Já jen, že tenhle svět je jedna velká buzerace... to vidím teď tady doma. Ne teda jen teď, ale pořád... to nejde vysvětlit. Jen abyste to věděli. Není to nic lehkýho ani pěknýho... je to blbý, ale... ten smajlík to vystihuje doslova. Já si jich vážil. Všech. Měl jsem je rád. Těšil jsem se na ně. Rád jsem se sem vždy vracel. Ale co se to stalo? Netěším se sem, přijde mi, že už k nim nic necítím, nemám se kam vracet, nic mě tu nedrží, snad jen vzpomínky a rozkazy, které mi přikazují tu být. Je to smutný, že se to takhle zhroutilo a takhle to dopadlo. Mohl by se mi doma někdo na chvíli podívat do očí? Vydrží to vůbec někdo? Rád bych jim to řekl. Chci jim říct, co si myslím, že dělají. Jenže je to nezajímá a nikdo mě nechce poslouchat... mluvím o rodičích. Ano, rodičích. I takový rodiče jsou... a nejen rodiče. Bohužel...