Jsem rád, že jsem si to myslel dobře. Vím, choval jsem se asi trochu jinak, než se chovám normálně. Troska se vším všudy. Ale prostě to nešlo. Tohle se ve mě událo tak nějak samo a já nebyl schopný to zastavit. Nohy mě neposlouchaly a pusa si říkala úplně něco jinýho, než jsem chtěl. Nebo nechtěl? Ještě předtím jsem se otočil a říkal jsem si, že půjdu na druhou stranu a nechám to být. Budu se někde toulat, než nastane těch 19,15. Jenže nešlo to. Udělal jsem pár pomalých kroků opačným směrem, vzápětí jsem se otočil a viděl jsem... viděl jsem, jak mizí v dáli. V tu chvíli zazvonil mobil a já si tu zprávu přečetl: "opovaž se...". Nechtěl jsem, ale nemohl jsem pomalou chůzí pokračovat. Nohy udělaly otočku o 180 stupňů a pomalá chůze se změnila v rychlý neustávající běh, dokud jsem se nedostal tam, kam jsem chtěl. Musel jsem to říct. Prostě musel. Doběhl jsem, ale nemohl jsem popadnout dech. Pořád se mi to dralo z úst, ale nedostalo se to až na vzduch. A zase jsem tam civěl jak tvrdý Y. Ale já musel. Hodil jsem bundu na zem. Bude špinavá. No a co? To teď nebylo podstatný. Já chtěl, musel jsem... musel jsem udělat něco jinýho. Vypadni. Neslyšel jsem to. Šlo to kolem mě. Vypadni! Zase... Hrozně to bolelo. Do srdce mi každou vteřinu zajela další a další jehla a ta bolest byla neskutečně veliká. Nemohl jsem tam zůstat. Jakoby jsem byl jen hračka a ten "někdo" si se mnou dělal, co chtěl. Nesměl jsem jít dál a přitom jsem šel. A už jsem viděl tu trávu a stromy. A postava mizela v dáli. Bolelo to... pak uplynula nějaká doba a já slyšel to slovo. To slovo "promiň". Ani nevíte, jak je krásné tohle slovo slyšet ve chvíli, kdy si myslíte, že je to už zbytečný. Vztek i smutek byl tatam. Vrátil se úsměv a moje ruce opět upustili bundu na zem. Bude špinavá. Ale nebude. Spadla na čistou podlahu v místě, kde to mám tak rád. Neudržel jsem se a ty oči byly mokrý. Byly mokrý znovu, ale tentokrát z jinýho důvodu. Z toho důvodu, že jsem měl radost. Asi bych to slovo "promiň" měl říci taky. Promiň. Mám v hlavě sen. Ten sen jsem už pár lidem řekl. Dva mi řekli, že je to nereálný, ale jiní čtyři mi řekli, že by to pro mě bylo dobrý. No uvidíme. To teď momentálně podstatný není. Podstatný pro mě, že vím, jak moc si musím vážit někoho, koho miluju a jak moc si musím dávat pozor, abych o toho človíčka nepřišel. Nesmím o toho človíčka přijít. Ti, co si myslí, že někoho mají a myslí si, že to mají krásný, tak těm chci říct, že nikdy se nemusí všechno zdát tak, jak to doopravdy je. Ale já poznal, že já se nemýlil a ten někdo o mě stojí. Kdyby to tak nebylo, asi bych tu teď psal něco jinýho a nebo tu vůbec nebyl.

... a pak jsem opět otevřel oči a vrátil se do normálního světa, do reality. To, co jsem psal - stalo se to? Nebo jsem si to vymyslel? Mám pocit, že se toto někde někomu někdy dávno stalo. Ale mě? Nee... neblázněte. Tohle my - já a ty, Bětko, nemáme zapotřebí. A kdyby se to přeci jen někdy stalo, tak stejně budu vědět, že by to byl jen přelud. A stejně tak vím, že bysme se tomu pak zasmáli, řekli si, že to byla kravina a bylo by to pořád fajn. Pořád a napořád...