Navazuji na zápis v blogu z 10.ledna 2009, mám kapku zpoždění, protože jsem měl v plánu navázat na něj za 5 měsícu, protože ten článek se vracel k zápisu před 5 měsíci. Tak jsem si řekl, že v tom budu pokračovat a každých pět měsíců si zapíššu, kam jsem se pohnul. Abych viděl, jestli jdu tam kam opravdu chci nebo ne. Teď píši až po 11 měsících. musím říci, že za to může má přítelkyně Andrejka :) Protože jsem přišel na to, že když je mi fajn, nemám takovou potřebu psát jako dřív. Přiznávám ale, že byly chvilky, kdy jsem se i ve vztahu cítil hůře, než v době, kdy jsem marně hledal a čekal, než JI potkám. To je ale teď vedlejší, nehodlám sem vypisovat nějaké mé trápení v mém vztahu. To si povykládám s mou Milou.

    Takže abych se vrátil k záměru proč jsem začal dnes psát. Od 10.ledna se toho hodně změnilo. Největší změna nastala, když jsem potkal přítelkyni. Ta totiž naprosto vytlačila mé pocity samoty a nepochopení okolním světem. Sice nevím, jak to udělala, protože se moc nevídáme a zartím jsme toho moc ani neřešili, spíše si užíváme blízkosti toho druhého. Každopádně je to velká změna v mém životě, jak dlouho potrvá nehodlám spekulovat. Třeba se Andrejka objeví v dalších x zápisech a už zůstane v mém srdci. Třeba už v příštím nebude. Člověk nikdy neví, co se stane zítra, natož za měsíc. Další věc je, že se teď trošku peru z prací. Nemám dost zakázek. Ta, která měla nakopnout můj krok do světa podnikání krachla s příchodem krize a ještě se mi dost protáhlo vyřízení živnostenského listu. To je ale jen otázkou času, než to klapne jinde. O to strach nemám. Rozhodně mohu říci, že mě vůbec netrápí, že jsem opustil jistoty pevné měsíční mzdy a vrhnul se do světa nejistot toho, kolik si vydělám. I když to není zrovna extra, je to celé jen moje práce a nikomu nedělám šaška a to je pro mě podstatný rozdíl. Alespoń nějak jsem se vymanil ze sevření toho, jak bych měl podle ostatních žít.

    Věc ktrerá se nezměnila a asi se nikdy nezmění, je otázka jak správně žít. Protože hledání odpovědi je velmi zdlouhavé a náročné a hlavně je natolik individuální, že si každý musíme vybrat svůj způsob. Někdy mě přepadnou takové nálady a nápady, že se až sám divím. Někdy mám chuť vyrazit mezi lidi do ulic a zeptat se jich na to, jestli jsou spokojení sami se sebou. Jaké mají priority. Jak by žili, kdyby věděli, že mají rok života. Co by změnili. Sám si odpovědět umím, ale jsem stejný jako všichni, smrt si nepřipouštím, dokud opravdu nezaklepe na dveře. A to mě trápí nejvíc. Že jsem takovej pitomec, kterej neví, jakým způsobem postavit svůj život aby si řekl, kdybych za rok umřel, dělal bych přesně to, co dělám teď....

Chtěl bych ženu, která nebude vypočítavá a vyčůraná a manipulativní. Nebo alespoň ne tolik, jak to dneska letí.

Chtěl bych najít ženu, která ví, jak je težké najít člověka, kterému může věřit a bude si vážit, že mě našla, stejně tak jako si já budu vážit jí.

Chtěl bych aby mě zbytečně neprudila s blbostma typu, že sklenka se po umytí staví dnem dolů.

Chtěl bych aby respektovala moje zájmy, hudbu, kamarády.

Chtěl bych aby měla ráda sex, ale jen se mnou. Ne s někým souběžně se mnou.

Aby se nebála přijít, když bude nějaký problém, ja slibuji, že se budu snažit v klidu to pořešit.

Chtěl bych ženu co ví co chce, kudy chce jít, koho chce, ne někoho kdo neustále mění své představy, nebo ne mění, ale tříbí svou realnou představu, chci abys ji měla!

Chtěl bych abys uměla vařit, já taky pár jídel zvládnu. :)

Chtěl bych cítit na pořád "to" co cítím, když jsem s tebou Andrejko moje.

Snad se mi mé tajné přání pomalu plní. Vše co chci Ti nabízím i já. Nechci nic zadarmo.

Včera jsem byl s kamarádem za jeho skoro 90letým otcem v Alzheimer centru v jižních čechách. Když za ním naposled byla jeho manželka, tak ji nepoznal. Kamaráda poznal a zdál se být "v pohodě". Vešli jsme dovnitř a sestra nás odvedla do jídelny, kde bylo cca 60 starých lidí. někteří už na tom byli hodně špatně, jen leželi se zavřenýma očima a otevřenými ústy. Vypadali téměř jako mrtví. Kamarádův otec zrovna někam šel, takže když jsme přišli, stál uprostřed jídelny s holí. Sestra nás s ním doprovodila do zadní části centra, kde jsme měli soukromí. Asi po půl hodině jsme se vraceli zpět do jídelny. Cestou míjím nástěnku se jmény klientů, kteří měli narozeniny nebo svátek. Tak jsem tak koukal na tu nástěnku a v duchu si říkal. Každé jměno jeden životní příběh, který zrovn končí. Člověk na to vůbec nemyslí, když je venku.Vejdeme do dveří a jedna paní, vypadala snad, že je jí alespoň sto na nás pořád volá, pomóc, pomóc. Nikde žádná sestra, tak si říkám sakra co teď. Tak když jsem se ji asi po páté zeptal, jak ji můžu pomoci, řekla, že chce pomoc vstát. to se mi dost ulevilo :) Centrum je to krásné to ano. Vypadalo to tam jako na horském hotelu nebo nějakém luxusním penzionu na horách. Ale když jsme se vraceli zpět kolem lidí, kteří jsem přišli dožít nebo jsem byli posláni dožít, nebyl to zrovna příjemný pocit. Takových míst i mnohem méně příjemných musí být všude spousty. Lidé přeci neumírají na ulicích. Lidé se chovají jako nesmrtelní, jako bychom tu každý automaticky měli být sto let. Myslíme si, že když smrt vytěsníme z našich životů, že ji schováme někam za zdi, tak to bude dobré.

Aby toho nebylo málo, tak jsme ještě jeli navštívít jednoho známého mého kamaráda, který shodou okolností měl doma starou mámu, která umírá na rakovinu. Seděla na invalidním vozíku, snažili se do ní dostat nějaké prášky rozdrcene, jenže měla problémy i s polykáním. Za chvilku ji uložili do postele. Kamarád říkal, že dříve byla operní pěvkyně na národní scéně. Že byla moc krásná, že viděl fotky. A teď? na konci cesty, co zbylo z krásy, co zbylo ze slávy? Nic. Nikdo si nevzpomene. Zůstal jen syn, který se o ní stará. Tak proč se proboha všichni honíme za penězi a slávou, když jedinné co je v životě stálé a důležité je najít si dobrého partnera a mít pevné vztahy se svou rodinou. Proč se snažíme nevidět jak to doopravdy je. Snažím se vymyslet něco, co by mi pořád připomínalo, že tu nejsem navěky a že bych měl žít tak, jako kdyby mi zbýval třeba rok života. Abych opravdu žil.

Položte si otázku, jestli byste žili tak, jak teď, kdyby jste věděli, že za rok zemřete. Co byste změnili? Přijdete na to, co to je. Ale stejně se na to pohodlně vykašlete. Já přeci neumírám, mám spoustu času, nač se tím trápit...

Původně jsem přemýšlel o tom, že jsem teď nic psát nebudu. Většinou mě totiž chytne psaní, když mě něco trápí a teď je to naopak. Ale potom jsem si řekl, že bych si měl tyto okamžiky zapsat. Protože jednou tu nebudou a lidé rychle zapomínají. Já nechci jen tak zapomenout a vzpomínat až když je po všem. 

Potkal jsem jednu slečnu. Nenapadlo by mě, že se nakonec věci uberou směrem, kterým se teď ubírají. Ale jsem rád, že se tomu tak děje. Dlouho jsme si psali pouze sms, protože bydlí daleko. Tak jsme si domluvili společný víkend. Přišel jsem ji naproti na nádraží. Byl to zvlaštní pocit. Po sms jsme se docela zblížili ale teď tu dá se říci stojí cizí slečna, dám ji pusu, obejmu jí a plný obav čekám jak se vše vyvine, i když nevím, jestli obava je to správné slovo. Ale už se mi hodněkrát stalo, že jsem si s někým hezky psal a pak to na živo bylo jiné. Došli jsme si na večeři a povídali si. Takové to vzájemné oťukávání, poznávání při první schůzce. Na pokoji jsme si povídali do 4 do rána. Ani jeden jsme nemohli usnout. Čas letěl rychle. Už svítalo, když jsme se chystali konečně zabrat.

Nebudu tu popisovat celý víkend, do toho Vám nic není. :) Jen jsem si chtěl zapsat to jak mi bylo. Nevím jestli to dokážu dost výstižně popsat, přesto, že si myslím, že jindy to umím. Je naladěná na stejnou vlnu jako já. Venku pršelo a my se schovali pod stromem a stáli tam v obětí asi půl hodiny. Myslím, že kdybych tam stál do teď vůbec by mi to nevadilo. Můj svět ty tři dny, to bylo jen ona a já. Všechno ostatní odplulo někam pryč a je to pryč ještě dnes, když už tu není. Kdyby mě dnes někdo pozoroval v práci, tak si řekne, že jsem blázen. Celý den si jen promítám okamžiky s ní a musím se u toho usmívat. Takže natírám dveře a směju se u toho. Je to takový ten úsměv, který přijde sám od sebe. Ten ve vás vyvolá jen ten hřejivý pocit, že jste zažili něco jedinečného. Něco co se neopakuje často. 

Ještě cítím její vůni, její jemnou kůži. Je to opravdu konec mé dlouhé pouti? 

Já myslím, že základ je neměnný. Ten zůstává stejný. Můžou se měnit názory, pohled na svět, ale charakter zůstává. Jen když přijde nějaká nová situace, tak se projevíme jací doopravdy jsme. Někdo řekne, no jo, on má teď nové auto, tak si myslí. Pokud to tak je, tak ten člověk to má v sobě už než si to auto koupil, jen to čekalo na impuls aby to mohlo ven. Proto se snažím lidi nesoudit za věci, které se mi zdají ne úplně správné, Neznám detaily jak se co stalo a nikdy nevím co potká mě a jak se zachovám. Třeba úplně stejně a nebo taky hůř. Člověk nikdy neví co udělá. Proto nemám rád předsudky a škatulkování.

Takže když je někdo ve vztahu sobec, podle mě jím zůstane, má to prostě tak danné. Nemá cenu čekat na změnu. Neznám žádný vztah kde to neklapalo kvůli charakteru a ten dotyčný se pak změnil, aniž by to za pár měsíců nespadlo do starých kolejí. Spíše než soudit bychom se měli zajímat proč k tomu vůbec došlo. Soudit a bejt chytrej umí každej omezenec nezúčastněný ve věci kterou soudí. Vyslechnout a snažit se pochopit už umí málokdo...

Jako ledová kra odnesena větrem..

Jako ledová kra odnesena mořskými proudy...

Odnesena tam, kde se má roztéci a smísit se s vodou okolo...

Zapadnout do masy kolem..

Být stejná, protože sem led už nepatří...

Všude je voda, tak co tu dělá kra?

Ať se také rozpustí mezi nás.

Raději dopluji na jižní pól, než být oceánem..................

Povím Vám jeden příběh, co se mi stal loni, pak mi napiště co si o tom myslíte.

Domlouval jsem se s kamarádem, že pojedeme někam na čundr, jako každý rok. Vezmem s sebou nějaký maso a vyrazíme, tak dva tři dny, někde se utábořit, nacpat se, druhý den pokračovat dál, pohoda, bez lidí téměř. Jen přiroda a my.

První den proběhlo všechno podle plánů, ušli jsme asi 15km, k večeru našli pěkný místo, rozdělali oheň, nacpali se a rano vyrazili dál. K večeru jsme chtěli zas najít něco, kde by se dalo přenocovat, jenže začalo hustě pršet, foukal dost brutální vítr, no prostě, chtělo to krytý místo, páč v té vichřici nešel rozdělt stan, oheň, nic. Jenže jako na potvoru nikde nic slušnýho, pomalu se stmívalo a my už byli dost promrzlý a mokrý. Tak jsem si říkal, že dneska to bude asi krušný.
No a najdenou koukám a jako v pohádce, uprostřed lesa světla z oken, tak povídám Lubošovi jsme zachránění. S úsmevem na tváři jsme vyrazili k domu s přesvědčením, že ještě existují dobří lidé, kteří nás nechají u sebe přespat. No a taky že jo. Otevřela žena, kolem 40ky počítám, byla teda oblečená jak z minulého století, ale říkám si, když bydlí tady, tak proč ne  No domek to byl malej, dole jen dvě mistnosti, malá kuchynka a ložnice kde spala, tak nas zavedla na půdu, sice nic moc, postele zde nejsou, ale neprší a nefouká sem.  Tak říkám: "Hele Luboši, lepší než bejt venku v tomhle." Pokynul jsem k malému okénku na konci, přes ktéré blikalo světlo z bouřky k nám a osvětlovalo nepříliš útulný prostor kolem. Bylo to jak z nějakýho hororu. Půdu odděloval dřevěný poklop od spodku domu. Chvíli jsme s Lubošem kecali a pak pomalu usínali.

Asi po hodině mě vzbudilo vrzání dřevěných schodů vedoucích k nám. Otevřu jedno oko a vidím jak se pomalu otevírá poklop, říkám si, ty vole, co chce? Asi dlouho neviděla chlapi nebo co? Hezká moc nebyla teda. No nic, dělal jsem dál že spím a pozoroval co dělá. Nadzvedla poklop a chvilku se dívala jestli spíme, Luboš už ano a já dělal že taky. Tak šla na horu a směrem k nám. Stále jsem pozoroval co bude. Došla k nám a měla něco v ruce, jak se zablesklo od bouřký, zatřpitilo se ostří sekyry....

Okamžitě jsem kopnul do Luboše, ten vylítnul a nevěděl co se děje..
"Křičím na něj, dělej vole, zdrháme, má sekeru chce nás zabít."

Jak jsem to dořekl, trošku překvapená selka se rozeběhla přímo na mě. Uhnul jsem ráně a strčil ji do kouta, Luboš mezitím doběhl skoro k poklopu, skoro, protože o něco zakopnul a poklop se zavřel. Doběhl jsem ho ale nešlo nám to otevřít. Selka se zmátořila a šla zas po nás s tím, že teď už neutečeme.

 "Okno!" křičím na něj "Dělej!"
Utíkáme k oknu, Luboš rozbíjí sklo, je to docela vysoko, ale co zbývá. Cpe se ven, ale okno je moc úzký a strašně mu to trvá. už je venku. "Uff." Teď lezu já, ale co to? Už je u mě. V dalším záblesku vidím šedé ostří sekery padající směrem ke mně. Já, zaklíněn v rámu okna. Rzmáchla se a ťala! A od té doby mám prdel na dvě půlky :D

Zažili jste někdy něco podobného?

Mluvím teď spíše o tom, ja se na sebe lidé navzájem dívají, když někdo řeší nějaký problém. To jak velké problémy kdo už vyřešil razantně mění pohled na jiné menší věci, které se třeba přihodili někomu v okolí, ale on si s nima neví rad. Páč je to jeho premiera. Pro nás to může být kravina 1.stupně, ale pro člověka, který nic horšího nezažil, nebo se s takovým jevem potýká to může být složitá situace. Čeho se ale dočká zeptá-li se : "Co mám dělat?" nebo "Poradí mi někdo?" V hodně případech se mu dostane odpovědi - "Tvé starosti bych chtěl teda mít." A jdeme si dál po svých. To je ale špatnej přístup ne? Co si tím dokazujeme? Že jsme o pár levelů výše? K čemu je dokazovat si toto na někom, kdo neměl možnost prožít to, co jsme prožili my. Vždycky bude někdo, kdo toho má za sebou více než my a když budeme my v nějaké směšné fázi pro takového "vyššího" člověka a budeme potřebovat radu, budeme asi vděční když se nám ji dostane. Proč to samé neudělat pro někoho jiného? Někdy je to fakt směšné.

Nedávno se na jedné diskuzi nějaká mladá slečna ptala co je to kaviár. Měli jste vidět odpovědi, které dostala. Tohle jsem uvedl záměrně - je to možná trochu extrém nevědět to asi ve 14 letech, ale dobré je, se zeptat, když to nevím. Jak se jinak člověk něco naučí? Má čekat až to někde zazní, aby nevypadal hloupě před ostatníma? Tak to si rozhodně nemyslím.