Tak jsem se sem zase dostal. Chce se mi hrozně spát, ale zase to nějak nepůjde. Mě je smutno. Hrozně moc. Celý den jsem byl pryč a ani teď večer jsem si s Bětkou moc nepopovídal. Co se zase stalo? Bude mi to vrtat hlavou, než nadobro zavřu oči...
Mám nervy napnutý jak špagáty. Zase se tu byla podívat babička. A zase mi nadávala. Zase se do toho vložil brácha. Táta. Všichni si nadávejte! Mě to nevadí! Jsem na to přece zvyklej. Jestli vám to udělá dobře, proč by ne... že? Že je to tak... řekněte, že ano? "Hulváte! Blbče! Podívej se na sebe co děláš! Stydíme se za tebe, kudy chodíš! Koukej ze sebou něco udělat a vzpamatuj se!". Já už zase nevím, kde jsem... já už snad ani nežiju, jen blouzním. Říkám si, že by tu bylo líp beze mě, vždyť já tu jsem stejně pro nic za nic, jen další hladový krk doma navíc. Nad tou věcí, co mi teď vrtá hlavou uvažují jen srabi, ale já srab asi jsem. Protože jestli to takhle půjde dál, já se z toho zblázním. Je toho moc. Já to nevydržím pořád v sobě dusit. Já se bojím, že to jednou bouchne. A až to bouchne, to bude sranda. Já pak uteču a něco si udělám. I když nebudu chtít. Já to vím, že to tak jednou dopadne. Bojím se. Bojím se sám sebe. A to je ta nejhorší věc, co může být. Až se to jednou doopravdy stane a až mi rupne v hlavě a já nebudu vědět, co dělám... udělám třeba něco, čeho budu hrozně litovat. Jenže to už mi bude jedno. To už tu nebudu a budu někde... někde pryč. Nahoře. Třeba. Nebo v pekle? Nemůžu se na sebe podívat v zrcadle, musel bych si dát facku.
Měl jsem doma schovaný kapky do očí. Naši o tom nevěděli a dneska je našli. To bylo povyku, že jsem závislý na drogách a bůhví na čem ještě. Blbý kapky do očí... Myslíte, že mi to někdo věřil? Myslíte, že se někdo podíval, co to je, než mi začal nadávat? Ani náhodou. Proč by...
Roberte, radši chcípni, bude líp... "Vracíš se domů a nikdo tě nečeká..."

Jen ještě něco... Irsko. Chtěl jsem se už dávno hrozně moc podívat do Anglie. Nikdo nepochopí, proč to tu píšu. Jen jeden človíček. Chci ti vzkázat - zkus to nějak. Prosím...