Vím, že ne každý tyto texty, co tu píšu bude číst. Taky vím, že ne každýmu se líbí, jak je to psaný a taky vím, že někomu to může přijít hlupý. Ale taky doufám, že se najde pár lidí, co si to někdy přečtou. Když jsem se díval, o čem tu pořád píšu, tak je to škola, moje problémy, rodina, o špatný náladě a o Bětce. O Bětce tu píšu hlavně. Nebudu to nijak okecávat. Já tu holku miluju, víte? Ale řekl jsem si, že bych tu mohl jednou taky něco napsat o někom jiném. Chci tu chvilku psát o těch lidech, kterých si vážím. Není jich zase tak moc. Když bych tak měl psát, o koho by šlo, šlo by o Majdu, Bašíka, Pulího, Pavla Bednáře, Johnyho, Vláďu, Toma, Petru Filipovou, Martina Tůmu, Luboše, Matyho, Terku, Vaška Koláře, Verču, Honzu Landsingra, Honzu Veselýho, Janu a Áju. Neříkám, že jsem se k vám všem vždycky choval tak, jak jste si asi představovali, ale vy všichni jste ti přátelé, který si chci udržet a který vím, že mi stojí za to, abych si je udržel. - Majdo, vím, že se neznáme nijak extra dlouho. Je tomu rok a něco. Vlastně dva roky, ale to jsme se jen viděli. Ale pokaždý, když jsem si s tebou povídal a to jak na Ročově, tak v Praze, tak mi bylo dobře. Pamatuješ si, jak jsme se jeli tenkrát projet na tý motorce a jak jsme museli utíkat, aby nás nikdo neviděl? - Bašík. Lukáš Báša. Tak tohodle týpka jsem poprvé viděl v prváku na střední. Nijak extra moc jsme se nikdy nebavili. Ale když na to došlo, tak spolu s Jirkou jsme se myslím za ten krátký čas, co jsme se v poslední době bavili, dost nasmáli. Už to teď takový nikdy nebude, nebudeme se vídat, ale říkám ti narovinu, že mi asi budeš trochu chybět. - Pavle, Béďo náš. To samý, co jsem psal o Lukášovi. Nikdy nezapomenu na ten první dojem, co jsi na mě udělal, když jsme nastoupili do prváku. Jsi dobrej kámoš, to mi věř. Máš dobrý názory. Pamatuješ, jak jsme si kolikrát dobře pokecali? Třeba na icq... "podívat se je maličkost, kámo". Děkuju ti. - aaa! Náš Honzík. Hujer. Ty náš kluku jeden. Kdy ty vyrosteš? :) Drž se aut a buď stejně střelenej jako doteď. Vím, taky se nebudeme vídat. Šance, že se někdy potkáme v Praze je asi stejně velká, jako že já udělám vejšku. Ale kdoví... Svět je plný náhod. - Vláďa a Honza. Doufám, že vám nevadí, že vás beru oba naráz, i když jste oba úplně jiní lidé. Asi to bude tím, že se známe už hodně dlouho, nemyslíte? Základka... vždycky mi s váma bylo fajn, i když jsme si občas vadili, že Honzo? Stejně ale vím, že jsi to tak nikdy nemyslel a já totéž. Díky ti Vláďo za to, že ses vždycky obětoval a při těch testech jsi byl ochotný pomoci. A díky ti Honzo, za ty taháky. Platí to samé, jako jsem psal výše, už to asi nikdy nebude takový, jako těch šest let, co jsme prožili bok po boku. Nebudeme se vídat každý den ve škole. Ale stejně tak vím, že kamarádi budeme pořád. Nechci vás ztratit kvůli blbý škole... budu si pamatovat, co jsi mi nedávno řekl, Honzo. Asi nevíš, co myslím, ale to nevadí. Hlavní je, že si to pamatuju já. Takový věci se nezapomínají nikdy. - Tome? Myslím, že nemá smysl o tobě tu něco psát. Psal jsem o tobě. Podívej se tady do deníku. Schválně, jestli se najdeš. Vím, že ano. Už sis to totiž jednou četl. Děkuju ti. - Petro? Péťo? Máš mě ráda? Pořád ne? Stejně to vždycky otočíš a jen to zapíráš ;) neviděli jsme se ještě nikdy a přitom jsme od sebe kousíček. Děkuju ti za to, že jsem se ti mohl pokaždý vyzpovídat, když jsi tu byla a já to potřeboval. Obdivuju tě, že jsi to pokaždý vydržela a pokaždý jsi i pomohla. Pomohla jsi , i když se ti vůbec nechtělo. Třeba ta matika tenkrát, víš? Děkuju. - Martine... jsi člověk, na kterýho mají různí lidé různý názory. Někdo je s tebou pořád, někdo tě - s prominutím - nesnáší. Nepatřím ani mezi ty, ani tamty, ale taky ti chci říct, že jsi hrozně fajn kámoš a děkuju za to, že jsi mi dal do kupy motorku, že jsi se mnou chodil a chodíš ven a že si s tebou můžu kecnout. - Luboši, o tobě tu taky nemusím psát dlouhý spisy. Takovej ten nej kámoš na chalupě. Víc rozumu, než všici tam dohromady. Ale všechno není o rozumu. Musí se to ještě umět používat, ten rozum. Ale ty to taky zvládáš. Klobouk dolů. Díky za to fichtla, díky za to auto a díky za Síma. - Maty! pako největší z Divic... ale věrnej. Na chalupě spolu trávíme nejvíc času ze všech. Sedíme v boudě, drbeme a děláme všechno tak důkladně, až se občas nudíme. A ty hlášky někdy... no prostě super. Doufám, že už konečně budeš mít novej kompl, abych ti ho nemusel pořád opravovat :D - Terko... pamatuješ si, jak jsme si v prváku každý den na sebe udělali ráno čas a čekali jsme na sebe před školou? Bylo to hezký, vždycky jsme si popovídali a pak vlítli do třídy. Děkuju ti za to, co jsi tenkrát napsala Bětce. Kdyby se tam nestalo, třeba by to teď všechno bylo jinak. Děkuju. Ukázala jsi mi, že jsi opravdová kamarádka, co si mě dokáže vážit. Mimochodem... vím, že ani ty ani Bětka by jste mi nikdy neřekli, co jste si napsali. Ale já to stejně vím, co tam bylo. I když jsem to nikdy neviděl. - Vaškuuu! Exnerová... to je pořád p*ča co? Drž se, i když už nebude koho... doufám, že na AJ chytím někoho lepšího a doufám, že jí vždycky setřeš tak dobře, jak dosud. - Verčaaaa! Jee... pamatuješ si na to, když jsme se poprvé viděli v Divicích? A kam jsem se ti koukal? A jak jsem ti to pak vysvětloval? A pamatuješ, jak jsem si tě pak našel na libko? A na icq? A pamatuješ, co jsme dělali? V Lounech? Před kulturákem? Tam, kde nás nesměla vidět Monika? A jak pak vyšilovala, když nás viděla? Ehmm :D ale i tak to za to stálo... doufám, že to pořád bude takový megamorfenomenální, jako doteď a taky ti děkuju. Když jsem potřeboval, vždycky jsi byla po ruce. A vím, že taky vždycky budeš a budeš se snažit. Děkuju ti. Za hodně. - Pulíí! Pořád tak miluješ BMW? Až nám dojdou všechny naděje na maturitu, založíme si tu firmu... a ukážeme všem, že to jde i bez ní... nezapomeň na mě chlape... - Vésa! Honza. Kámoš, kterýho znám nejdýl ze všech. Už od školky. Na tohodle kluka nemám slov. Těch 12 let udělalo svejch, časy byly všelijaký. Kámoš na stejně vysoký úrovni, jako Tom. Klobouk dolů chlape. Mimochodem... jedinej člověk, co mi sehnal Forresta Gumpa. Si u vás taky připadám už jak doma. Snad nevadí, někdy rád odejdu na odreagování k vám. Taky ti patří velký dík. Taky nezapomenu na to, co jsi mi řekla v tý 133, co děláš, když jdeš do kostela. Nečekal jsem to, díky. - Jani, děkuju ti za to, jak jsi se o mě starala a jak jsi mi pomohla se vším, co jsem potřeboval. Vláďa může být hrdej na to, jakou má sestru. - Ája... dělí nás od sebe dost let na to, aby se se mnou třeba nemusela bavit. Ale baví se. Baví se spoustou lidí, co jsou mladší. Občas jsi do sebe Ájo uzavřená možná až moc. Ale vím, že jsi jedna z mála, na koho se můžu obrátit úplně se vším. Sama víš, co jsem všechno po tobě chtěl. Děkuju ti. Teď na závěr bych rád poděkoval lidem, co si tenhle text pravděpodobně nikdy nepřečtou. Pan a paní Slámovi. Ty nejúžasnější lidi a rodiče, co můžou být. Nic lepšího a krásnějšího jsem ještě nikdy neviděl. Tak suprovýho tátu a tak suprovou mamku ti, lásko, hrozně moc závidím. - Hynku, ty trdlo mrňavý. Kéž bys zůstal pořád takhle malinkatej. Sice ještě skoro nemluvíš, ale třeba ti tohle někdy někdo ukáže. Je krásný si s tebou hrát a vidět, že jsi spokojenej. Já nevím, jak bych to popsal, ale prostě baví mě to si s tebou hrát a mít tě tak nějak na starosti. Pamatuju si, jak jsi se styděl, když jsem k vám začal jezdit. Je krásný vidět, že se usmíváš, když přijedu a je krásný vidět, že mi máváš, když odjíždím. - Paní doktorko Tomíčková, jste ta nejúžasnější doktorka, ke který můžu chodit. Děkuju vám za vaše rady a za podporu a to i psychickou. - Pánové učitelé Soukup a Vesták. Jedno pako větší než druhý, ale klobouk dolů před váma. pane učiteli Vestáku, děkuju za ty čtyři roky informatický třídy, za ty výlety, za USA... děkuju. Pane učiteli Soukupe, vím, že to bylo se mnou dva roky asi hodně těžký, chápal jste mě a chápal jste proč. Asi nejste ideální profesor, ale jako člověk jste moc hodnej. Děkuju. - Nakonec bych tu chtěl napsat to, co pořád opakuju. Lásko moje. Stručně - nechci o tebe přijít. Nikdy. Miluju tě jako nikdy nikdo nikoho na světě a ty to moc dobře víš - No a tohle jsem já, Robert. Nemám si moc za co děkovat, ale musím si podat ruku za to, že jsem to tu dneska dopsal, za to, co se mi daří a za to, že žiju. Že žiju mezi těma strašně fajn lidma. Jsem rád, že vás všechny znám a mám. Kdyby se tu někdo nenašel, omlouvám se. Jsou tu ale jen ti lidé, co jsou... no prostě ti nej. Jsou to lidé, bez kterých by ten svět nebyl takový, jaký je, i když mi poslední dobou moc do smíchu není. Tihle všici se snažili. A to se cení víc, než jen zlatou medailí...