Taky se vám stává, že zrovna teď se vám chce strašně spinkat a přitom myslet na někoho, kdo je vám moc blízký? A stává se vám to, když zrovna nemáte náladu vůbec na nic? Mě se to stává a ani nevím proč. Prostě je mi hrozně moc smutno, jako například teď. A přitom chci na mojí Bjetunku hrozně moc myslet. Až tohle dopíšu, lehnu si do postele, na záda, zavřu oči a budu si představovat, že je Bjetunka se mnou. Usnu a začne se mi zdát sen. Ve snu otevřu oči, bude krásná jasná noc a nade mnou se bude skládět Bjetunka. Usměje se na mě a pošeptá mi něco do ucha. Usměju se taky, políbíme se a bude krásně... Bude krásně. Ano, bude... ach joo, proč není krásně teď? "... no a co, stejně sem nejdu kvůli tobě". Jen slova... jsou to jen slova, ale mají nesmírně velkou sílu a nevěřili byste, jak mají velkou psychickou sílu. Věřili byste, že toto je pro někoho třeba i horší, než kdyby ho zmidlili do modra pěstmi? Ta bolest není vidět na první pohled. Ale stačí se pořádně podívat, podívat se tomu člověku do očí a hned poznáte vše. Oči mluví a to i beze slov. Stačí se podívat do očí a hned o člověku víte vše. A hlavně oči nelžou. Nedá se za nimi nic skrýt... Je mi smutno. Bjetunka se se mnou nebaví, cítím se tak nějak provinile. Zase jsem asi udělal něco, co jsem neměl. Říkal jsem si, že třeba napíše... někdy za chvíli. Tak jsem čekal... ten čas se dal vyplnit třeba i nějak jinak, ale říkal jsem si, že počkám, protože v tu chvíli se mi nechtělo dělat nic jinýho. Psát jsem nemohl, Bjetunka o to nestála a s nikým jiným se mi psát nechtělo. Tak jsem čekal. Čekal a čekal. Pak jsem se díval na to, jak se mi Bjetunka podívala sem, na tyto stránky. Že by? Třeba napíše. Čekal jsem dál, ale pořád nic. Chtělo se mi hrozně spát, ale pořád jsem doufal. Najednou se ukázala ve statusu kačenka. Jde se umýt. "Určitě pak napíše, jinak by tam nedávala ten status a vypnula to," pomyslel jsem si. Čekal jsem, až se vrátí. Uteklo deset minut. Pořád nic. Dvacet... dvacet pět minut. Najednou se u Bjetunky někdo dotkl myši u počítače. Bjetunka se vrátila! Teď mi určitě napíše. Už se těším. Ale... ale co se to stalo? Já myslel... ona se odpojila. Tak jsem čekal zbytečně. Najednou byla naděje tatam. Už tu nemám na co čekat. Můžu si jít taky lehnout. Unavený, smutný... nemám radost z ničeho teď. Není proč... třeba jindy. Zítra... možná. Podle toho, jak se bude Bjetunce chtít. Jdu si spinkat, lehnu si na záda, zavřu oči a budu si představovat, že je Bjetunka se mnou...