Sexuální recordy   01.Listopad 2006


Nezaostávají ani primáti. Ti prostřednictvím sexu odbourávají stres, agresivitu a zlepšují tak vztahy v tlupě. Kdykoli se potřebují uvolnit, najdou si vhodnou samici (na věku ani jejím postavení ve skupině příliš nezáleží) a začnou s ní bez problémů kopulovat. V živočišné říši je něco takového spíše raritou, protože většina zvířat se páří za účelem rozmnožování a tedy pouze v období, které je k tomu vhodné. Ve vlčí smečce se například rozmnožuje pouze dominantní pár – alfa samec a alfa samice. Lvi se od ostatních kočkovitých šelem liší, protože až na výjimky nežijí samotářsky, ale ve smečkách, kdy jeden lev má kolem sebe několik samic. Ty se starají o potravu, kterou mu servírují takřka pod nos, a král zvířat si jenom užívá. Kuriózní život vedou pandy, které jsou rekordmany v opačném smyslu. Jsou tak líné, že jim páření dělá problémy, což je jeden z důvodů, proč jim hrozí vymření. Když už se přece jenom odhodlají, často naznačí pár kopulačních pohybů a pak usnou. V čínské zoo přišli s nápadem, že jim budou pouštět pornografické filmy, aby se trochu nažhavily.

Stotřikrát za rok Robert Rosenberg by nad ním možná zvítězil. Ten v jednom rozhovoru prohlásil, že jeho rekord je pohlavní styk s šestačtyřiceti ženami v průběhu sedmnácti hodin (dokonce uvedl přesný čas, pokud by vás to zajímalo – souložil v kuse od jedenácti dopoledne do čtyř do rána). Jak řekl, doposud spal přibližně se čtyřmi tisíci pěti sty ženami a vzhledem k tomu, že ani po svatbě s pornoherečkou Žanetou Vavrochovou nehodlá přestat, tento počet se bude nejspíš zvyšovat.

Déle, výše, rychleji
S dobou jde i Guinnessova kniha rekordů, která zavedla kategorii donedávna nemyslitelnou, a to nejdelší penis. Oficiální rekord zatím nikdo nedrží, protože změřit takový penis prý vůbec není jednoduché. Je třeba si na něj počíhat při erekci i v ochablém stavu a výsledné číslo by mělo být průměrem obou výsledků. Jestli se nějaký muž přihlásí, musí počítat s tím, že u měření bude nejen lékař, ale i dva další nezávislí pozorovatelé, kteří všechno zdokumentují na fotografiích. Jako neoficiální rekord se uvádí penis dlouhý čtyřicet jeden centimetr. Nejmenší penis, jaký byl zaznamenán, měřil pouhých 1,15 centimetru ve ztopořeném stavu. Jen pro zajímavost, pohlavní orgány velrybích samců dosahují délky až 2,7 metru. Velikost přirození spoustu mužů trápí a stoupá počet těch, kteří uvažují o jeho umělém prodloužení. Především Italové trpí velkými komplexy. Italští plastičtí chirurgové registrují několik set žádostí o prodloužení penisu. Vzhledem k tomu, že lékaři dokáží prodloužit mužské pohlavní orgány o maximálně dva až tři centimetry, není jisté, že operace bude mít kýžený efekt. Cena se pohybuje v rozmezí sto padesát až tři sta tisíc korun a po zákroku je nutná až měsíční sexuální abstinence.

Jako smetí
Rekordmankou v počtu dětí je údajně jistá ruská žena žijící v osmnáctém století, která porodila devětašedesát dětí během sedmadvaceti porodů. Průměrně to činí dva a půl dítěte na jeden porod. Kolik jejích dětí přežilo, ani jak je dokázala uživit, se však nikde nepíše. V roce 1981 zase porodila své pětapadesáté dítě žena z Chile. Nejstarší matce na světě bylo v den porodu v roce 1776 prý celých osmdesát dva let, avšak na Rusku ani Chilanku co do počtu dětí opravdu nemá. Porodila své třinácté a poslední dítě. Nejmladší oficiální rodičkou je dívka z Číny, které bylo v době porodu v roce 1910 pouhých osm let. Velmi mladé rodí i dívky u některých přírodních národů. Věk okolo deseti dvanácti let není neobvyklý. Vyšší věk u mužů-otců je samozřejmě mnohem běžnější, protože jim netikají biologické hodiny. Zatímco padesátiletá matka je raritou (o dvaaosmdesátileté nemluvě), padesátiletých otců jsou spousty. Nejstarším by měl být čtyřiadevadesátiletý muž z Ameriky, nejmladším pak dvanáctiletý anglický chlapec. Nedávno médii probleskla zpráva, že další Angličan má ve svých jednadvaceti letech už sedm dětí. Každé má s jinou ženou, nechce platit alimenty a vinu nekompromisně svádí na kondomy. To ne on, ale špatné kondomy můžou za to, že oplodnil už sedm žen a narodilo se mu sedm dětí... Nic takového by se mu ale rozhodně nemohlo stát s jeho krajankou, jejíž manžel ji pustil na výlet do Řecka pouze s podmínkou, že si vezme pás cudnosti. Souhlasila a on jí skutečně nechal zhotovit klasický kovový pás cudnosti. Na všechno se přišlo, když žena procházela na letišti bezpečnostní kontrolou a začal pípat alarm.

Krása neuvadá Sophia Loren zase souhlasila, že své kdysi dokonalé vnady, díky nimž je dodneška považována za nejvíce sexy ženu dvacátého století, předvede v příštím roce v kalendáři Pirelli. Na fotografiích, které jsou již hotové, má na sobě jenom spodní prádlo a na jedné dokonce pouze diamantové náušnice. Její přibližně stejně staré herecké kolegyně se nad jejím rozhodnutím pozastavují a škodolibě šuškají, že už dávno nemá co ukazovat a neměla by se ve svém věku takhle předvádět. Také někteří její fanoušci mají strach, aby kvůli fotografiím neutrpěla její pověst elegantní a důstojné dámy, jakou se léta pyšní. Samotná herečka si za svým rozhodnutím stojí. "Fotografování mě ohromně bavilo," prohlásila. "Cítila jsem se jako dítě."

O erekci
• Nejrychleji dosáhl vzrušení pacient amerického sexuologa Charlese Kinsleye, který potřeboval k akci pouhé tři vteřiny.
• Faktem ale je, že rychlost nástupu erekce je kromě věku určena i dalšímu faktory, například úrovní psychických a fyzických sil, krevním tlakem nebo obsahem alkoholu v krvi. Na podobných faktorech závisí rovněž délka erekce.
• Absolutní rekord drží muž z Hondurasu, kterému ve čtyřiceti letech vydržela erekce devětadvacet dnů.
• Jenže v tomto případě šlo o poruchu nazývanou priapismus.

napsal/a: Andysekk 22:54 | Link komentáře (0)



Ploč se zabili?!?   03.Říjen 2006


Citlivý Martin

Patnáctiletý Martin žil s matkou v menším městě. Vychovávala ho přísně, zřejmě až příliš. Měl jediného kamaráda. Stejně starý Honza na něj nedal dopustit a bránil ho v každé situaci. Po základní škole se jejich cesty trochu rozešly, protože Martin šel studovat gymnázium do krajského města. Dále mluví Honza...

Martin byl hodně citlivý kluk. Třeba v kině u dojemných scén brečel jak želva. Chtěl se setkat s otcem, ale matka mu odmítla říct, kde by ho našel. Prý byl budižkničemu a Martin je po něm. Pak začal mít problémy ve škole, zasedla si na něj třídní. Měla ho i na matiku, jediný předmět, co mu moc nešel. Matka ho doma dusila, byla zvyklá na samý jedničky, a teď přinesl trojku. Nesměl ven a jenom šprtal, což mělo za následek, že byl ještě vyjukanější. V pololetí měl dost dvojek, sem tam jedničku, ale z matiky dostal čtyřku. Bál se domů, já šel nakonec s ním. Moc to nepomohlo, matka ho zbila i přede mnou..." Kluci se vídali už jen o víkendech, což byly asi jediné světlé okamžiky Martinova života. Matika mu stále nešla a pak se na školním výletě stala katastrofa. Pravdu se už nikdo nedozví, nejspíš někteří žáci chystali mejdan, o němž se dozvěděla třídní. Udělala prohlídku a v jednom batohu – hádejte kterém – objevila dvě láhve vodky. Veškerá vina padla na Martina. Dala mu dopis pro matku s vylíčením incidentu, bez nejmenších pochyb o viníkovi. A navrhla podmínečné či úplné vyloučení. Když si to Martin přečetl, vzal z kůlny provaz a...
Ten den si jeho anděl strážný vzal náhradní volno. Tělo na stromě našel až nazítří lesník. Znovu hovoří Honza, který se mnou jako jediný byl ochoten mluvit. "Je blbost, že by láhve byly Martinovy. Nepil ani nekouřil. A nikdy nelhal. Prostě si někdo myslel, že je u něj nebudou hledat. Ale zapomněl, že si na něj úča zasedla. Vím, jak uvažoval. Když dostal nářez za čtyřku, co teprve za tenhle průšvih. Naši říkali, že se po návratu u nás zastavil, jenže já nebyl doma. Nezabil se, zavraždila ho vlastní matka s učitelkou." Vyšetřovatel uzavřel smrt jako sebevraždu, po příčinách nepátral...

Nešťastná láska slečny Dany

Dana (15) je holka jako lusk, dobře se učí a rodinné zázemí má bezproblémové. Těžko tedy přepokládat, že právě ona by měla důvod k tomu se zabít…

O prázdninách jsem byla s rodiči na horské boudě, kde dělal číšníka osmnáctiletý David. Měl krásné modré oči a já se do něj hned zbláznila, chtěla jsem s ním prožít první milování. Jednou jsem zařídila, aby mě zastihl v pokoji skoro nahou, ale ovládl se. Od recepční věděl, že mi patnáct bude až za měsíc. Dal mi aspoň naději – číslo na mobil. Psala jsem mu zamilované SMS, i deset denně. Odpovídal jen zřídka, ale pak jednou napsal, že se chystá do Prahy, tak si prý spolu užijeme. Já byla nadšená, naši šli totiž zrovna ten den na návštěvu ke známým. Udělala jsem chlebíčky, koupila svíčky, aby to bylo romantický. V podvečer zavolal, ať se nezlobím, že nemůže přijet. Řekl taky, že by to stejně nemělo smysl..."
Dana zažila první duševní krizi. Nejdřív plakala, pak volala kamarádce, ale číslo bylo nedostupné. Nakonec naškrábala na kus papíru: "Davide, miluju tě, nechci bez tebe žít!" a spolykala dvacet prášků. Měla štěstí, že se rodiče vrátili dřív a že z neznalosti zvolila léky s protikladnými účinky, které zpomalily průběh otravy. Na psychiatrii, kde jako všichni neúspěšní sebevrazi skončila, své chování zhodnotila vyjádřením: "Byla jsem husa, nevím, co mě to popadlo." Rodiče, kteří byli přítomni, rovněž nechápali, hlavně matka: "My si s Danou říkaly i intimnější věci, tohle si však nechala pro sebe. Prý se bála, abych jí nezakázala jít s Davidem, v čemž měla pravdu, protože si myslím, že i když je vyspělá, na sex má ještě čas. Nikdy bych ale nepředpokládala takovou reakci, k problémům se stavěla spíš flegmaticky..."

Snadný život slečny Lenky

Šestnáctileté Lence její rodiče všechny spolužačky záviděly. Patřili k vyšší společenské vrstvě, takže jí odmalička plnili vše, co si přála. Měla jediný problém. Není žádná krasavice, a tak zatímco spolužačky už ‚randily‘, ona pořád nic.

Na oslavě narozenin jsem řekla rodičům, že chci, aby mi zaplatili liposukci a plastiku nosu. Byli dost překvapený, ale já na tom trvala, tak šli na kliniku plastické chirurgie. Tamní doktoři jsou ale pěkný zmetci! Řekli, že jsem mladá, místo odsátí tuku doporučili cvičení a úpravu jídelníčku, a pokud šlo o nos, mám prý přijít za dva roky, až dostane definitivní tvar, protože se stejně jako tělo teprve vyvíjí. Nejhorší bylo, že tím zblbli i naše a táta mi poprvé v životě něco odmítl. Přitom šlo o mizernejch čtyřicet tisíc!"
Lenka se rozhodla si své přání vynutit a zvolila prostředek, o němž byla přesvědčena, že spolehlivě zabere. Půl hodiny před avizovaným příchodem matky od holiče spolykala 15 tablet Diazepamu, léku na uklidnění. Tak zněla Lenčina verze, ošetřující lékař to ale viděl jinak. Podle něj byly prášky dva, nanejvýš tři, protože po požití uváděného množství by byly následky intoxikace vážnější, ne-li smrtelné. Takovému množství neodpovídal ani její stav po transportu do nemocnice. Na místě se sice našlo prázdné balení, ale dalo se předpokládat, že převážná část skončila v záchodu. Chyběl i obvyklý dopis na rozloučenou. Ovšem i tak musela absolvovat pobyt na psychiatrii. Při propuštění byli rodiče upozorněni, že šlo spíš o citové vydírání než vážně míněné jednání. Lékaři radili neustoupit jejím požadavkům. Nepomohlo to. "Naši se rozhodli plastiku zaplatit a našli i jinou kliniku, která ji provede. Jdu na ni v březnu. Kluci budou čumět!"

Bezdůvodná sebevražda Zdeňka

Případ sedmnáctiletého Zdenka je dost neobvyklý jak motivem, tak provedením. Zatímco všechny předchozí děti měly pro své počínání ‚důvod‘, i když třeba banální, u něho je to jinak. Neměl problémy ve škole, i když jeho prospěch nebyl nejlepší, v milostném životě ani doma. Žije společně s matkou a o dva roky starším bratrem. Má také sestru, která je vdaná. Otec zemřel na rakovinu před dvěma lety – v momentě, kdy ho syn asi nejvíc potřeboval. Zdeněk se s tím zřejmě ještě psychicky nevyrovnal.

Já o tom přemýšlel už delší dobu. Zdálo se mi, že můj život nemá žádný smysl. Prakticky denně se opakoval stejný stereotyp: škola, učení, občas hospoda s klukama. Vždycky, když se mi povedlo sbalit holku, jsem měl pocit, že to je ta pravá, ale nikdy to netrvalo dlouho. Všechny jsou stejné. Žít takhle naprosto beze smyslu mi připadalo hloupý. Nikdy mě nic nezaujalo do té míry, abych se tomu víc věnoval, i když jsem toho vyzkoušel dost, sport nevyjímaje. Jedno odpoledne nám ve škole odpadla hodina. Kluci šli na pivo, mně se nechtělo. Doma nikdo nebyl a já věděl, že hned tak někdo nepřijde. Zase mě napadlo, že by bylo nejlepší, kdybych tady nebyl. Dlouho jsem přemýšlel o vhodným způsobu, jak to udělat. Práškama to trvá moc dlouho, žádná zbraň doma nebyla. Jít na Nuselák se mi nechtělo, za prvé to mám daleko a za druhé bych si to třeba cestou rozmyslel. Nejlepší se mi zdálo podřezat si žíly. Žiletky doma ale taky nebyly, já se ještě neholím a brácha má elektrickej strojek. Naštěstí byl v kuchyni takovej malej nožejček. Ještě jsem ho nabrousil a říznul. Chvilku to bolelo, ale ne nějak moc. Měl jsem pocit naprostýho klidu a pohody. Připadalo mi, že se propadám do prázdna, a bylo mi strašně dobře..."
Většina sebevrahů vděčí za záchranu svého života – kromě práce lékařů, samozřejmě – náhodě. Nejinak tomu bylo i v tomto případě. Zdeňkova bratra pozvala jeho dívka na mejdan ke známým. Chtěl se jen zastavit doma a napsat vzkaz, že přijde asi dost pozdě. Podle lékařů stačilo dorazit o pár minut později... Rány na rukou byly hluboké, ale cévy naštěstí neutrpěly výrazné poškození. Jestliže ve všech předchozích případech byl motiv jednoznačný, tentokrát to neplatí. Zdeněk netrpí duševní poruchou, i když něco v jeho psychice v nepořádku bude. Jako jediný ze všech také kategoricky nevyloučil možnost recidivy, tedy že to zkusí znovu. napsal/a: Andysekk 17:32 | Link komentáře (1)



Extrémní vztahy!   02.Říjen 2006


Někteří jedinci si na svoji svobodu nenechají sáhnout za žádnou cenu. Jsou schopni oželet i partnerský vztah, než aby si nechali mluvit do svého života, zvyků, zálib a přátel a museli dělat kompromisy. Na druhé straně je opačný extrém. Tam stojí ti, kteří se nechají dusit, jenom aby je jejich partner neopustil. Neumějí být sami, potřebují někoho, kdo se za ně bude rozhodovat, jsou nesamostatní, neumějí si prosadit svou. S věkem a inteligencí to nesouvisí. Extremismus ve vztazích se ale projevuje i jinak a leckdy ve vztazích relativně normálních. Posvítili jsme si na projevy, které jsou daleko za hranicemi tolerance a základní slušnosti.

Hlídací psi

"Kam jdeš? V kolik přijdeš? Kdo tam bude? Pavel, Martin a Jindra. A Markéta ne? Aha, takže Markéta taky. Ale kdybych se tě nezeptala, tak bys mi o tom neřekl. Doufám, že přijdeš do deseti. Já musím brzy ráno vstávat a ty mě pokaždé vzbudíš. Pak nemůžu znovu usnout." Je běžné a v pořádku, že se partneři zajímají o to, co ten druhý dělá. Tohle už je ale trochu moc. V tomto případě nejde o žádný zájem o druhého, ale o docela obyčejnou šikanu. Někteří partneři mužského i ženského pohlaví se nechovají jako partneři, ale jako hlídací psi. Chtějí všechno vědět, všechno kontrolují, mají tendenci o všem rozhodovat. Prostor tomu druhému dávají minimální nebo vůbec žádný, ale hloupě ani despoticky si nepřipadají.
Hlídací psi mají argumenty na všechno. Své chování snaží omluvit, jak jenom to jde, a je známou věcí, že nejlepší obrana je útok. "Kdybych ti mohl (mohla) věřit, tak se neptám. Jenomže nemůžu. Nediv se mi, můžeš si za to sama (sám)." Ani oprávněná nedůvěra takovéto chování neomlouvá. O něco chytřejší hlídači se neuchylují k výčitkám a namísto lítosti se snaží získat za své projevy vděčný potlesk. "Dělám to kvůli tomu, že tě tolik miluju." Někdy se jim vážně podaří hlídané chudáky přesvědčit. Ti pak na četné dotazy přátel, jak že to mohou vydržet, odpovídají: "Když on (ona) mě tolik miluje. Kdo z vás může říct, že takovou lásku zažil?" No nevím. Takovouhle "lásku" na každém kroku si snad radši odpustím.

Ticho po pěšině

Ženy jsou obecně o něco upovídanější než muži, ale také dovedou lépe a delší dobu mlčet, pokud se tak jednou rozhodnou. Většinou se tak rozhodnou, když chtějí partnera, nejlepší kamarádku a někdy dokonce i své dítě kvůli něčemu vytrestat. Mlčí a mlčí a vydrží to opravdu dlouho. Atmosféra houstne, nervozita všech, co se toho musí nedobrovolně účastnit, se stupňuje, a mlčící tyran je má v hrsti. Když se konečně uvolí promluvit, ostatním se tolik uleví, že by mu nejraději líbali ruce, a příště si raději dají dobrý pozor, aby ho zase něčím nevytočili. "Vzpomínám si, že když se moje babička rozzlobila na dědečka, nemluvila klidně celé dny," vypráví literární teoretička Zoe. "Nemluvila na nikoho, kdo ji naštval. Třeba i na mě a moji sestru a to nám bylo osm, respektive deset let. Zajímavá na tom byla jedna věc. Dědeček pronesl za den tak pět slov, ale protože nemluvnost byla součást jeho osobnosti, nikoho tím netrápil. Babička mlčela významně. Mlčela a všem přitom sdělovala: ,Vidíte, já vás nepotřebuji. Klidně se obejdu i bez vás, ale jsem zvědavá, jak se vy obejdete beze mě.‘ Vždycky to vyhrála, protože my jsme se nemohli dočkat, až bude klid, a jakmile začala milostivě komunikovat, spadl nám kámen ze srdce." I muži ale někdy dokáží dobře dusit mlčením. Zkušenost s tím má šestatřicetiletá psycholožka Petra i o dvanáct let mladší Lenka. "Kdykoli se trochu chytneme a já se snažím s ním mluvit, abychom si navzájem vysvětlili stanoviska, mlčí," popisuje svůj vztah Petra. "Jednou na mě nemluvil celých čtrnáct dní." Lenka k tomu dodává: "Třeba se otočí, bez vysvětlení odejde, vrátí se za několik hodin a zase mlčí. Radši bych se s ním pět hodin hádala, než deset dní nekomunikovala."

A naschvál...!

Naschvály jsou asi nejdětinštější reakcí vůbec. Hodí se do mateřské školky, dají se jakž takž pochopit i u dětí z prvního stupně základní školy, ale tam by také měly skončit. Někdy okolo desátého roku totiž děti začínají chápat, že se jisté věci nedělají ne proto, že jim to rodiče zakázali, ale proto, že jsou špatné a mohly by někomu ublížit. Jestliže se nám něco nelíbí a řešíme to naschválem, nejsme o nic lepší než ten, který nám – ať už úmyslně, či neúmyslně – něco provedl. Jedna moje známá zničila partnerovi drahou kytaru, když jí ve vzteku mrštila proti zdi, aby se mu pomstila. Protože se hrou na kytaru živil, její pomsta je oba nakonec vyšla na třicet tisíc. On jí za to v prvním návalu zlosti v noci ustřihl cop do pasu, který si pěstovala několik let. Naštěstí se zastavili a v naschválech nepokračovali dál, protože jinak by možná skončili jako Oliver a Barbara Roseovi, kteří spolu začali válčit právě prostřednictvím naschválů. Tys mi počural rybu před návštěvou? Tak já ti rozbiju všechen tvůj porcelán! I kdybyste měla sebevětší vztek, vzpomeňte si na dětskou větu používanou při hře na honěnou. Oplatky se nepečou. Když partnerovi něco provedete, něco mu zničíte, nevyřídíte mu důležitý vzkaz, bude vám dobře asi tak pět vteřin. Maximálně pár minut. Pak nastoupí těžká kocovina. A pokud už si účty nedokážete vyřídit jinak, alespoň k tomu nepoužívejte děti a zvířata. To už není jenom extrém, ale extrém extrémů.

Prachy na stůl

Peníze jsou velmi citlivé téma a ve společných domácnostech obzvláště. Peníze totiž mají velkou moc, a to ne pouze z důvodu, že si za ně můžete koupit, co chcete, a tím vám dávají jistou svobodu nebo alespoň její pocit. Prostřednictvím peněz se dá zdárně manipulovat a jakákoli manipulace do extrémů patří. Můžete jimi partnera kontrolovat, pokud ho donutíte, aby celou svou výplatu svěřoval vám a nechával si jenom kapesné, anebo ho jimi můžete vydírat, vyděláváte-li víc než on. V normálně a zdravě fungujícím svazku založeném na důvěře by měl mít pokud možno každý z partnerů svůj účet, na který mu chodí výplata. Oba se pak mohou dohodnout, kolik budou dávat na společnou domácnost, na úspory, a zbytek je jejich. Jestli si za ně koupí nové boty, nebo kolo, je každého věc. Bohužel to tak často není. Jeden z partnerů drží kasu a druhému přiděluje kapesné, jako kdyby ten byl nesvéprávný a neuměl s penězi zacházet. To je nedůstojné pro oba dva, i když samozřejmě o něco víc pro toho, kdo o kapesné musí chodit prosit, jestliže mu došlo, a půjčuje si dokonce i u vlastních dětí, protože by mu partner udělal scénu, že už zase všechno utratil. Jestliže podobné vyhrocené situace zažíváte, pak je třeba se ptát, za co všechno vám partnerský vztah stojí. napsal/a: Andysekk 22:10 | Link komentáře (0)



Pravdivý příběh - Tohle je fakt hrůza!!!  


Lola se narodila v Hamburku italské prostitutce Paole. Z důvodů, které nechtěla Paola prozradit, porodila Lolu \"načerno\", v pronajatém bytě svého pasáka. Nechal ji s miminkem bydlet ve skromném tmavém suterénním bytě ještě šest měsíců, musela však za to pracovat. Když se jedné noci vrátila od \"kunčafta\", našla doma jen plačící sousedku, která jí občas Lolu hlídala. Holčičku prý kamsi odvezli dva muži, kumpáni Paolina pasáka. Ten vše zapřel. Navíc ji varoval, že oznámí-li věc policii, ihned ji zabije. K tomu všemu o existenci dítěte nikdo legálně nevěděl...
Paole nezbývalo než začít pátrat na vlastní pěst, pomáhal jí jen její bratr. Od kolegyně prostitutky se doslechla, že jejich pasáci \"jedou\" v černém obchodě s dětskou prostitucí. Nejdříve nevěřila, že by mohl být zájem o tak malá miminka, jako byla Lola, ale nedalo jí to. Její ženská intuice ji vedla správně – po půl roce pátraní po pedofilních internetových stránkách svou roční Lolu našla na fotce agentury kryjící se pod názvem Sweet Babysiters. Bratr Paoly Nico se nějaký čas vydával za \"seriózního\" klienta a podařilo se mu domluvit schůzku. Jednoho listopadového čtvrtka byl pohlavní styk s kojencem dojednán – akt se měl konat v bytě nedaleko centra Hamburku, v nenápadném činžáku. Když Nico vstoupil, otevřely mu dvě gorily a jakási žena. Zaplatil zálohu 500 eur, dalších 500 mělo být doplaceno za hodinu a půl, až skončí. Byl uveden do dětského pokojíčku s obrovskou postelí, na které ležela Lola v bílých šatičkách v záplavě plyšáků. Z vedlejšího pokoje se ozýval pláč dalšího dítěte. Nico zůstal hodinu a půl s dítětem, aby vše vypadalo, že je opravdu zákazníkem. Ten den však nebyla šance dítě z bytu odnést. Důležité však měli – věděli, kde Lola je. Během dalšího týdne se Nicovi podařilo za pomoci svých italských známých žijících v Německu holčičku z bytu \"ukrást\".
Paola se rozhodla, že vše ohlásí: \"Věděla jsem, že mě možná mafie zabije a že budu mít opletačky se zákonem, protože jsem neohlásila porod, ale musela jsem to udělat – už kvůli dalším dětem, které byly nuceny dělat to samé, co moje Lola...\" Pár obchodníků s dětmi bylo dopadeno, ostatní se kamsi vypařili a pravděpodobně ve své špinavé práci pokračují. Podobné skupiny operují po celém světě. V asijských zemích často dochází k prodeji nemluvňat vlastními rodiči, kteří mají více dětí. Je to prý jedna z možností, jak si početné rodiny vydělají na jídlo a základní živobytí. Přitom ceny jsou mnohdy směšné – 500 amerických dolarů za dítě. Pro majitele pochybných podniků, které navštěvují zhusta úchylní evropští a američtí sexuální turisté, je to velmi výnosný obchod a investice se při ceně až 300 amerických dolarů za \"číslo\" velmi rychle vrátí...
Děti se stávají doslova otroky svých majitelů – odmalička neznají prakticky nic jiného než sexuální zneužívání. Pokud nezemřou na AIDS či jinou nemoc, mohou pedofilům sloužit až do samé puberty. Jejich pasáci se často pečlivě skrývají, a i když jsou policií odhaleni, vyrojí se zanedlouho noví \"otrokáři\". Dokud bude existovat poptávka, bude i nabídka. napsal/a: Andysekk 22:07 | Link komentáře (0)



Mlátil mě manžel i tchýně!!!   01.Říjen 2006


Paní Marta (42) ze severu Čech žila do svých čtyřicátých narozenin obyčejným životem. Vyučila se kuchařkou, vdala se a porodila dceru. Po několika letech nevydařeného manželství se rozvedla a s dcerkou byla dlouhé roky sama. Jako samoživitelka to neměla lehké, ale nikdy si nestěžovala. "Moje dcera Linda byla pro mě vždycky na prvním místě a jsem na ni pyšná. Odmalička byla velmi samostatná. Milovala děti, a tak vystudovala pedagogickou školu. Hned po maturitě odjela pracovat do ciziny. Získala místo v ústavu pro mentálně postižené děti a moc ji to baví. A také si slušně vydělává – v zahraničí je tato zodpovědná práce ohodnocena lépe než u nás!" vysvětluje paní Marta a ukazuje malou, už notně ošoupanou fotografii hezké dívky. Potom pokračuje ve vyprávění: "Po odchodu Lindy jsem se cítila velmi osamělá. Nebyla jsem zvyklá nikam chodit, ani mít partu kamarádek. Když mi nová kolegyně z práce nabídla, abych s ní šla do kina, byla jsem z toho vedle. Nakonec jsem souhlasila a staly se z nás přítelkyně. Chodily jsme spolu pravidelně na různé akce a nakonec jsme jely i k moři do Řecka.

Zamilovala jsem se jako školačka

Bylo to už v říjnu, s velkou slevou, ale moc se nám tam líbilo. Hned na uvítacím večírku si nás vyhlédli dva starší muži, také kamarádi a kolegové. Prý abychom to dali dohromady, alespoň bude větší zábava!" Paní Marta si připadala jako v ráji. Krásná příroda a památky, moře a milá společnost. S oběma sympaťáky nakonec trávily kamarádky nejen příjemné dny na pláži, ale i večery při hudbě a tanci. "Prostě jsem se bláznivě zamilovala!" přiznává Marta a dodává: "Udělala jsem přesně to, co jsem vždycky svojí dceři zakazovala. Bezhlavě jsem následovala muže, o němž jsem vůbec nic nevěděla."
Po návratu z dovolené se Marta setkala se svým Eduardem jen párkrát. To aby domluvili svatbu a přestěhování k němu do rodné vsi. Bydlel téměř na druhém konci republiky, ale vzdálenost nebyla překážkou. Zamilovaná Marta by šla za svým princem klidně na konec světa! "Všechno se odehrálo hrozně rychle. Když na to dnes vzpomínám, nedokážu to vůbec pochopit. Byla jsem jak očarovaná!" říká Marta a kroutí nechápavě hlavou. Během měsíce bylo vše zařízené. Stěhování, svatba i nástup do nového zaměstnání v místním hostinci. Marta stihla pozvat na svatbu i dceru, ale ta se nemohla uvolnit ze zaměstnání.

Nic jsem netušila

"Jeden den jsem přijela spolu se stěhováky a druhý den už byla svatba. Svoji budoucí tchyni a tchána jsem viděla jen chvíli a připadali mi oba velmi milí! Bydleli v krásné vilce se zahradou, horní patro už bylo nachystané pro nás a moje dcera tu měla dokonce vyhrazený pokojíček! Já jsem svůj byteček odevzdala, patřil městu, a starý nábytek vyhodila. Spálila jsem za sebou všechny mosty a vrhla se do nového života," vzpomíná s trochu smutným úsměvem Marta. Začátky v novém bydlišti hodnotí jako idylické: "Nejdřív bylo všechno krásné. Eduard byl milý a trávil se mnou každou volnou chvilku. Pracoval jako zedník ve stavební firmě a práce měl nad hlavu. Jeho rodiče se sice hádali a pomlouvali, ale vydrželi spolu celý život, a tak jsem si říkala, že je to asi v tak dlouhém vztahu normální. Občas se zezdola ozvala rána nebo cinkot skla. Eduard vždy řekl, že jeho máma je nemotorná a vráží do nábytku. A já jsem se s tím spokojila."

Násilí bylo na denním pořádku

"Jenže neuplynulo ani čtvrt roku od svatby a já jsem se nestačila divit. Z idylické rodinky se vyklubali pěkní dravci!" konstatuje Marta a na vysvětlenou dodává: "Staří se rvali jak koně. Tchyně přerazila o tchána koště a on jí za to rozmlátil broušené skleničky. Druhý den ho zamkla do sklepa, prý omylem. Když ho Eduard odtamtud vysvobodil, rozřezal tchán záclony a ještě se pokusil svoji ženu srazit ze schodů. Neuplynul den, kdy by se něco hrozného nestalo. Prosila jsem Eduarda, aby zasáhl. Ale on se jen smál. Prý je to normální, tak co vyšiluju!"
Marta se začala v domě bát a prosila svého muže, aby se někam odstěhovali. On ale neměl pro její obavy pochopení. Na stále častější prosby začal být alergický a manželské spory přerostly v ostré hádky. Vše se ještě zhoršilo poté, co Eduard přišel o práci.

Mlátili mě všichni

"Nebyla to jeho vina, firma prostě nezískala zakázky, a tak propouštěli. Eduard byl skoro nejstarší, proto šel mezi prvními. Prý už nezastane tolik, co mladí kluci..." Manžel paní Marty začal trávil čím dál víc času v hospodě, kde Marta pracovala. Jenže zatímco ona loupala brambory nebo krájela kila cibule na guláš, on se jen opíjel. "Často jsem ho nemohla ani dotáhnout domů, jak byl zpitý pod obraz. Zpočátku jsem ho litovala, že přišel o práci. Ale později mě už štval. Nic si nehledal, jen se litoval a pil!" říká Marta a po chvilce váhání přiznává: "Jednou mi dal v hádce facku a potom už mě mlátil každý den. Když jsem si postěžovala tchyni, dala mi taky facku. Prý nemám být drzá! Z té strašné rodiny jsem utekla, až když mi v hádce zlomil Eduard ruku. Staří na to koukali a smáli se! Bylo to jak z hororu.
V nemocnici mě přemlouvali, ať podám trestní oznámení. Neudělala jsem to, bojím se pomsty. Manžel mi při našem posledním setkání řekl, že jsem ho svým útěkem znemožnila před celou vesnicí. Tvrdil, že je normální, když se lidi perou a mlátí. Ale co se doma uvaří, má se doma i sníst a neříkat to na veřejnosti. S tím já nesouhlasím. Radši už budu žít až do smrti sama, než s takovým násilníkem a jeho pološílenými rodiči!" Nyní bydlí paní Marta díky finanční pomoci dcery v pronajatém bytě. Při focení jsme musely slíbit, že neprozradíme místo Martina pobytu, stále se bojí pomsty agresivní rodiny.
Do budoucna přejeme statečné Martě už jen samé štěstí a klid! napsal/a: Andysekk 23:59 | Link komentáře (0)



Láska pro peníze?!? BERU!!!  


Potkáte je na koktejlech, v luxusních restauracích nebo nákupních centrech. Obtloustlé chlápky, postarší, ošklivé nebo obojí, případně bezbarvé zjevy manažerského typu, zábavné a oduševnělé asi jako hydrant – a vedle nich ženy. Možná o jednu až dvě generace mladší a určitě o několik set procent půvabnější. Tyhle dvojice zrovna nepředstavují to, co chápete pod pojmem "dokonalý pár". Rozhodně nejde o dva mladé zamilované milence, kteří právě překonali nástrahy osudu a kráčejí vstříc obřímu zapadajícímu slunci. Tihle nosí svůj milostný příběh vepsaný do platebních karet a přečíst si ho může kdokoliv: úspěšný boháč si do života vpustil krásnou kalkulačku.

Možná vás teď napadá něco o nechutné vypočítavosti na obou stranách a hlavou vám prokmitnou zářivé příklady velkých lásek od Romea a Julie po scénář filmu Notting Hill, v němž se slavná herečka zblázní do chudého knihkupce. No, nic proti romantice. Jak ale naznačuje pohled na dlouholetá manželství, vcelku fungující vztah lze založit i na jiných hodnotách, než je společný plážový běh v mělké slané vodě. Třeba na penězích. I nevábní muži mají právo na pravidelný příděl rozkoše, a když se jim podařilo svá konta dostatečně napumpovat, proč by nepozvali do vily s bazénem nějakou tu krasavici? Otázka poptávky a nabídky funguje dokonale a žen, pro něž se lov boháčů stal životním programem, bude vždycky dost. Nevím jak vy, ale já těmhle párům přeju štěstí. Kdo ví – možná se za několik desítek let stanu opět svobodným a budu se rozhlížet po někom na stáří. A jestli se ke mně přikutálí pár melounů navíc, buďte si jistá, že nezačnu obvolávat bývalé spolužačky. Možná mě uvidíte v Boulogneském lesíku, na vozíku poháněném nádhernou mulatkou, která mě bude hladit po pleši osázené stařeckými bradavicemi. A věřte, že se vůbec nebudu cítit trapně. Z mužského pohledu totiž peníze znamenají stejně dobrou ženolapku jako mládí, šarm, inteligence a svaly. Kráska a (bohaté) zvíře ostatně není o nic horší příběh než takový Romeo a Julie, ne?

Kouzlo vzájemné solidarity

Můj vzdálený příbuzný, major britské koloniální policie ve výslužbě, měl v životě přes pět set žen plus jednu manželku. Teď je mu pětašedesát. A protože myslel na penzijní fondy už v raném mládí, tráví důchod docela zábavně: žije v Thajsku s jednou sedmadvacetiletou milenkou jménem Deng a neurčitelným počtem masérek na jednu noc, o nichž Deng pochopitelně neví. Major Brown ale nepatří mezi obvyklé sexuální turisty, kteří během dvoutýdenní dovolené nechají vydělat místním prostitutkám a pak se vrátí k evropským manželkám. Platí Deng pravidelné kapesné, pamatuje na ni v závěti a její rodině zařídil malý obchod. Pro majora Browna je výdej peněz za sex přibližně stejně přirozený jako pro nás ostatní nákup paliva do aut. Zajímalo mě, co tenhle kuriózní pár drží pohromadě, a major mi ochotně prozradil "klíčové slovo". "Vzájemná solidarita," prohlásil. "Deng si uvědomuje, co pro ni znamenám z hlediska životní jistoty. A já si vážím toho, jak je ke mně milá. Oba dodržujeme pravidla a ona ví, že kdybych jí přišel na nevěru, skončila by. Tak dopadla její devatenáctiletá předchůdkyně: jakmile jsem zjistil, že mě podvádí s jistým Němcem, aby mohla inkasovat dvakrát, museli jsme se rozejít. Deng tenhle příběh zná a myslím, že by si rozmyslela riskovat. Prostě jsme si spočítali, co můžeme nabídnout, získat a ztratit, a podle toho se chováme." Mně tohle vyznání připadá přinejmenším stejně uspokojivé jako "Marie se mi líbí, protože mi připadá taková jiná, čistá..." Alespoň je jasno, ne? Naposledy jsem o Deng a majorovi slyšel před pár měsíci – přestěhovali se do krásného domu v severním Thajsku a zdá se, že tam oba budou žít šťastně až do majorovy smrti. Docela pěkná pohádka, řekl bych.

Frajeřina až navěky

Spisovatel Charles Bukowski prohlásil, že by se chtěl proslavit a žít do osmdesáti, aby mohl spát s osmnáctkami. No, skoro se mu to povedlo. Belhat se po světě s plnou prkenicí a mladou milenkou je z mužského hlediska rozhodně přívětivější představa než trávit důchod na lavičce, krmit holuby a slintat nad gymnazistkami v minisukních. Chovat v posteli mladou, krásnou ženu a sám přitom vyzařovat podobný typ půvabu jako zombie prostě představuje frajeřinu. Nezáleží na tom, že kolem krouží mladší, hezčí, chytřejší hoši – tohle je vítězství pragmatického rozumu a vážná námitka všem nadutým romantikům, kteří ošklivým, nudným a opotřebovaným lidem upírají právo na štěstí. Všichni se nejmenují Brad Pitt, víte? Jsme tu i my, kteří se do zrcadla díváme vážně neradi, ať je nám třicet, nebo osmdesát. Příroda je nemilosrdná, ale dá se podplatit, chápete? A na prachy naštěstí slyší i pár blonďatých andělů s kudrnatými vlásky a nevinnýma modrýma očima!

K naprosté dokonalosti dovedl tenhle trik můj oblíbenec, americký naftový magnát J. Howard Marshall II. Oženil se se sedmadvacetiletou Annou Nicole Smithovou, původně neúspěšnou barovou tanečnicí, po prsních implantátech pak veleúspěšnou modelkou a playmate. Howardovy předpoklady pro manželství spočívaly ve věkovém rozdílu šedesáti let, invalidním křesle a silně dotírající rakovině. V téhle situaci by se nejspíš většina umírajících kmetů uchýlila do sanatoria, kde by jim sex vzdáleně připomínal jen téměř nepřetržitý styk s bažantem. Howardovi v posledních měsících života stálo za to rozzuřit všechny příbuzné a přitom ještě dostat do postele jednu z nejprovařenějších sexbomb planety. Všem včetně Howarda a Anny Nicole bylo jasné, že nejde o studentskou lásku "navzdory všem". Nicméně díky ní naftový král odešel ve velkém stylu – ne jako živá mrtvola, ale jako chlap a novomanžel.

Muka šedé zóny

Funguje to jako v obvyklém vztahu plném citových turbulencí; jakmile máte karty víceméně jasné a obě strany chápou, proč jsou spolu, všechno může klapat. Jenže mezi férovými případy finančně-sexuálně-společenské symbiózy leží šedá zóna plná nepříjemných omylů. Musím bohužel uznat, že na vině bývá neuvěřitelná mužská naivita. Většina z nás lásku pro peníze pozná. Když se proplešatělý pan ředitel po dvaceti letech rozvede a vezme si mladičkou asistentku, měl by tušit, že mu ji do cesty nepřivál stříbrný vítr, ale kalkulačka v její hlavě. A připravit se na nutné náklady. Luxusní dovolená, dárková služba, neustálá potřeba pronikat do takzvaně lepší společnosti – pokud u partnerek zaznamenáme podobné symptomy, je víceméně jasno. Tedy mělo by být.

Bohužel čas od času narazím na případ, kdy v hlavě omšelého chlapíka rozkvete nádherný narcis a stráví poslední zbytky jeho mozkové kůry. Nešťastník se nejspíš domnívá, že navzdory erozi vnější podoby vyzařuje jakési prazvláštní kouzlo. A dokáže jím ovládnout jakoukoliv ženu, což dokazuje i ta nádherná prsatá manekýna, která mu dovolila, aby se kvůli ní rozvedl, a umožňuje mu láskyplné odčerpávání jeho účtu. Takového muže znám. "Věk ani krása u chlapů nehrají tak velkou roli, ženy to přece samy říkají, jde o sílu osobnosti," namlouval ten dobrák sobě i mně několik let, během nichž stačil přijít o rodinu a téměř všechny peníze. Manekýnské klíště zatím díky jeho financím a známostem udělalo kariéru a nakonec mu uteklo s mladým svalnatým kolegou – takže našemu nešťastníkovi zůstalo dost námětů k přemýšlení a hypotéka na 1 + 1 v Uhříněvsi. Smutný, ale v podstatě spravedlivý příběh, ne? Takže abych se vrátil ke scéně s vozíkem, mulatkou a Boulogneským lesíkem. Ještě víc by mě bavilo, kdyby se ke mně žádné miliony nepřikutálely (což nebude problém). Ta snědá polobohyně by netušila, že jsem kvůli výletu do Paříže musel prodat poslední zlaté zuby, nechal si vyoperovat endoprotézu a prodal ji na černém trhu. Protože úplně největší frajeřina je být starý, ošklivý miláček krásné ženy a nemít ani floka. Možná bych to mohl zmáknout tím prazvláštním kouzlem, nemyslíte? napsal/a: Andysekk 23:28 | Link komentáře (0)



co znamenaj klucici sny o vode!?!  


Když se mu zdá:

Že sportuje

Hraje ve snu pólo, surfuje nebo se odvážně potápí? Všechny mokré sporty poukazují na jeho hravou povahu, proto se s ním těšte na noci plné vášní a odvážných experimentů. Jestli ale toužíte po klidném vztahu, raději počkejte, až se vybouří a místo o jízdě po divoké vlně začne snít o romantické projížďce na pramici.

Že se myje

Zdá se mu, že si drhne ruce, obličej nebo celé tělo pod sprchou nebo ve skalním vodopádu? Pozor: Potřebuje se očistit! Nejspíš spáchal něco nekalého a snaží se to ze sebe setřást. Nevěru, které lituje, nebo nepříjemné rozhodnutí, s nímž si neví rady.

O čisté, průzračné vodě

Sní váš drahý o bazénu nebo moři, kde dohlédne až na dno? Pak chystá třeba divokou jízdu – průhledná voda totiž symbolizuje radostné očekávání. Může jít třeba o vášnivý flirt s kolegyní nebo adrenalinovou dovolenou, na kterou se za pár týdnů chystá.

O klidné hladině

Při tomhle nočním dobrodružství buď líně plave v lesní tůni, nebo vesluje po tichém jezeře. Nehybná hladina znamená, že nejvíc touží po klidu a pocitu bezpečí. Protože voda ve snech ukazuje hlavně stav citů, můžete jásat: Tenhle fešák se vyznačuje silnou emoční vyrovnaností.


napsal/a: Andysekk 23:25 | Link komentáře (0)



žila jsem mezi indiany  


Tahle pětadvacetiletá Češka, která žije elektronickou hudbou, bláznivou módou a ruchem velkoměsta, cestu do horských pustin nikdy neplánovala. Nakonec ale kvůli své práci skončila v indiánské komunitě, úplně odříznutá od zbytku světa. Co jí tahle exotická zkušenost přinesla? Čtěte.

"Vyrazila jsem do Mexika."
"Původně jsem vůbec netušila, že se s indiány někdy setkám. Chtěla jsem jen studovat v nějaké zemi, kde se mluví španělsky, protože tenhle jazyk miluju. Ve Španělsku už jsem rok strávila, takže jsem se tentokrát rozhodla pro Latinskou Ameriku. Přemýšlela jsem o Argentině, ale tam vám stipendium často nakonec neproplatí, takže by se mohlo stát, že skončím na ulici. Proto jsem si vybrala Mexiko, které se mi zdálo vhodnější, a začala vyjednávat s mexickou ambasádou v Praze. Všechno jsem si musela oběhat sama. Hlavně získat písemné pozvání od některé ze státních univerzit. To znamenalo projít stejnými přijímačkami jako mexičtí studenti a přes internet obhájit studijní projekt. Všechno se vyjednávalo skoro rok. Nakonec jsem se dostala na doktorandské studium na prestižní univerzitě v Guadalajaře, což je čtyřmilionové město. Původně jsem měla zkoumat, jak lidé v každodenním životě zacházejí s médii. Hodně jsem se ale sblížila s profesorkou, která mi vyprávěla, že pracuje s indiány v horách. To mě zaujalo. Jí se zase líbilo, co jsem dělala ještě v rámci magisterského studia v Praze. Zkoumala jsem totiž, jakým způsobem mladí lidé používají mobil a co pro ně znamená. Napadlo ji, že bych něco podobného mohla provést i s těmi ,jejími’ indiány – Huicholy, protože údajně žijí a přemýšlejí úplně jinak než ostatní Mexičané. Souhlasila jsem a začala studovat literaturu o huicholské kultuře."

"Cesta byla strašidelná."
"Na doporučení jsem vyhledala jednoho Huichola ve městě, udělali jsme spolu rozhovor a on mě pak vzal mezi ostatní. Chodila jsem na jejich pravidelné nedělní srazy nebo je vyhledala na tržišti, kde prodávali své výrobky. Potom mě pozvali do své komunity v pohoří Sierra Madre. Žijí v osadách, které mají maximálně sedm set obyvatel, dodržují tradiční způsob života a straní se okolního světa. Daří se jim to také proto, že jsou hory dost nepřístupné. Můžete si vybrat. Buď šestnáct hodin urputné cesty autem po skalních převisech, kde se i zkušeným horalům motá hlava, a když se něco rozbije nebo vám dojde benzin, máte smůlu, nebo vypláznout obrovské peníze za helikoptéru, která létá jen třikrát týdně. Já zvolila přece jen helikoptéru. Vypadala, jako kdyby zažila druhou světovou válku, kapitán zařadil autopilota a mezi skalními útesy psal v klidu esemesky. Věřila jsem, že to zvládne, ale dělalo se mi zle od žaludku, jak se helikoptéra kvůli poryvům větru kymácela sem a tam. Přistáli jsme v komunitě San Andrés. Nejdřív jsem musela jít za radou starších (samí muži), oznámit jim, proč k nim přijíždím, a vyžádat si povolení, abych mohla zůstat. Huicholové mezi sebe nepřijmou hned tak někoho. Kdo s nimi chce žít, musí dodržovat jejich pravidla."

"Bez vody a elektřiny."
"V San Andrés bydlí asi sedm set Huicholů v tradičních cihlových nebo dřevěných domcích, chaoticky rozmístěných na obrovské pláni. Sruby jsou od sebe vzdálené třeba i tři sta metrů. Já měla z ,domova’ dvě stě metrů do domu, kam jsem chodila jíst, a dalšího půl kilometru k vodě na mytí. Na indiánské poměry je ale San Andrés docela vyspělé. Mají vlastní zdravotnické středisko i školu. Nenajdete tu ale elektrické vedení, vodovod ani asfaltové chodníky, takže se noční cesta potemnělou vesnicí plnou agresivních psů dá považovat za docela silné dobrodružství. Elektřinu získávají jen ze solárních panelů nebo generátorů, vodu z potoka. Stává se, že se občas přiotráví pesticidy. Hnojí si jimi totiž pole a netuší, že je to může zabít. Všude mají neskutečný binec – rozházené věci a špínu považují za přirozené prostředí. Už ale pochopili západní koncept čistoty, takže když má přijít návštěva ,zvenčí’, upozorní místní rozhlas obyvatele, aby si uklidili dva metry před domem i za ním. Udělají to celkem ochotně, protože jim turisté přinášejí peníze. O pár dní později ale třeba dostanou kvůli špíně žloutenku."

"Nevěra je povolená."
"Huicholové tvoří hodně uzavřenou komunitu, takže se párují jen mezi sebou. A to ještě tajně. Pokud by se někdo zapletl s cizincem, komunita ho přestane brát jako Huichola. Oficiálně nikdo s nikým nechodí. Po setmění ale ve vesnici začíná rušný noční provoz, v jehož rámci se mladí vzájemně navštěvují. Hlavně oknem. Milenci se berou většinou až v době, když žena otěhotní. Nikdo se nepozastavuje nad tím, jak může čekat dítě, když se s mužem smí tak nanejvýš pozdravit. O tom se prostě na veřejnosti mlčí. V manželství mají dovoleno pět nevěr. Muž i žena. Deset se také neřeší, u patnácti už by asi začal problém. Tuhle svobodu považuju za zvláštní vzhledem k tomu, jak tradičně žijí. Žena ráno vstane, obleče kroj a převáže vlasy šátkem. Potom pečuje o svých osm až deset dětí a začne vařit jídlo pro celou rozvětvenou rodinu. Samozřejmě také obstarává dům. Muži zase od rána do večera pracují na poli nebo společně s manželkou vyrábějí umělecké předměty, které pak prodávají turistům. Po večerech se dívají na fotbal nebo telenovely u bohatších sousedů, kteří mají elektřinu a televizi. A platí za to. Telenovela vás přijde v přepočtu na šest korun! Dokonce mají ve vesnici i internet, ale skoro nikdo s ním neumí zacházet. Často také poslouchají rádio, které vysílá i v jejich jazyce. Nebo se scházejí u obchodu s potravinami a popíjejí mescal, což je přímo zabijácká kořalka. Hospody nemají. Pijí ale hodně, muži i ženy. Rovnost už tolik nefunguje ve veřejném životě. Žena se nemůže stát členkou rady starších a rozhodovat o místní politice. Nebo alespoň ne přímo. Na jejím názoru záleží, ale musí ho zprostředkovat muž."

"Knihy? Časopisy? Nezájem."
"Ve vesnici nenajdete žádné knihy, plakáty nebo časopisy. Huicholy totiž písemná kultura minula! Všechno, co potřebují vědět, si předávají ústně. Donedávna neměli ani vlastní písmo – dokázali psát jen ve španělštině. Dnes sice umějí svůj jazyk wirariku foneticky přepsat, ale protože písemně komunikují většinou jen s lidmi z vnějšího světa, používají pořád hlavně španělštinu. Jinak než my vnímají i dějiny. Nezajímá je, jestli se něco stalo v roce 1920, nebo 1840. Pro ně znamená historie to, co jim zanechali jejich předkové a čím oni vlastně stále žijí. A rádi. V horách mají svůj malý soukromý svět, kterého se drží jako klíšťata. Pokud odjíždějí do města, tak jen za prací nebo na studia. Civilizace je neláká. Dokonce i mladé huicholské dívky ve městech dobrovolně nosí kroje a těší se, až se budou moct vrátit do hor. Možná i proto, že se na ně Mexičané trochu dívají skrz prsty. Výzkum se mi povedl. Zjistila jsem, že ačkoliv bohatší indiáni mobily vlastní, používají je jen málo. Nemají potřebu pořád s někým něco řešit a také šetří. Pořizují si je hlavně kvůli tomu, aby zůstali ve spojení s příbuznými ve městě. Huicholy jsem si oblíbila, ale jejich kulturu nechápu. Uvažují úplně jinak než my: jsou přísní a tradiční. V každém případě to byla dobrá zkušenost. Víc jsem si uvědomila, že to, co bereme za samozřejmé, vůbec samozřejmé není a že ve světě existují i úplně jiné kultury, než je ta naše. A že je důležité se navzájem tolerovat. Do Mexika bych se vrátila ráda, cítila jsem se tu mnohem svobodněji než v Čechách. Za pár let bych tady chtěla vlastnit bar nebo spíš klub, kde bych pořádala akce a koncerty." napsal/a: Andysekk 21:53 | Link komentáře (0)



táta mě řezal!!!   25.Září 2006


Sama ani nemusíte tušit, že se ve vašem životě vyvíjejí věci hůř, než by musely. Pro všechno máte jednoduché vysvětlení: už pět let jste bez partnera, protože se žádný pořádný ve vašem zorném úhlu neobjevil, problémy s přejídáním přičítáte hektickému životnímu stylu a za neúspěchy v práci může jedině vaše neschopnost. Potíže, které vás provázejí, ale možná mají hlubší příčiny. Za sklony k bulimii vděčíte třeba hádkám rodičů, které jste poslouchala v dětství, partnera nemáte, protože vás matka nevědomky naučila odhánět muže, a v práci vás ještě nepovýšili, protože vám kdysi někdo bohužel tloukl do hlavy, že jste neschopná, a vy jste mu uvěřila. Nepatřičnou výchovou vás ale rodiče nemuseli poznamenat navždycky. Čtěte, co vám mohly nepříjemné prožitky z raných let způsobit a jak jejich důsledky účinně zmírníte.

"Bil mě, aby se ze mě stal dobrý člověk."
Tatínek už přede mnou vychovával dvě dcery," vypráví dvaatřicetiletá Louisa *. "Ani na jednu z nich nevztáhl ruku, ale když vyrostly, měl pocit, že se mu jejich výchova moc nepovedla. Došel proto k rozhodnutí, že na mně si dá záležet. Jako výchovný prostředek používal výprasky. Nešlo tedy o náhodné opilecké záchvaty, při kterých bych dostala nářez, ale o promyšlený postup. Měla jsem třeba přijít v pět, ale dorazila jsem něco po páté. Poprvé mi to prošlo, podruhé dělal dusno a potřetí jsem dostala nařezáno. Nároky otce byly vzhledem k mému věku dost přemrštěné. Ve všech ostatních ohledech jsem ho ale milovala. Byl pro mě vzorem a já se snažila ho nezklamat. Věděla jsem, že mě má rád. Jenom jsem nechápala, jak mi může někdo tak blízký působit tak hroznou bolest! Vždy jsem dostávala nařezáno páskem na zadek, nikdy ne pár facek. Dodnes jsem hodně přecitlivělá na fyzickou bolest, kterou mi způsobuje cizí osoba – například lékař. Celé dětství jsem se zároveň bála, aby otec nezemřel. V té době byl po infarktu. Výprasky, při kterých se vždycky rozlítil, ve mně ještě navíc vyvolávaly obavu, aby kvůli mému zlobení nedostal další. Doprovázely mě tedy i pocity viny. Když jsem začala dospívat, s bitím úplně přestal. Až do dvaceti let jsem si žádné trauma nepřipouštěla. Traumatické okamžiky se ve mně ale nastřádaly a bránily mi v normálním životě. Když do mě někdo omylem strčil v metru, zatmělo se mi před očima a vracely se nepříjemné stavy výprasku. Žila jsem v permanentním stresu. Situace se prolomila až na konzervatoři při studiu herectví. Pracovali jsme tehdy s takzvanou emoční pamětí a mně se pomalu vracely všechny vytěsněné pocity. Napsala jsem povídku o svém dětství. Popisovala jsem v ní, jak bylo harmonické. Jenomže když jsem ji měla předčítat před třídou, najednou mi ta slova nešla vyslovit. Stála jsem tam, mlčela a sledovala, jak se mi hlavou honí úplně jiná slova, zcela protikladná. Tak jsem vytvořila dvacetiminutové autorské vystoupení, v němž jsem si veřejně přiznala, že mě týral milovaný rodič. Byl to velmi bolestný proces. Tím, že jsem otevřela dlouho zavřené emoční kanály, ze mě začala proudit obrovská záplava nahromaděných pocitů. Nejdřív hluboký smutek, posléze vztek a odpor. Než jsem vystoupila s onou dvacetiminutovkou, lezla jsem doma celé hodiny po čtyřech, vyla jako zvíře a brečela. Na konci těchto výlevů jsem nenašla hned štěstí, ale jakýsi smutný klid. Otci jsem nakonec odpustila, přestože se mi nikdy neomluvil a dělá, jako by se nic nestalo. Pochopila jsem, že v té době jednal, jak nejlépe uměl. Nejtěžší ze všeho pro mě bylo přestat si lhát. A přiznat si, co se skutečně stalo, a přijmout to." Psycholožka Dětského krizového centra Alexandra Fraňková dodává, že podobná situace, kdy vás otec zahrnuje láskou a zároveň vám nějak ubližuje, může nastat i v případě sexuálního zneužívání. "Do věku deseti až dvanácti let si neuvědomujete, co se vám děje. Nevíte, kde existuje hranice mezi tím, co je normální a co už ne. To odkrýváte až postupně při styku s vrstevníky." S traumatem vzniklým v dětství byste proto rozhodně měla pracovat. "Tento vnitřní prožitek se v dospělosti může přenášet do dalších vztahů a v návaznosti na to do výchovy vlastních dětí. Ženy, které byly bity, mohou mít například tendenci hledat agresivnějšího partnera. Oběti sexuálního zneužívání to zase může podvědomě táhnout k mužům, kteří budou v budoucnosti zneužívat jejich děti," dokončuje psycholožka.

"Matka pila."
Do svých šestnácti jsem nevěděla, že je matka závislá na alkoholu," vzpomíná pětadvacetiletá Marie. "Jednou jsem přišla ze školy a našla ji úplně sťatou v koupelně. Jak jsem ji viděla ležet na podlaze, celou mokrou a pozvracenou, lekla jsem se, že je mrtvá. Okamžitě jsem skočila po telefonu a chtěla volat záchranku. Jenomže pak se máma pohnula, něco opilecky zahuhlala a já místo 155 volala tátovi do práce. Teprve potom mi všechno docvaklo. Do té doby jsem záměrně přehlížela všechny známky toho, že něco není v pořádku. Pochopila jsem třeba, proč nám zakazovala uklízet a bez jejího svolení cokoliv v bytě hledat. Měla strach, abychom nenašli její láhve. Na dětství se ale moc nepamatuju. Jen si matně vybavuju, jak matka neustále podezřívala tátu, že má milenku. Táta to nevydržel a po incidentu v koupelně od nás odešel. Tehdy se její podezřívání přesunulo na mě. Cokoliv jsem udělala, byl pro ni důkaz, že ji nemám ráda. Nemůžu si vzpomenout na jediný šťastný okamžik s ní. Když jsem se ve dvaceti odstěhovala do Prahy, chtěla jsem na všechno zapomenout. Žila jsem šťastně až do doby, než jsem si našla stálého partnera. Jakmile se náš vztah stával vážnějším, začala jsem být podezřívavá a celkově nesnesitelná. Pořád jsem do něčeho ryla, kritizovala každý jeho pohyb a nikdy nepřiznala vlastní chybu. V jednu chvíli jsem přítele dokonce začala obviňovat, že mě nemiluje. Tehdy na mě křikl, že jsem hysterka a že už se mnou nebude ani minutu. Úplně mě srazil na kolena. Začala jsem brečet a jediné, co jsem ze sebe dostala, byla věta: ,Přesně tohle řekl táta mámě, než od nás odešel.’ Přítel ze mě postupně vytáhl příběh mého dětství, který jsem přede všemi a vlastně i sama před sebou zatajovala. Tehdy jsem se rozhodla, že začnu chodit na terapie," dokončuje Marie. "V Češích je bohužel zakořeněný strach z psychologů a psychoterapeutů. Měla byste si ale uvědomit, že vyhledat je není žádná ostuda," vysvětluje Alexandra Fraňková. Co vás při samotné terapii čeká? "Ten proces samozřejmě bolí, protože se dotýkáte něčeho vevnitř, co si v sobě schováváte. Přesto je důležitý k tomu, abyste se traumatem, které v sobě máte, nenechávala ovládat." napsal/a: Andysekk 15:22 | Link komentáře (0)



Jmenuju se Twiggy  


Vaše matka možná měla pověšenou nad postelí její fotku. A určitě podle Twiggy s nadšením skákala do minisukně, lepila si umělé řasy a možná se dokonce pod jejím strhujícím vlivem i ostříhala na kluka. Nad postavou mrňavé nevyspělé modelky by se dnes pozastavil málokdo. V šedesátých letech dvacátého století ale bohužel způsobila doslova módní revoluci. Do její epochy frčely modelky ženských tvarů, u kterých nikdo neměl problém najít prsa a boky. Pak přišla ona. Sotva šestnáctiletá, s jedenačtyřiceti kily, bledou pletí, krátkými vlasy a obrovskýma hnědýma očima, permanentně obloženýma řadou umělých řas. A ženy začaly najednou držet diety a místo za vycpávky do podprsenek utrácely za hodiny aerobiku. Proč se to stalo?

Pár zvrhlých návrhářů

K přezdívce, pod kterou ji znal celý svět, přišla ve svých patnácti. Tehdy si ještě říkala Leslie Hornbyová a právě se seznámila s Nigelem Daviesem, který spolu se svým bratrem pracoval v londýnském kadeřnickém salonu. Nigelův bratr ji kvůli postavě nejprve pokřtil na Sticks, což v češtině znamená tyčky, potom na Twigs (větvičky) a nakonec skončil na Twiggy. Bratři usoudili, že by jejich nová okatá kamarádka mohla uspět coby modelka. Aby ji odlišili od ostatních dlouhovlasých krasavic, vytvořili jí na hlavě krátký chlapecký sestřih. Nigel se stal jejím manažerem a milencem. V tom prvním byl víc než úspěšný, protože se Leslie po pár týdnech pohybu v módním průmyslu podařilo získat ocenění Tvář roku 1966. Ačkoliv Twiggy nepředváděla na molu, protože ji na něm nebylo skoro vidět, stala se kultovní supermodelkou šedesátých let. Její vzhled vyvolal naprostou senzaci. Proč?

Drobné ženy chlapeckých tvarů existovaly samozřejmě odjakživa. Jakékoliv ženské tvary jsou normální. Zato není normální jeden typ postavy vyzdvihovat a tvrdit, že jedině takhle vypadá krásná žena. Někteří módní tvůrci to ale bohužel dělají. Aby své nápady prodali, dokážou velice sebevědomě prosazovat, že jedině žena oblečená a nalíčená ve stylu návrhářovy múzy je krásná. A protože svou vzorovou kolekcí obesílají módní přehlídky po celém světě, potřebují modelky jedné velikosti. Není čas přešívat sukně, kalhoty, šaty nebo saka podle křivek jednotlivých předvádějících. Je ale možné vznést požadavek na to, že návrhářovu kolekci má předvádět stádo modelek vychrtlých do podoby žehlicího prkna, kterým se v případě potřeby šaty snadno zaberou a sepnou špendlíky. A proč v šedesátých letech skočil módní svět zrovna po Twiggy? Protože mezi dosavadními klasickými urostlými kráskami byla úplně jiná, osobitá. Taková drzost! Vydávat kluka za ženu! Okamžitě přitáhla pozornost k sobě, a tedy i k prodávanému modelu. Twiggy byla určitě hezká a zajímavá, jenže umělý ideál krásy z ní vytvořili právě módní návrháři. Návrhář John Bates o ní básnil, že má "úzké tělo, perfektně tvarovaná ramena, dlouhé nohy a malá prsa". V překladu to znamená, že chybějící křivky jejího těla neodvádějí pozornost od střihu šatů. Jiní zase jásali, že se k její vychrtlé postavě a bledé kůži výborně hodí tehdy vysoce moderní minisukně. To všechno byla pravda. Jenže ona měla štíhlost v genech – nanejvýš ji podporovala cvičením a zdravým životním stylem. Ostatní ženy, které se snažily vypadat "ideálně" po jejím vzoru, však často sahaly po anorexii a bulimii. Je ale správné, aby si kvůli módním diktátorům a v podstatě naprosto nevinné modelce ničily zdraví a třeba i umíraly? Jasně že ne!
"Do důchodu jdu v devatenácti."
Nově zrozená modelka vydala vlastní kolekci oblečení a nutno přiznat, že její minisukně, svetříky a punčochy slavily hlavně v Anglii brutální úspěch. V roce 1967 se stala nejlépe placenou modelkou celých šedesátých let. Kromě focení a navrhování oblečení si šikovná teenagerka sypala peníze na účet prostřednictvím vlastního butiku na King’s Road v Londýně, agentury pro zpěváky a vlastní značky pletacích strojů. Její jméno využívaly firmy pro své výrobky – značka Mattel například začala vyrábět Twiggy Barbie. Po necelých čtyřech letech ale slečnu Hornbyovou přestal modeling bavit a odešla do "důchodu". A tím skončil i vztah s Nigelem, se kterým byla zasnoubená. Nijak zvlášť ale netruchlila. Naopak – svá hnědá kukadla obrátila směrem k herectví. Když ji oslovil režisér hudební komedie The Boy Friend (Přítel), aby si zahrála hlavní roli, bývalá modelka mu bez okolků odpověděla: "Neumím hrát, zpívat ani tančit." On ale usoudil, že to riskne. Diváci a kritici si film i novou herečku zamilovali a ta za něj dostala dva Zlaté glóby – v kategoriích Nejlepší herečka a Objev roku. Začala natáčet další film s jednoduchým názvem W, kde poznala svého budoucího manžela Michaela Whitneyho. Porodila mu dceru Carly, ale příliš šťastný život jí nezařídil. Byl alkoholik a po šesti letech manželství zemřel na infarkt. Když hrála a zpívala ve filmu Madame Sousatzka, potkala herce Leigha Lawsona. Stal se jejím druhým manželem a tohle manželství jí funguje. Dokonce přijala jeho příjmení, takže se podepisuje jako Twiggy Lawsonová. "Teď díkybohu nejsem tak vychrtlá jako v šestnácti. Vypadala bych divně. Jsem štíhlá, protože jím zdravě." Bývalá modelka už léta bojuje za práva zvířat a podporuje výzkum léků proti rakovině prsu. A pořád umí vydělat pěkný balík! Loni například podepsala smlouvu se značkou Marks & Spencer a nafotila pro ni kolekci na jaro–léto 2006. napsal/a: Andysekk 15:22 | Link komentáře (0)


Starší články >