Chtěl jsem tu udělat jednu velkou tlustou čáru a říct si, že už sem nikdy nic nenapíšu, protože jsem sem vždycky psal jen tehdy, pokud se mi něco stalo, nebo pokud mi bylo smutno a něco nevycházelo. Pěknou chvíli to vypadalo, že už je to dobrý. Ale jak se člověk může mýlit...
Radost, kterou rychle vystřídá zklamání. Takové jsou moje pocity. Nějak se to na mě navalilo. Měl jsem poslední dobou radost z více věcí. Radoval jsem se, že budu chodit do školy v Brně, i když to dalo hodně moc úsilí a námahy. Ale dosáhl jsem cíle. Radoval jsem se, že už se konečně vyřešil mobil a vysoké účty. Radoval jsem se, že jsem měl pravdu, i když jsem asi jediný, kdo si to myslí. I když vím, že o prázdniny se s našima nikam nedostanu, přeci jen budu pryč. Budu s miláčkem a pár lidičkama v Lechovicích. Budeme tam dva dny. Díky za ně. Zlín a lásky babička. Pak snad s láskou Praha a možná,že i naše chalupa. Možná. I z toho jsem měl radost. Další radost jsem měl dnes, když jsem se dozvěděl, že jí ta matika přeci jen vyšla a bude mít trojku. Věřil jsem tomu a myslel jsem na ní a vyplatilo se. Jsem rád, že je někdo šťasten.
Pak ale najednou přišlo zklamání. Sliby - chyby. Bohužel. Bolí to u srdíčka a moc. Co ty sprostý slova? To jen tak nezmizí, bude to ve mě dlouho. Mám asi daleko k nějakému ideálu člověka. Ale to jsem tak špatný...? Doufal jsem, že jsem někdo, o koho se můžeš opřít a komu věříš a na koho se obrátíš, když budeš potřebovat. Ale jediný, co mi teď vyvstává na mysli je pár nehezkých nadávek a stejně tak pár strupů od krve na rukou. Je to absurdní, ale více bolí ty nadávky. Bolí psychicky. Moc. Škoda, že si to ne každý dokáže uvědomit a připustit, že každý má své pocity a věci, které se mu líbí, nebo nelíbí. Nevidím v sobě moc předností a věcí, které bych ve svém životě dokázal. Ale taky snad není tolik věcí co jsem zkazil. Ale tu je ta chyba. Jsem opět asi jediný, kdo si to myslí. Připadám si celkem bezcenný. Chtěl bych vědět, co všechno dělám špatně, protože já ty chyby nevidím. Jak mám někomu vysvětlit, že bych si moc moc přál, aby na mě nemluvil jak dobytek a bavil se se mnou důstojně? "Mluvím sprostě, protože tak mluví všichni kolem mě" - kdo tě nutí být stejná, jako ostatní? Kdyby ostatní skočili z okna, tak půjdeš taky? To bys udělala? Mě je jedno, jak se chovají ostatní, buď svá. Prosím. Nechci vidět sliby. Těch už byla spousta. Teď bych rád viděl činy. Ocenil bych je mnohem víc. je to těžký. Já vím. Ale když se chce, tak jde všechno, i když je to těžký. Jen nebýt líná... ale já bych ti to tak nikdy neřekl. Já se taky snažím. Udělej to - na oplátku - ty pro mě taky. Bude to pro mě mít větší cenu, než kdybys mi koupila drahý dárek. Opravdu to tak je... věř mi. Věřit se mi dá...