Když jsme vycházeli z devítky, dohodli jsme se, že se musíme co nejdřív vidět. Z toho vyplývá, že na prví třídní sraz jsme se „těšili“ skoro dva roky… no, těšili. Však vy víte. Náš nejhorlivější „kamarád“… no, kamarád. Však vy víte, vymyslel třídní sraz, který se sice uskutečnil, ale v úplně jiném duchu, než si představoval. Chtěl do pizzerie, takže jsme šli do hospody.

Kolem šesté hodiny jsme se sešli v hojném počtu deseti studentů. O chvilku později… no, chvilku. Kolem osmé hodiny dorazil i učitelský sbor, co umí pařit. Takže dva kantoři. V sedm hodin přišel k našemu stolu s nedopitým pivem majitel hospody a s úsměvem na tváři se nás zeptal, jestli můžeme ukázat občanky. Nejdřív vytáhl občanku kamarád, který se narodil v roce 1989. Potom jsem přišel na řadu já s datem narození 2. ledna 1990. Když ale vytáhl občanku můj spolusedící, kterému nebylo ještě ani sedmnáct, hostinský zakroutil hlavou a odešel. Znovu se vrátil asi za hodinu a půl, když už u stolu seděli naši učitelé. Třídní se hostinského dotázal: „Zapomněl jsem doma občanku, nalejete mi?“. Kromě hospodského se zasmáli všichni.

Zábava bohužel skončila asi za půl hodiny, když nám číšnice při objednávání piva oznámila: „To je poslední, chlapci…“. Načež si třídní objednal dvanáct půllitrů na svůj účet. Zábava vesele pokračovala.

Kolem desáté nastal čas dát si frťana. U číšnice jsem nepochodil, tak jsem šel k baru. Počkal jsem, až majitel zahne za roh do kuchyně a milému mladíkovi, co mě v životě neviděl, jsem oznámil: „Jednu „Tulamorku“.“. Překvapivě mi jí nalil. S vítězoslavným výrazem v tváři jsem došel k našemu stolu s panákem v ruce.

Čtyři odešli, zůstalo nás osm. Profesor prohlásil: „Honza má frťana, dáme si taky. Číšníku, sedm panáků na mě.“. A tak se to vezlo až do dvanácti.

Ta hospoda naštěstí nebyla daleko od mého domova, takže jsem k němu dokázal dojít. Napoprvé – na rozdíl od ostatních.