V Praze, v jednom domě na sídlišti Malešice začal zvonit budík. Na hodinkách naskočilo 6:00 a Robert se s prudkým trhnutím probudil. "Co se děje?", pomyslel si, vypnul budík a rozespale se podíval vleže na strop. "Vždyť je sobota...". Chvíli mu trvalo, než se vzpamatoval. V tu chvíli se mu rozlil úsměv na tváři a venku začalo prvními paprsky svítit jarní sluníčko a dopadalo na parapet u okna. Robert odhrnul peřinu, posadil se, protáhl se a vstal. V kuchyni nechal ohřát vodu, udělal si čaj a nasnídal se. Otevřel si okno ve svém pokoji, vykoukl ven a znovu se usmál: "Dneska bude krásný den". Poté, co navštívil koupelnu a prošel ranní hygienou, převlékl se do svého oblíbeného oblečení - světle modrého trička a džínsů. Už se nemohl dočkat, až vyrazí ven, k autu a odjede daleko, na druhou stranu republiky za svým miláčkem. Sbalil si batoh. S tichým klapnutím se v ranním tichu ozvalo zavření bytových dveří. Na tiché chodbě se rozsvítila signalizace, že výtah je v provozu a že vyjíždí do jedenáctého poschodí, aby Roberta svezl dolů. "Budu u tebe v devět hodin, počítej se mnou." píše Robert smsku do Brna. Sjíždí výtahem dolů a poté se vydává za dům, kde na parkovišti stojí auto. Dojde k autu a očividně v dobré náladě pohladí kapotu svého BMW. Na rukou mu zůstanou zbytky ranní rosy, kterou Robert zrovna setřel z kapoty. Odemkne auto, posadí se za volant, zasune klíček do zapalování a na chvilku se zasní. Po chvilkovém zamyšlení se Robert opět začne věnovat klíčku v zapalování. Sešlápne spojku až na podlahu, otočí klíčkem v zapalování a mohutný třílitrový šestiválec se probudí k životu. Tiché jarní ráno prořízne zvuk motoru, který se ozve na parkovišti. Zachvilku už se auto rozjíždí směrem k centru Prahy. Robert si užívá prázdné ranní silnice. Dojíždí k Florenci, kde zrovna na magistrálu najíždí žlutý autobus Beulas, který také míří do Brna. "Vyjíždí přesně...", pomyslí si Robert a zapne blikr vlevo, aby žlutý autobus mohl předjet. Zařadí se zpět, jemně sešlápne plyn a rozjíždí BMW na rychlost 70 kilometrů v hodině. Přejíždí Nuselský most, dostává se na Chodov a už si to volným tempem razí po dálnici D1 na Brno. "Už se těším, až tam budu". Řadí pátý převodový stupeň. Ručička rychloměru se na okraji Prahy dostává na hodnotu 110 km/h. Robert pohlédne do zpětného zrcátka a vidí, jak se za ním blíží žlutý autobus. "Ten to nějak žene", pomyslí si a v tu chvíli se mu autobus lepí na zadek. Než se naděje, autobus ho předjíždí a upaluje rychlostí 130 km/h ke stejnému cíli, jako Robert. "Přece se nenechám ztrapnit tím, že mě předjel autobus", podřadí a vyráží vpřed. Zvuk šestiválce a drsný výraz ve tváři jak Roberta, tak jeho BMW, dává jasně tušit, že toto je dvojice, se kterou si nemá kdo co začínat. Rychlost stoupá na povolených 130 km/h, stoupá dále, až se zastaví na hodnotě 180 km/h. Svižným tempem předjíždí autobus a upaluje si to dále. "Jen jim ukážeme, jak to jede...". Rychlost neúnavně stoupá. Překročila dvousetkilometrovou hranici, blíží se k dvoumstům dvaceti, až se zastaví na rychlosti 240 km/h. Vše je při této rychlosti lehce rozmazáno. Robertova mysli se plně soustředí na cestu a svižnou jízdu. "Mám hlad, vždyť jsem ani nesnídal". S těmito slovy Robert brzdí a odbočuje k benzínové pumpě, kde si dává přestávku na snídani. Poté pokračuje a co nevidí - žlutý autobus. "Pospíchal jsem zbytečně, budu tam stejně jako autobus".           

Řidiči, nepřijde vám zbytečné pospíchat? Každý dojede a jestli se jedá o pár minut, svět nekončí. Na každé další křižovatce může být červená a stejně vás všichni dojedou. A co, jestli jste o jedno auto vpřed nebo vzad. Někteří by se nad sebou měli zamyslet, jak jezdí. Vyšší rychlost se nerovná vyšší bezpečnost. Vyšší rychlost se nerovná ani větší frajeřina. Frajeřina se rovná dodržování alespoň v rámci možností pravidla. V obci 50, mimo obec 90 a na dálnicích a rychlostních komunikacích 130 km/h. Co o to, že vaše auto dá více. Auto na to může být stavěné, ale vy ne. Vybavěte si, jak vypadají některé nehody a co po nich zůstane. Jen slzy v očích a neštěstí. Takové neštěstí pro pár minut spěchu... Buďme k sobě ohleduplnější. Všichni...